ad-k

Ucházející forma jasně formulovaných, převážně jednostranných tezí a náhledů na současný i minulý Texas, americkou společnost a stěžejní témata regionu. Relikt v podobě nesmlouvaného vězeňského systému a s ním spjatých poprav (asi nejlepší díl), život ve stínu převážně petrochemických závodů a rasová segregace k tomu a také mexicko-americké pomezí, nekonečná migrace a kulturně-sociální vykořenění. Téma rasismu a pocitu nespravedlnosti u přístupu většinové populace k menšinám je výrazně zastoupeno v podstatě v každém z dílů (speciálně pak ve druhé a třetí části), často jde o jednoduchou až agitační formu, kdy autoři jsou o svém "sdělení" v podstatě bezmezně utvrzeni (mnohdy neúprosně) a nějaký prostor pro polemiku / širší debatu těžko dohledat. Celé to potom vyznívá spíše jako podnět pro většinovou bílou společnost, aby se nad svou minulostí i současností vážně zamyslela, přehodnotila svůj přístup k některým historickým událostem a přiznala svůj (rozhodný) díl viny na bezútěšném životě méně úspěšných (a nejlépe brzy sjednala nápravu). Zbytečně černobílé, nebo pro jiné publikum... │40%

Jakkoliv jsem příznivec delších stopáží: vyextrahujte jen to nejlepší, vystříhejte patetické nesmysly a černý humor (jinak řečeno ve všech ohledech tragickou kandidátku na starostku), odpusťte si některé dialogy a především dejte na hlavu kočce klasicky latex a ne tu bezdomoveckou kuklu s krtčíma ušima (mimochodem Kravitz není Pfeiffer ani náhodou). Snaha o civilního (a přesto komiksového) Batmana s dobře vyprávěným a pospojovaným příběhem je evidentní, filmu vyšla i audiovizuální stránka (a jistá starosvětskost / retro styl), noir detektivní základ je také v pořádku. Není to Batman bez chyb, naštěstí není ani úplně bez zubů. Jde zkrátka jen opět o trochu jiné pojetí... │70%

Statická kamera shlížející na fašisty všech poddruhů a podskupin, fetišisty v plynových maskách a kožených kabátech, na neustále bloudící neziskové bezdomovce svorně dychtící po volně nabízených pokrmech. Jakoby nepřítomné záběry zachycující západem organizovaný komplot a uměle živený fanatický nacionalismus. Přeci vy a my (a všichni dohromady) jsme jeden velký národ a neseme stejný prapor, jsme bratři a sestry, v jednotě. Máme stejná přání, původ a kráčíme cizímu vábení navzdory po stejné cestě. Nebo nechcete? Nakrátko po událostech na Majdanu došlo k anexi Krymu, destabilizaci východní Ukrajiny. Optikou současné vojenské krize velmi cenný (i když spíš emocionální) vhled do ukrajinské společnosti a jejího přerodu. Do štěpení jádra (Kyjeva), posléze západního a východního křídla. Lhostejnost, cynické přehlížení a lenost (či neschopnost) kriticky o událostech uvažovat se nám může vymstít... │70%

Oheň, vzduch, voda, země. A člověk mezi vším. Fisterra jako konec světa, krajina nekonečna. Patiñův pozorovatelský odstup, spjatost s vlastní půdou, magický realismus. Costa da Morte a Galicie jako taková na pomezí. Mýtu a reality, filmu a obrazu. Bez příkras, bez zbytečností, téměř bez dialogů. Dokument, přesto poezie. Málokdo umí dát místu i obrazu podobnou váhu a Patiño i s natočeným "málem" je v mých očích jedním z nejzajímavějších španělských autorů současnosti. │80%

Schéma i téma dané, peripetie víceméně očekávané, přesto opět funkční (stejně jako pozdější tematicky spřízněné "À ma soeur!"). Catherine Breillat tentokráte bez šokové terapie, zato opět s výborným vedením hereckého ansámblu (především malé velké Lili) a skvělým využitím lokací - ať už gaskoňského Biarritzu nebo některých interiérů (Breillat umí např. bary a diskotéky). Nechybí tradiční (úsměvný) francouzský intelekt, drzost, velká gesta i jistá úspornost sdělení. Se vším se pracuje úměrně, v mezích. K tomu všemu osmdesátkové pozlátko a Kraftwerk, jejichž "I don't want to be your sex object // I've had enough and that's a fact" vystihuje mnohé...│70%

Degradace kdysi bájného místa, hodnot / tradice (dejte klidně do uvozovek), tělesné schránky ústřední postavy. Demolice se vším všudy. Obrovská starosvětskost (všeho), netajená pocta městu a jeho historii, také nemohoucnost cokoliv nedoříct, inteligentně vyprávět a povýšit film na něco víc. Scénář a jeho postavy skoupé na uvěřitelnost, Louis Malle a řemeslníci kolem zabředlí do průměru. Dvě hvězdy za dva citróny Susan Sarandon a jedna za drobný genius loci (takové "příbuzné" Las Vegas je oproti Atlantic City odporná příšera)... │50%

Sled méně, více a mnohem více nevěrohodných životních situací dvojice, která se potkala a okamžitě zamilovala na jedné kouřové. I přes okatou snahu o inteligentní dialogy mnohdy bezobsažné, zaoceánsky zploštělé (bohatě by postačily zplošťující šaty hlavní postavy), černobílé. Věkový rozdíl devíti let, který může být zcela zásadním rozdílem na základní či střední škole prezentován jako příběh stařenky a jejího vnuka (i co se nezbytné cudnosti týče), rozdíl mezi francouzskou a americkou kulturou jako náhodný střet Laponky a příslušníka doposud neznámého papuánského kmene. Při tom "volném spádu" a rychlosti událostí se skoro divím, že mu neporodila předčasně v šestém měsíci a on si v jednom týdnu neodnesl Pulitzera a Goncourta (protože psal bezesporu bilingválně) za omračující povídku o dvou hafanech... PS: Jedna Bérénice ve spodním a její na celý New York zářící sklovina jaro (natož diváka) nedělá, ba ani udělat nemůže. │40%

Bílý palác nejde úplně stranou žánrových klišé romantických melodramat / komedií, přičemž je znát, že výchozí text / scénář (byť knižní předlohu jsem nečetl) nepatří mezi ty nejsilnější pilíře, nedá se zbavit ani pocitu jistého rutinérství či řemeslnictví (i co se režie týče), valná většina scén i pochodů hlavních postav je v podstatě očekávaná, chybí mnou tak oblíbená (a u jiných nenáviděná) jistá forma nedořečenosti (americký závěr je "dořečený" až běda)... nicméně nedá se říct, že by tu nic nefungovalo. Velmi pomáhá pozdně osmdesátková (či snad časně devadesátková) atmosféra opírající se o sice ne úplně objevnou, ale z valné části vhodně zakomponovanou hudbu George Fentona (pár přešlapů promíjím). A to zásadní, tedy ne úplně konformní vztah dvou lidí odlišného věku i společenského postavení jistou hloubku (min. emoční) v žánru hollywoodské (neokázalé) pop romance nabízí. Pouto mezi hlavními postavami, tedy starší Norou (Susan Sarandon) a mladším Maxem (James Spader) nepůsobí tak ploše a neuchopitelně, jak jsem si poslední dobou v podobně tématicky laděných filmech (komerční i nekomerční produkce) bohužel zvykl vídat, naopak. Nakolik je to dáno solidními a především sympatickými herci, kteří svůj part rozehrávají velmi vkusně je pak otázkou... "I´m 43... and be 44 in December." - "I´m 27." │60%

Tak trošku italská giallo / R&R variace, u které měly dozajista nejvíce práce kostymérky a rekvizitářky spodního prádla (pokud taková báječná pozice u filmu vůbec existuje). A i toho je nakonec velmi málo! Všehovšudy dvoje podvazky, punčochy, nějaké kalhotky, negližé, dva páry odhalených prsou... a přitom spousta nelogických úsudků, plný košík potravin (tedy product placementu), hromada německo-italského zpola pojízdného šrotu a celá krabička použitých zápalek ve scéně nekonečné trýzně. Jaký nepoměr! Zaručeně nejvíce však pobavila jakási parafráze ústředního motivu Twin Peaks vč. éterických vokálů snad nějaké příbuzné Julee Cruise (maskovaný Leo Johnson coby opravář stojí také za povšimnutí). Ale což, bylo krátce po úspěchu Lynchovy TV série a ozvěny byly slyšet až do Apenin... │40%

Každý se dá nahradit nebo alespoň zahrát. Tedy pokud je prokazatelně mrtvý (a není něčím unikátním, viz např. jedním z vrcholků Alp). Lanthimos si hraje s herectvím (loutkoherectvím), identitou, černým humorem, tragikou všednosti a nepředvídatelné dělá nepředvídatelnějším. Absurditu běžných událostí / rozhovorů dohání stejně jako mezní a tragické události až do krajnosti a minimálně nabízí otázku do jaké míry jsme schopni rozpoznat vážné od povrchního, zbytné od nezbytného a filmovou realitu od mystifikace. Hra na city... │70%