Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Pohádka

Recenze (16)

plakát

Jen ďábel nemá naději (2020) 

Neuvěřitelný příběh. Tohle je dokument, na který se budete dívat skoro jako na detektivku - nechybí napětí, postavy se vyvíjejí a překvapují vás, nad filmem žasnete, rozčilujete se, kroutíte hlavou... a na konci se dojmete. Podobných příběhů je sice (bohužel) na světě spousta a nepochybně je i spousta podobných dokumentů, ale tenhle podle mého v rámci žánru rozhodně patří mezi ty nejlepší. Velmi kvalitní režisérská práce a skvěle zvolená hudba, která všechno umocňuje.

plakát

Snoubenec nebo milenec? (2020) 

Bohužel tuctová komedie, kterou nezachraňují ani pěkné kulisy ani celkem dobří herci. Možná nezamýšlený pokus o satiru na současné maďarské poměry a "tradiční rodinné hodnoty" podle mě také moc nevyšel. A Bontonfilm by si zasloužil na pranýř za nezvládnutý překlad a dabing, který místy ani nedává smysl: postava Vicy Kerekes má "lehký přízvuk", který se vysvětluje tím, že je z Maďarska, i když se film přiznaně odehrává v Maďarsku? To zní logicky. Postavy naprosto nahodile nadabované česky i slovensky bez jakékoli návaznosti na děj filmu? To jsem tedy taky nepochopil. Ani bych se nedivil, kdyby důvodem byla snaha o úsporu za výrobu dvou jazykových verzí. Každopádně je to zhovadilost, která se doufám nestane trendem. Český Netflix tomu ještě nasadí korunu, když ani neumožní divákovi pustit si maďarskou verzi s titulky.

plakát

Vítejte v Čečensku (2020) 

Nehodnotím zpracování, ale především závažnost tématu a sílu svědectví. A tady se prostě jinak než plným počtem hodnotit nedá. Když se v roce 2017 objevovaly první zprávy o nezákonném zatýkání, mučení a vraždách "ze cti", kterých se v Čečensku na gayích a lesbách dopouštěl Kadyrovův diktátorský režim i jejich vlastní příbuzní, bylo to tak šokující a ve svý brutalitě a krutosti tak nepochopitelný, že měli někteří jedinci pochybnosti, jestli je to vůbec pravda. Díky tvůrcům i aktivistům za to, že existuje tenhle film, který už nemůže na pochybách nechat nikoho. I díky technologii deepfake totiž předložil takový důkazy a svědectví, před kterými nelze zavírat oči. Bohužel už nejsem tak naivní, abych si myslel, že se jednou všichni zodpovědní dostanou před soud za zločiny proti lidskosti, ale mezinárodní tlak snad díky podobným filmům do budoucna zesílí, a páchat podobná zvěrstva tak snad bude čím dál těžší. Alespoň tomu chci věřit...

plakát

Díra (2019) 

Po zhlédnutí tohoto (na ČSFD podle mě dost přeceněného) filmu jsem byl naštvaný, že jsem takhle prvoplánově nechutným a nepříjemným filmem strávil víc než půldruhé hodiny času. Ne že by výchozí námět nebyl zajímavý a herecké výkony nebyly kvalitní, ale jak už napsala řada lidí přede mnou, závěr byl neskutečně odfláknutý a celé to bylo takové povrchní a nedotažené. Forma byla navíc tak nechutná a brutalita tak vygradovaná, že člověka na konci skoro úplně otupí. Až jsem si říkal, jestli celé to "poselství" o boji za trochu lidskosti a solidarity nebyla jen rádoby bohulibá záminka pro to, aby tvůrci mohli dát na plátně průchod svým nejzvrhlejším a nejperverznějším fantaziím. "Provokovat" a "šokovat" diváka tímhle brutálně-hororovým způsobem, když přitom ani ve výsledku nemám co podstatného a zásadního sdělit, mě prostě fakt odpuzuje. Asi jsem holt neměl očekávat vězeňský psycho-thriller a líp vědět, do čeho jdu. No, poučení pro příště...

plakát

Tvář vody (2017) 

