Othello

Othello

Tequila Sunset

okres Praha
Boom shakalaka, motherfucker.

40 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 11 22 32 42
    • 6.5.2021  07:23
    Americká 60. léta (TV seriál) (2013)
    *****

    Úsečnost informací je v zásadě podstatou celého tohohle konceptu, jakkoli dávám v pravdu těm, kdo s tím mají problém, protože nepovažují šedesátá léta za vyřešenou historii s jasně danými stranami konfliktu. The Sixties jsou v zásadě zeitgeist sestřihy bravurně poslepované dohromady se stovek hodin materiálu, které se snaží vytvořit kontext ke světoznámým americkým událostem z této doby. Prakticky každé dvě věty, co tu zazní, by utáhly vlastní celovečerní dokument.

    • 5.5.2021  10:45
    Elle (2016)
    ****

    S přehledem nejlépe napsaný, nejlépe zahraný a bohužel i vizuálně nejzaměnitelnější Verhoeven. Kamera ani střih nemají ksicht, barvy jsou vybledlé, doostřuje se automaticky v pohybu, takže to vypadá jako fakin současný Dardenni, což si fakt nezaměňujte s pochvalou. Konec je i verhoevenovskému vtěsnávání co největšího počtu informací do jednoho záběru a ono to je možná taky trochu důvod, proč ostatní filmové složky jsou jinak takřka geniální. Isabelle Huppert hraje bezchybně a osobitě jednu z nejlépe napsaných postav, co jsem snad kdy viděl. Je povědomá v pozici matky, zaměstnankyně, milenky i sadistické známé, přesto je v každé scéně naprosto nevyzpytatelná. Verhoeven obvykle nerad nechává herce improvizovat (po tom, co se mu to vymykalo z ruky ve Flesh+Blood), ale Huppert si údajně dost přizpůsobovala roli, protože si s postavou nevěděla rady. Její výkon je pak čistá esence toho, když se prolnou tři silné a zkušené charaktery do jednoho činitele a vznikne něco tak neuchopitelného a přitom skutečného jako je zdejší protagonistka. Nejlepší male-bashing film široko daleko, kterému se současní "strong women (TM) creators" z twitteru nemohou z principu ani přiblížit. Nejednoznačný Verhoeven, nepředkládající jednoduché odpovědi (pokud vůbec) bude v binární době hodně chybět.

    • 4.5.2021  09:14

    To přirovnání je možná pitomý, ale já si prostě myslim, že by se Verhoevenovi líbilo. Mám na mysli to, jak režisér, který z tvůrčích důvodů prakticky utekl z Holandska do USA, kde úspěšně a vesele tvořil do doby, než začal cítit produkční limity zase tam, se vrátil s velkou pompou do domoviny, kde ho všichni poplácali po zádech a poskládali se na velkolepou fresku o nelehké a ambivalentní nátuře kolaborace. Zwartboek svojí (na můj vkus přílišnou) formální čistotou odkazuje k filmovým kánonům, což jej samozřejmě dělá daleko podvratnějším. Přitom jakoby naschvál těmi z pohodlí vytrhávajícími scénami o barvení přirození, vystřílenými mozky, malými esesáckými péry či hovnovými kotli trochu zakrýval fakt, že film téměř postrádá čistě ušlechtilou postavu. Už třeba samotná protagonistka se stává esem v rukávu odboje jenom kvůli svému původu a pomstichtivosti za smrt rodiny, jinak by s chutí proválela válku u rybníka. Nejsou to témata, která by Verhoeven zpracovával poprvé, vlastně on celý život nevypráví o ničem jiném než přirozené zkorumpovanosti lidského charakteru a kdo viděl alespoň jeden z jeho starších holandských filmů, toho zde již prakticky nic nezaskočí. Jakkoli je pak Zwartboek neobratnější film než bývalo u režiséra zvykem (místy hmatatelná scéničnost, viditelné umělé svícení, legrační jednověté role odbojářek), stále zachovává režisérovu pověst baviče, který dokáže pracovat stejně výborně s dramaturgií filmu jako dramaturgií jednotlivých scén a prakticky tím neznemožní se nudit nebo z filmu vypadnout.

