Othello

Othello

Hewlett Packard

Česko
kavárenský pseudointelektuál

32 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 17 24 32
    • 14.10.2018  17:46

    Děsivý, téměř neusledovatelný horor, jako ostatně všechno pod čím byl podepsán v šedesátých letech Papoušek. Naprostá bravura v popisu "ostatních lidí" se vším tím strašlivým slabošstvím, lítostí, peciválstvím, bonmotováním a ponižováním se. Výborně zaplněná scéna maloměšťáckými artefakty. Vždy když někdo spustí nostalgii po nějaké době, vidí v ní dobře oblečené muže s kravatou, ženy v šatech sedící na půli zadku, děti hrající si s obručí a sousedy zdravící se pozvednutím klobouku. Dvě třetiny lidí však vždycky vypadalo, žilo a následně v zapomnění upadlo takto. Kdokoli se v tomto alespoň trochu vidí, má důvod plakat. PS: kolem České nové vlny se mimochodem pohybovaly nejkrásnější ženy, které kdy česká kulturní scéna měla v nabídce - Yvonne Kodoňová, Věra Křesadlová či Věra Chytilová. Strávit s nimi podzimní odpoledne v družném hovoru nad lahví vína... Sni si chlapče, sni.

    • 14.10.2018  15:17

    Na Jonákových pařbách v kožených sedačkách pod plastovým fíkusem se tehdy sypalo to nejžlutější párníčko na rozdivočelá prsa přiblblých ofin. Není pak čemu se divit, že v takovém opojení vzniklo ideální prostředí pro to natočit film "vo tom všem co se tady děje a jaká hrůza", zkrátka být kontroverzní, radikální a tnout do živého, přesně tou formou, jak to dělají kluci na západě. Výsledek je přirozeně naprosto nekoherentní kolekce telecích scén, z nichž si zkrátka nejde vybrat tu nejlepší. Má to být Vaculík, co v tričku a slipech smaží rybí prsty? Třísková, která seřve několikrát všechny, že se jí snaží dostat do kalhotek přes nohavici vytahaných džínů, aby najednou nevysvětlitelně postkoitálně vrněla ve Vaculíkově posteli? Nebo snad nebohá oběť závěrečné přestřelky, kdy si tvůrci všimli, že když na hostině mají tolik jitrnic, tak by mohli udělat třeba scénu jak někomu lezou střeva z břicha? Nejzábavnější na tom je ta zřetelná zfetovaná netrpělivost, jak se Olmer už během natáčení jedné těší na další scénu, takže je očividně všechno odmakaný hrozně rychle, i záběry kamery jsou rychlejší než by měly být. Není jak to vyhrát, takže místo toho zahajme večírek. __________Nahota na prodej drinking game: 1 panák vodky kdykoli někdo někomu řekne "píčo", 1 panák zelený za každou aktivaci vystřelováku, 1 cosmopolitan kdykoli Třísková někomu řekne, že je "šovinist seksist pik", 1 decku ferneta, kdykoli Krampol udělá to samý, malou vodku za každou Krampolovu pěsťovku totálně vedle, 1 sklenka martini za každý kozy, pořádnou čáru perníku kdykoli se otočí v záběru Ivan Jonák. Že už jste totálně na mrdky? Tak to byla vážení jen taková šolíchanice před velkým finále - pivo brčkem, kdykoli někdo přepadne přes stůl s jídlem, drátěnku za každýho nonsensovýho mafiána, co vykoukne se samopalem z okna zámku, proložíme griotkou za každý záběr na to jak někdo střílí, ale není nám ukázáno na koho, pikslu bělidla když německý buržoust zastřelí cikána Lugerem (!!!!!!!!!!!!!!!!!) a na závěr pane Creosote ještě wafličku, tenounkou jako hostie a účet za Pomejeho sřílejícího z bazuky. Um um je mi nějak těžko. Bon appetit!

    • 13.10.2018  11:38

    Výjimečnou devizou tohoto filmu je, že navzdory široké paletě provázaných témat, postav a pozic, jimž se věnuje, má určenou jejich jasnou hierarchii vůči příběhu, který chce vyprávět. A díky tomu se mu mistrně daří soustředit celý příběh s téměř čtyřiceti mluvícími postavami (obvykle jich má film kolem 10-20, horory třeba málokdy i těch 10) do 100 minut, kdy naprosto vědomě prakticky přehlíží problematiku záminek Spojených států k vojenským intervencím či reakce a náladu veřejnosti ke zjištěním a práci protagonistů. Vše, co zde vidíme, se odehrává za oponou, kde má každý své motivace a z toho vychází i rozhodnutí filmu nevybudovat vyloženě zápornou stranu. Té se nejblíže, vzhledem k jeho pozici vůči protagonistce, profiluje sice státní návladní, bravurně zahraný Mattem Dillonem, ale i on má prostor na to, pojmenovat svoje motivace, abychom je byli schopni pochopit i když s nimi nemusíme souhlasit. Největším překvapením je však zde práce kamery, jež vědoma si limitů snímku poskládaného z desítek postav, jež spolu komunikují v generických interiérech, volí atypické úhly, extrémní zoomy, dialogy snímá z detailů, často s protisvětlem a estabilishing shoty jsou až klidně třeba 5. až 10. záběr oné scény (podobně pracuje ve svých současných filmech například Sodebergh). I díky tomu jsou postavy filmu částečně odlidštěné jako obecné symboly svých principů, což je ve výsledku i celá pointa zobrazeného boje. Proto je Nothing But the Truth ideálním zástupcem autorského filmu, kde režie naprosto chápe, o čem chce scénář být, protože za ním stojí stejná osoba.

    • 10.10.2018  09:59
    Mrakodrap (2018)
    ***

    Nemohl jsem během sledování přestat myslet na poznámku z dokumentu Electric Bogaloo, že zatímco Cannon Films natáčeli v osmdesátých a devadesátých letech prakticky stejné zápletky s podobným vysledkem, rozdíl byl v tom, že oni byli na okraji filmového zájmu a točili filmy s minimálními rozpočty, které až posléze prodávali distribučním společnostem, zatímco dnešní souputníci jsou blockbustery s nejdražšímu herci a devítimístnými sumami v budgetu. Infantilní doba si holt žádá infantilní činy. Ačkoli napojení na mód naprostý výplach v lecčem pomůže, protože závraťové scény a sem tam nějaká destrukce nenáročné oko potěší, spíše nakonec převládá otrávenost nad mizerně sestříhanou akci, slizkému podkuřování čínskému trhu, nudnými motivacemi i postavami a nesnesitelnou hereckou neschopností Dwayne Johnsona (neřikejte mi, že na někoho třeba před deseti lety blbě nešáhnul, no tak, najděte důkazy. Dám vám peníze). Přítomnost teroristů v baráku navíc co chvíli upomíná na první Die Hard a jakmile vám tohle přijde na mysl, jde celej Scyscraper ke zdi.

