Othello

Othello

Wolf Maxmilián Lamminger

okres Praha
kavárenský pseudointelektuál

36 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 10 20 29 38
    • 25.5.2020  10:03

    "God likes to watch. He's a prankster. Think about it. He gives man instincts. He gives you this extraordinary gift, and then what does He do, I swear for His own amusement, his own private, cosmic gag reel, He sets the rules in opposition. It's the goof of all time. Look but don't touch. Touch, but don't taste. Taste, don't swallow. Ahaha. And while you're jumpin' from one foot to the next, what is he doing? He's laughin' His sick, fuckin' ass off! He's a tight-ass! He's a SADIST! He's an absentee landlord! Worship that? NEVER!"__________ Při sledování by mě nikdy nenapadlo, že Devil's Advocate si prošel pětiletým předprodukčním peklem a ani natáčení se nevyhnuly potíže a zpoždění. Protože všechno v něm působí jako naprosto ucelená originální vize, na který bavilo pracovat úplně každého, od herců a kamery až po výpravu a hudbu. Vždyť tady hraje slušně i takový dřevo jako Keanu Reeves. Nejkrásnější na tom je, jak se hlavní příběh pohání skrze zajímavé a intenzivní podzápletky a když film začne detailem zmatené tváře nezletilé svědkyně, nikoho nenapadne, že za dvě hodiny se bude střílet hlavní hrdina do hlavy obklopen plameny a černými svícemi. Vzhledem k tomu, jak film pomalu dávkuje informace a prapodivné situace, bych dal cokoli za to, abych jej viděl poprvé a bez jakéhokoli vědomí co se za vším skrývá. Takový se natáčely žánrovky v roce 1997, děti. Po letech mě dost zaskočil prognostický monolog Al Pacina o miliardách Eddie Barzoonů vstupujících do nového milénia. Tony Gilroy píše, ostatní brečte.______"Eddie Barzoon, Eddie Barzoon. Hah! Oh, I nursed him through two divorces, a cocaine rehab, and a pregnant receptionist. Heh. God's creature, right? God's special creature? Hah! And I've warned him Kevin, I've warned him every step of the way. Watching him bounce around like a fucking game, like a windup toy! Like 250 pounds of self serving greed on wheels. The next thousand years is right around the corner, Kevin, and Eddie Barzoon-take a good look, because he's the poster child for the next millennium! These people, it's no mystery where they come from. You sharpen the human appetite to the point where it can split atoms with its desire, you build egos the size of cathedrals, fiber-optically connect the world to every eager impulse, grease even the dullest dreams with these dollar-green, gold plated fantasies until every human becomes an aspiring emperor, becomes his own god, and where can you go from there? And as we're scrambling from one deal to the next, who's got his eye on the planet? As the air thickens, the water sours, and even the bees honey takes on the metallic taste of radioactivity. And it just keeps coming, faster and faster. There's no chance to think, to prepare. It's buy futures, sell futures, when there is no future! We got a runaway train boy, we got a billion Eddie Barzoons all jogging into the future. Every one of 'em getting ready to fist-fuck god's ex-planet, lick their fingers clean as they reach out toward their pristine, cybernetic keyboards to total up their billable hours. And then it hits home! You gotta pay your own way, Eddie. It's a little late in the game to buy out now! Your belly's too full, your dick is sore, your eyes are bloodshot, and you're screaming for someone to help! But guess what? There's no one there! You're all alone, Eddie. You're god's special little creature. Maybe it's true, maybe god threw the dice once too often. Maybe he let us all down."

    • 25.5.2020  09:45

    Až na dílčí přešlapy (předlouhý terapeuticko-vyšetřovatelský závěr s přehrávající Leigh) moc hezky napsaná mystérie, ve které se zdařile setkává étos pozapomenutého ostrova na kraji světa s nejedním tajemstvím, které v sobě skrývají jak postavy, tak samotné místo. Akorát ta snaha o feministickou rovinu selhává s obvyklou berličkou 90. let, kdy sice protagonistka je schopná, individuální a nezávislá postava, nicméně jakoby jí tato role neseděla, tak je neurotická, podléhá panickým atakům a závislosti na práškách.

    • 23.5.2020  10:13

    Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German.

