Othello

Othello

Hewlett Packard

Česko
kavárenský pseudointelektuál

28 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 16 24 31
    • 25.5.2018  09:59

    Pokud nemáte ponětí, co se odehrávalo v 60. a 70. letech ve vyšších patrech americké politiky a jména jaky Lyndon Johnson nebo Bob MacNamarra vám nic neříkají, budete vás dost bolet hlava. Post počítá se znalým divákem a i u takto komplikované historické etapy neplýtvá časem na vysvětlování kdo je kdo a hned se solí jména a situace v tak mohutné kadenci, že jsem například v jedné scéně (kdy jsem si musel fyzicky rozepsat její aktéry na papír) zjistil, že film počítá s tím, že pokud se postava A baví s postavou B o nějakém Henrym, mělo by mi jako dojít, že mluví o Henrym Kissingerovi. Týjo. Jenomže já to takhle mám rád, film se dokáže lépe soustředit na pohnutky a dilemata bouřící v jednotlivých postavách namísto toho, aby z nich dělal figurky na historické šachovnici. Z této strany není mnoho co vytknout (počítám, že výkon Meryl Streep mi lezl na nervy schválně) a to i přes to, že 80% herců vypadá stejně, respektive jako Clark Kent. Půlku celé práce navíc dělá Kaminskyho kamera už jen díky tomu, že Spielberg pořád trvá na natáčení na filmový pás, takže si můžeme vychutnat ten čím dál vzácnější feeling z filmového zrna a lehké, přesto ostré zamlženosti. Navíc ačkoli se většinu času pohybujeme v menších či větších místnostech, tak je obraz většinu času v plynulém pohybu, sleduje kam postavy míří a nejednou z nich například překvapivě přeskočí na postavy jiné. Skoro každý záběr by se zde dal využít jako výukový materiál pro to jak pracovat s pohybem, světlem a kompozicí pro dosažení kýženého efektu. Post ale není bezchybný. Jako největší selhání počítám začátek ve Vietnamu, kde máme pochopit motivace whistleblowera, ale kvůli zachování nízké přístupnosti a celkové odfláknutosti té scény to nemá kýženého efektu. Stejně tak jako trendová emancipační póza, která působí ve filmu nepatřičně naroubovaně a přijde mi, že celému hnutí za žensko-mužskou rovnoprávnost dělají tahle překotná gesta jenom medvědí službu.

    • 22.5.2018  10:29
    Darkland (2017)
    ***

    Chvályhodný pokus o sociální žánrovku s několika nápady a záběry, za které by se nemusela stydět žádná produkce (poprava, počáteční by-the-way bouračka před bankou, pár bojových chvatů či oddělání hlavního záporáka). Zároveň však, ačkoli pracuje s těmi správnými akčními klišé, které upomenou hlavně hrdinou-maskovaným mstitelem či uvedením mocného bojového kopu protagonisty, kterým nakonec vyřídí největšího parchanta, tak nechce spadnout do úplné karikatury a snaží se být společensky relevantní. A to se mu spíš nedaří (film má problém najít ten správný okamžik, kdy hrdina má začít konat a první půlka je hrozný plácání se) než daří (krátký monolog záporáka o tom, že on alespoň své peníze a aktivity směřuje do komunity a svého okolí na rozdíl od bohatého hrdiny, trávícího svůj život v izolaci své slonovinové věže). Pomyslný jazíček na vahách jsou pak špatně sestříhané bitky ve tmě a nesympatický protagonista, připomínající kombinaci mladého Vina Diesela a Martina Veselovského, kterému se nedaří dopolknout nudli.

    • 18.5.2018  10:06
    Narcos (TV seriál) (2015)
    ***

    Pro mě v pořadí asi páté selhání na poli všeobecně uznávaného seriozního seriálu. Jeden má až potřebu se ptát, zdali je chyba skutečně na straně těch děl, ale kdo mě zná, tak ví, že zkrátka jinak to ani není možné. Narcos mě minimálně překvapil v tom, jak všech deset epizod dokáže neustále vypadat jako prolog k něčemu, co nikdy nepřijde. Skoky v čase, odtržené scény, neustálé uvádění nových postav, s nimiž se nejednou seznámíme i rozloučíme v rámci deseti minut jedné epizody, úsporně jednozáběrové sekvence a příšerný, neskutečně strašlivý overvoice jednoho z protagonistů. Ten je samotný součástí jednoznačně nejnesnesitelnějšího aspektu série a to dějové linie s americkými policisty (přičemž jejich reálné předobrazy se jinak na tvorbě seriálu aktivně podílely - áha). Tahle dvojice hard-boiled fízlů s ironickými úšklebky, dvoudeckou americký whiskey v hrníčku, pornokníry a tvrďáckými komenty ve srandovně badass americkým přízvuku působí jak připsaná osmiletym fanouškem Clinta Eastwooda a spolehlivě pohřbívají jakoukoli scénu, obzvláště ve srovnání se soustředěným a charismatickým výkonem Wagnera Moury v roli jejich protivníka. Mimo to jsem ještě nedokázal se převalit přes formu, která ze všeho nejvíc připomíná hraný dokument, některé scény jsou vyloženě odfláklé (městské exteriéry často působí jak nepřiznaný důsledek guerillové filmařiny) a k podobně dobře sestavené sekvenci jako je úvodní vystřílení baru se již během první série nikdy seriál nepřiblíží. Pokud je tohle 3. nejlépe hodnocený seriál zde, tak mi to bere dost vítr z plachet.