    • 7.10.2018  10:31

    Pošle lidi na Dextera a nabídne jim svoji vlastní terapii, načež mu diváci po zaplacení vstupného poslušně odcházejí pohoršeni z kina. Já toho vocase miluju. Trier překročil laťku jež nakreslil v Nymfomance a diskutuje sám se sebou o podstatě umění jako vykoupení. Přitom se snaží vyrovnat s trýznící dualitou umělce a pragmatického technika, která je mu jako režisérovi jeho kuřím okem. Vlastně všechno je zde obětí autorovi duality. Je to nafoukané, ale omlouvá se za to. Je to naprosto sobecké, ale ten film je první, kdo to přizná. Otázka je nakolik film funguje bez znalosti kontextu. Zde mě ale naprosto utrhla logika snu, která provází všechny sekvence. Vše je bez časového a prostorového určení, v podivně odlidštěném světě, děj se libovolně přesouvá v ostrých střizích a vše se odehrává přesně na hranici uvěřitelnosti. A jakmile to skončí, tak stejně jako ráno hodinu civíte v posteli na strop a snažíte se zpětně propojit svůj živý a z vašeho pohledu smysluplný sen dohromady, tak i zde máte teprve po skončení možnost oddechu a prostor k tomu začít si to všechno skládat do svého domu.

    • 3.10.2018  09:47

    Finální titulky to všechno shrnou - Ant-Man není vlastně nic jiného než sobotní odpoledne malého fakana nad obrovskou stavebnicí lega. Na jednu stranu to irituje nahodilostí situací, kde v zásadě nic nemá nějakou větší vnitřní integritu, na stranu druhou potěší spousta nápadů v akčních scénách a obecně druhé polovině filmu, kdy si hromada lidí přehazuje mezi rukama barák jako horkou bramboru. Mimochodem bych teda pak po zvětšení chtěl vidět interiér oné budovy. Bohužel se to nikdy neodváže natolik, abych film začal respektovat a spíše se to pořád drží juvenilního humoru postaveného na zmatkovitém hrdinovi ve zvláštní situaci, kdy Paul Rudd tu vyloženě hraje rodinnější verzi Deadpoola, tudíž není legrační a je na ránu. Po deseti letech by už všichni měli chtít od Marvelu něco víc. Z toho důvodu jdu o hvězdu níž, ačkoli oproti Black Pantherovi nebo Infinity Wars je tohle alespoň zábava.

    • 26.9.2018  10:21

    [spoiler párty] Navazovat na Villeneuveho Sicaria, jež je z hlediska realizace jedním z nejvýraznějších a nejosobitějších příspěvků do diskuze o americko-mexickém neporozumění, je jobovka, obzvlášť při téměř kompletní obměně tvůrčího týmu. Z toho však zbyl scénárista Taylor Sheridan, jehož práce nadále čerpá z témat naznačených dílem prvním, z nichž nejvíce vyniká flustrující nemožnost podchycení podstaty zla, aby ji bylo možné vykořenit. Zde je flustrace ještě silnější z důvodu propojení převaděčských kartelů s islámským terorismem, jež je sice hybatelem děje, ale někdy za půlkou filmu se vlastně dozvíme, že to byla slepá stopa. Neustále se skloňující jméno vůdce cartelu Carlose Reyese by mělo značit, že u něj příběh tak nějak skončí, ovšem za celý film jej neuvidíme. Vidíme ale celou řadu gun-fetish scén, perfektně zkoordinovaných vojenských akcí a nemálo americké vojenské techniky, která sice za sebou nechá slušnou hromadu těl, ale ani na chvíli nemáme pocit, že by vítězila. Protože Sicario překládá konflikt dobra a zla na střet řádu a korumpujícího chaosu, který řád nemůže nikdy vyhrát, protože chaosu není ze své podstaty schopný porozumět. Proto filmu nezbývá než beznaděj a cynismus. _______Po realizační stránce sice zůstává původní film pochopitelně naprosto nedotčený, leč to ani zdaleka nesvědčí o tom, že by pokračování bylo špatně natočený. Jen se v něm víc mluví než předvádí a vyloženě na tenký led se pouští při revitalizaci některých témat z jedničky (nervozní jízda vojenské kolony, náhled do přechodu obyčejného mexičana na šikmou plochu), kde jde vidět jak daleko je Villenueve před všemi ostatními. Sollima ale není žádný Jan de Bont, nýbrž režisér s vlastním vnímáním tempa a prostoru. Nejvíce jsem ho poznal v poslední cestě Alejandra po silnici, kde všechno trvá tak nějak o sekundu-dvě déle, než bychom čekali a každé sebemenší gesto má svůj úvod i epilog. Bohužel je zřejmé, že se na něj jako nového přírůstku do hollywoodské stáje, dívalo s počátečním podezřením a zjevně byl tlačen do nějakých pozic.

    • 19.9.2018  09:45

    Jmenuje se to Zákon Helena, ale o Helené Káhnové je to minimálně. Snaží se to mluvit o podsvětí 90. let, ale když se k němu autorka dostane, přizná, že se bojí jít dál. Je to o vině, trestu, šílených devadesátkách a deziluzi z policejní práce, ale režisérka věnuje první a poslední záběr sama sobě jak jde po náměstí. Kde se v člověku najde taková egocentrická arogance obtočit takto zásadní témata a příběh kolem sebe? Nesvačilová je totiž archetypem špatného dokumentaristy, protože se nedokáže ve všech načatých tématech odrazit od ničeho jiného krom sebe ("Já bych..." "Teda já nerozumim..." "Pro mě je to..."), přičemž se snaží věnovat době a situaci, kterou "nezažila" (v roce 96 jí bylo 10 let). V dialozích obvykle mluví častěji než ten, s kým rozhovor dělá, neobratně tlačí aktéry do nějakých pozic, kde by je chtěla mít a fyzickou bolest jsem zažíval prakticky kdykoli, když byla ve vzduchu nějaká otázka typu "Myslíš, že skončíš v nebi nebo v pekle?" Přičemž zkorumpované a morálkou naprosto nedotčené struktury českého podsvětí 90. let jsou nepřebernou studnicí varovných témat, jimž se dá dnes jen těžko věřit. Koho alespoň trochu zajímá, jak to vypadalo v devadesátých letech za plentou, ať zkusí třeba dokument Tělo bez duše.