    • 22.5.2020  10:07
    Sviňa (2020)
    **

    Chtělo to dostatečně intenzivní politickou flustraci a společenský šok, ale dočkali jsme se. Slovensko začalo oprašovat pozapomenutou tradici czechsploitation. Z této kategorie zde najdeme téměř vše - netrpělivost a znechucení tvůrců nad aktuálními poměry, naprosté odlidštění záporných postav, lidi jako karikatury, kvótu na kozy splněnou po dvaceti minutách a zbrklost v důsledku potřeby poslat film do kin ještě dříve než vychladlo Kuciakovo tělo. Tahle pohotovost koneckonců není u Slováků zas tak neobvyklá, když si vzpomeneme třeba na (ha? kdo?) Děvínský masaker. Nejvíce pak film trpí na hereckých výkonech, u kterých ve stínu ještě čerstvých událostí mají tvůrci zřejmý strach, aby nevykreslili záporáky jako nedostatečné zmrdy či kladné postavy jako nedostatečně sympatické mučedníky. Jakkoli třeba scéna, kdy si to spolu rozdávají hnusnej tlustej mafoš a arogantní zkorumpovaná ředitelka děcáku slash kuplířka a vzdychají si u toho "Ave ty.", "Ave já." (asi slovenská mafiánská variace na strašlivé české "dobře ty" a "dobře já") připomene zlaté časy nonsensového lesbického sexu zlých sester v Renčově debutu. Nicméně Vajda si toho svýho half Depardieu, half Pesci mob bosse dává dost parádně a docela mě mrzí, že jeho Wágnera asi nepůjde přetáhnout do nějakýho čistě žánrovýho krimi spin-offu, kde by mu to náramně slušelo. Ten by pak mohla točit zase Solčanská, která už svým předchozím filmem dokázala, že umí pracovat s rozpočtovými limity, umí zdůraznit určité production values a dobře napodobovat styl západních kriminálek, díky čemuž nedělá vůbec problém se na její filmy dívat, ale zároveň tak stojí jako bariéra mezi tím úplným explotačním odpoutáním a díky ní to není totálně hysterická zhovadilost. Což je škoda.

    • 19.5.2020  07:57
    Ixcanul (2015)
    ***

    Coming of age guatemalské indiánské mátohy utlačované tradičním patriarchátem s prasečím podobenstvím. Na Vice to muselo mít tak 75000/10. Plus mínus. Antropologické tři hvězdy.

    • 18.5.2020  09:43
    Věc cti (1993)
    **

    Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se díval na film, který byl rozdělený na více CD. Blood In Blood Out (později překřtěno na Bound By Honor, ze strachu, že by plakáty podněcovaly násilí, což je relevantní argument, když si vzpomenu, co se mnou jednoho času dělalo, když jsem na každém rohu potkával plakáty na Muže v naději) bylo od počátku odvržené dítko od Buena Vista, tedy Disneyho, které přišlo se svým záběrem v nejnevhodnější chvíli, tedy do období losangelských nepokojů, díky čemuž byla jeho premiéra o dva roky pozdržena, následně film propadl a dodnes marně čeká na kolonizaci skrze BluRay nebo alespoň nějaký stream. Otázka je, nakolik je to třeba. Blood In, Blood Out sice pokrývá poměrně opomíjený vzrůst latinské mafie na jihu USA mezi 70. - 90. lety, jenomže naráží na několik překážek. První je Damian Chapa, jehož herecký výkon je dost možná to nejhorší, co jsem v životě viděl. A já toho viděl! Zapomeňte na Caspera van Diena, Rae Dawn Chong, Neila Breena, Tomma Wiseau, tohle je dál. Tohle je až někde úplně dole vedle Lukáše Vaculíka v Nahotě na Prodej nebo Davida Švece v Mandragoře. Bolestivě nevědomá explotace mexického gangstera, která každý gesto musí provést o 180% silněji než by bývalo stačilo a já nechápu, že po některých scénách se zpoza kamery mohlo ozvat "Stop! Takhle je to dobrý, díky všem!". Druhý problém je Hackfordova raná neschopnost provázat spolu jednotlivé epizody a všechny pak působí odtrženě od zbytku. Zejména to jde cítit v monolozích, které nás mají seznámit s aktuální situací a probíhají tak, že po schodech ve vězení si dva týpci, co jdou z oběda, povídají, jak na tom jejich situace v San Quentinu teď, v roce 1982, vlastně je a nad čím se musí do budoucna zamyslet. Třetí problém pak vlastně stojí nad všemi ostatními a vysvětluje, proč se velkým mafiánským příběhům latinoameričanů nikdo raději dosud příliš nevěnoval a v současné době se setkáváme hlavně s filmy, kde její mikrosvět, kodexy a neuchopitelnost se řeší v jejich důsledcích a dopadech na americkou společnost a jedince viz Councellor, Breaking Bad, Sicario, No Country For Old Men atd. Samotný Cormac McCarthy vlastně skrze onoho Councellora uzavřel své dílo konstatováním o nepřekonatelné kulturní bariéře mezi Severní Amerikou a jejím zbytkem. Blood In, Blood Out to dokazuje - je to bílý americký pohled na latinskoamerické gangsterské struktury. Působí logicky pak zmateně, hystericky a infantilně, protože pracuje jen z toho, co autoři viděli, ale nikdy nepochopili.