    • 17.5.2018  10:19

    Když dáme všechno to černošení stranou, tak je to vlastně úplně typický Marvelovský origin se vším tím pomalu se táhnoucím voskem nudy a lenošením nad generickými vizuály a patetickými proslovy. Asi je to pochopitelný, když dospívající černoši by taky již rádi měli hrdinu s nímž se mohou identifikovat v univerzu Marvel, tak vlastně stačí udělat jen to samý co předtím, akorát v invertovaných barvách. Cajk, ale je to pořád opruz a já nedokážu přestat obdivovat, jak některým stačí málo k satisfakci. Jmenovitě, protagonista nemá charakter, funguje jako hrdina v FPS videohrách, aby se do něj dokázalo promítnout co nejvíce lidí. Tváří se to jako humanistický příběh, ale celé je to elitářská výprava, kde si členové šlechty řeší své problémy kdesi v zemi o které nevíme vůbec nic, protože film nemá zájem o ní vypravovat. Tahle odstřiženost od reality již nejspíše je jenom promítnutím skutečného odstřižení tvůrců, kteří okolní svět znají akorát z facebooku, takže se můžeme alespoň bavit tím, že kdykoli se kamera rozhodne sejít někam mezi dělný lid, tak jsou vždycky v tý ulici farmářský trhy, ať už jsme v USA, Jižní Koreji či Wakandě. Je skvělé, jak se tím vybuduje následně iluze toho, že zatímco ústřední postavy, které nikdy nejedí a pořád se tváří ustaraně, musí řešit velké problémy nás všech, zatímco ti všední lidé dole vlastně nedělají nic jiného než že nakupujou a dlabou. A to jsou věci, o kterých bych třeba neměl potřebu přemýšlet, kdyby byla alespoň v mých očích naplněna očekávání od komiksového blockbusteru a nebylo na 134 minut stopáže jenom 2 a půl akční scény (ze kterých je zábavná navíc ještě jenom jedna). Zato pět bílých labutí v panoramatických scénách mezi baráky létá spolehlivě vždycky. Takže dobře vám radím: pusťte si první dva díly Blade a místo třetího, kterej je mrdka, si střihněte Django Unchained a pochopíte, jak má vypadat patřičně neohroženej afroameričan. A to vám radím z osvědčené pozice evropskýho bělouše s mixlou židovskou krví a ne zas tak špatným platem, takže nemůžete šáhnout vedle. Pokud s tím máte problém, můžu si najmout nějakého černocha, aby vám to řekl za mě. Notch notch wink wink.

    • 1.5.2018  10:54

    Mučení filmem a zároveň učební blockbuster v té nejpejorativnější formě. Těžko najít něco tak líného a neinspirativního. Příběh se posouvá pouze skrze deus ex machiny, postavy nemají charaktery, všechny jsou stejné, svět budoucnosti se nevytáhne jedinou technologickou inovací, futurismus je daný uhlazeným designem budov a hromadou modrých monitorů, ve filmu se mluví prakticky jenom v holých větách a bez jakéhokoli emočního projevu. Naprostým rekordmanem je Dylan O'Brien, u kterého mám podezření, že se již na plac po úrazu již nevrátil a byl nahrazen svojí špatnou digitální kopií, u které neměli peníze na face motion capturing. Obvykle je zábavné u filmu vypichovat nepravděpodobné náhody a scénáristické berličky. Death Cure je sestaven jenom z nich. Jen první scéna s přepadením vlaku, která se odehrává za jízdy, skončí tím, že se odpojí vagóny a vlak se pozvolně zastaví na metr přesně na místě, kde jej očekávají schovaní rebelové. Když ujíždí nějaká borka s autobusem plných imunních v divoké honičce městem, zastaví ji až policejní zátaras na přesně tom místě, kde ji očekává jeřáb, který autobus odtáhne neskutečně debilně do bezpečí. Do únavy se opakuje metoda "hrdinové jsou již téměř lapeni, ale najednou se objeví postava, co tam nemá nic dělat a ta je zachrání" Na konci vypukne válka v ulicích města, ve které padají k zemi celé mrakodrapy, ale film nám jí neukáže, vidíme jenom z dálky její důsledky. Je to strašná, hrozná, doutnající, mechem porostlá nuda. Dokonce jsem si vytřeštěně musel na chvíli pustit komentář režiséra se scénáristou, protože jsem nemohl uvěřit, že by o tomhle byli schopni poreferovat jinak než v omluvách. Nakonec ten komentář docela dal smysl "Yeah, we shoot this scene in Kalahari desert. It's looks kinda cool. You know like they're attacking a train, but not on horses but in cars. I don't know, it's cool." Bod jde alespoň českému distributorovi, který odhadl potenciál celého díla a přisoudil mu přiléhavý název Smrtící léčba, který upomíná na devadesátkové překlady titulů, které vždy byly bud "Smrtící něco" nebo "Něco smrti".