    • 28.4.2021  09:44
    Showgirls (1995)
    *****

    Kontextuálně bych mohl nabídnou u Showgirls srovnání s třetím holandským filmem Verhoevena, Keetje Tippel. Vypíchnout nakolik s ní sdílí celý koncept mladé, krásné, odbojné a neomalené dívky, která v prostředí prokorumpovaného a neprolomitelně kastovního města prorazí až do nejvyšších žebříčků a to zejména díky tomu, jak snadno je schopná se vzdát jakýchkoli etických a morálních hodnot. Mohl bych nabídnout i to nepohodlné srovnání s tím, že Keetje Tippel je film, který původně měl umožnit pochopení nástupu socialistických hnutí koncem 19. století v Holandsku, zatímco Showgirls vypráví v podstatně stejný příběh akorát zasazený do tehdejší současnosti, kde nějaký odstín rozvoje socialistických hnutí nebyl ani v dohledu, takže vlastně ten film nenabízí východisko ze zobrazeného marasmu. Ale já to úplně nechci dělat, protože by to mohlo vyznít jako, že Showgirls obhajuji v nějakém kontextu. A já si přitom myslím, že to dost možná nejlepší Verhoevenův film. Inscenačně má neuvěřitelný drajv, postavy jsou téměř neustále v pohybu a přitom jednotlivé záběry jsou velmi dlouhé. Jednozáběrové scény přecházející z dialogů do tanců či motající se mezi desítkami statistů v zákulisních šatnách s milióny světelných a odrazových zdrojů jsou často daleko komplikovanější choreografií než samotné sborové tance, ale vůbec na to nepoukazují. Při tanečních scénách je zase kamera téměř statická (vyjma dechberoucího prvního Nomina představení, které je natočeno povědomě pro každého, kdo se někdy ocitl na pódiu před plným sálem) a dynamizuje se střihem. Zároveň minimum záběrů je tam čistě pro estetický efekt, ale přinášejí hned několik informací najednou. ___ Jsem si vědom nepohodlí, které ve své době Showgirls musela v uměleckých a kritických kruzích vyvolávat, protože popisuje celý svět showbyznysu jako neproměnitelný patriarchální rape-cult jungle, který nelze pokořit a uspět v něm lze pouze tím, že se mu přizpůsobíte. Pro tehdejší emeritní kulturní garnituru muselo být nepohodlně povědomé sledovat jak na večírku všichni dobře oblečení tančí na smooth jazz, zatímco o patro výše probíhá brutální skupinové znásilnění, se kterým se není možno ani nikam obrátit. Za okouzlujícím způsobem nejamorálnější scénu filmu pak považuji tu, kdy protagonistka získá sebedůvěru díky uznání jejího bývalého pasáka, jinak machistického násilníka, který provádí konkurzy na své tanečnice skrze to, jestli mu vykouří. ___ Když sledujete Showgirls, vidíte formální kvality filmu (můžete píčovat na herecké výkony, ale ukažte mi s čestnými výjimkami Sharon Stone, Kurtwooda Smithe a Jennifer Jason Leigh dobrý herecký výkony ve Verhoevenových filmech), sledujete tu paniku která po tom filmu nastala a jste si zpětně vědomi jak fungovalo pozadí showbyznysu v 90. letech, dojde vám, že Verhoeven s Eszterhazem tady udeřili na určitá veřejná tajemství s takovým důrazem, že to nepohodlí Ameriky, která se s tímto filmem musela potýkat, se muselo dát stáčet. ____Co se týče hereckých výkonů, tak Berkley (které Showgirls prakticky ukončil ještě ani nezapočatou hereckou kariéru) není špatná herečka, jak jde v některých zásadních scénách vidět, ale díky své nezkušenosti si není schopná úplně poradit s Verhoevenovým hereckým vedením, kdy on sám předváděl hercům požadované výkony skrze přehnaná gesta. Jde ji velmi dobře srovnat s jinými hereckými výkony v jeho filmech, zejména ještě z holandské éry. Co je ovšem jednoznačné je to, jak je výborná tanečnice a jakmile se má vyjadřovat tímhle způsobem, film nabere neskutečně na tempu. Osobně dávám přednost tanečním filmům s hůře hrajícími tanečnicemi než tanečním filmům, kde si usoplená Nicole Kidman šlape na šosy a předstírá luxusní prostitutku. _____ V současné době se Showgirls začíná rehabilitovat u veřejnosti a kritiky, což jen dokazuje nepřekonané pokrytectví západní popkultury, která není schopna kontextualizovat aktuální díla, leda je po mnoha letech začít analyzovat až poté, co se film stane společensky neškodným, jakkoli mezitím zdecimovala kariéry většiny zúčastněných.

    • 26.4.2021  08:31

    Ego hra s nekonečnými náznaky, záměnami a prolnutími identit by si normálně říkala o daleko subtilnější přístup, ale ne tak s Verhoevenem a jeho naturalistickým přístupem k veškeré tělesnosti v kombinaci s rezignací na lidský charakter (hodnota ze které chvályhodně nevystoupil po celý svůj život). Je trochu zázrak, že to funguje a že to funguje takhle dobře. Můj odhad je, že za to může především chameleonská Sharon Stone a divoká džungle devadesátkového San Francisca.

    • 21.4.2021  10:00
    Total Recall (1990)
    ****

    Vzpomněl jsem si, když Panos Cosmatos říkal, že jeho estetické uvažování vychází z toho, kdy jako kluk koncem osmdesátých let přicházel do kontaktu s videokazetami, kdy z obrázků na jejich obalech si vytvářel vlastní představu o obsažených příbězích, které byly ve výsledku daleko normálnější než se podle těchto ukázek mohlo zdát. Uvědomil jsem si, že Total Recall vidím vlastně asi počtvrté a teprve tentokrát tak nějak už vím, o co tam vlastně jde. Ne, že by děj byl kdovíjak zamotaný, nicméně je tak důsledně zaházený tím spektáklem a vykračováním z obvyklých mantinelů žánrových filmů, že ho od určitého okamžiku prostě můžete úplně přestat sledovat. Verhoeven se Schwarzeneggerem dělají koncem 90. let nejdražší film na světě, jak tohle mohlo asi dopadnout? Snad jen od té doby, co se film přesune na Mars, tak je té papundeklové scénografie snad trochu až moc, zároveň celá ta panáčkovitá chodbovitá struktura působí jak dobrodružství postavené z lega děckem, které pije hodně sladkých limonád.

    • 16.4.2021  09:47
    Maso a krev (1985)
    ****

    Historická postmoderna, která sice měla vytyčený úkol odromantizovat a odmýtizovat období ranného novověku, ale provedla to s takovou zarputilostí, že ho prostě vyexploitovala. Na čemž není prachnic špatného, akorát místy prostě trochu píchne, když v tom člověk vidí tu nekompromisní vizi, která se ale skrývá za karikaturními postavami a uspěchanými situacemi, za něž nejspíš může přílišná rozmáchlost. Už dlouho se mi nestalo při filmu, že jsem se cítil nepohodlně, ovšem sledovat úporné a otevřené sexuální scény s mladičkou Jennifer Jason Leigh, která stále vypadá jako dítě a její postavě ve scénáři má být skutečně cca 12 let, nutí k obezřetnosti, zdali se vám zrovna nikdo nedívá při sledování filmu přes rameno. Ale prý ji při natáčení bylo 22, tak to je pohoda.

    • 12.4.2021  09:50

    Gerard je vskutku výstavní exemplář v galerii obvyklých Paulových protagonistů-kreténů, takže příznačný verhoeven-plot, tedy zápletka, která by nemohla proběhnout, kdyby hrdina filmu přemýšlel něčím jiným než pérem, nás tentokrát dokáže zavést do skutečně křivolakých příběhových koutů. Sexy Ježíš ve slipech, rajčatový džus a svatý Josef nakládající lešení, zkrátka opět hrozně zábavná a odvážná žánrovka, kterou je ale těžké vzít vážně, kvůli tý téměř zkapalněný misanotropii, na kterou doplácí jakákoli snaha se navázat na postavy.