Tenhle film je další důkaz, že je lepší nebrat hodnocení ČSFD před zhlédnutím filmu vůbec v potaz. Sice chápu, že mnozí mohou mít výtky (žánrová nevyhraněnost nebo přeplácanost, dlouhá stopáž, nerozvinuté postavy, přeslazená romanťárna apod. apod.), ale mně osobně byly všechny tyhle věci úplně jedno. Film na mě totiž zapůsobil jako už dlouho nic a snad to ani nebylo díky působivé retro atmosféře (i když krásný a vytříbený vizuál společně s výtečnou hudební složkou hrál určitě taky velkou roli), dobrým hercům nebo "originalitě" příběhu. Nejvíc mě asi dostal ten všeprostupující (ale ne zbytečně patetický!) morální apel na lidskost. Jako už právě ve Faunově labyrintu (mně tedy tohle srovnání v tomhle ohledu od věci vůbec nepřijde) tu v jednoduchém příběhu proti sobě stojí vypočítavost, krutost a kořistnictví proti soucitu, lásce a solidaritě. Leckdy smutná a drsná realita je tu, stejně jako v Labyrintu, smíchána s fantazií, sny, nereálnem. Že tu někomu vadí politické narážky (dodnes aktuální)? Vážení, už tu z vás někdo viděl skutečně kvalitní fantasy nebo sci-fi, které by se nedalo interpretovat politicky? Podle mě navíc primárně o politiku nejde, jde o základní filosoficko-etické otázky, k čemu jinému jsou fantasy filmy, jestli ne k tomu, aby nám prostřednictvím fantazie ukázaly nový pohled na náš život? Navíc všechny tyhle aluze na nejrůznější "jinakost" jsou podle mě podány velmi citlivě, skoro jakoby mimochodem (úvaha hlavního záporáka o podobě Boha a jeho rasistické poznámky na uklízečku, které tehdy zřejmě ani leckdo nevnímal jako zvlášť pobuřující) , nenásilně a místy i dost vtipně (osamělý gay malíř s jeho "vlasy" a plnou ledničkou limetkových dortů :)). Z kina jsem si odnesl takový sladkobolně příjemný pocit a já byl vlastně dost rád, že se nekonal Faunův labyrint 2, kdy člověk odcházel s náladou značně pokleslou. Občas trochu té nadějeplné fantazie opravdu neuškodí.

plakát

Julieta (2016) 

Pedro Almodóvar se Julietou vrací ke svým oblíbeným ženským dramatům, to je fakt. V jeho filmech to často bývá tak, že si vybere určité ústřední téma nebo myšlenku, kolem které se všechno točí a které všechno podřizuje, v tomto případě je zřejmě ústředním tématem bolest matky nad faktickou (byť třeba ne definitivní) ztrátou dítěte. Téma bylo podle mě dobře zpracované a výborně zahrané, moc se opět povedla vizuální složka - spousta pastelových barev (ta červená!), detailních záběrů a pěkné exteriéry i interiéry - všechno, jak má být, jak jsme u Pedra zvyklí. Když jsem někde slyšel, že Julieta je někde na úrovni předchozích Vše o mé matce nebo Mluv s ní, měl jsem velkou radost a řekl jsem si, že film musím vidět. Ale bohužel, těmhle dvěma filmům podle mě Julieta nesahá ani po kotníky, něco tomu prostě chybí! Všechno jako by bylo takové nějaké nedotažené, čekal jsem nějaké zajímavé rozuzlení, pointu, nějaké komplikovanější neobvyklé postavy... a nic. Chápu, co chtěl v tomhle filmu Pedro pojednat, ale emocionálně mě to nijak zvlášť nezasáhlo, na rozdíl od dvou již zmiňovaných filmů a vlastně i řady jiných. Asi holt nejsem cílová skupina... Když se na konci rozezněla úžasná Chavela Vargas, říkal jsem si, teď přijde to pravé! Ale nepřišlo... Konec vlastně nebyl nijak vyloženě špatný, ale ten neuspokojující pocit z filmu nijak neodvrátil. Proto hodnotím tak vlažně a i ty tři hvězdy asi dávám jen proto, že mám pro Almodóvara slabost a prostě mu ty jeho filmy na hranici kýče pořád žeru :)

plakát

Lída Baarová (2016) 

Jsem trochu na rozpacích... Bohužel musím stejně jako spousta jiných taky přiznat, že mě film zklamal. Ovšem ne technickým zpracováním - kamera mi vůbec nevadila, naopak některé záběry byly moc povedené (Orlí hnízdo, vlak uhánějící do Prahy, "retro" záběry z Berlína 1934), velmi dobré byly kostýmy i hudba. Herecké výkony byly většinou výborné, hlavně Pauhofová a Stašová, Křížův Hitler a Markovicsův Goebbels mi ale opravdu nesedli... toho Hitlera obzvlášť jsem Křížovi nevěřil, i když uznávám, že je to dost nevděčný part, obzvlášť když jako český herec mluvíte česky... Největší problém vidím ale ve scénáři, který se podle mě snažil být tak dramatický a bombastický, až to kolikrát opravdu přehnal. Sexuální scéna s Goebbelsem, postava J. Mádla, ale hlavně ta vyfantazírovaná scéna s omilostněním těsně před popravou... upřímně nechápu proč. Vždyť osud Lídy Baarové byl už tak dramatický a neuvěřitelný, tak proč ho tak lacině přikrášlovat? Další darebnost (bohužel častá nejen v českých filmech) podle mě bylo, že scény v Německu nebyly natočeny v němčině, opravdu hodně to ubralo celému filmu na věrohodnosti (i když s tou si, chápu, Renč asi ani moc hlavu lámat nehodlal) a hlavně nechápu tu motivaci - že by opět onen imaginární masový divák? Takže scény v Německu natočíme česky, ale do Hollywoodu budou Baarovou lákat v angličtině, přičemž titulky netřeba... aha, logické. A ať mi nikdo neříká, že ve filmu hráli většinou čeští herci a že to není důležité - doporučuju historické filmy takové Agnieszky Holland, která jazykovou situaci respektuje a ejhle, funguje to výborně. Na druhou stranu nemá cenu se rozčilovat nad drobnými nepřesnostmi, není to dokumentární film a u mnoha kapitol života L. Baarové se skutečnou pravdu nikdy nedozvíme. Nemůžu ani říct, že by bylo tolik scén tak trapných, že bych se musel smát - rozpačitost čaje s Hitlerem i Goebbelsův pláč do telefonu ve svých pamětech Lída Baarová popisuje podobně. Zkrátka, tento film mohl být mnohem, mnohem lepší... ale asi by bylo potřeba, aby se ho ujal jiný režisér a jiný scénárista, kteří by k tématu nepřistupovali v zájmu komerčního úspěchu takovým bulvarizujícím způsobem.