    • 30.4.2018  20:13

    Jestli ono se to pak nedělá trochu samo, poskládat dokument ze 108 milovaných krátkých filmů a nadšeně si okomentovat jejich bravuru a pionýrství. Co ale na tom, když to úžasně nasnímané svědectví doby vám bezpečně vezme dech téměř každým záběrem. Chválím rozdělení do smysluplných kapitol i komentář, který často jednoduše a názorně ozřejmí, jak se má pracovat s obrazem, prostorem a náladou scény. Luimérové měli pravdu - máte-li kameru, vydejte se s ní do ulic.

    • 28.4.2018  14:26

    Je fascinující, jak spousta lidí nedokáže najít vynikající příběh, pokud jim film výslovně neříká, že ho vypráví. V Jupiterově měsíci jsou desítky podnětů a nápadů prakticky v každém z jeho dlouhých neuvěřitelně komponovaných záběrů. Nic přitom v něm neškemrá o vaše sympatie, postavy jsou zmatené, utahané, zkorumpované a sobecké, uprchlickou tematiku nevnímá čistě jednostranně (dočkáme se i teroristického útoku) a nepodává odpovědi. Pouze vizi strhaného, zmáčeného kontinentu, prostého zázraků, jehož slabost odhalil příliv přesvědčených, hlavu nesklonivších uprchlíků, utíkajících před zkázou. Něco takhle divokého a radikálního bych čekal od pětadvacetiletho režiséra. Minulý rok polská Poslední rodina, tenhle rok maďarský Jupiter, Česko by fakt mělo odevzdat filmařskou průkazku na dalších deset let.

    • 24.4.2018  09:40

    Bože, jak já nenávidím svět Nancy Meyers. Ty bohaté lidičky, co se potkávají po cestě z farmářských trhů, své generické problémky hystericky řeší nad hodovními tabulemi, polovinu filmu sedí v autech a taxících, ze kterých přestupují do luxusních restaurací, kde se baví o tom, jak chtějí, aby je někdo miloval, ačkoli na nich není nic k milování, protože jsou nekonečně povrchní a zaměnitelní. Prázdnota postav je zde dotažena k dokonalosti, rámovaná nesnesitelným přehráváním prakticky všech a je vyloženě bolestivé sledovat, jak nefunguje například úvodní charakterizace postav, kdy vás ani na sekundu nenapadne, že utahaný a olezlý Jack Nicholson je progresivní hip-hopový producent, který dovádí s Amandou Peet. Je to prosáklé naprostou únavou hodnot, která nám oznamuje, že nemá cenu se snažit vymanit ze své škatulky a vykročení za rámec očekávání, definovaného věkem či postavením, je nepřirozené hraní si na něco, co člověk není. Naprosté odsouzení. Meyers je americký Vejdělek. Fujtajxl.

    • 21.4.2018  08:59

    Film tak dementní až mi přijde stydno se nad něj povyšovat. Collet-Serra je jeden z nejlepších současných žánrových režisérů a svými nápady a dynamikou prakticky vždycky vybojoval z naprosto strašlivých scénáristických kusů alespoň průměrný zážitek. To samé platí i zde, ačkoli si dovolím tvrdit, že takovouto zvlčilost v ruce ještě nedržel. Moje tajná teorie je taková, že Serra totiž scénáře nečte, ale aby ušetřil čas, tak je rovnou přepisuje obraz po obrazu do technických scénářů, potažmo storyboardů. Na stránce 109 už pak rozhodně neví, o čem byla strana devět, což o to, on nejspíš ani neví o čem byla strana 107, ale místo toho si tam vymejšlí, jak se budou lidi v dlouhých digitálních záběrech řezat sekerama a kytarama za asistence poletující kamery a za to já ho mám rád.

    • 21.4.2018  08:52
    Kristián (1939)
    ***

    Pradědeček Howarda Wolowitze a vynálezce Clark Kent brýlí Kristian s přehledem přetejká na stupeň vítěze v celogalaktické soutěži o nejslizštější filmovou postavu odevždy navždy a střídá tak Heydena Christensena z Epizody II Hvězdných válek. S větou "...protože jsem s vámi přestal mluvit slovy, ale začal mluvit tlukotem svého srdce." už byly všechny hradby probořeny a já v plodové poloze na okraji svého křesla prokousal nehty u zbytku. Btw, máte-li v sobě sebemenší stopy feministického cítění, you gonna have bad time.

    • 18.4.2018  09:52
    Nemilovaní (2017)
    ****

    Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím.