    • 4.4.2021  09:43
    The Father (2020)
    *****

    Převedení alzheimrovských trablí do filmové řeči vytváří postmoderní horor po vzoru Lynche či Wheatleyho. Já si dokonce myslím, že se tak děje neplánovaně, což je na něm nejstrašidelnější. Budeme kolem tohohle filmu hodně poslouchat o hereckých koncertech a proč ne, když Hopkins si ve svých 83 letech vezme na bedra tak trýznivou roli, mně každopádně nejvíce imponuje předložená pravda o tom, že stáří jednoduše nemůže mít šťastný konec.

    • 1.4.2021  09:51

    Z Verhoevena je tu cítit ta sebespokojenost, kterou se těšil po třech úspěšných filmových zářezech. Ambiciózně tedy rozjíždí jednu dějovou linii za druhou, každé se věnuje tak nějak dle nálady a do toho ještě cituje sebe ("Budeme to dělat jako v Tureckém medu."), Coppolu (pomeranče předzvěstí katastrofy) či Wylera (dle svých slov se snažil závody přiblížit zážitku z Ben-Hura). Dohromady je to tak nějak horko těžko poslepované, jakkoli jednotlivé scény fungují dobře díky Verhoevenově realizační bravuře, kdy se často snaží do jednoho záběru nacpat co nejvíce informací a herce přitom nijak nešetří. Ti jsou ale jinak dalším slabším bodem příběhu, protože šíleně přehrávaj a chovají se jak kdyby jim bylo osm. Což je ale jinak obecný problém (?) režisérových postav, který zjevně vychází z jeho misantropie. Navíc jeden z ústřední trojice vypadá jako mladý Anton Chigurh, díky čemuž se vám může snadno změnit celé čtení filmu. Asi chápu o co tady šlo, pokud to tedy měl být určitý rozklad a demýtizace post-greasařské motokultury, ale autora tady prostě převalilo vlastní velikášství a arogance. Zase na druhou stranu, jestli skutečně kvůli tomuto filmu nedostal Verhoeven na starost režii Return of the Jedi, tak si nemůžu stěžovat. Mimochodem po tomhle filmu vznikla prý v Nizozemsku Národní Anti-Spetters Komise, která si vytyčila za úkol znemožnit režisérovi financování jeho dalších filmů a to mimo jiné dle toho jakým způsobem zobrazuje gaye, ženy, policisty či náboženské zástupce. Verhoevena nakonec vyhnali točit do Států a neoficiálně vlastně založili Twitter.

    • 31.3.2021  09:09

    V důsledku rozpočtových omezení Verhoeven neměl možnost zpracovat film dle svých představ, tedy jako zobrazení okolností a nástupu společenských změn v důsledku rozpuku socialistických hnutí v Holandsku a musel se více zaměřit na intimnější, osobní rovinu příběhu. Naštěstí to ničemu příliš nevadí, protože i přesto jde poznat, že se stále jednalo o tehdy nejdražší nizozemskou filmovou produkci. Film se tak zaměřuje čistě na to, jak široce rozevřené třídní nůžky v konečném důsledku lidi redukuje na pouhé kurvy a kunčofty. Což k Verhoevenovi docela sedí. Samozřejmě se dočkáme i mnoha naturalistických detailů, které mají mnohdy až takový tinto-brassovský esprit. Veterány předchozího režisérova opusu potěší, že se zase sejde frackovitá dvojka Monique s Rutgerem a začnou dělat prasárny. Mimochodem zjistil jsem, že jednou z věcí, co mě hodně mrzí, je, že jsem v životě propásl být mladým Rutgerem Hauerem.

    • 30.3.2021  10:29

    Válka pojatá jako divoké mladistvé dobrodružství, která demytizuje pomalu každý aspekt okupace. Německou invazi zde znázorňuje scéna, kdy nepřátelští výsadkáři platí holandskému mlékaři za vypité mléko, případně vyplašení nizozemští vojáci vyrušují bezstarostnou mileneckou dvojici šoustající za stodolou na seně. Odbojové výkony protagonistů také nelze přičíst tolik jejich odvaze jako spíš mladistvé nerozvážnosti, což dostatečně uvádí scéna, ve které s dvojice hlavních hrdinů ve fracích snaží přihlásit do armády, zatímco za ní běhají hořící vojáci jako důsledek německého bombardování. A když po válce rozzuřený lid ostříhá snoubence kolaboranta na ulici vlasy, ta k tomu přistupuje tak nějak, že jí to vlastně docela sluší a přinejhorším doroste. Nic z toho by samozřejmě natolik nefungovalo, pokud by na filmu byla cítit ta nelítostná stopáž, nicméně každá scéna v Oranžském vojákovi je tak strašně bohatá, víceplánová, dynamická a vypointovaná, že to uteče jak blázen. Jak o tom píšu, stále si vybavuji další a další perfektní části, ať už sekvence "kurvy se na zemi přetahují o Železný kříž" nebo třeba závěrečné vánoční bombardování Německa ("Tři, dva, jedna, bomba vypuštěna. Dneska v Norimberku si narozdíl ode mě pivo nedaj. Zpátky na večírek."). Výsledný pohled na celý koncept okupace Holandska je krásně chaotický, morálně ambivalentní a i přes všechny ty fatality, mučení a popravy, vlastně tak nějak rozjásaně dobrodružný. To vychází nejspíše z nevole zobrazit konflikt jednostranně a nakolik přikládá pozornost nizozemské apatii a oportunistickým tendencím ke kolaboraci. U nás něco takového nebudeme nikdy schopní natočit.