    • 11.9.2018  10:14
    Máš ji! (2018)
    ****

    Dynamická frat-pack legrace, která chápe, že největší chybu by udělala, kdyby se zpomalila. Vzhledem k příslušnosti k maloměšťácké komedii se sice celou dobu ocitáme v jasných kulisách (svatba, kancly, předměstský domky, nemocnice či golfový hřiště), ale přiznává se alespoň, že postavy jsou v nich ne úplně šťastné, protože se neustále stahují ke svým nezávazným středoškolským letům, ať již nepřerušovanou hrou na babu či slintáním po školních láskách. Nejhřejivějším momentem filmu byla tak jednoznačně plácaná na pohřbu svýho fotra. Jinak v bodech 1) Kdyby to natočil Edgar Wright, byl by to film roku a ploty by padaly jedna radost; 2) Nesnesitelnému frajírkovi Rennerovi bych rád předal babu kapotou auta; 3) Věkový gap mezi ženskými a mužskými herci byl minimalizovanej, ale děvčata na to rozhodně nevypadaj, takže to musí být pro divačky čtyřicátnice snad ještě bolestivější podívaná. 4) Obecně se zde ženské postavy používaj fakt prapodivně, ale to je asi postavený na tom, že v reálném předobrazu žádná kdovíjakou roli neměla.

    • 4.9.2018  10:41
    Manifesto (2015)
    ****

    Who is who v moderním umění prostřednictvím hereckého eskamotérství Cate Blanchett. Není to drama, je to výstava a čistý experiment, který by neměl mást nikoho, kdo "jde na film". Jako takový snese a musí pochopit celou škálu hodnocení. Není to edukativní, protože u monologů nejsou úvody k tomu, na co jsou vázány (pokud si tedy nezapamatujete oněch čtyřicet jmen, jež se na začátku v půlsekundových prostřizích objeví - Gaspar Noé se tam holt frackovitě nacpal a to nemusel říct ani slovo, frajer), není to analýza ani srovnání. Více než cokoli jiného je to divoký hive-mind potřeby odporu, protože citace vycházejí z nejradikálnějších období zmíněných autorů. Pokud existuje nějaká korelace mezi stylizovanými sekvencemi a pronášenými myšlenkami, moc jsem jí neobjevil, respektive citace Marxe v troskách průmyslového objektu vypadá, že je na místě, diktování bodů Dogmy 95 malým dětem při kreslení výkresů (jako nejspíš oponentura předtím citovaného art brut) je nejspíš divnej vtip, co má však společného fluxus se scénickým tancem a proč citovat dadaismus nad rakví, to budu muset odposlouchat někde od vedlejšího stolu v kavárně Jericho.

    • 4.9.2018  10:26

    Ghost Stories měl oproti prachbídné úrovní současných duchařských hororů sympaticky našlápnuto. Tři rozličné hororové minipříběhy zcelené pak do jedné pointy nás zavedou do opuštěného ženského blázince, temného nočního lesa, supermoderní vily, na opuštěné nádraží či do chodeb staré kanalizace. Hrdinu také nehoní jedna omletá brebera, ale setkáme se s jednookými děvčátky, ohnilými zubatými mrtvolami a na otočku se zastaví i zlostný ent se samotným bafometem. Hlavní hrdina také není každodenní rodinka, která za nic nemůže, ale skeptický vědec pátrající po racionální pravdě (byť je v průběhu celého filmu naprosto pasivní trouba). Tenhle multi-feature mi připomněl v něčem laskavě debilní hororové kompilačky jako Bavův Bloody Sabbath či Carpenterovo Body Bags. Bohužel celý koncept je rámován veskrze současným přístupem k hororu, kdy vlastně ve všech třech epizodách se hraje do znavení stejná formální hra, kde divák čeká s roztaženýma nohama na zádech na lekačku, která se pořád oddaluje. Navíc všechny tyhle štěkající scény mají dokonce i stejný hlasitý sample, čímž se opět zaboříme po pás do marastu aktuální všednosti na poli žánru. Prosím ať mě Hereditary nezklame, moc prosím.

    • 31.8.2018  10:46
    Summer of 84 (2018)
    ***

    Kolem cedule Reagan/Bush projde patnáctiletý metalista v křiváku s placičkama a trikem Bad Religion, u pasu má vysílačku a walkmana se sluchátky kolem krku. K tomu hraje synťáková hudba. Čtveřice chlapeckých kamarádů drandí po předměstí na malých BMX kolech, ze kterých sesednou do bowling baru, kde během hraní na arkádových automatech očumují nejen sexy roztleskávačky, ale hlavně okšandovanou krásnou DJku pod discokoulí, která pouští hudbu z desek a hrdinu hlídala, když byl menší. Otec protagonisty se dívá na televizi a stěžuje si, že ta Studená válka snad nikdy neskončí a když mu žena podá plakáty na městskou slavnost, postěžuje si, že tam bude hrát nějaká synth-rocková kapela. Atd atd atd. Bože můj to neni film, ale mauzoleum. Ve vypočítávání nezbytných osmdesátkových rekvizit chlapeckého dobrodružství bych mohl pokračovat ještě hodinu, zato o nedostatečně rozvinutém vztahu mezi hrdiny (kteří jsou přesně tím, čím se jeví od první scény, tedy brýle a košile = šprt, metalové hadry - tvrďák, co svojí zdánlivou vychilleností kryje problémy doma, tlusťoch - nervóza se srdcem na správném místě) to můžu uzavřít už tady. Summer of '84 je stejně nekriticky fanouškovská podívaná, jako byl předchozí počin režisérů Turbo Boy - tedy film pro ty, kterým stačí své oblíbené artefakty jenom vidět. Valnou většinu z nich jenom film totiž skutečně jen ukáže a jde dál, s dějem nemají nic společného a díky tomu, jak strašně násilně jsou rvaný před kameru, tak ani nepomáhají ve tvorbě dobové atmosféry. Hvězdu zvedám za konec, který trochu zbavuje film dosavadní bezzubosti.