    • 16.4.2018  10:28
    Mys hrůzy (1991)
    ***

    Scorseseho hyperaktivní, hysterická, epizodická a bez uzardění zkoksovaná režie zkrátka nezvládá utáhnout náměty s menším počtem postav. Sledování nijak zvlášť dobře navazujících scén, kde na sebe divoce vřískají 4 přehrávající herci lze unést, ba užít u subjektivních biografií pokrývajících několikaletá období, v nichž jsou v zásadě všechny postavy na drogách (Goodfellas, Casino). Horší je to u příběhu středostavovské rodiny, ohrožované neústupným násilníkem, jež se odehrává v průběhu několika dní. V zásadě je to taková zběsilá škodolibá zábava plná srandovních kamerových zoomů, ale i přes svou nebetyčnou úctu k režisérovi, musím přiznat, že Cape Fear není moc víc, než jen roztomile blboučká jednohubka.

    • 13.4.2018  10:21
    Foxtrot (2017)
    ***

    Pokud jsem po první třetině musel tiše uznat, že právě na mě byl zahrán nejdéle vystavěný vtip na světě, tak jsem pak ochraptěl zklamáním, že to tak nebylo zamýšleno a jednalo se pouze o sofistikovanou narativní hru, kde celá ta první pasáž je ve své podobě přesně na svém místě. Chápete ten potenciál, vytvořit půlhodinovou pomalou, klinickou, bolestivou, tichou sekvenci, abyste jí potom shodili jedním zpovykaným záběrem? Bohužel Foxtrot se nad sebe povýšit nedokáže, ačkoli se strašně snaží tvářit že ano. Je to strašlivě těžkopádné a k závěru až bolestivě doslovné a jalové kdy v dlouhých, statických záběrech musíme sledovat dialogy jako "Ty jseš jako ten bagr. A já to auto, které zvedá." "Já si spíš myslím, že to ty jsi ten bagr. A já to auto." Ughrrr.... PS: pro ty, jimž přijde rumunská nová vlna jako dobrý nápad, bude tohle pohoštění

    • 11.4.2018  10:14

    Až hmatatelně bylo cítit, jak v průběhu stopáže ze mě opadává má pověstná velkorysost. Film obecně má být spíše ztvárněním nikoli popisem, nehledě na to s jakou historickou veličinou operuje a proto mi opulentní žadonění o pozornost a autorské zkratky nevadí. Těžko ale snáším autorské extenze a zde nejsou nikterak taktně zakomponovány, naopak jsou příšerné, kýčovitě nevkusné a jednoduše odhalitelné. Ano, dívám se na tebe, desetimetrová prodlevo v metru mezi zastávkou Piccadilly a Westminster. A nejsi v tom sama. Již od začátku je jasně rozpoznatelné, že postava (samozřejmě) mladé, hezké sekretářky ve filmu existuje jenom proto, že snímek jinak zoufale postrádá ženskou postavu (její reálný předobraz navíc pracoval pro Churchilla až o rok později). Studio samo přiznalo, že scéna v metru je úlitbou současné audienci, která by možná nezajistila tržby z důvodu, že vlastně sledujeme jenom příběh starých bohatých bílých mužů, jak mění svět. To je sice pravda, ale já jsem si nevymyslel, že máte točit film o britský politice ze 40. let. Míra nevkusu těchto připsaných scén je navíc návratem k válečným agitacím, kdy dav jednohlasně skanduje stanovisko hrdiny a podtrhuje ho pevným pohledem roztomile přesvědčené dítko, které nenechá nikdy zemi padnout do rukou nepřítele. Aby má bolest nepolevila, zahraniční plakáty se zaštítily rozsáhlým doporučujícím textem převzatým z recenze ve Washington Post, který zní: "The movie we need right now. This is the portrait of leadership at it's most brilliant, thoughtful and morally courageous." Churchill ale není ani zdaleka historicky jednoznačná, univerzálně kladná postava. Jakkoli se jeho monumentální zásluhy na výsledku 2. světové války nedají upřít, mnoho jeho jiných historických momentů je značně problematických, ať se již jedná o Bůrskou válku, správu kolonií či sklony k rasismu. Jeho nekritické nanebevzívání jako roztomilého, neústupného glosátora se spoustou lidských chyb, ale srdcem vždy na správném místě je do jisté míry zodpovědné za současný kult rozšafného vládce s minimem empatie, zato spoustou vtipných hlášek v rukávu, jehož plodů si tu třeba my užíváme již několik let plnými doušky.

    • 9.4.2018  10:34

    V určitých momentech nepříjemně povědomý pocit ztracenosti, únavy a osamění během nejšedivější americké zimy posledních mnoha let. Dalo by se možná namítnout, že to utlumení barev jde až zbytečně moc na ruku v celkově bezútěšném vyznění snímku, nicméně k dobru mu však přiznat, že svou náladou je celou dobu konstantní a nenabízí vlastně žádné východisko, kterým by jinak tak trochu popřel sám sebe. Surreálná několikadenní cesta do Chicaga, kde se čas protahuje do zdánlivě nekonečné černé hmoty ze které není úniku, protože kolem je jenom mrazem pokrytá pustina ohraničená kužely světel auta je nejtemnějším obdobím bratří Coenů. "I'm tired. I thought I just needed a night's sleep but it's more than that."