    • 28.3.2021  10:36

    Cynická materializace inherentní komičnosti mezilidských vztahů. Směšnost manželských etud vyšší střední vídáme leckde, ale Ice Storm neposkytuje úlevu ani v nevinném trtkání společenskou třídou vězněných dospívajících, jejichž lásky a vztahy jsou zde vykresleny stejně piktoreskně a rozbitě prakticky bez možnosti nápravy. K tomu napomáhá i obsazení tehdejších mladých zrůdiček Maguireho, Ricci, Hann-Birda či Wooda, který tu všichni působěj strašně creepy. "I am back!" "You were gone?" .

    • 22.3.2021  09:50

    Prolnutí reality natáčení s vyprávěným příběhem je zde hmatatelné. Zakousnutý Herzog tahá vyčerpaný filmařský tým peruánskou džunglí, snímá jejich vyčerpanost a zasazuje do kontextu univerzální marnosti a zkázonosnosti lidských ambicí. A do toho se s Kinským přetahuje o bouchačku. Bůhví kolik lidí při natáčení tohohle filmu vlastně chcíplo a někdy se to nedozvíme. Pokud se Coppola Aguirrem inspiroval při natáčení Apocalypse, tak se nemohl divit, že probíhalo jak probíhalo.

    • 22.3.2021  09:45
    Drahokam (2019)
    *****

    Je trochu paradoxní, že hyperkinetický pouliční thriller vlastně působí dnes anachronicky, protože vlastně vypráví příběh v kulisách starého New Yorku, jehož podoba se za posledních deset let silně transformovala po vůli životnímu stylu mladých yuppíků, čímž dostal celý ten slavný velkoměstský street-life pěkně na frak. I jako takovou reminiscenci těch časů si můžeme užít hloubku a utlumené barvy pětatřicetimilimetrového filmu v ruce toho nejpovolanějšího, Daria Khondjiho, který desaturoval barvy třeba Městu ztracených dětí či Sedm. Je ironický, že Safdiovic bráchové splňují přesně ty nároky na dravé mladé režisérské duo, ale je tomu tak hlavně proto, jak ignorují formální vývoj v rámci posledních řekněme patnácti let, tedy po širokém nástupu digitálu.

    • 16.3.2021  09:42
    Turks fruit (1973)
    ****

    Olympiáda ve vylučování. Vylučuje tady totiž naprosto všechno. Těhotné nevěsty vylučují plodovou vodu, kterou následně vylízávají psi. Ti vylučují na chodníky města, které vylučuje černý odpad do moře, na jehož pobřeží rostou krásné květiny, které zase vylučují červy a hmyz. Jediné, co tu není vyloučeno, že možnost nálezu koňského oka v gastronomické specialitě luxusní restaurace. Zrcadla jsou pokrytá zvratky a hovna jsou rudá po červené řepě. Verhoeven urvanej ze řetězu mi tu připomíná kombinaci beatnických non-konformistů se sedmdesátkovými explotacemi (ty zejména díky divoké ruční kameře) a je to strašná zábava. Jakkoli jsou tam všichni (naprosto vědomě) na přejetí válcovačkou. Zaujalo mě, že tohle klišé rozervaného narcistního umělce se za těch pár let příliš nezměnilo, protože spousta kluků, co znám z AVU jsou přesně takovýhle vocasové obklopující se přerostlejma dětma, na kterých se pak realizujou.

    • 15.3.2021  09:26
    Wat zien ik? (1971)
    ***

    Kdo čeká erotiku, dobře mu tak. Z té zde zůstává zachovaná tak leda ta pro 70. a 80. léta specifická naturalistická nepřitažlivost a zároveň rozpustilá a přesto cynická živorodost. A povědomé postsynchrony. To, čemu se protagonistka věnuje, je spíš něco jako LARPová terapie, takže ve výsledku je to celkem bžunda. Svědectví filmu o praktické neschopnosti soužití muže a ženy se nejspíše zodpovídá tehdy čerstvě vyoutovanému Albertu Molovi, jakožto autorovi předlohy, který si zde i zahrál vtipnou roli upjatého zájemce o seznámení. Mimo to, že se jedná o celovečerní debut Verhoevena, tak je to zároveň i první významnější film kameramana Jan de Bonta, kterého Verhoeven přitáhl později do Hollywoodu s sebou a ten se tam následně ujal s takovým úspěchem s jakým nakonec padl na hubu poté, co se začal realizovat jako režisér.

    • 10.3.2021  09:01

    Pohádka o tom, jak hloupý Honza zachrání pasivní princeznu, snímaná z pozice princezny. Věci, které jsou zde vnímány především jako zápory jsou právě to, co mě na Jupiterovi nejvíce bavilo. Především pak nevyzpytatelná dynamika děje, která sice popírá jakékoli poučky o tom, jak se má vystavět, budovat a gradovat příběh, nicméně díky tomu je vývoj celého dobrodružství dost nevyzpytatelný. Prý tomu chybí humor. Jak to může někdo říct o filmu, kde v jedné scéně se dozvíme, že protagonistku za celý život nepíchla včela, protože je královského původu, což včely vždycky poznají a ve scéně následující nám je řečeno, že Channing Tatum je výsledek křížení vlka a člověka, kterému byla za trest sebrána syntetická andělská křídla? Za kritickým a finančním průšvihem Jupitera Ascending spíše vidím (krom toho, že jej potopili Warneři nedostatečnou propagací i nevhodným nasazením v kinech) situaci, kdy veškerý mediální prostor byl zaplněn zavedenými sci-fi franšízami od Star Treku po Marvel až ke Star Wars, a autorská (sic cheesy a polodementní) vize originální space opery nemohla v tomto prostoru konkurovat se zavedenými značkami, jejich mamutím marketingem a přidruženým, na plné obrátky běžícím průmyslem.