    • 25.8.2018  11:29

    Nadhodnocovat poslední Avengers z hlediska toho, že je to dobře ukočírovaný znamená už hodně lízat prefabrikovanou Waltovo ambrozii, pečlivě vysoustruženou pro děti od 3 do 130 let. Je dost možné, že v rámci dané stopáže to ani lépe pospojovat nešlo, což je ale úplně jedno, protože chyba je v samotném konceptu narvat dvacet hlavních postav do dvou a půlhodinového filmu a rozprostřít je po prostoru jak máslo na chleba, aby všude bylo tak akorát. Výsledkem toho je jejich naprosto minimální verbální interakce, stavění nových vztahů a neschopnost vybudovat s k nim afinitu jinak než tu, kterou jste si přenesli z předchozích snímků. Po otevření celého širého vesmíru, dimenzí a tedy takřka nekonečných možností, jak vést děj, je tato naprostá svoboda využívána pouze k tomu, aby se v průběhu stopáže na plátně objevil prakticky kdkoli, kdo měl doposud v MCU universe větu. I takhle přesto přicházejí hrdinové do filmu často velmi nahodile a často ještě z důvodu nijak odůvodněného chování. Je tu i klasický superhrdinský neduh posledních minut filmu, kdy pro udržení nějaké dynamiky jako zdržovačka je vypuštěno na plátno nekonečno generických zubatých příšer, které jsou tak ukradené a natolik účelové, že film nemá ani potřebu nám je nechat nějak vysvětlit či předvést.____ U filmu za nekonečno miliard nebo kolik tohle stálo hodně překvapí divadelní scéničnost téměř každé scény. Postavy se v jednotlivých scénách pohybují a komunikují na velmi omezeném prostoru, kde jsou pečlivě poskládané, aby každá byla vidět. Kamera je tentokrát často dost v klidu a snaží se zdržet se komplikovaných úhlů a změn hledisek. Ve srovnání s neuchopitelnými orgiemi nadlidství v Man od Steel vypadne z Avengers další uondaná sázka na jistotu, která se bojí vyžadovat o svého diváka soustředění. V Infinity War navíc již naprosto odpadla jakákoli starost o svět, vesmír a vůbec, protože s tím naším nemá definitivně nic společného. Ubohý pozemský civilista kromě jedné scény není ve filmu už vůbec vidět, jeho možnost do čehokoli zasahovat je zredukovaná na nulu a je v zásadě vyklizen již z celého MCU universe, protože se stává posvátnou modlou, které se nesmí ani zprostředokovaně nic stát, takže všechno už se odehrává na nějakých bezpečně vyklizených prostranstvích či někde kdesi za zadními vrátky, kam oni nemůžou. Co to drží na hladině průměru je CGI/Josh Brolin postava Thanose, jež je plastičtějším charakterem než kdokoli jiný, pak několik peckovaček (hrozně mi to připomínalo místy stará izometrická RPG typu Baldur's Gate či Icewind Dale, kde nastane nějaký super souboj, já si můžu stopnout obrazovku a rozdávat pokyny, ty aktivuj plamenný bič, ty pošli prokletí, ty oslep protivníka, juggernaut se promění v berserka a bude zdržovat...) a úplné finále, které jsem nečekal a kdyby tim skončili Avengers třeba na deset let dopředu, jdu s hvězdou nahoru. Obávám se však, že se všemi těmi nahlášenými sequely a dalším dílem Infinity War, otevřenými možnostmi změn času a prostoru, dalšími dimenzemi atd, tak pokud si budou chtít nějaký oblíbený postavy vrátit zpátky, tak se to nějak vymyslí. Už teď se netěším. Nicméně představa jak na MCU schůzi se sejdou zástupci studia se všemi herci a hned z kraje vyhlásí "Tady jsou smlouvy na dalších osm let, koho to už sere a nechce to dělat, ať zvedne ruku." a následně sledují překvapeně les dlaní, mě baví.

    • 21.8.2018  10:20

    Zpětným pohledem projekt, který mě silně formoval v mém dalším vnímání filmu. Příběh postavený na náhodách, chybující postavy, přirozený surealismus a drive. A ten drive je neskutečnej. Prvních patnáct minut se prakticky u filmu nedá sedět. Pro Tykwera to byl experiment, sám takovýmto způsobem formálně neuvažuje a to, že Lolu vytvořil v této podobě z něj dělá opravdu mocného režiséra. Ačkoli jeho ostatní filmy kdovíjak nemusím.

    • 19.8.2018  21:27
    Léto (2018)
    *****

    Ta překrásná, zkurvená, zkurvená doba. V některých scénách (poznáte je) doporučuju ohlédnout se v kině za sebe a sledovat ty přiblblý úsměvy spoludiváků. Nemůžu se dočkat až si tohle s pivkem v ruce užiju před plátnem na zahrádce Dejvické Klubovny. Přirozenost ztvárnění tohoto filmového mikrosvěta bohužel nejspíše vychází také z toho, nakolik se nezměnilo uvažování ruské společnosti.

    • 17.8.2018  10:14

    Jestli má někdo právo ostře přefrázovat problémy současné USA, je to bezpochyby Spike Lee, který se aspektům multikulturního soužití ve Státech věnoval snad ještě v kolíbce. Blackkklansman je z těch, co jsem viděl sice asi nejhorším příspěvkem do jeho rozsáhlého katalogu, ale naštěstí stále stojí na jeho oblíbených trademarcích, z nichž nejraději mám vždy to dynamické a ukecané znázornění zajeté policejní rodiny, která většinu času působí jakoby si odskočila ze stand-upu. Tato část funguje opět na jedničku až dvojku, dle toho, kdo je předsedou maturitní komise. Problém nastává v okamžik, kdy double-identity hard-ass blaxploit detective story se začne žonglovat s ultra vážnými konotacemi na aktuálno, což v tomho případě působí jak hot-dog se šlehačkou a ještě máte chuť hodit do sálu chichotajícího se "hihihi to byla narážka na Trumpa" kelímek s pivem. Naštvanej Lee totiž narozdíl od předchozích děl, už v některých tématech není schopný nadhledu tolik typického pro jeho předchozí díla. Tento nový přístup kulminuje ve scéně, kde se přestříhává mezi KKK biřmováním a vzpomínáním starce na černošské lynče na začátku století. Jakoby se náhle kdosi vyděsil, že si doteď dělal srandu z lidí, o kterých bychom měli hlavně vědět, jak jsou nebezpeční. Jenomže já si právě myslim, že to nejhorší, co lze nebezpečným lidem provést je dělat si z nich srandu. Se pak začnou rozčilovat, kopat nožičkami, dělat větší a větší voloviny a jednoho rána se pak probudí a zjistí, že je neberou vážně ani vlastní bačkory. Takto je bohužel nejsilnějším momentem filmu jeho bolestivý epilog, který určitě aktivuje kavalérie mudrlantů, kteří budou trousit moudra jako, že podle nich by se film a politika neměly plést dohromady a podobný pecky. Jen počkejte.