    • 3.4.2018  09:58

    A tak končí naše komédie. Zlo prohrálo a dobro žije. Vám, paní, vidím, že se slza v oku blyští, že to v životě nechodí jak na jevišti. V životě našem opáčně to bývá. Tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci: svět bude lepší, dáme-li si práci. Je marné vzlykat, modliti se zdrávas, vše záleží jen na vás, na nás a hlavně teda tady vlevo na vás! ____A po letech útrap to konečně vypadá, že celá naše trudná společná cesta se sérií Insidious dospěla hořkého, nudného, hloupého konce, jak se nabízelo již od začátku. A já doufám, že slib bude dodržen. Poslední díl samozřejmě nepřináší prakticky nic nového, snad krom jednoho zajímavějšího twistu s povahou vidin, jež protagonistka měla v dospívání. Zbytek je opět estráda rozdělená na nějaké čtyři dny a pět nocí, kdy ve dne si máme odpočinout od toho jak v noci na nás pořád něco uřvaně skáče po tichých jízdách kamerou ve tmě. Aby byla zbourána iluze denního safe space, tak samozřejmě na nás vyexploduje naprosto zbytečná a ničím neodůvodněná lekačka ještě za bílého světla. Snažil jsem se alespoň užít si ty klasické hororové rekvizity či pěknou ošklivost hlavního bubáka, leč ono to prostě moc nejde, když musíte neustále počítat s tím, že najednou může kdykoli do filmového rámu vlítnout nějaká věc a hrozně zařvat. Pitomoučká ezoterická mytologie to nepodrží a přehrávající postavičky strašně připomínaj statické figury ze Strážné věže. Příslib toho, že bych již nikdy nemusel vidět Lin Shaye hrát za ten poslední díl ale docela stojí.

    • 30.3.2018  11:37

    Trochu mě děsí, že za poslední rok již nejméně potřetí používám pojem "pravděpodobný vrchol současné nerd-service kultury" a jestli to použiji někdy znovu, tak už fakt nevim, jak ten film může vypadat. Narozdíl od Marvelu (který zákeřně ještě většinou odkazuje sám na sebe, čímž si vlastní sektu vyvolených uměle vytvořených nerd-pochechtávačů vytváří sám) naštěstí Spielberg dokáže využívat statisíce produktů osobního vlastnictví v takové rychlosti a kontextech, že neutrpí tolik neznalý divák (snad s výjimkou nešťastníků, jež minul Kubrickův Shining) a i pokud jste neviděli/nehráli sedmdesát odkazovaných titulů, jež se objeví během automobilové honičky na začátku, garantuju, že málem vytrhnete sedačku. Ta sekvence je neuvěřitelná a naopak mi připomněla jeden ze dvou filmů na světě, na který v Ready Player One není narážka, a to Ben Hur. Jinak pořád vyjící hudba najednou úplně utichne a převezmou její otěže jen zvuky nárazů a destrukce. Závod prakticky postrádá zpomalené záběry i přesto, že se během něj děje v pohybu několik věcí naráz a hlavně na rozdíl od Speed Racera má vše, co se jej účastní, hmotnost, a tedy neselhává fyzika. Tuhle scénu už film není schopný dohnat a upřímně jsem už po zbytek filmu jenom lovil rozličné plusy, abych se udržel na pětihvězdí. Bohužel, nehledě na Spielbergovo formální mistrovství (všimněte si dialogových scén, které jsou často v jednom či dvou záběrech, kde kamera odhaluje plynulým pohybem věci a postavy, které daná scéna potřebuje, aby byly vidět a do toho se ještě často děje něco zásadního v druhém plánu), selhává celé univerzum za oponou, kde si vlastně uvědomíte, že se celý vnější svět odehrával na jednom dvorečku, tvořeném sídlem zlé korporace, chudinskou čtvrtí, kde žije protagonista a mezi nimi vede taková dlouhá šedivá ulice, kde pobíhají lidi s oculama na gesichtu a ačkoli napodobují veškeré to pobíhání, bojování a saltování ve virtuální realitě, vždycky se nějak udržej na chodníku, nepomlátěj se o nic špičatého ani jinak si neublíží. Nemluvě o tom, že film příliš nenabízí alternativní čtení a významově nejde za obvyklé "hrajte si, ale nezapomeňte co je důležité - sluníčko, zdraví, přátelé a láska. Jo a korporace jsou špatné Ltd." V tomto film stále předhání hollywoodská satira Sucker Punch (hlavně v SE) či radikálně bezútešná vize ztráty lidství v The Gamer. Navíc Ready Player One ještě přichází s jednou, sekundární pastí, a to bolestivý zážitek veřejných projekcí, kde si všichni navzájem budou afektovaným smíchem dokazovat, že jim došla ta či nejaká narážka. Bože! PS: až budu pánem vesmíru, první co zakážu, bude využívání klasických písničkových hitů během výbušných finále, bojim se, že tyzhle zmrdský podkuřovačky teď budu mít na talíři pořád

    • 24.3.2018  22:35

    A co na to had, krtek a vypelichaný jestřáb?