plakát

Průvodce (2013) 

Jsem příjemně překvapen. Přestože na Ukrajině v podstatě neexistuje filmový průmysl, čas od času se tamějším filmařům podaří natočit dílo velmi slušné úrovně. Právě takový je dle mého názoru i Povodyr - velmi slušný. Z řemeslného hlediska je snímek natočen velmi profesionálně, díky dobré kameře, výpravě i hercům se divák může nechat pohltit správnou dobovou atmosférou, nechybí napětí ani emoce. Některé scény jsou až syrově naturalistické, ale vzhledem k popisovaným událostem není divu. Mnozí můžou mít připomínky ke scénáři, který je místy trochu nepřehledný, nebo k historické věrohodnosti, ke které bych snad řekl jen to, že jsem neodhalil nic, co by hrubě protiřečilo prokazatelným faktům. Výtka by snad mohla směřovat pouze k tomu, že postavy jsou černobílé, na jedné straně máme dobré a odvážné kobzary, na druhé straně odporné čekisty (nota bene, kladné postavy mluví ukrajinsky a pouze záporáci mluví rusky). Není zde místo pro nějaké charakterové odstíny, složitější a méně jednoznačný pohled na události a lidské osudy, který by byl nejspíše realističtější, ale taková tendence prostě v ukrajinském filmu je, Ukrajinci stále vyhledávají historická témata a postavy, které je třeba rehabilitovat, ale ani tomu se nedivím a osobně to ani nevnímám jako negativum. Každý národ potřebuje svoje hrdiny. Na druhou stranu, film je především o osudech kobzarů ve velmi pohnuté době a to, že se děly strašné věci a do nebe volající nespravedlnosti a křivdy, je nezpochybnitelné a je třeba o tom mluvit. Obzvlášť v zemích postsovětského prostoru, kde se se svou totalitní minulostí stále jaksi nevyrovnali. Za toto téma, řemeslné zpracování a působivou atmosféru taky uděluju vysoké hodnocení. Těším se na další zajímavé filmy z Ukrajiny!

plakát

La chispa de la vida (2011) 

Tragikomické, absurdní, napínavé a... trochu znepokojující. Rozhodně jsem se ani chvíli nenudil, film má atmosféru, která je ještě podtržená moc dobře padnoucí hudbou. Místy se podle mě trochu moc tlačí na pilu, v některých scénách by podle mě stačil jen náznak a méně patosu, ale nechci být hnidopich, film bych rozhodně jako společenskou satiru doporučil. A i když nejsem žádný skalní fanoušek Salmy Hayek, tady byla absolutně úžasná!

plakát

Ispansi! (2010) 

„Musela jsi strašně trpět... žít mezi komunisty, bolševiky, lidmi z jiné třídy, bez svého náboženství." - „Ano, trpěla jsem. Ale ne protože jsem byla lepší katolička nebo lepší Španělka než ostatní. Trpěla jsem, protože jsem měla rodinu, které jsem se nemohla svěřit, že jsem vášnivě milovala jednoho muže. Trpěla jsem, protože jsem měla náboženství, které mě za moji lásku trestalo. A protože jsem součástí země, ve které bratr zabíjí bratra, a součástí světa, který je schopný v jedné jediné válce zabít 60 milionů lidí, mezi nimi i toho, koho jsem na celém světě nejvíc milovala." - „Takový je život." - „Ne, to není, copak to nechápeš? Ten život utváříme my sami a dějinám dávají podobu naše vlastní činy." Velmi zajímavý film o lidech žijících v šíleně zideologizované době, kromě jiného v době španělské občanské války a druhé světové války. Vlastní rodinou zatracená svobodná matka, pocházеjící z falangistické rodiny, zatížené konvencemi, bigotností a nenávistí k Republice. Na druhé straně je tu republikán, hájící ideály komunismu. Ideologicky naprosto nesmiřitelní, ale se stejným cílem, spojeni soucitem a utrpením vlastního národa. Podobných válečných filmů bylo už natočeno nemálo, tento mě ale zaujal mj. tím, že se dotýká ne úplně známých a nepříliš často diskutovaných témat, jako jsou španělští republikánští uprchlíci a etnické nucené deportace v SSSR. Film je podle mě dobře napsaný, dobře zahraný a pěkně výpravně natočený. Podobné filmy si vždycky rád pustím.