    • 14.8.2018  20:30
    Deadpool 2 (2018)
    **

    [tzv Super Duper cut, ugh...] "Hahaha hoho haha ha haa. And I thought my jokes are bad." Pokud si chci z něčeho utahovat, je třeba v tom být lepší a nejen dělat ty samý věci a do toho se otáčet do kamery a říkat, že sem si toho vědom. Deadpool 2 je především zdánlivě nekonečná učvaňhaná parodie na zábavu, která povětšinu času selhává ve všem o co se pokouší, ale myslí si, kdovíjak na to všechno vyzrála. Uznávám, jsou tam sekvence, kdy jsem se nahlas zasmál či mě potěšil otrkanější nápad (jednoznačně nejlepší sekvence seskoku z letadla, kosení polonahých jakuzáků za doprovodu Enyi či vyhlazení doupěte ruských mafošů), nicméně z hlediska celkového konceptu mám jen slova hanby. Už ze začátku se vyplácá půlka vody z bazénu tím, že po srandovní kavalérii mrzačení a zabíjení je najednou umřeta hrdinova milá a náhle se máme dojímat nad reálnými emocemi, přičemž se v následných úvodních titulkách plácaj všichni po zádech, jakže nejsou hustý, že nechají umřít Deadpoolovo děvče. Po celý zbytek opakují veškeré nešvary superhrdinských produktů, včetně několika volně provázaných dějových linií, kde jich půlka vyjde do ztracena, únavné vytváření superhrdinského týmu a z toho vyplývající nesoustředěnost v akčních scénách, kde se mimojiné ukazuje, že ani režisér Leitch, který v Atomic Blonde předvedl některé z nejlepších bojových sekvencí za hodně dlouhou dobu, nedokáže pod křídlem Marvelu natočit za 110 mega zajímavou akci. Závěrečných 15 minut je nejutahanější nudou tohohle roku, což je co říct, obzvláště u filmu, který si podobné neduhy chce brát na paškál. Přítomný humor je neustále se dokola opakující katastrofa postavená na tom, že někdo řekne nějakou vážnou věc a protagonista jí shodí buď nepatřičným přirovnáním nebo bouračkou čtvrtý stěny. Asi nikdy nepochopím, proč dobrých deset minut stopáže probíhají ukrutně vytahané vtipy, kde Deadpool provokuje své okolí tím, že se chová jak gay, ačkoli jím není. To je ta kontroverze a nekorektnost kdyžtak? Já jen abych jí nepropás. Závěrem se svěřím se svým jedním tajným snem a to je vytvořit na premiéře někde v nějakym zachcanym multiplexu plnym lidí při promítání této parády takový projekt, že po několika náhodně vybraných vtipech, po kterých se všichni od srdce zasmějou bych zastavil film, rozsvítil bodový světlo na random nešťastníka v davu a ten by musel říct nahlas do mikrofonu, proč se právě zasmál. Já myslim, že už by se mu ten film už potom tolik nelíbil.

    • 10.8.2018  09:30
    Human Flow (2017)
    ****

    Jako tichá observace a důkazní materiál selhání Evropy v její podstatě, je to perfektní. Jakmile se to snaží být informativně angažovaným dokumentem, zjevuje se absence Ai Wei Weiovy filmařské citlivosti a sklony k megalomanství. Na dno se zde naráží, kdykoli se sám velký spasitel začne promenovat před kamerou a citlivě kývat hlavou. Naštěstí se tak neděje příliš často. I tak ale jednoho překvapí, že z 900 natočených hodin se do finálního sestřihu dostal záběr, jak tlustý Wei Wei není schopný prolézt otáčivými dveřmi. Bohužel ani tentokrát jsem nenašel svoji mikinu. (Totiž v 2015 jsem se zúčastnil několika sbírek pro uprchlíky a při jedné jsem omylem přihodil na hromadu darovaného oblečení moji milovanou mikinu Solstafir, kterou teď musí nosit nějaký šťastný uprchlík. Od té doby pečlivě prohledávám veškeré fotografie uprchlíků z balkánské cesty, zdali ho v ní někde neuvidím, že bych se s ním nějak domluvil, aby mi jí vrátil. Pořád smůla no.)

    • 1.8.2018  09:30

    [180 min. cut] Epizody ze života finského vojáka velmi volně pospojované do nějaké chronologie, jejich lepidlem je více méně svérázná postava geniálního, leč problematického vojáka Rokky. Představeno je nám sice nad tucet dalších zásadních postav, ale ty z příběhu mizí, aby se zase objevovaly, nebo aby po jejich dvouhodinovém pobíhání po filmovém bojišti někdo do nich v půlsekundě nasolil dávku olova a ony již navždy zmizely. Patos bych tomuto filmu fakt nevyčítal. Nejdůležitější poznámka může vyznívat pejorativně, ale nemyslím ji tak: Pokud vás nezajímají válečné filmy či válka obecně, fakt nemá cenu si tento film pouštět, protože nemá žádnou uměleckou nadhodnotu. Má to přehlednou kameru, dobré barvy i make-up. Výbuchy, kácení stromů, tanky, technika, zvuk, to vše je bravurním dokumentem Finské války. Ale není v tom nic víc. Války, která je mimochodem specifická tím, že se skoro celá odehrávala v bažinách a lesích, od čehož film nijak neucukne, takže bortící se kostely a pouliční válku zde také nečekejte. Být genderově zlý, tak bych ten film označil za Mamma Mia pro muže, role těch nemnoha ženských postav je zde celkem jasně definována. Každopádně i při tříhodinové pasáži je tam cítit to zběsilé stříhání a z toho vyplývající trochu neobratná epizodičnost. Faktem je totiž, že materiálu bylo natočeno tolik, že tuto zimu bude vypuštěna do finské televize 4 dílná minisérie o Finské válce, kde díl bude mít po hodině a je to jenom ještě prodlouženější verze filmu. Tomu říkám schopnost vyždímat z filmu maximum.