    • 15.5.2020  09:07

    Epizodický zmatek, během jehož vzniku spadl dramaturg do kanálu. Tu teatrálnost jsem schopný tomu odpustit, protože se dá hodit na okouzlení padesátými lety, které se do filmu bezpochyby promítlo, skoky v ději po sekvencích, které jenom v průběhu plynoucího času opakují informace, které již známe, již nikoli. Moje nadšené očekávání, co tvůrci zase nalepí Huttonovi na ksicht, aby nám tím oznámili, že se jedná o další časový posun děje, nicméně popřít nemůžu.

    • 13.5.2020  09:00

    Jsem přesvědčený, že na vině je FAMU. Tenhle dokument vyjevuje všechny styčné znaky jiných současných snímků od mladých autorů z katedry dokumentaristiky. Z nějakého důvodu do nich bylo vtlučeno, že je důležité se v dokumentu zpřítomnit a deklarovat vztah k jeho tématu, jakkoli je redudantní (že je někdo něčí vnuk vůbec nic neznamená). Celý film je pak neskutečně nesoustředěný a těkavý. Skáče se od autorů k autorům, od situací k situacím, od osekaných monologů po ovevoice, inscenují se situace a setkání, se kterými si pak dokumentaristka neví zjevně rady, protože očekávala, že události tak nějak přirozeně vyvinou, což se neděje a lidi na sebe koukaj nebo jen tak naslepo plácaj. Inscenuje se výstava, setkávaj se staří známí, zajíždí se do minulosti, kamera občas zrní nějakým postprodukčním efektem (protože je to dokument o videoartu!!) a všechno to postrádá jakoukoli integritu a vizi. Čokoládovej dort s nápisem 'videoart' v závěru snímku o něm vypovídá s nemilosrdnou přesností.

    • 7.5.2020  09:38

    S výraznou filmařskou patinou snímaný ani ne dokument, jako spíš oslavný pomníček neuvěřitelně živelného hudebníka, který by jednomu dovolil těšit se na šedesátku. Veškeré nekomfortní aspekty Berryho života jsou ponechány stranou, protože se o nich prostě odmítá bavit, takže prostor má krom něho pak akorát kytarová šlechta v čele s psychopatem Ericem Claptonem a mužem-heroinem Keith Richardsem. Už jen za možnost si pozvat tuhle bandu do pokoje v jejich stále kreativním období, si stojí tenhle dokument sjet. Mimo to totiž obsahuje ještě dva bonusy. První je, že můžete být svědky toho, jak se natáčely v danou dobu živáky. Zatímco dnes stačí čtvrtkilový foťák se zabudovaným stabilizátorem, zde v pozadí koncertu můžete sledovat, jak se tam sunou kameramani obalený čtyřicetikilovými steadycamy, nad publikem krouží hydraulické rameno jak kretén a na obřích stativech se zaostřuje v průběhu koncertu skrze klapku. Druhej pak je fakt, že k filmu neexistují titulky v žádném jazyce a snažit se zachytit, co mumlá Richards sjíždějící do heroinového rauše, se vám asi ještě podařit může, nicméně jakmile se dostane ke slovu živý luisianský stereotyp Jerry Lee Lewis, tak to budete potřebovat, aby vám někdo otíral čelo (půlhodinovou sérii jenom onoho rozhovoru pro tento film naleznete na YT).

    • 5.5.2020  09:23

    Bohatý bílý lidi řeší své bohaté bílé problémy velkorysostí k neukázněným přistěhovalcům. Už chápu, kde ti dnešní progresivisté vidí v tomto problém. Film, který sere mramor.