    • 9.3.2021  10:28

    Revolutions sice zachovává většinu neduhů druhého dílu, ale celkem zdatně redukuje jejich intenzitu. Digitální sekvence nyní zahrnují především střety špinavého kovu, který je snazší animovat a tedy z intenzity bitvy o Zion nevytrhává zmršené CGI. A navíc ty exoskelety jsou fakt boží. Dialogy jsou si zde vědomy to, že budeme zavírat krám, takže konečně někam směřují. No a scény z Respect festivalu Zion jsou naštěstí celkem přísně omezeny na válečné sekvence v industriálních kulisách doků. Proč ale pět hvězd? V Revolutions dokázal uzavřel Matrix nakonec skutečně ultimátní cyberpunkové dílo (respektive spíše ezocyberpunkové) a již přestal uhýbat před skutečností, že jedinými možnostmi jsou, že realita není nic a nebo, že realita je vše. Kódy se přeformátují na atomy, mysl vytváří hmotu a to vše v důsledku elektrických propojení neurálních soustav. Všem jde o elektřinu. Matrix je vlastně tak trochu antihumanistická série, která nám vypráví o tom, jak jediný cíl lidstva je zničit stroje, zatímco hlavní snaha strojů je přizpůsobit se lidstvu, díky čemuž podstupují nejeden problém, včetně fatálních.

    • 6.3.2021  10:40

    Když duo Wachowských dávalo dohromady první Matrix, jejich hlavní motivací bylo přenést vizuální formy východních anime a bojových filmů do hraného celku a jiného prostředí. Museli tak vytvořit scénář, který by byl schopný veškeré elementy těchto snímků smysluplně zakomponovat do prostředí západní popkultury. Nechali tím vzniknout alternativnímu počítačovému světu, v jehož rámci lze všemožně ohýbat čas a prostor a vytvořit divákovi novou percepci známých situací. První Matrix šel do kin přesně v tu dobu, kdy měl. Na konci statického období konce 'konce dějin', kdy se chod světových systémů zdál neohrozitelný, rigidní organizace mocných nerolomitelné a jediné, co se posouvalo kupředu, byla výpočetní technika, která vytvářela zbrusu nové komunikační prostředí jako alternativu k onomu neměnnému prostředí reálnému. Původní film tak neuspěl jen díky dobře napsanému scénáři, výborně podanému makrokosmu či přepsání žánrových zvyklostí, nýbrž i kvůli tomu, že přišel v ten nejlepší možný čas. Kdyby k jeho realizaci došlo již v roce 1994, kdy byl napsán, je možné, že by z něj dnes nebylo nic víc než undergroundový kult typu Strange Days. _________ Tenhle vzletný úvod je nutný k pochopení toho, proč Matrix Reloaded vypadá jak vypadá a proč navíc disponuje úplně neskutečně kreténskou parodií na scénář. Nemá cenu si zastírat, že po monumentálním úspěchu původního Matrixu začali o sobě mít Wachovští celkem velké mínění. Ono se není čemu divit. Poslouchat od kuropění do kuropění ódy ze všech stran na to, jací jste vizionáři, filozofové a ústa generace, to by se promítlo i do toho nejneproniknutelnějšího solipsisty. Když se tento pocit vlastního velikášství potká s neomezenými tvůrčími prostředky, je Matrix Reloaded ten nejzářnější příklad naprosto pochopitelné... eh hehe kauzality. Wachowští nadále trvali na tom, vytvořit předtím neviděný vizuální spektákl, ale zároveň vytvořit mohutné filozofické dílo, které do sebe bude vsakovat jako houba veškeré myšlenkové a religiozní směry a zasazovat je do jiných kontextů. Ze scénáristického hlediska je to pak naprostá katastrofa. Film obsahuje téměř výhradně monology, které se většinou snaží velmi neobratně tvářit jako dialogy. Přičemž ty navíc mají sloužit jenom k tomu, aby se film přenesl z jedné vizuální epizody do jiné. Výsledek vypadá mnohdy tak, že postava se setká s jinou postavou, která má nějaké informace, které jsou potřeba k posunutí děje. Nejdříve musí ovšem předcházet prakticky nepřerušovaná přednáška na téma nějakého aspektu matrix univerza. Po ní se ve dvou větách postava dozví, co se teda musí, aby se děj mohl posunout. Přičemž samotné monologové scény se rozprostírají po celé kvalitativní šíři - od úžasného anti-climaxu u Architekta, kde jsem hltal každé slovo až po přiblblé wtf scény s Persephone, které snad psalo dítě. ________ Problém Zion: scénami ze Zionu si Matrix sere úplně příšerně do huby, protože jeho dosavadní síla byla v tom, jak se mladí odpojení nespokojenci hackují do umělého, stroji ovládaného světa, aby ho zničili z jeho vnitřku a osvobodili na něj napojený lid. Najednou se ale ocitáme v situaci, kdy ten 'svobodný lid' je vlastně ten starý svět, kterému nejde o nic menšího než o to, hlídat si humna před nepřáteli, zatímco tam všichni bydlí v nějaké industriální parafrázi na předměstské domky, chodí s nákupama a ještě vypadají hrozně měšťácky díky tomu, že jsou všichni oháklý ze Sanu Babu. Já asi chápu ten designový nápad, kdy v poslední výspě lidstva u zemského jádra, jsou všichni oblečení ve stylu tribalismu a afrikanismu, ale nedá se nic dělat, působí to fakt příšerně, ale opravdu neskutečně idiotsky. Asi stejně idiotsky jako taková normální Zionská tiskovka ukončená ravem mezi lávovými jezírky (sic!). Na kterou se mimochodem Trinity tak pěkně oblíkla jenom proto, aby jí ihned po příchodu Neo zase dovedl domů, tam vohnul na misionáře, předčasně ejakuloval a ještě se u toho rozbrečel. Každopádně alespoň to rozvedení morpheovského mýtu, kdy tento neomylný mentor první dílu, platí ve dvojce za něco jako Zionského Jaroslava Duška, kdy zatím, co všichni počítaj bouchačky před invazí, on si vyvěštil z pexesa nějaký mýtus o Vyvoleném, kterým všechny obtěžuje, je docela zábavný. __________Poslední položka: spektákl. Wachowští byli u druhého dílu naprosto posedlí myšlenkou přijít s něčím ve filmech dosud neviděným. Měli za sebou nejen stín trikové průlomovosti druhého dílu a zároveň nemohli ignorovat rapidní technický posun, s jakým převalil publikum LOTR. Zároveň sami propadli kouzlu velmi rychle se rozvíjejících CGI možností, kdy to, co bylo před třemi lety naprosto nemyslitelné, bylo dnes jenom o rychlosti renderu. V této trikové euforii s blank checkem v zádech, kdy jediný limit byl neudělat nic, co tady již bylo, vytvořili sekvence, které sice co se týče choreografie, nápaditosti a snímání, skutečně neměly moc obdoby, ale zároveň ukázaly jak strašně rychle a legračně dokáží zestárnout digitální technologie. Když se dnes (2021) díváme na film, kde spolu bojují digitální postavy, které by působily graficky zaostale ve videohře z roku 2010 a film se je nebojí snímat v plném světle a enormně zpomalených záběrech (!), skoro si až říkáte, zdali se k vám nedostal nějaký předprodukční rip filmu. Navíc snímek jinak poměrně dost trpí na určitou obecnou 'sloppiness', kdy jsem se několikrát ve všemožných odrazech seznámil s filmovým štábem (ty brejle jsou mor no), digitálním postavám občas prolnou textury (virtuální Smith trpí dost na to, že mu v zátylku propadávají vlasy do límce košile, to by byla první věc, kterou bych na místě Nea Architectovi v jeho Q&A vpálil) a vyloženě mě iritovalo, když ve dvou scénách na postavy normálně otevřeně svítil filmovej reflektor.