    • 21.3.2018  09:58

    Tři Švédky v Tyrolích bez tří nahatých Švédek a bez Tyrol. Zato s nahatým Křovákem a poučováním o tom jak to ty Křováci válej a my jsme dementi. Bez nostalgie či znalosti třeba legendárního dabingu je to na prostřelení hlavy, kterému nedávám nižší hodnocení ze stejně povýšených důvodů, jakými se tenhle film dívá na domorodé kmeny.

    • 21.3.2018  09:42

    Na novém Jumanji není nejsmutnější to, že je to špatně natočená upachtěnost, která dokazuje to, že režiséři komedií zkrátka nejsou úplně vhodným materiálem k natáčení akčních či jinak velkolepých scén a jediné co ji zachraňuje je nasazení ústřední dospělé čtveřice, kde zejména Jack Black vládne v jedinečné transgender postavě propašované do rodinného filmu. Nejsmutnější je ten posun příslibu samotné hry Jumanji. Zatímco před dvaceti lety nám ona desková hra dávala dýchnout vzdáleným dobrodružstvím v neprobádaných a nebezpečných divočinách tím, že z nich vysílala proti protagonistům obrovská stáda zvěře, obří hmyz či tekuté písky s vědomím, že to tam někde venku v nějaké blíže neurčené divočině je, nová verze nás vrací zpátky na zem. V té je již jasně řečeno, že konec je neprobádaným krajům, konec je zážitkům za hranicemi známa, konec je dávání sbohem svému prahu, když jedinou možností, jak začít divoké dobrodružství je pouze v imaginárním světě v těle imaginární postavy, protože ve světě již není neobjeveného a nezmapovaného. Původní Jumanji na mě jako na dítě, nepůsobilo nijak rozjásaně, naopak nebezpečí bylo hmatatelné, velká část hraní se odehrávala na potemnělé půdě plné starých artefaktů, celý film se děl kdesi za deštivého podzimu a postava Johna Williamse byla v zásadě smutně tragická (ono přijít o celé dětství a dospívání kdesi na bílém místě na mapě...). Tahle rozjásaná estráda před nikoho neklade žádnou výzvu a je pekelně unylá.

    • 16.3.2018  10:26

    Tak jsou klucí šikovní. Ve věku, kdy jsem já psal zamilované balady svým láskám z puberty a laškoval se socialismem, přišli Damon s Affleckem s opravdu dospělým scénářem, který otevírá celou řadu témat glosujících na trochu extrémním příkladu vlastně neodvratný krok k dospělosti, jakkoli ten znamená oproštění se od sobeckých svobod na úkor určité uniformnosti a obecně čitelným motivacím, jako je uznání svého místa ve společnosti či oběti na oltář lásky. Ukousnutý krajíc je však obrovský i pro dva urostlé chlapy, protože ve filmu jsou vlastně čtyři dějové linie (Damon-Williams, Damon-Driver, Damon-Affleck a Williams-Skarsgard), které jsou sice všechny vázané na jednoho jmenovatele, ale zejména u té, která zobrazuje flákačskou rezignaci (jejíž dno tak v perfektním krátkém cameu znázorní Harmony Korine - heh you gotta love this guy) bostonského předměstí je příliš zřejmé, že jí film potřebuje hlavně na začátku a konci. Mezitím jí prostě jenom musí držet naživu prostřednictvím více či méně zábavných scének. Kde já bych oskaroval až by se chumelilo, tak to by bylo v případě Minnie Driver, ta holka je neskutečná, odporuje obvyklým femme fatale stereotypům, zjevně její postava žije i mimo své scény a jejímu vztahu s Damonem jsou věnované nejsilnější sekvence, kterým kraluje výborný postelový dialog, snímaný pouze v detailech s utlumenými světly, kdy práce kamery a střihu znemožňuje prostorovou orientaci a připomene tak leckomu proválené víkendy, když venku ústavičně prší a vy ani nevíte, kolik je vlastně hodin.

    • 13.3.2018  09:29

    Fandomský fetiš pro děti od 4 do 110 let, který tentokrát tuto svoji podstatu skrývá překvapivě neobratně. Naprosto logicky jdou každé nové Hvězdné války na plátna 14 dní před Štědrým dnem, když jejich hlavními dojnými krávami nejsou jenom diváci, ale hlavně uměle, na ruku vytvořená sekta fanoušků, na něž hned po odchodu z kina čekají nekonečné kompilace figurek od těch z amazonu za tisíc dolarů až po malinkaté, krví čínských dětí páchnoucí pindižvíky v každym posranym happy mealu. Nejsem natolik naivní, abych se nad tímto koloběhem kapitalismu automaticky rozčiloval (kor u Lucasarts), ale poslední Star Wars jsou tím nasáklé tak, že to kazí ten zbytek diváckého zážitku, co tahle série ještě má. Tolik zbytečných scén a záběrů na jinak nijak důležité potvory simulují pradávnou komediální berličku "vtipný záběr na psa" a nemají jiného účelu než podkladu pro 3D tiskárnu. Monumentálně tím trpí snaha o ponoření do nějakého imaginárního universa, když tam nic není jeho součástí a není co objevovat, protože všechno je chrstnuto před obličej, aby to viděl i támhle Bohouš. Navíc ikonických postav, strojů, lodí a prostor je tam až příliš na to, aby s tím film měl čas pracovat nějak nad rámec "stačí aby to tam bylo". Oblíbení obří čtyřnozí pěší roboti zde jsou jen proto, aby v jedné scéně šli dopředu, stříleli a pak se zastavili. Žádná interakce, žádná skutečná bitva. Což je skoro zločin, když nám občas dá film líznout úchvatných trikových sekvencí, abychom si pak uvědomili, čeho všeho jsme se nedočkali. Za nebezpečnou vyloženě považuju sekvenci, kde se Star Wars snaží být politicky relevantní tím, že prostě prohlásej, že každý nechutně bohatý musel přijít ke svým penězům nějakou levárnou. Čímž si pak nejspíše odůvodní to, že můžou ty nebohé Oscary Shindlery a Nicolase Wintony přejíždět pětitunovýma koněma. Pokud chtějí Hvězdný války dělat politiku, nejdříve musí vytvořit nějakou společnost, historii a nějaké aktivní, nikoli pouze reaktivní ideje. Při tom, jaká je tato série společenský fenomén je palba jakýchkoli politicko-sociálních meta tezí ďábelsky nezodpovědná a tvůrci by měli mít minimálně to svědomí do ní nezabrušovat. Uff zkrátka mě unavuje tahle kuřba fanouškům, ze které se třeba tento rok Marvelu již daří trochu kousat a učit diváka přizpůsobování se, zatímco tady se musím dívat na nějaký strašně špatně hrající důchodce, který kdyby nehráli v nějakym bláznivym sci-fi (tehdy vlastně ještě fantasy) v sedmdesátých letech, tak by pili piňakoládu v domě pro seniory někde v Baltimoru, ale místo toho musej tady běhat navlíknutý do strašných nesmyslů, dívat se na sebe jak v jehovistickým náborovým filmu a povídat si s pinpongáčem na zelenym plátně jak magoři.

    • 7.3.2018  11:12

    Jeden z mála filmů, v jehož štábu se nacházel odborník na házení kočkou. Mimochodem viděl v tom ještě někdo jiný inspirační zdroj videohry Dead Space?

    • 2.3.2018  11:07
    Vaginator: Dawn of the Bitches (amatérský film) (2017)
    ****

    S Vladimírem Justem jsme se shodli, že hláška "Dej mu něco pod hlavu ať mu nezapadne jazyk." je nejvtipnější moment v českém filmu od Jméno kódu Rubín. Petříček neustále předhazoval perky expozice a zejména ďábelskou talkshow Toma Opatřila. Jan Rejžek zamlel něco o stalinistických čurácích a šel si to pustit znovu. Docela jsme čuměli, protože jsme si všichni mysleli, že už je dávno mrtvej.

    • 27.2.2018  09:36
    120 BPM (2017)
    ****

    120 BPM neni heterák, co jde s teplym kámošem do queer baru a vezme si na sebe solidárně boa. 120 BPM je prvotřídní homouš, co už v tom baru od šesti sedí a když tam dorazí nervozní doprovod s boa, řekne si pod vousy "Bože co to je za kreténa?" Konečně queer film, který neni natočený pro heteráky, aby je do omrzení přesvědčoval, že homosexualita je normální, ale film, který komunikuje s homosexuály samotnými. Nikdo tam nežebrá o ničí uznání či sympatie, nic není zredukováno na karikaturu ve prospěch zjednodušení celé problematiky (taky za to zaplatíme 140minutovou stopáží). Opoziční strany se relativně trpělivě snaží komunikovat, obvinění ze strany Act Up nejsou nikdy potvrzena ani vyvrácena. Po filmu nenastane pětiminutovka vysvětlujících titulků. Být homosexuál, byl by film pro mě nejsilnější identifikační zážitek minimálně od Top Gun. Protože se mi tolik štěstí však nepřihodilo, nebudu předstírat, že jsem se dokázal na film patřičně navázat. Hvězdu však přidávám za fascinující setkání s bolestivou, tragickou, pomalou smrtí a surealitou okamžiku skonu v poslední čtvrtině.

    • 20.2.2018  09:08
    Převrat (2015)
    ***

    Je to trochu buzzkill, když vás film pozve k baru k nachcanýmu starýmu mládenci s bouchačkou a nudným tatínkovi od rodiny, přičemž pro další dovolenou si vybere jako parťáka druhou variantu. Protože hned jak se rozpoutá genocida, tak nám dojde, že tentokrát nebudeme jenom sledovat, jak si v různých patáliích poradí protagonisté, nýbrž každá ta situace bude mít ještě prolog, kdy na sebe všichni budou řvát, že né a pak jako že teda jó, a také samozřejmě epilog, kdy po každé takové situaci se ještě všichni budou muset osahávat a ptát se, zdali jsou oukej. A Dowdle z toho nijak alibisticky nevybruslí, protože točí žánrovku, žádné syrové realistické drama o hrůzném konfliktu kdesi daleko, ale prostě napínavou podívanou se všemi chybami a berličkami, které k ní mohou patřit. A ve které se nepoflakuje nic jiného než chodící mauzoleum Pierce Brosnana, které odkazuje nejen na svojí nejzásadnější filmovou roli, ale také na svůj legendární pěvecký výkon v Mamma Mia! Tady je to pravda o něco lepší.