    • 5.5.2020  09:11

    Byl jsem připravený ten film nenávidět, ale v průběhu sledování jsem se přistihl, že se ho naopak snažím mít rád. Bohužel ale povětšinou opakuje stejné postupy jako příšerný druhý Deadpool. Také opakuje schémata jiných komiksových originů, ale myslí si, že se nad ně povznese tím, že je bude nahlas pojmenovávat a bořit čtvrtou stěnu. Opět postrádá odvahu postavit ten film na jedné postavě a musí se (proboha pokolikáté už?) sestavit nepravděpodobný tým. Zase to není vtipné, jenom tím nejjednodušším způsobem ztřeštěné a rozpustilé. Naštěstí od výše jmenovaného alespoň obsahují Birds of Prey akční scény a to velmi slušné, s vtipnými nápady a hlavně na komiksový film hmatatelnější fyzikou a reálnějším pohybem postav, které se zde nezvedají ze země do vteřiny. Je zřejmý, že Margot Robbie ani v těchto sekvencích nechtěla svojí postavu předat třeba i schopnější dublérce a proto při boji z Harley Quinn vyzařuje jakási sympatická neohrabanost, ačkoli každý úder si zde najde bezpečně svůj obličej. Škoda jen, že v závěru se, díky vývoji snímku, ony akční scény promění v obvyklou fragmentovanou týmovou bitku, která postrádá všechno, co bylo doposud z akčního hlediska dosaženo. Další pochvalu zaslouží samotná Robbie, která z připitomnělé manic pixie jailbait v Suicide Squad (nad kterou nerdi mastili už od trailerů a kterážto v této podobě vlastně stojí za tím, že Birds of Prey vůbec vzniklo) přeformátovala postavu Harley Quinn do podoby, která je poměrně věrná svému komiksovému předobrazu (který je tak nesnesitelný, že by si normálně nikdo svéprávný nedokázal představit, jak by z tohohle někdo mohl udělat filmovou sólovku) a projde naštěstí téměř minimálním vývojem. Zároveň nepůsobí prakticky vůbec eroticky přitažlivě, protože se pohybuje někde na hraně rozpustilého děcka a manické divoženy, kterou žřídila léta popíjení durmanového čaje a ve čtyři ráno vám zvoní pod vchodem, že viděla padat hvězdu. U takto nepravděpodobné hrdinky pak o to více zamrzí, když se tvůrci nejsou schopní odklonit od vydýchaného konceptu týmovky a nenechají ji tak dostatečně zářit. No a poslední moje poznámka je obligátní a to je ta, že na většinu exteriérů a interiérů se NEDÁ DÍVAT. Prostě nejde natočit normální továrnu, případně ji nějak digitálně doupravit ke konkrétním potřebám. My jí musíme celou vybudovat digitálně. Nemůžeme najít vhodný interiér restaurace, postavíme ji tedy ve studiu a do každýho okna narveme reflektor, který bude znázorňovat denní světlo. A tak dál a tak dál. V tom film nevypadá téměř žádný prostor skutečně. U scén z klubu a pouti jsem už koketoval s tím, zdali se nejedná o úmyslnou scéničnost, protože některý sety vypadají jak z broadwayskýho muzikálu a nikoho nenapadne, že to ani na vteřinu nebudí zdání skutečného místa. Dobrá ruční práce maskérů a kostymérů pak přijde úplně vniveč, protože umělost prostředí chtě nechtě prosákne i do ostatních filmových elementů a působí to všechno stejně lacině. Takovým tím současným způsobem lacině, kdy ona lacinost vlastně znamená, že ze scény kdy dva lidi sedí u stolu a povídaj si, lze vidět, že stála úplně zbytečně mega a půl.

    • 2.5.2020  10:07
    Bílé noci (1985)
    ****

    Užijte si do mrtě každé fantastické taneční číslo a během dialogů si třeba foukejte brčkem do pití. Alespoň zjistíte, jak na tom jste s dechem.

    • 2.5.2020  10:04

    Časově i prostorově rozplizlej multi-fail, kterej svojí nezvládnutostí nabývá občas tak surreálných rozměrů, že připomene devadesátkový Lynche. Tento film prý použila trikařská studia, když vyráběla Chrise Hemswortha.

    • 2.5.2020  10:01
    Manažer (1980)
    ****

    Hackford už v tomto svém debutu demonstroval svůj zájem o zákulisí amerického snu a jeho schopnost bezbřeze korumpovat. Sic je z něj patrná ta začátečnická netrpělivost a tedy přeskakování některých scén, které jsou poměrně důležité pro vykreslení proměny některých postav, nicméně to vynahrazuje svým typickým citem pro zakomponování zdánlivě nepodstatných detailů do scény i postav. Scény prvních úspěšných představení jeho vypatlaných, napomádovaných modelů, jsou pak bouřlivým vyvrcholením každé etapy tohoto filmu, ve které si divák užívá stejné nadšení a satisfakci jako protagonista, protože společně s ním byl součástí jeho úsilí o transformaci totálního vidláka do továrny na promáčený kalhotky.

    • 1.5.2020  10:03
    Gentlemani (2019)
    ****

    Jakoby si ten film zaplatil nějakej gentleman store s pánským butikem. Už jen chybělo, aby se k tomu dodávalo zdarma vonítko na koule. Je to šílená přehlídka vybarberovanejch bohatejch elegánů po čtyřicítce, takže cílová skupina z toho vyteče oknem. A mně to nevadí, protože nic podobného tady v okolí zatím není. Sice ze čtveřice Ritchiovských gangsterek to obsazuje s přehledem poslední čtvrté místo (pořadí Lock, Stock - RocknRolla - Snatch), protože to oproti předešlým prostě působí unaveněji, nejistěji, více to spoléhá na herce než na formu a zápletka není kdovíjak rafinovaná, jenom je strašně overdistributed. Funguje to ale bezproblémově v jednotlivých epizodách, dvakrát jsem nahlas vyprskl smíchy, což se samotnýmu doma člověku moc neděje, najdou se tam drobný dílčí blbůstky pro radost (nakládačka šesti zkušeným kaskadérům, kteří mají střežit pěstírnu), má to spád a hlavně Colina Farrella, kterej svýho uctivýho, inteligentního street-wise disciplinovanýho Ira (jehož irština je ta nejfantastičtější perverze na jazyku, hned vedle Kelly MacDonald a Ardalu O'Hanlonovi) vystřihl s takovou radostí, že ostatní vedle něj vypadají jak ošklivá káčátka.

    • 30.4.2020  09:22
    Bídníci (2019)
    ****

    Etnicky rozdivočelá samosprávná předměstí, to je moje. V době ustrašeného konzumního měšťáctví mě tak nějak těší vědomí, že se po celém světě nejsou schopny metropole vypořádat s téměř autonomními oblastmi, kde se pořádkové síly, místní autority a mafie snaží den co den udržet natlakovaný kotel pod poklicí. Les Misérables je hodně srovnávaná s Training Day, nicméně oproti tomu jsou zde konfrontační scény jednotky SCU a obyvatel Montfermeilu nasnímané tak, že každý zde vypadá jako nepřátelská a neznámá třetí strana (když například SCU šikanuje ve vchodu do baráku malé kluky, scéna je točená zevnitř domu, nikoli zpoza zad SCU, jejichž příběh sledujeme). Až do poslední chvíle jsem předpokládal, že film skončí společně s oním jedním dnem, protože se zdálo být vše uzavřené. Čímž se vlastně promítl cynismus postav do mě jako diváka, protože uzavřené vše rozhodně nebylo a následné výbušné finále s pointou Hanekeho Bílé stuhy pak nabídlo zajímavou a kontroverzní vizi, že z podstaty těchto rizikových předměstí je v nich daleko větší možnost, že se mládí domůže satisfakce za svá nemalá příkoří než v normálním světě. Stačí jenom jedno mávnutí policejní brokovnicí. PS: hrozně mě znervózňovalo, že obličej hlavního hrdiny vypadá jak skin jednoho NPC z Half-Life 2

    • 29.4.2020  08:51
    Cesta za živou vodou (2019)
    odpad!

    Je to ten způsob tvůrčího selhání, kdy není štáb schopen natočit královský bál, aby nevypadal jak sousedova grilovačka, ale zato plýtvá rozpočtem na ohavnou digitální veverku. Jako pohádka to postrádá jakoukoli stylizaci, jako fantasy pak úplně všechno a navíc je to celé prošpikované režijními, dramaturgickými a střihovými chybami, které musí být schopné vymýtit první dvě hodiny předmětu "filmové základy pro šikuly" za dvanáct kreditů na soukromé vyšší odborné škole obecné tvorby. Troška tomuhle mohl jenom pomoct.

    • 25.4.2020  09:42
    Gummo (1997)
    *****

    White trash inbredi sjížděj lepidlo v upocených domkách, kde štěnice dáváj dobrou noc. Moje nejoblíbenější prázdniny.

    • 21.4.2020  09:31

    Jeden z důvodů, proč filmová 80. léta vypadala jak vypadala, byl bezpochyby ten, že v tu dobu se exekutivních funkcí začali ujímat muži s válečnou zkušeností či jen zválcovaní vojenskou propagandou přelomu 60. a 70. let, proti kterým stála v tu dobu jen minimální kontrakultura vyčerpaná aktivistickými 70. lety a drogovými dojezdy. V kombinaci se všudypřítomnou Reaganovskou politikou individualismu vzniklo ideální podhoubí pro snímky podobného typu, viz Taps, Stripes, Private Benjamin, Up the Academy či The Lords of Discipline. An Officer and a Gentleman je pak ideální příklad snímku, na kterých vyrůstala generace baby boomerů. Je cynický, arogantní, misogynní a zastává hodnoty mužského přátelství, disciplíny (pod dozorem tvrdých ale spravedlivých vojenských autorit) a tvrdé práce. Tím je mimochodem také tento film dnes zábavný, protože ve své ignoranci není schopný v zásadě přehodnotit cokoli, co zastával od začátku, takže mu prakticky chybí vývoj a fungují v něm pouze jednotlivé epizody. Ty překvapí nejen tím, nakolik dobře jsou natočené, ale třeba i pro tento typ filmu překvapivým naturalismem. Díky tomu vlastně až do konce film celkem zdatně zastírá, jaká je to strašná sračka, což naštěstí ve finále odhalí s celou pompou a ještě si zatleská. Tak jako tak, vodopády urážlivých projevů drill seržanta Foleyho mě opět přesvědčují, že filmové scény z buzerplaců bych měl začít sbírat.

