HrudkaJ

Teda jestli to bude v nebi fakt vypadat tak, jak je nám zde předkládáno, tak tam snad ani raději nechci. A druhá věc, pokud bylo v jedničce smyslem sestoupit na zem a aspoň se pokusit tu něco málo napravit (na tomto bídném světě), tak zde to již prakticky nefunguje a ona míchanice staro a novozákonních biblických příběhů propletená s tradičním katolickým uvažováním o tomto světě působí tak, že pokud je jediným smyslem bytí na tomto světě to tu nějak přežít (což sice je, ale nemělo by být), tak teda nevím.

Na otázky po důvodech žalu ze smrti blízkého člověka neexistují žádné, natožpak správné, logické či nelogické, odpovědi. Jen mlčení. A to je v celém filmu až povážlivě narušováno neustálou snahou o zachování světa racionality, logiky a správnosti. Slušné herecké výkony, ale zklamal mě především konec pro podtržení a všeobecné přijetí oné iluze "život jde dál a je krásný", což je jeden z největších nesmyslů, jaký v osobní, ba lidské tragédii může zaznít. Dobře, celou dobu jsem přemýšlel hlavně o tom, proč jsou všichni na ty děti tak upnutí, ale ve věku chladného rozumu a výkonu za každou cenu je dítě asi to opravdu jediné lidské "místo", jaké člověka může potkat. Takže tak.

Nejdřív jsem si říkal, že dospívání ještě nikdy nebylo nesmyslnější, pak se ukázalo, že asi nějaký smysl má, jen na něj přijít a nakonec mi přijde, že proč ne. A i když tady tu "výchovu zkušeností" moc neuznávám a Elisha je teda všechno, jen ne nějak oduševnělá, tak musím říct, že celkové vyznění má něco do sebe.

Ale. A tohle chce komentář. Problém toho filmu není v tom, že by byl špatný, naopak, je velmi dobrý a hlavně dost zajímavý na to, aby se nad ním jen tak mávlo rukou. Už od začátku mě totiž dost rozčilovalo, o čem ten film hlavně je, totiž o vyhazování z práce a celkové životní filozofii "v letu" a všech využitelných možnostech a podobných nesmyslech. Ovšem jakmile dospěl právě do toho pádu na zem a hledání životního smyslu tváří v tvář životu samému, tak začíná být zajímavý právě v té trochu vynucené reflexi. Vedle toho chybějícího domova by tomu člověku totiž měl chybět i jakýsi základní pocit bezpečí a jistoty, jakože za těch sto mil. mil může mít kdeco, ale tohle asi fakt ne. A právě zpochybnění ne toho životního stylu, který se dlouhodobě asi stejně moc vésti nedá, jako spíš té práce, kterou ten Ryan (i se svou asistentkou) vykonává, by mělo být hlavní otázkou celé té reflexe, k níž sice nakonec dojde, ale vlastně až nakonec, což je nakonec trochu škoda. Že vedle vlastní absence jistoty a bezpečí je ještě bere i těm druhým, aniž by si toho byl nějak vědom (a místo nichž tam neustále sází moudra o otevřené budoucnosti a neomezitelných možnostech). Tak by se aspoň nezaplétal do úvah typu, že v manželství člověk především není sám a má svého "pomocného pilota", či dvojího života jeho potenciální milé. Ale jinak je to fakt dobrý film, vnitřně poměrně přesvědčivý, svým způsobem určitě chytí za srdce, jen se mi zdá, že je celou dobu tak nějak tak trochu mimo. Utopen v sobě samém, což je zvlášť k povaze problému, o němž je, tak trochu problém.

Odpověď na otázku, v čem je největší problém současné bezdětné a dost často i bezchlapové generace. Prostě to s námi ty holky neumějí, až musí přijít šestnáctiletá (a už řídící!?) "nečekaně" těhotná holka a všem ukázat, jak se "správně" v tomhle věku a stavu dospívá. Ne, že by se mi líbilo úplně všechno, ale ten základní přístup k životu spolu s návratem k oslavě ženy-matky je takřka odzbrojující. Včetně toho základního obrazu vztahu, který my, třicátníci, už vlastně ani neumíme.

No, dobrý, ale jak píše tady Marigold, i na mě až moc konzervativní. Čekal jsem možná trochu víc odvahy vystoupit z té "ostrovitosti" a dotáhnout onu snahu o něco jako mužskou emancipaci až do konce a klidně ji tak ukázat i těm "osamělým" ženám-matkám, jakkoli všichni víme, že to vůbec není tak jednoduché. Ale o to právě jde.

Jo, škoda, že si pletou lásku se zamilovaností a ještě k tomu ji dají do tak pitomého názvu, ale jinak dobrý.

Jedním z důvodů, proč nemám rád svatby, je, že by na ni určití svatebčani měli přivést i svou drahou polovičku, aby se jich ti ostatní mohli ptát, kdy bude další, neboť to patří k rituálům lidského života a čím víc jich bude, tím větší je šance, že se z nich nestane cosi nesamozřejmého, co by nesvedlo se aspoň přibližovat množství stále ještě jen velmi těžko přijatelných pohřbů. A tak, zvlášť je-li svatebčan starší než ženich, bez potenciální známosti jakoby na tu svatbu jít ani nemohl, resp. se ho i tím snaží všichni přesvědčit, že ženit se (a vdávat) má smysl, stojí to za to a určitě by o tom měl přinejmenším uvažovat. "Řešením" tohoto svatebního šílenství a spolu s tím i nahmatávání potřebného štěstí a velmi čitelných pozitivních emocí je všechny ty rodinné oslavy svou přítomností rozmetávat a tím dávat jasně najevo, že nemusí jít vždy jen o přehlídku kolektivních neuróz... Řešením naopak není hledat si holku za každou cenu (abych se vůbec mohl před svou "rodinou", neřku-li příbuzenstvem ukázat), nýbrž nechat, aby si holky našly je a mj. tím zároveň všem ukázat, co to po našich hrdinech ti druzí vlastně chtějí. V tomto případě to dopadne ještě dobře, k potřebnému zlidštění nakonec dojde, dokonce i za "dobrou" cenu, jen je jasné, že by se to s těmi rodinnými setkáním nemělo ani nadále nijak přehánět.

Při sledování těchto a podobných filmů, jejichž součástí bývají i obavy rodičů o jejich dospívající nejčastěji dcery, ale sem tam i syny, napadá mě kromě již okřídleného úsloví "nejdřív se bojí, aby jim nepřišla do jiného stavu v patnácti, pak zas, aby se dítka vůbec dočkala" i ještě o něco horší varianta "nejdřív se bojí, aby jim nezačal randit příliš brzy, pak zas, aby se o děvčata vůbec zajímal", k níž mě opět přivedl i tento film. Přitom je to všechno úplně jedno, neboť nejde ani tak o to, kdy a jak, nýbrž zachovat si svou osobní integritu, což se však nemůže podařit ani v jednom případě (v patnácti, s děvčetem či bez něj).

Ale jo. Za ten konec dávám pět.