    • 20.2.2018  08:47

    Původní Flatliners nebyla ze scénáristickýho hlediska sice taky žádná party hard, ale postavám jsme mohli věřit jejich sebedestruktivní zanícenost z potřeby sobeckého poznání, čemuž ještě dopomáhala stylizovaná, hyperaktivní režie rozjetého Schumachera, která celou zápletku umístila do opuštěných gotických interiérů a tichých ulic hostilního města chvíli před nespecifikovanou apokalypsou. V remaku si banda rozmazlených děcek působí klinickou smrt, aby jim to šlo líp ve škole, zatančili si, zapíchali nebo PEKLI DOMÁCÍ CHLEBA! Zájem o osudy těchto povrchních, bezcharakterních bytůstek, nehledě na spoustu neinovativních lekaček a strašáků, jsou samozřejmě úplně na bodu nula a film nic jinýho nemá. Ani ten vizuál, který z původních Hráčů dělal to, proč si jej alespoň někdo pamatuje.

    • 13.2.2018  09:51

    Na začátku dokumentu je nám řečeno, že autista netrpí, protože je postižený, nýbrž proto, že je neurodiverzní, nicméně svět je vybudován pro neurotypické. Tomu je podřízeno i jeho zaměření, které schválně naprosto vynechává jakékoli lékařské hledisko problému, nýbrž se snaží nahlédnout do neskutečně barvitého, neurotického a přitažlivého světa, který tak nějak dává vlastně větší smysl než ten pragmatický, reálný. Janek si tak sice umetl pohodlnou cestičku, ve které jen snímá aktéry, aniž by měl nějaké větší tendence stavit před ně nějaké nosné situace a roztomile není schopný zastřít fakt, že autistům jejich uzavřené mikrosvěty prostě závidí, ale ono se mu vlastně není co divit. "Jsem ti ten plakát udělal takovej uměleckej. Ty takový blbiny děláš, ne?"

    • 12.2.2018  10:22

    Brannaghovi se po nevydařených experimentech s velkorozpočtovou filmařinou (Jack Ryan, Thor) podařilo najít to správnou šachovnici, ve které jako filmový režisér může vyřádit i se svým scénickým cítěním. Pódium čtyř vagónů je pro něj ideálním settingem, ve kterém totiž dokáže pracovat s oblíbenými divadelní formální postupy a přesto využívat všech možností filmové řeči. Je tam vidět ta radost, to vyžívání se v rozličných sebemenších detailech, v rozestavování objektů a zejména v pohybu skrze scénu, kde se můžeme nechat mást či naopak sbírat indície pouhou prací s filmovým rámem. Je sice fakt, že divokou zalidněnost úvodu v Istanbulu, ve které přicházejí do filmu jedna postava za druhou v přeplněných ulicích úžasně hektického velkoměsta už film nepřekoná, ale pak zase přichází na řadu tichý obdiv nad důmyslnou prací s prostorem, v němž dlouhé, vycizelované záběry dělají maximum pro to, aby neopakovaly jakýkoli předchozí postup. Je to reminiscence té nejklasičtější filmařiny těmi nejsoučasnějšími prostředky, je to krása a zase po dlouhé době film, kdy venku zuří bouře, do kina zatéká, projekce je maličko nakřivo, ale já zase sedím, nedutám a čekám jak to s tou Bierhanzlovou mastí na lysinu pastí vlastně bylo a nic mi nechybí.

    • 9.2.2018  10:08

    Kdyby George Clooney míň posedával s křížovkama v kavárnách, s úsměvem popíjeje Dolce Gusto, jak se mě snaží přesvědčit reklamní bannery a místo toho se zahrabal pod peřinu se scénářem a snažil se ucelit například způsob vyprávění, tak by třeba alespoň každá scéna nevypadala naprosto odtrženě od zbytku filmu a neustále se neměnila nálada od bizarní komedie po historickou obžalobu. Vedlejší postavy by tam taky třeba nebyly jen kvůli jedné scéně a nevršily by se zápletky dříve než by byly definovány charaktery. Matt Damon by třeba mohl hrát něco jiného než postavu Williama H. Macyho ve Fargu, akorát v jiném zasazení. A hlavně, hlavně by to nevypadalo jako narychlo spíchnuté umělecké přiživení na aktuálních problémech USA, které musí být hlavně co nejdříve dokončeno, aby bylo aktuální i v době uvedení do kin. Což je věc, které se bohužel asi obávat nikdo nemusel. Ale on ne, flákač kavárenskej. Tak ať mu chutná.

<< předchozí 1 2 3 4 9 16 24 31
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace