Parabot

Díváte se pozorně? Fúze a štěpení...  Po Tenetu to vypadalo, že se Nolan dostal do fáze jako snad všichni velcí režiséři - již vystřílel svůj kreativní potenciál a nemá moc co říct. Vlastně jsem si paradoxně přál aby se od velkých sci-fi vrátil ke komornějším příběhům, jako třeba Dokonalý trik. A svým způsobem se to i stalo. Oppenheimer sice není komorní ale historické mnohovrstevnaté drama vyprávěné nechronologicky ze dvou perspektiv probíhajících vyšetřování vzájemných antagonistů. Tak jako v Dokonalém triku, kdy si obě hlavní postavy navzájem čtou své záznamy v deníku. Ale, byť je aktuální film také podle knižní předlohy, nejde samozřejmě o fikci. Což mu dodává na naléhavosti, kterou už klasicky sám Nolan dokonale vybroušenými filmařskými nástroji šponuje, co to dá. Dalším akcelerátorem je i samotná aktuální doba - jednak znovuoživení atomového strašáka, reliktu studené války, ale také vývoj AI nástrojů. Generování obrázků v Midjourney nebo konverzace s GPT je zatím celkem zábava či lákavá výzva pro vědce či softwarové architekty ale počkáme si, co o tom všem řekne historie... Trochu mám problém s tím, že zatímco v druhém zmiňovaném snímku Nolan drží symetrii pohledů obou iluzionistů, zde, a celkem logicky, převažuje perspektiva otce atomové bomby. Linka admirála Strausse působí poněkud zamlženě a není mě moc jasné, zda tvůrce považuje tuto postavu v celém příběhu za důležitou nebo představuje pouze personifikaci široké společnosti či politiků. Alespoň důvod se na tento film podívat znovu. Cillian Murphy exceluje a moc bych mu přál, aby výkon přetavil v hmotné ocenění. A vlastně žádnému hereckému výkonu nelze nic vytknout. Zatímco Ludwig Göransson v Tenetu spíš emuloval Hanse Zimmera, zde už tvoří podstatně víc autenticky, experimentálně a dost možná jde o jeho nejlepší soundtrack. Hoyte van Hoytema podává standardní výkon. Tzn. bezchybný. Nemyslím, že Oppenheimer je nejlepší Nolanův film, jak některá média prezentují, přesto jde opět o velkou filmovou událost. 90%

Závěrečného Indyho potřebuji vidět ještě jednou. Rozhodně ale ne proto, že by šlo o nějak geniální film. Přestože jsem se během projekce celkem bavil a katastrofické hodnocení mě přišly jako přehnané, už po cestě z kina jsem si uvědomil, že si z filmu skoro nic nepamatuji. Obzvlášť akční scény. Jezdili tam v tuktuku, pak něco s vlakem, zablbli si v letadle, v moři a honili se během nějaké konfetové epidemie v NY. Počet ikonických záběrů - nula. Taky mě vlastně unikalo, kdo s kým jak a proč vlastně něco dělá. Jak ty kladné postavy, tak i záporné. K tomu ještě Indyho kmotřenka byla větší část filmu v duchu současných "silných ženských postav" na facku. Další extrémně protivná Mary Sue. Vhodnější název pro tento díl by byl Indiana Jones a nesnesitelná sufražetka. Poslední křížová výprava, kterou považuji za jeden z nejlepších mainstreamovych dobrodružných blockbusterů, měla jasnou strukturu. Expozice - mladý Indy. Představení artefaktu a aktuální situace, Řím, kde zjistili lokalitu grálu a Conneryho, jeho osvobození, cesta vzducholoďí na místo, tanková akční scéna při putování do přesného mista určení, Petra, odjezd do západu slunce. Závěrečný díl Indyho takto popsat nelze. Scénárista asi neměl právě nejlepší kreativní chvilku. Nebo, Disneyovští producenti neurvale zasáhli se svými nůžkami. Celé to totiž nejvíc připomíná devátý díl Hvězdných válek. Spousta citací aby divák byl neustále ujišťován, že se dívá na Indiana Jonese, hromada naprosto generické akce ale hravost, lehkost a cit pro vyprávění příběhu téměř žádný. Dobrá dobrodružná jednohubka. Slabý Indiana Jones. Ze čtyřky jsem také odcházel z kina rozčarovaný a docenil ho až postupně. Nemyslím, že to samé proběhne i u pětky.

Vlastně zfilmovaná autobiografická kniha Total Recall, což je celkem logické. V ní je ovšem Arnold o trochu víc sebekritický a věnuje více prostoru svým temnějším životním kapitolám. Tento dokument je taková Óda na Arnolda. Ale potěší.

24 %. To jako vážně? :) Ne, že by se jednalo o vrchol TV seriálové tvorby ale mám dojem, že jsem se díval na úplně jinou věc, než většina komentářů zde, a překvapivě jsem se i docela bavil. Tak přemýšlím, zda se jedná o opovržení samotným dílem nebo spíš karikovaným vesnickým životem, kde jeho reální protagonisté rozhodně neposlouchají kapely vystupující na Brutal Assaultu. Kabát is the way! A neřeší své životní patálie dle myšlenek Petersona nebo Žižeka. Ano, logika scénáře občas pokulhává. Asi jako u většiny komedií.

China Miéville patří mezi nejzajímavější a nejnápaditější evropské knižní autory současné doby. A Město & město, přirovnávané k tvorbě F. Kafky, mě svým pojetím a vystavěním světa bavilo podstatně víc než jiné jakékoli jiné sci-fi či fantasy, pracující se stokrát ohranými genericky repetitivními vzory starších autorů. Ani ne tak kvůli příběhu ale spíš pro prostředí, do kterého je zasazený. K seriálové adaptaci jsem přistupoval s nedůvěrou ale po prvním dílu jsem velmi příjemně překvapen. Prostředí Beszelu - koktejl východoevropských a blízkovýchodních prvků s žigulíkama a občasnou stodvacítkou, je ztvárněno výborně, stejně jako poměrně abstraktní, mentálně-kognitivní pojetí odtržení obou měst. Doufám, že tvůrci laťku udrží.

Sympatický film plný extrémně nesympatických lidí z prostředí legrační české gulášové rapové scény. Castingu dominuje M. Bendig, který mě tak trochu připomněl Benicia del Tora - Dr. Gonza ve Strach a hnus v Las Vegas. Je otázka, zda se Banger může stát generační výpovědí současné generace, jak třeba Human Traffic, Samotáři, Trainspotting, Diskopříběh, Easy Riders nebo Starci na Chmelu těch předchozích, protože udržet pozornost gen Z celých 105 minut je velmi ambiciózní až nereálné. Adam Sedlák se každopádně jeví jako režisér, který je schopen realizovat projekty reflektující současnost.

Cynický Harry Potter s aspergerem. Vlastně zábavnější, než jsem čekal.

Ach jo. Lehké spoilery. Syndrom Dark vtěsnaný do jedné série místo tří. Prvních několik dílů bylo prvotřídních. Napínavých, mysteriózních, hezky se na to dívalo, Ben Frost jako obvykle diktoval. A pak, ke konci se z toho stalo něco, co mě nejvíc připomnělo díl Futuramy, kdy Bender potřeboval nový update systému aby se zbavil úzkosti z nové generace robotů. Nebo - a teď už jsem hodně zlý - jednu z nejznámějších scén ze seriálu Dallas, kdy se zmatená Pamela probudí a Bobby je ve sprše. Zatímco ještě dvě dekády zpět bylo klasické téma P. K. Dicka - co je realita a co ji tvoří, velmi vzácným motivem, tak nyní se toto dostalo mezi obligátní sci-fi klišé, vedle cestování časem a ...grrr...paralelních dimenzí. A když k tomu ještě přidáte doslovný popis principu Platónovy jeskyně, kterému se příčetní filmaři naštěstí vyhýbají, tak je opravdu obtížné zachovat důstojnou, spokojenou a především totálně neznechucenou tvář. Moc nerozumím, co je twistoidně mindfuckového na závěru, když se snad tři díly před finále na scéně objeví moderní digitální zařízení jako tablet.  Vždyť je to jen natahované čekání, kde se tedy hlavní postava reálně nachází.  A vlastně je úplně jedno, zda jde o psychiatrický ústav, senzoricky deprivační komoru, kadeřnickou čekárnu nebo nějakou raketu. V sitcomu Big Bang Theory Amy po zhlédnutí Dobyvatelů ztracené archy přijde s pravdivým postřehem, že onen archeolog je pro finální děj úplně irelevantní postava. Tvůrci 1899 vymysleli úplně novou dimenzi, co znamená být takto scénáristicky irelevantní. Škoda, přeškoda. Hvězdu navíc za povedenou první polovinu a úvodní titulkovou sekvenci, která je s industriálně droneovým coverem Jefferson Airplane top.

Brilantní vtipná satira o moci, kontrole a mýtu rovnosti, při které občas tuhne úsměv. Na daná témata se navíc dívá jednak z perspektivy páru ve vztahu, tak celé společnosti a malé skupiny v krizové situaci. Přestože hlavní postavy - pár privilegovaných mladých lidí - Östlund vybral dobře, vrcholem filmu je, když se od nich kamera odpoutá a sleduje celou společnost ovládanou šílenstvím jedinců na vrcholu společenské pyramidy, hrajících mimo jiné ping pong prázdných citací svých vzorů. A následné překročení linie mezi hédónismem a čistou nechutností, která připomíná legendární skeč z Family Guye. Jedinou výtku mám k poslední části s uvolněnějším tempem, která působí vzhledem k předchozímu trochu natahovaně a pár stříhnutí nůžkami by ji neuškodilo. Nicméně má také smysl, protože bez ní by šlo o pouhé banální střílení do horních deseti tisíc severní polokoule. Vytříbený mix Parazita a Don't Look Up s tím, že Trojúhelník smutku mě z těchto jmenovaných bavil asi nejvíc.

Fascinující. Po desetiminutovém zírání s otevřenými ústy jsem začal přemýšlet, kdo je asi cílovka tohoto konceptu. Předpokládám, že tento obsah není ryze český vynález ale rovněž to kopíruje zahraniční vzor. Já a zjevně ani téměř žádný uživatel čsfd to není. Napadá mě někdo spíš mladší, kdo sleduje téměř výhradně už jen tiktoková teatrální videa, možná maximálně reality show, a už i Avengers mu přijdou jako třeba Extáze Gustava Machatého starším generacím, tzn. boomerům terminologií zoomerů. Afektovaný patetický amatérismus se stal novou přirozeností, autenticitou. Raději bez hodnocení.