    • 31.7.2018  10:13
    Pomsta (2017)
    ****

    4 hvězdy tak trochu z hladu, leč nadšeně. Jádro Rape&Revenge se za ta léta nezměnilo, jen násilníci už nejsou degenerovaní vidláci, ale degenerovaní, zajištěný bohatý měšťáci s rodinama. Hlavní parchant pak je katalogovej hezoun s vypracovaným tělem a takovou prdelí na bradě, že by se Ben Affleck rozplakal v koutě jak malá holčička. Není již třeba, aby se na tý nádheře vystřídalo celý stádo zvěře ((c) Řezník), ale jenom jeden hňup, kdy ten další je vinen tím, že se rozhodne znásilnění ignorovat a ten třetí tím, že se snaží situaci zahladit. Děvče však na mimosoudní vyrovnání zvysoka a vybere si cestu podstatně bolestivější, ale s o to větší katarzí. Úvodní zpruzelost z očividně nízkého bodycountu vyrovnává sadistická radost z každého zabití. Postavy mají v sobě desítky litrů krve, kterou chlístají na počkání. Zatímco v obvyklých filmech je průstřel ramena prakticky uzívanou záležitostí, kde se sotva natrhne košile, tady taková střelná rána vybleje dobrých osm litrů hemoglobinu a tím není rozhodně osud nešťastníka uzavřen. Vyndavání střepu z nohy musí být parádní kolektivní kino zážitek, obíhačka s brokovnicí po zakrvácené vile je skutečně to co od thrilleru očekávám a maskéři se na všemožných poraněních taky vyřádili. Nicméně uznávám, že těch 108 minut fakt nebylo třeba a film se často vykroutí z určitých situací hodně srandovním způsobem. Nicméně mstitelka s vypáleným fénixem na břiše z plechovky od mexickýho piva. To si dám kurva líbit. PS: potěší takové drobné pomrknutí směrem ke Kenu Russellovi.

    • 31.7.2018  09:50

    A jaktože nikoho nenapadlo na ty mimozemšťany zaútočit zvukem, když všichni ví, že ho mají tak citlivýýýý? A proč jednou slyšej ty potvory každej prd, když o scénu dřív se postavy chovaj jak na cikánský svatbě a je to nevzrušujeeee? Atd atd. Zdejší znalecká hororová hovna jedoucí z povinnosti rychloposuvem šest filmů tejdně, aby se mohla sama označit za fanoušky, znalce či experty, jsou jako vždy nešťastná, protože je sere, že se z povinnosti musela zase dívat na nějakej film, akorát si myslí, že problém je v tom filmu. Nebrat je pochopitelně vážně, Quiet Place je výborné žánrové cvičení a dokud zůstanete u tohoto vnímání až do konce, je prakticky bezchybný. Samozřejmě premisa nabádá k tomu, aby měli diváci neustále potřebu upozorňovat na to, kdy z ní odbočí, ale to je zkrátka riziko povolání, se kterým se budou potýkat například filmy o cestování v čase navěky. U mě v tomto vítězí, pravda, rozhodnutí pořídit si potomka, což z mého pohledu je přibližně stejně kvalitní rozhodnutí, jako pořídit si kolem statku obklíčeného hypersenzitivními vetřelci, kteří při upuštění špendlíku jsou do tří sekund na prahu, zámkovou dlažbu. Nicméně ono to pravděpodobně sedí onomu dalšímu čtení příběhu, kdy si rozhodně nedokážeme představit, že ústřední rodina by za jakýchkoli okolností byla zastánkyní hnutí pro-choice. Film totiž využije mimozemské invaze k sestavení té nejtradičnější představy americké rodiny, jež od 50. let prakticky neprodělala žádný vývoj. Starostlivý, ale silný otec (udržovaný plnovous a zkrabatělé čelo), je lovec, technik, opravář a budovatel. Znavená matka má pochopitelně další buben a zatímco muž obstarává potravu, ona připravuje pokojík na příchod potomka a věší prádlo. Že jejich společná oblíbená hudba je country je samozřejmě nabíledni. To vše na odlehlé, široké a soběstačné farmě, připravené na veškeré hrozby a nebezpečí. Nejvlhčí ze snů každého survivalisty, sektáře a obecně mužů, kteří v životě hledají účel. Mimoto je zajímavým (tentokrát v dobrém) aspektem to, že film v zásadě celou dobu nikam nesměřuje a od druhé třetiny do konce je to vlastně akorát damage management, která až v úplném konci přijde z nějakým finálním rozhřešením. Do té doby lze film obdivovat za neústupnost ze své premisy (až na dva případy) a výborné uchopení výzvy expozice jiného světa beze slov, pouze skrze zobrazování rutiny postav a druhým plánem. Něco mi říká, že podobné zápletky (lidé izolovaní ve svých sídlech a bunkrech, kdy ostatní lidé znamenají jen hrozbu) budeme vídat stále častěji, viz Cloverfield Lane či Survivalist. Doba je zlá.