    • 1.3.2021  09:52
    Past (1996)
    ****

    Prudké zoomy na herce i předměty, kamerové průlety zdmi, makro záběry na předměty a poletující objektivy kolem statických postav - jasně, ty trademarky tam jsou. Koneckonců v době natáčení Bound byl scénář k Matrixu již odevzdaný Jonu Silverovi a tenhle film tak měl sloužit jako důkaz schopností Wachowských. Mě mimo to zaujalo hlavně klaustrofobní rámování záběrů a lynchovský nádech mafiánského vnitrosvěta prapodivných mužů v oblecích, přecházejících z černých aut do tajemných bytů, v jejichž závěsu se nese příslib extrémního násilí. Když zde mají lidi sex, mají ho hodně, když se řežou, řežou se strašně. A do toho kolem nich dělá kamera vžžž a všííí. Kdyby ústřední duo tak šíleně nepřehrávalo, jedu do plnejch. (respektive u Jennifer Tilly vim, že to je prostě její herecká metoda, ale Gershon se svym neustálým teatrálním postojem připomíná někoho z 90s videoklipu, kde se nemůže vyjadřovat slovy, ale pouze tatrálními pozicemi)

    • 28.2.2021  14:39

    Láká to trochu na něco, čím to není, protože o metalovou hudbu zde prakticky nejde. Jakkoli se zpočátku pobrodíme v kvalitním sludgovém bahně, které vychází z hudebního projektu Jucifer, kteří byli původně protagonisté Marderova nedokončeného dokumentu se stejným tématem jako tohle. Sound of Metal je zejména o problému bývalého narkomana, kterému se podařilo tendence k závislostem přeformátovat do intenzivní hudby, o kterou ho později připravila sluchová vada a tedy o jeho snaze zase nespadnout do starých neřestí. Sic v polovině se to trochu motá v klasických klišé o někom, kdo nejdřív něco nechtěl, ale pak to zkusil a po nějaké době zjistil, že to vlastně bylo dobře, tak i přesto prostředí, kterým se film věnuje, vykresluje věrohodně (z koncertních scén jde vidět, že Marderovi nejsou koncerty alternativní špíny cizí, v terapeutické osadě se zase obklopíme jejich reálnými obyvateli) a je to výborně zahraný. Riz Ahmeda pasivně sleduju téměř od jeho hereckým počátků a těší mě, jak konečně získává role, vyžadující více než jen vyjukaného Araba a hlavně jak perfektně si s nima dokáže poradit.

    • 28.2.2021  14:27

    Na tyhle lidi se chci dívat, tyhle příběhy mě zajímají, tuhle tvář USA chci zkoumat. Polodokumentární óda na jedny z posledních avatarů původní americké myšlenky, kde se seznámíme (až na dvě výjimky) s celou škálou skutečných starých nomádů (jak jen tenhle pojem zdiskreditoval měšťácký trend 'digitálních nomádů'), jejichž integrita jim prakticky znemožňuje hrát špatně, protože prostě jenom jsou sami sebou a film je nestaví do situací, které neznají. Obecně z toho filmu jde cítit velká pokora ze strany Chloé Zhao, protože už jenom z toho nakolik přirozeně všichni zúčastnění působí, znamená, že se mezi nimi musela pohybovat nějakou dobu a velmi subtilně až si na přítomnost jí i kamer zvykli. O McDormand jinak škoda mluvit, ta herečka je naprosto neskutečná a společně s třeba takovou Helen Mirren nebo Jennifer Jason Leigh dokazuje sílu hrdého stárnutí.

    • 28.2.2021  14:11

    Do půlky to celkem jede, protože ústřední scam na důchodce je věrohodná sviňárna, zápletka se odhaluje pomalu a napínavě, Peter Dinklage má skvělej přízvuk i charisma a Rosamund Pike úspěšně postupuje ve své herecké snaze nepůsobit jako živá bytost. Navíc to má ze začátku zajímavou nevyřčenou podlinku o tom, že napříč systémem existuje nějaká kostra ženských v exekutivních funkcích, které spolu pečou a hlídaj si prdel při různých pololegálních prasárnách. Jak se vyloží karty na stůl, tak se to několikrát samo shodí, přestane dávat smysl a začne solit jedno tendenční klišé za druhým. V bodech (spoilery): 1) film napřímo několikrát řekne, že se bude jednat o konflikt odlišných způsobů řešení problémů, tedy strachu a brutálního násilí, se kterým pracuje mafiánský antagonista proti mazanosti a přechcávání systému v jeho rámci, což je doména protagonistky. Ve výsledku ale ona dosáhne vítězství díky tomu, že elektrifikuje pomocí taserů protivníkovu ochranku a toho pak zdroguje a nechá pohozenýho v lese, čímž nad ním dosáhne vítězství jeho prostředky přesně v opozici k tomu, o čem nás přesvědčuje doposud 2) postava Rosamund Pike zde působí jako klišovitá Strong Woman (TM). K její podpoře ji pak film staví do situací, kdy jí špinavý vidlák s červenou kšiltovkou vyhrožuje znásilněním. Tohle převádění twitterového mindsetu do filmového média mi přijde mimořádně otravné 3) film je natočený tak, že by se mohl odehrávat prakticky kdekoli, kde je pár domů, protože se kamera vůbec nezaobírá prostorem a většinou sledujeme statické zaostřené tváře v úzkém ostřícím pásu s úplně rozmlženým pozadím. Většina polodetailů a detailů tváří vypadá jak z korporátní ročenky. 4) Když už se film odváží přijít do pléna s celky a seznámit nás s prostorem, kde se scéna odehrává, z nějakého důvodu jsou některá místa úplně nesmyslně nasvícená třeba fialově nebo červeně a třeba z oken normálního obytnýho baráku září tyrkysový světlo, kterým si fakt doma nikdo nesvítí. Tohle není první současnej film, kde tohle vidim a rád bych aby mi někdo vysvětlil, proč mi tohle dělá.

    • 24.2.2021  09:37

    Mno tak existence Donnerovic cutu alespoň pomáhá uklidnit divoké teorie o tom, jak zlé studio sebralo mladému auteurovi jeho nekompromisní vizi ve prospěch prostoduché rodinné zábavy. Připitomnělé jsou totiž obě verze naprosto stejně. Při znalosti obou cutů ale můžeme alespoň studovat ten střet dvou naprosto odlišných režijních přístupů - donnerova dynamického, postmoderního a novohollywoodského a Lesterova veskrze staromódního, odkazujícího svojí tříkamerovou metodou do období Hollywoodu 50. a začátku 60. let. Chybějící příšerné scénické sekvence z Paříže či od niagárských vodopádů, za kterými Lester stojí, budiž největší odebranou hodnotou tohoto sestřihu. Druhý díl jinak zůstává i nadále líně napsanou pitominou, která strádá zejména kvůli špatným záporákům a z toho vyplývajícího nefunkčního spektáklu. Dokud jsme v prvním díle viděli, jak Superman čelí přírodním katastrofám a lidským úkladům, mohli jsme si uvědomovat jeho schopnosti a síly na povědomých elementech. Když se ve vzduchu zpomaleně pere se třemi personifikovanými archetypy zla (touha po moci, touha po násilí, touha po utrpení), naráží akorát na limity tehdejších technologií. Superman II nebyl dobrý film v žádné verzi, ale při znalosti obou střihů alespoň nabízí zajímavý náhled střetu mezi mladou a klasickou režijní vizí. A můžete se zde alespoň rozloučit skrze některé dříve nepublikované scény s přece jen strašně roztomilou dvojicí Christopher Reeve a Margot Kidder.

    • 15.2.2021  08:18
    Proud času (2003)
    *

    Ty vole, takhle se zřídit.

    • 8.2.2021  09:38
    Tenebris (amatérský film) (2018)
    *****

    Pro díla Pavla Dorotky, jakožto jeho projekce ambulantního narcismu, mám ostudnou slabost. Všichni známe někoho jako je Dorotka - prostého velkohubýho chytráčka, který během toho když mluví kdokoli jiný, zjevně přemýšlí zas o tom, jak bude mluvit zase on a jehož historky jsou o to hloupější o co jsou vymyšlenější. Tyto jeho vlastnosti se promítají do veskrze všech jeho děl, ať už se jedná o fantastický blouznivý seriál Historky ze života či jeho aktuální rapové pokusy. Právě všeobecná povědomost tohohle nesvéprávného šulinství dělá z jeho tvorby fantastický kolektivní zážitek, ve kterém se kroutí a chytají za hlavu všichni na těch správných místech bez potřeby nějaké externí organizace. Jako všude jinde, i zde se egocentrismus autora báječně propíjí do celého filmu i přesto, že autorství musel tentokrát sdílet s "producentem" Pavlem Šebestou (půjčil kameru). Tato potřeba kooperace musela být hádám jeden z nejnáročnějších okamžiků Dorotkova života. Nepřekvapí pak, že celkové dílo tohoto auteura se kvalitou až impozantně nevyvíjí. Samozřejmě z důvodu, že tvůrce prostě není schopný přijmout žádné tvůrčí rady ani pečlivě odkoukávat profesionální postupy. Prostě si to točí, protože musí a tím, že točí a točí to on, tak automaticky vzniká Dílo. Je to něco, jako když já píšu komentář k filmu. Tohle nastavení mysli zasluhuje především všeobecnou závist. Samotný Tenebris je Dorotkův pokus o celovečerní film, který se především trápí snahou natáhnout ho na 120 minut (protože pořádný filmy mají mít dvě hodiny!). Díky tomu sledujeme nekonečné sekvence prohledávání půdy či plácání se po lese, které se prolínají se scénami surového realismu, ve kterých si například protagonista smaží cibuli, kterou pak ani nedojí. Pravé mecheche nastává samozřejmě s herci a dialogy. Můžeme začít u toho, kdy čarodějka hypnotizuje hrdinu a my vidíme, že ten má na zádech přilepený její text (přičemž tato zde často využívaná metoda nejednou narazí na barikádu v tom, že aktéři nepříliš dobře čtou) pokračovat přes uncanny pohledy mimo rám a skončit u... Inu jakožto tým Renata z Historek ze života se nebudu vysmívat charakteristickému pohazování hlavy Karolíny Kociánové, protože je z celého týmu Dorotka jednoznačně naší nejoblíbenější figurou. Vzhledem k tomu, že autor hraje ve veškerých svých dílech prostě sebe, je zábavný sledovat jeho signature moves, jmenovitě je to neočekávaný polibek děvčeti s pevným chycením jeho hlavy do dlaní. Nejspíš důsledek dlouhodobé zkušenosti s tím, že holky mají tendence podobným slizníkovským pokusům přirozeně ucukávat.

    • 6.2.2021  20:34

    Hoří má panenko revisited.

    • 6.2.2021  10:44

    To je tak krásně, úžasně debilní, že se tomu nedá odolat. Wachovští střelili k tomuhle scénář Joelu Silverovi společně se scénářem k Matrixu, přičemž za každý z nich dostali mega. Tenhle jim pak překopal Helgeland na žádost Donnera, který to chtěl trochu prozářit a uklidnit (script-doctoring byla jeho hollywoodská specialita). To se mu povedlo natolik, že Wachovští dělali co mohli, aby byla jejich jména odsekána z titulků leč marně. Z toho, co jsem vykutal, tak přepis odskákala milostná sekvence mezi Moore a Stallonem (díky kurva bohu) a naopak byl připsán závěrečný debilní twist (kurva proč?!). Je vlastně zajímavé zde nacházet už ty různé detaily, které odkazují k tomu, že již bylo uhněteno těsto na jednu z nejdůležitějších filmových událostí vůbec. Jedna z hrdinů je hackerka s nickem Electra a závěrečná vychytávka ze slunečními brýlemi si taky nejspíše nijak nevešla do dobrodružství posádky lodi Nabuchadnezzar. Vypadá to, že v tuhle dobu byla určitá snaha přiřadit Banderasovi jeho typickou střeleckou pozici z Desperada, kdy, obvykle obouruč, střílí z pistolí způsobem, jako by se spíš pokoušel vrhnout celou zbraň. Tenhle jeho styl ale do vyčištěných prosklených devadesátkových interiérů příliš nesedí a působí tam strašně neohrabaně. V této pozdní éře Donnera se vyjevuje jedna z jeho specialit a to je schopnost nabírat si na bedra ty nejhorší možné herecké osery (děti, zvířata, Sylvestra Stallone, Billa Murrayho, Marlona Branda) a přežít to.

    • 5.2.2021  09:50
    Radio Flyer (1992)
    ****

    Richard Donner byl nejen režisérem, ale téměř u všech svých filmů i producentem. To mimo jiné i z toho důvodu, že sloužil jako spolehlivý mediátor ambiciózních scénářů, které nechával zkušeně přepisovat do realizovatelné podoby. Rozcupoval šestisetstránkový scénář nějakého Maria Puza na Supermana, vykuchal scénář k Dickensovské adaptaci Scrooged i totálně překopal původní text Shane Blacka k Lethal Weapon. Pravděpodobně tím zabil některé odvážné tvůrčí vize (a třeba původní konec Smrtonosné zbraně, ve kterém mělo letadlo narvaný drogama nabourat do nápisu Hollywood, přičemž by zasněžilo celé Los Angeles kokainem, do čehož mělo hrát Sinatrovo Let it Snow, toho je prostě škoda), nicméně tím ale nejspíš zařídil, že některé náměty vůbec byly zfilmovány. K Radio Flyer byl povolán poté, co studio bylo velmi nespokojené s dosavadními výsledky natáčení, které bylo svěřenu autorovi scénáře a režijním debutantovi David M. Evansovi. Ten původně dostal režijní stolici společně s obřím honorářem díky tomu, že právě tento jeho scénář se stal předmětem přetahování mezi Warnery a Columbií, protože zástupci obou studií z něj byli úplně hotový. Vítězná Columbia pak po deseti dnech pod ním zvedla židli a dohodila flek veteránskému Donnerovi, který zahrál svůj signature-spell, tedy překopal celý scénář, vyhodil koho nemusel (včetně celého původního obsazení), snížil počet trikových sekvencí a k tomu zvýšil budget téměř o 100%. Evansovo jméno u režiséra je tu tedy dle mě chybně, protože ve výsledném díle z něj nevidíme ani odraz.___________ Výsledný komerční a kritický neúspěch filmu podle mě přišel z důvodu, že se film nedokáže plně rozhodnout mezi tím, jestli bude předměstským dětským dobrodrůžem (feel-good scény dětských her, komediální momenty) nebo smutným snímáním domácího násilí z dětské perspektivy. Vzhledem k tomu, nakolik je americká společnost na téma násilí na dětech citlivá, je výsledný flop pochopitelný. Já osobně považuji za poměrně depresivní i klasická osmdesátková chlapecká dobrodružství typu ET apod., takže jsem nebyl v žádném šoku, naopak jsem obdivoval, nakolik pečlivě je tentokrát vykreslena neutěšenost prostředí, ve kterém titulní děcka vyrůstají. Stejně jako ve většině jiných filmech tohoto typu vycházejí z finančně zkoušených rodin, které na ně nemají kvůli práci čas a jejich dobrodružství vycházejí z toho, že sami doma nic nemají, tak jim nezbývá než prozkoumávat okolí a dávat věcem nový kontext. Radio Flyer ovšem přichází s inovativním (a naprosto perfektním) prvkem, kdy onen dětský úhel a kontext je ve skutečnosti v závěru transformován na realitu. Pro přízemně uvažující publikum nemůže existovat menší satisfakce, ale pro ty, co jsou si vědomi toho, že pravda nikdy nesmí překážet v cestě dobré historce, nebudou mít problém akceptovat, že realita nikdy nesmí překážet v záchraně života. Cinefilní zkratkou: pokud máte rádi Zvětšeninu, nemůžete nemít rádi tento film.

<< předchozí 1 2 3 4 11 22 32 42