    • 15.4.2020  09:13

    Když se nedožijete filmového zvěčnění vašich profesních aktivit, můžete dopadnout jako nepravděpodobný incel hrdina, proti kterému se spikl celý svět nebo jako neschopná novinářská kurva, která se ke zdrojům dostává přes postel a až příliš pozdě si uvědomuje, jaká byla kráva. Eastwoodovi hraje do karet, že je to jeden z opravdu posledních zástupců čisté republikánské myšlenky ve vysokém Hollywoodu, takže chca nechca působí Richard Jewell osvěžujícím způsobem bizarně. Používá totiž stejné metody budování sympatií jako libovolný liberální životopisný snímek, nicméně aplikuje je na postavu toho typu, co večer čeká do 22:01, aby mohla zavolat fízly, že dole v ulici před hospodou kouří dva lidi. Tím, jak nahlíží na protagonistu skrze závoj vlastních sympatií a ignoruje nejeden jeho problematický rys, vytváří z Jewella srandovní neškodnou cartoonovou postavičku, motající se v zákrutech klasického filmového pomníku a je zábavný sledovat jak to starýmu pánovi už nefunguje.

    • 14.4.2020  08:36

    Jedním z definičních znaků akčního filmu a to, proč nás vlastně baví, je chtě nechtě jeho bezohlednost, hrubost a ignoranství hrdinů. Nestane se automobilová honička, aby při ní nebyla ohrožena třetí strana, neuděláte přestřelku v ulicích, aniž by lítaly kulky kolem uší nevinných civilistů. Zásadní devizou Bad Boys II byla explotace tohoto znaku. V kombinaci s dechberoucí akcí, stupidními, lacinými, ale vždy něčím ozvláštněnými dialogy a důraz na bohatý a přízemní spirit Miami se jedná o definici guilty pleasure. Bad Boys For Life na tento přístup odmítají navázat, protože mají strach, že by dnes byl již příliš problematický. A tím přestala tato série existovat. Vzniklo jen další digitálně dobarvený béčko s akčníma scénama v šedesátkovym frameratu, na který se díky tomu sotva dá dívat. Smith a Lawrence, pohybující se za oněch 18 uplynulých let v jiných prostředích, už nemají mezi sebou žádnou jiskru, Miami, zde snímané převážně v noci, není jednou z těch hlavních rolí, jak tomu bylo doposud (studiové interiéry a exteriéry jsou strašně znát) a aby té zaměnitelnosti nebylo dost, tak OPĚT se film nemůže obejít bez celého týmu, jehož nyní musí být protagonisté součástí. Jako ilustrace toho, jak se za dvacet let změnilo prostředí pro akční filmy, je to ideální. Já veganský Bad Boys, ve kterých je každá scéna kompromis všeho se vším, odmítám.

    • 9.4.2020  08:50
    Pod vodou (2020)
    ****

    Mrzí mě obecná neochota přizpůsobit se a vychutnat si tyhle čistý fyzický žánrovky, zejména pokud za nimi stojí tolik úsilí, schopností a náročná, leč úspěšná tvůrčí vize. Underwater si před sebe ambiciozně naházel obrovské množství překážek - velká část snímku se odehrává v naprosté tmě, omezeném prostoru, s dezorientovanými postavami navlečenými v totožných skafandrech. A přesto se mu daří zachovávat přehlednost i v těch nejnáročnějších podmínkách aniž by si pomáhal nějakým porušením původního nastavení scény. Daří se mu to zejména díky podobě oněch potapěčských obleků, které, vzhledem k tomu, že musí ustát neuvěřitelný tlak, vypadají jak z Warhammera a tedy postavy, které jsou jinak v těchto oblecích nahňácané na sebe, jsou ve skutečnosti od sebe dál a dají se tak dobře rozlišovat. Orientaci v rozložení postav po scéně, jejich komunikaci i v tom, na co se zrovna dívají, pomáhají pak ostrá bodová světla vedle jejich helem. A díky podobným různým řešením výzev, která si ten film před sebe vyskládal, mě strašně bavilo ho sledovat. I třeba přesto, že z technickýho hlediska jsem se mohl celou dobu cynicky ušklíbat (vrcholem samozřejmě je, když během půl minuty v jednom programu můžete sledovat monitoring okolí s 3D modelací a pak přetažením prstu přetížit nukleární jádro, na kterym jede celá stanice). Malé bonusy má pak film za to, že se odehrává v pro mě nejděsivějším místě na planetě Zemi a za to, že Kristen Stewart zde definitivně přeházela nejvyšší místa topky nejpřitažlivějších filmových postav od vynálezu kamene. Williama Eubanka si řadím vedle Christophera Smithe, Christophera Ganse a Jaume Collet-Serry k mým oblíbeným žánrovým režisérům.

    • 8.4.2020  09:04
    25 km/h (2018)
    **

    Zatímco současné francouzské komedie pracují se zápletkami o tom, jak nelehko se staří Francouzi asimilují do současné podoby společnosti a v Česku se točí o problémech uvíznutí ve vztazích, v Německu se dle komedií poslední doby zdá, že v největším bahně tam dlí zajištěný čtyřicátník, který kvůli neustálé práci zapomíná na život. Zatímco ale komedie profesionálů přepracovanosti, tedy Japonců, obvykle zahrnují alespoň jedno zábavné znásilnění, mušle místo bradavek a galon krve na chobotnici, v Germánii se s kanbanem vyrovnávají tím, že se v létě projedou na motorkách a je to. 25 km/h ani neusiluje o to vytvořit vtip, je to jenom kolekce hřejivých situací, které díky podkresové hudbě vždy bezpečně poznáme tím jak připomínají reklamy na letní pivo s ovocnou příchutí. Jako zábavu si alespoň v průběhu filmu můžete vypočítávat camea herců jako Alexandra Maria Lara, Sandra Hüller, Jella Haase, Mateusz Kosciukiewicz či Franka Milfente, nicméně mě asi nejvíc zaujalo nezáměrné vykreslení německého venkova jako jakési rozjařené postapokalyptické krajiny, kde na silnicích téměř nikoho nepotkáte a po maloměstech tu zůstávají zanechané ženy a příbuzní těch, kteří kdesi daleko v Asii vydělávají v nadnárodních korporacích obří prachy. Celkové vyznění snímku "zkusit všechno a nadále nebýt ničím" je mi ale veskrze odporné.

    • 7.4.2020  09:29
    Na nože (2019)
    ****

    "Just look around. This guy literally lives on the Clue board." Mrtvola je bohatý autor úspěšných detektivek, jedna z podezřelých je tak stará, že nikdo neví, kolik jí je vlastně let, další zase kdykoli zalže, tak se pobleje. Zbytek je pak banda ubohých zbohatlických parazitů, kdy motiv k vraždě zdánlivě nemá nikdo, takže přeloženo všichni. A to všechno vyšetřuje slavný detektiv na hranici svéprávnosti, kterému do vyšetřovacích metod chybí snad jen metoda usilovných dřepů. Jednou za pět let mě pravidelně potěší zjištění, že autor perfektního Loopera a hlavně mého soulmate snímku Brick is still alive and kickin', aniž by byl stále zfabrikovaný hollywoodskými zvyklostmi a to i přesto, že ho museli při natáčení unavené splácaniny Last Jedi pravděpodobně držet zástupci studia v řetězech. Mrzí mě sice, že zde chybí jeho typické kamerové a střihové gimmicky a protagonistkou jsou tady v zásadě pouze takové nevinné chodící oči, kterých byste si jinak na večírku lidí jako Craig, Lee Curtis, Shannon či Collette vůbec nevšimli, nicméně budiž nám satisfakcí ten šíleně jeblej scénář s inspektorem Trachtou v čele. Zdejší pracovnu Christophera Plummera si zařazuji, po boku šmajchl-ponorky ze Spy Who Loved Me, mezi nejútulnější prostory, které jsem ve filmu viděl.

    • 31.3.2020  09:42

    Staří bílí Francouzi dokáží jako málokdo vlastně zhmotnit svou melancholii po starých časech do prostoru, kterým je typická zakouřená kavárna s výlohou ve které se dá strávit celý den a je pozorovat okolí. Z té sledovali revoluce, proměny společnosti i elit, z té si vytvořili svůj iluzorní safe space, ve kterém mohli celé dny sedět v koutě a předstírat, že tvoří, případně přemýšlí o něčem velkém a přelomovém. Pak jednoho dne se najednou museli zvednout a jít s každou cigaretou ven, potom zjistili, že z kavárny se stalo vlastně wellness bistro s wifinou a nakonec jim došlo, že jim je vlastně přes šedesát a nemají místo, kde by mohli dožít ve společenském ruchu. La Belle Époque se zpočátku tváří, že je o tom, nakolik jsme schopni přijmout iluzi za realitu jen proto, abychom měli možnost se vrátit do časů mládí, čímž v zásadě i komentuje proč se tak rádi schováváme do filmů ze 60. a 70. let, nicméně ve výsledku v trendu současné francouzské komedie nabízí jako jediné východisko přizpůsobení se současnosti, znázorněnému zde protagonistou, který si v metru otevře apple počítač nebo v open space produkční firmě svého syna hraje ping-pong s nějakou z tamních krys. Naštěstí se film nezvrhne do jednostranného povýšeného kázání, protože úhlů pohledu je ve filmu více a aby se došlo ke šťastnému finále, musí nastat nějaký všeobecný kompromis. Což se zde podaří naštěstí bez toho, aby se kterákoli postava zde musela úplně popřít.

    • 29.3.2020  10:49

    Strašně zásadní film o nepřekonatelnosti traumatu a dobrovolné výměně života za existenci v kulisách zmrzlého přímořského městečka, kde je zima natolik nevlídná, že na ulici nikoho nepotkáte a všichni si žijí své životy po pokojích, obývácích a sklepeních svých domů jak jen dovedou nejlépe. Civilnost, perfektně napsané i zahrané postavy, vynikající a provázaný scénář, kde do sebe všechno tak krásně zapadá, to všechno z filmu dělá dílo. Nicméně střih je místy rytmizovaný jinak než by se mi líbilo a scéna zásadního flashbacku prostříhaná s tím, jak se Affleck kroutí na židli u právníka mi přijde jako strašný formalistický přešlap.

    • 29.3.2020  09:59
    Oni žijí! (1988)
    ****

    Zdegenerování současnou popkulturou, která nám ukazuje příběhy o tom, jak skromný sedlák k velké pravdě přišel a porazil ji pak fikaně jejími vlastními prostředky, můžeme mít pocit, že They Live jsou vlastně typická oběť osmdesátkového primitivismu, kde se pravdy domůžeš ideálně pěstí, loktem či rovnou brokovnicí. Přitom Carpenter zde alespoň nemaskuje nijak, že se k řešení problému zkrátka dostal nasvalený nádeník, který večer nečte Nietzscheho, nýbrž Hustlera a Guns & Ammo. Prostředky, kterými se pak domáhá satisfakce tomu jednoduše odpovídají. A navíc Carpošovi v osmdesátkách ty mačo střílečky a mlátičky strašně šly, takže se na to dívá jedna radost.

    • 29.3.2020  09:50
    Pod kůží (2013)
    ****

    Pokud se dokážete naladit na obrazy typu nahý muž s elefantiozou opatrně našlapuje po vlhké zarostlé louce pod nadranním nebem, čeká vás místy dechberoucí vizuální mana. I přesto, že pod kůží zadumaného heavyartu se vlastně skrývá příběh o malé mořské víle, kde se změna černem definované protagonistky znázorňuje jejím spojením s bílou mlhou či sněhem. Oficiální text distributora se s tim tentokrát koukám dost nesere.

    • 22.3.2020  09:25

    Začátek 20. let 20. století. Dělníci se vzpírají, Rusko ovládla proletářská revoluce a najít počestnou dívku lze leda s buzolou, zkrátka mění se doba. Co si s tím má ale počít staletý hrabě Dracula, těžící z emeritních tradic šlechtické etiky, která mu doposud umožňovala nasávat energii z pravdelných dodávek panenské krve? Na radu svého pobočníka se vydávají do Itálie v domnění, že tato bohabojná země má z logiky věci stále nevysychající pramen panenských děv (lol), ale smolík, pacholík, všude samá kurva v rouše beránčím. Jak by také ne, když to tam klátí marxistický zahradník s rozhalenkou tak širokou, že skoro nemůže hýbat rukama. Tenhle mustang, který působí dojmem, že ponižování šlechtičen je pro něj vlastně stejně potřebné jako panenská krev pro Drákulu pak vlastně působí jako jejich poslední naděje, protože jediný v okolí disponuje instantní potencí, která umožňuje připravit Draculu o jedinou naději na znovuzískání zoufale chybějící energie. Jeho hlášky typu "Where is you sister? I want to rape the hell out of her." vztahující se ke čtrnáctileté dívce či scény, kde se proznásilňuje od "No, no, no!" k "I love you." v jednom záběru zajisté nenechají jeden klín suchý. Proti němu stojící seschlý a nemohoucí Drákula, který je již téměř imobilní a musí se snižovat k sání panenské krve skrze chleba či ji přímo lízat ze země po nedobrovolné defloraci znázorňuje finální stádia dýchavičné buržoazie tváří v tvář novému světu. Blood For Dracula je jeblost o které se lépe mluví než se na ní dívá, ale je to rozhodně zásadní příspěvek do celé upírské problematiky, který nám představuje hraběte zase v jiné poloze. Denní světlo ani krucifixy ho nezabíjí, jen tak nějak serou a nepanenská krev mu bezpečně vrazí hlavu do hajzlu. Je to zvláštní, že ďáblův zatracenec Dracula vlastně tak patří do věku nevinnosti a mimo něj nemá šanci přežít.

    • 19.3.2020  19:51
    Mein Papi (1982)
    *****

    Buttgereitovo Pupendo s ústředním songem, který vám zničí život. Úžasný geist malých lidí v malém bytě v podkroví. V lecčems dost povědomý.

<< předchozí 1 2 3 4 10 20 29 38