    • 30.7.2018  09:52

    To jsou věci. Buffalo '66 v lecčem naplňuje pejorativní obsah pojmu "filmový art", a to zejména tím, jak si podpírá příběh na základě naprosto nesmyslných, atypických a neuvěřitelných situací a motivací, jen aby byl. Nad vodou to ale drží hlavně kamera, jistá poťouchlost a naprosto bravurní, geniální konec, který mě pobavil, potěšil a stimuloval jak v poslední době máloco. Možná tomu i dopomáhá fakt, že Vincent Gallo hrál fakt sám sebe. No považte, po dokončení filmu řekl o kameramanovi Lance Acordovi, že jenom mačkal tlačítka, je to člověk bez nápadů, jakékoli estetické vize a v zásadě všechna uznání ke kameře by měla směřovat k režisérovi. Kameraman se ostatně měnil ještě předtím, za kameru se chtěl postavit sám Gallo, ale studio bylo proti. O Christině Ricci prohlásil, že je bezduchá loutka a hubu si otevřel i na Angelicu Huston, kterou vinil z neúspěchu filmu na Cannes. Zároveň během natáčení trval na využití 35 mm poloprůhledného filmu (jaké byly například diapozitivy), ačkoli si nezjistil, zdali ještě jsou někde schopný tento film vyvolat. V neposlední řadě využíval filmový rozpočet asi jako Tommy Wiseau - z 1,5 milionového celkového budgetu vyhodil 20 táců jen za paruku pro Angelicu Huston a 100 litrů musel přinést v hotovosti v papírovém sáčku Mickeymu Rourkovi (jež byl tehdy na naprostém dně) za jeho minutu a půl dlouhé posezení před kamerou. Gallovi se nakonec podařilo naplnit svou uměleckou míru svým dalším kusem Brown Bunny, kde přesvědčil svou tehdejší přítelkyni (a úžasnou herečku) Chloe Sevigny k nepředstírané on-shoot felaci, kterou zařadil do filmu a tím ji na dlouhá léta úplně odepsal z herecké asociace, což znamená téměř ze světa filmu. V jeho komplikované filmařské historii se tak alespoň ona stala jediným členem štábu, se kterým kdy byl spokojen.

    • 29.7.2018  10:30
    Knick: Doktoři bez hranic (TV seriál) (2014)
    ****

    The Knick rozhodně není seriálovou revolucí, jak mnoho kritiků i diváků hlásá, ale rozhodně je to důkaz o nadřazenosti autorského seriálu, zejména díky tomu nakolik je formálně konstatně znejišťující a uzavřený ve svém nevlídném světě. Sodenbergh výborně maskuje nemnoho lokací (jedna ulice a cca 15-20 místností) tím, že stále mění úhly snímání, využívá často nízké hloubky ostrosti, čímž uzamkne trpící postavy od okolního světa, před kterým každá něco skrývá a v dlouhých nepřerušovaných záběrech proplouvá místnostmi a chodbami, čímž se vysvětluje i celková potemnělost, protože za takových okolností není téměř možné scénu uměle nasvítit. A takový Clive Owen udělá prakticky jakoukoli epizodku jenom tím, že v ní je. Kdyby to nebyl herec s tak nepolevujícími kvalitami prakticky kdekoli se objeví, rozhodně by se dalo mluvit o životní roli. The Knick však strádá tou svou trochu unavenou dikcí "nikdo není takový jaký se zdá a všichni jsou tak trochu protipólem toho, čím se jeví býti". V kombinaci s opětovným (stále a stále) tepáním do současných společenských témat tak trochu zapomíná, že ten vtip je o něm, protože jak si mám pak vysvětlit, že po mně film chce, abych byl šokovaný tím, že jeptiška může být zároveň porodní bábou, renovovaný doktor prvotřídní kedrou či černoch dobrým doktorem? Navíc The Knick nemá cíl, je to jen sled vztahových epizod a personálních dilemat na pozadí problematické doby, kde se za maskou gentlemanství, překrásných oděvů a zdobených štítů domů skrývají potratové kliniky, ilegální operační sály, opiová doupata a kanceláře lichvářů. Jak vtipně nějaký uživatel zde poznamenal "Ordinace v Růžové zahradě pro lepší lidi". Přesto se do onoho temného, zamlženého světa plného trýzně a neštěstí rád ponořím i v druhé sérii.

    • 29.7.2018  09:56

    Naprosto po právu Dead Calm vykopl naprostou většinu zúčastněných, od režiséra přes scénáristu až po herce, do hollywoodské první ligy. Film totiž nabízí zdaleka více než indikuje uondaná anotace. Jmenovitě ve třech bodech: 1) Billy Zane zde nehraje obvyklého trendy cool filmového psychouše, ale opravdového narcistního psychopata, o jehož pozadí (příběhovém hehe hoho) se navíc prakticky nic moc nedozvíme. Působí nepříjemně povědomě, jako zkoksovanej markeťák, co čtyři hodiny vypráví, jak jednou napíše knížku, která změní celý svět a nelze se ho zbavit. 2) Protagonisti jsou inteligentní a schopní. Nepanikaří a jdokáží se neustále přizpůsobovat nastalým situacím, a to jak muž, tak žena, kde nikdo nečeká na ničí záchranu, ale aktivně každý sám budují plán ke zbavení se nechtěného pasažéra. 3) Nejen díky přítomnosti Sama Neila mi loď Orfeus v něčem připomínala Horizont události. Zmáčené, temné podpalubí s hromadou mrtvol, kde na pozadí hraje nepříjemné amatérské video naznačující události předcházející smrti posádky je sice jemným, ale právě v tom výborně fungujícím náznakem, že za příběhem, který sledujeme se skrývá jakási trhlina k absolutnímu šílenství. A film nám ji neumožní osahat, pouze pocítit.

    • 26.7.2018  10:39

    Tak odsud tu melodii máme! Poslední z Mohykánů nezapře svoji obstarožní předlohu a to zejména ve své romantické lince. Téměř každá scéna potí patos až teče z plátna a kdyby to náhodou někdo takhle necítil, tak mu to soundtrack co pět minut vrhne do gesichtu, až je to srandovní. Na Manna je ale opět spoleh, jeho perfekcionismus dělá z některých scén dechberoucí podívanou, ještě navíc podpořenou vědomím, že se jedná o takovou tu "poctivou filmařinu (TM)", kde se pohybují stovky statistů v reálných kulisách a každý ví, co má dělat (narozdíl třeba od Braveheart, kde když se v bitvách podíváte za první plán, tak tam se srandovně oťukávají nějací pánové mečíky a vypadají jako kluci, co si hrají s klackama na rytíře). Scéna přepadení konvoje je neuvěřitelná. Vybíhající Huróni z lesů na obou stranách cesty, nejprve zmatek mezi vojáky, poté první výstřely zahalují celou mýtinu do bílého kouře, to vše v jednom pomalém stoupajícím záběru, ve kterém je zjevné, že i ten nejposlednější kaskadér byl individuálně zpraven o tom, co v daném záběru má dělat. Chrrrocht!

    • 25.7.2018  10:01
    Až na dno (2017)
    ***

    Zjištění, že je to podle knihy z toho v mých očích najednou dělá ještě horší film, protože ty drobné detaily, které mi zde přišly takové civilní, milé a utvářely tu podobu uzavřeného okamžiku byly pravděpodobně jen úlomky rozsáhlejších elementů z předlohy. Samotná romance není hloupá a místy dokáže probudit vzpomínky na trýznivost vzdálené lásky a osamění, jenomže stále trpí snobismem (ústřední pár se seznámí a dny spolu tráví v luxusním evropském pětihvězdičkovém hotelu, takže jejich dny jsou rámovány luxusními obědy a odlesky krbového ohně odrážejícího se od jejich dokonalých těl) a nesedí ani kontrastní přestřihávání mezi zcela odlišnými situacemi ve kterých se oba nacházejí po svém odloučení. Pro nějaký zážitek si tady musíte jít opravdu hodně naproti.

    • 23.7.2018  10:17

    Fanoušek Iron Maiden, nechť si připraví k ruce řádnou dávku kapesníčků, co se mě týče, nejvíce fascinován jsem byl popisy válečného strádání uvnitř undergroundové hudební komunity v nesmyslné a zkurvené době, jíž otevřeně ilustrují děsivé dobové záběry na náhodná řádění ostřelovačů v ulicích. Můj problém je však s Brucem Dickinsonem, který navzdory svým hlasovým kvalitám prostě zní jako hroznej trouba a jeho návštěva po letech v Sarajevu vypadá jak sedmiletej kluk, potloukající se v muzeu, protože mu rodiče slíbili, že se potom půjde na zmrzlinu.

    • 18.7.2018  10:57

    Jason Blum údajně dal tomuhle zelenou jenom poté, co mu byla převyprávěna úvodní scéna a řečen název filmu. A to dává perfektní smysl. Je to totiž opět naprosto neschopná, netalentováná, píčovská podívaná plná neskutečně prázdných postav jak se na Blumhouse sluší. Snad jediné, čím mě to zaujalo bylo, jak ten film je opravdu pevně ukotvený v současnosti. Selfíčka, sociální sítě, pátrání, které skrze ně probíhá, film se opravdu nevyhýbá moderní technice, která normálně filmařům leze spíš do cesty a práce s ní je přirozeně zakomponována do filmu. Truth or Dare je dokonce i natolik metamediální, že název hlavního démona je odvozen od tagu na deviantartu pro obrázky s určitým typem úsměvu, který zase připomíná deformace fotografií skrze různé mobilní a počítačové aplikace natolik, že snad nejde jen o lenost tvůrců, ale i nějaký záměr. Jinak je tenhle film hrozná, ale fakt strašná volovina, která až zoufale není schopna nahnat strach, není komu fandit, vůbec vás nezajímají prosvícené životy těch mladých hezkých lidí, kteří nejsou vůbec ničím zajímavý a hlavně to je další důkaz k tomu, jak v pragmatické digitální době, kdy se držíme co nejvíce zpátky od veškerého neznáma, zkrátka ztrácíme schopnost vyprávět si strašidelně příběhy a u těch se znejištovat a bát.

    • 12.7.2018  10:24
    Miami (2017)
    *

    Není většího filmového (a vůbec obecného) zločinu, než zpracovat prostoduchou, tisíckrát viděnou zápletku táhlým samozvaně artistním způsobem a tím pádem vytvořit nesnesitelně nudnou kompilaci neoriginálních motivů, situací a klišé se všemi těmi makry, nízkou hloubkou ostrosti, mlčenlivého porozumění a dlouhými pohledy. Osobně často obhajuji filmová schémata či zdánlivě nelogická rozhodnutí i situace, když tím film pohání buď atrakce nebo katarzi (krom toho, že sám život je opakující se estrádou schémat a nelogických rozhodnutí, kdy samotná tato věta je schéma, jejíž použití je v tomto případě tím pádem nelogické). Miami nemá ale nic. Postavy jsou až nesnesitelně ploché a jejich vzájemný vztah je definován jednoduchými prostopravdami a tichými pohledy, obhájenými jakýmsi sesterským telepatickým poutem. Třetinu stopáže se brečí. Situace pohánějící děj jsou úplně vysáté z prstu. Thrillerový element je natolik slepý a laxní (zdánlivě napínavá situace, kdy hrdinka zapomene telefon, jímž natáčí mafiána v jeho obýváku je vyřešená tím, že v další scéně řekne, že si musí jenom pro něco skočit a telefon si normálně zase vezme) že ho může přebít jenom krátká a nejen díky ňoufovskému úsměvu objektu milostného zájmu, strašlivě srandovní romantická epizoda ("co vlastně děláš za hudbu?" "takovou folkovou s elektronickými motivy" "vypadáš takhle hrozně roztomile"). A trvá to madrfakin dvě hodiny, do píči! Jestli se tohle dostalo do český distribuce jinak než jakožto gratis bonus v nějakym filmovym balíčku, tak musím Film Europe pogratulovat, jakou má dobrou ruku. Doufám, že Schmarz se Stuchlým během psaní anotace potili krev ve velkym.

    • 2.7.2018  10:32
    Tah pěšcem (2014)
    ****

    Šikovnej kluk, ten Maguire. Člověk díky němu i uvěří, že starat se o něj v průběhu turnajů musela bejt větší řehole než dělat tour managera GG Allina. Taky, společně s tím, že Zwickovi se podařilo díky střihu a mnoha rozličným kamerovým úhlům, vytvořit z šachových zápasů skutečně napínavé sekvence, je to ten hlavní důvod proč chválit. Potěší i rezignace na určitou idealizaci protagonisty a nebudeme ochuzeni ani o jeho názory na Židy, ze kterých by takovému Adamu Bartošovi uletěl punt z kalhot. Věřte mi, že prosadit takovou postavu v zámoří musela být dost fuška. Co mě mrzí je ale hlavně nedostatek odvahy skutečně zaplnit tento životopisný film čtyřmi esenciálními postavami, takže musíme s Fischerem projít skrze několik zbytečných epizodních scének, které slouží jenom k tomu, aby se mezi jednotlivými vedlejšáky přepínalo při napínavém finále, na které se všichni dívají v televizi. Jako by se film bál, že není schopný onu důležitost a vypětí šachové partie století předvést sám o sobě.

<< předchozí 1 2 3 4 9 17 24 32
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace