Othello

Bezvýhradně zde platí to, co jsem již napsal k deset let staré Réalité, tedy, že cokoli jste se kdy naučili o filmu, je vám zde naprosto zbytečné. Zároveň však, vzhledem k tomu, o kom tento film vypráví, se jedná o zatím nejkonvenčnější dílo, co jsem od Dupieuxe viděl. Míněno především tak, že jsem snad poprvé věděl, co s ním mám od začátku dělat. "A to byl celý ten můj podivný sen." "No to byl teda dost dlouhý sen." 

Je to hodně osobně rezonující film, protože Samotáři v Ondříčkově tvorbě mají roli toho snímku, ve kterém se ještě nebyl schopný úplně zbavit té zvláštní sklepácké karikaturnosti Šeptej, přičemž ale již s postavami, jejich vývojem, zařazováním do scén a hereckým vedením působí podstatně poučeněji a cílevědoměji. Paraleně s tím ten film ale byl vydán v době, kdy jsem já, celoživotní cajzl, dospíval a moje nezkrocené klučičí představy o divokém chaotickém životě dospělých NPCček v hlavním městě začaly být korigovány realitou prvních zakázaných výprav do hospod, klubů, dvorků a privátů za hranicemi povolených stanic metra. V jedno období jsme všichni školou povinní čekali na to, až v Praze objevíme ten cool bar, kde dělaj body shoty, budeme hulit trávu na zídkách pod Petřínem (v reálu to nejde, zeď je moc vysoká), ošmatávat se pod Nuselákem a být připraveni postarat se o strašlivě zaháknutýho chlapa co otočil auťák na střechu, případně půjčovat kapesník huličům zmláceným taxikářema. Objektivní kvality Samotářu jsou pak v tom, že se tak pečlivě zaměřují na všemožné dobově specifické aspekty i objekty období přelomu devadesátek, až působí jako současná retro nostalgia. Jakoby Ondříček se Zelenkou už tehdá věděli, že věci u kterých za dvacet let budeme kroutit posměšně hlavou, ale přitom na ně hezky vzpomínat. Není to asi úplně věrné zachycení toho konkrétího časoprostoru, ale pro mě je to věrné zachycení mých tehdejších prepubertálních představ o něm, což mi přijde dost hustý. Je ale také možný, že jsme tehdy pak prožívali často pubertu schválně dle vzorců, které jsme se naučili ze Samotářů, to těžko říct, člověk zas nad sebou nemá takovejhle nadhled. PS: když jsem již konečně viděl předchozí Ondříčkovo Šeptej a tím mi došel i význam kérky Tatiany Vilhelmový zde, tak můžu jen prohlásit, že Muchow je nezodpovědnej buzerant, jehož hraní na heteráka zničilo jeden krásný nevinný život PPS: Včera mi někdo v hospodě povídal, že postava Maciuchový je napsána jako Chaunova matka v Nejkrásnějším portrétu, což mi nikdy nedošlo a přitom to je vlastně naprosto jasný!

Mnoho Mijazakiho filmů se opírá o téma dívčího dospívání, přičemž se v nich nebojí nadužívat lecjaká shōjo "dívčí" klišé, včetně všech těch květovaných luk, roztomile chundelatých zvířátek, hvězdnaté oblohy a twink princátek. V Porco Rosso se ale plně ponořil do vyjmenovávání těch nějkrásnějších chlapeckých klišé a já poprvé pochopil, co si většina nekritických obdivovatelů z toho Mijazakiho vlastně bere. Tohle překrásné dobrodružství o tvrdohlavém prasohlavovi, který si potrpí na klid, dobré víno, jídlo a vrnící motor svého báječného létajícího stroje mě tak strašně vrátilo do životního období, kdy jsem svoje fantazie ještě nemusel poměřovat s realitou a raději si nezjišťoval příliš informací o světě, abych si nejdéle udržel iluzi, že někde v Jaderském moři budu mít svoji pohodlnou ostrovní jeskyni, ze které v noci budu vylétat na skleničku do přímořské restaurace, kde budu konstantně, s cigaretou v koutku, odmítat ženy, jež do mě budou bezvýhradně zamilované. Věrně pak chlapecké mentalitě je na tomhle filmu tak sympatické, že protagonista se v jeho průběhu prakticky nikam nevyvine. Proč také? S pirátama má nepsanou smlouvu, že se vlastně lovci odměn s raubířema navzájem tak nějak potřebují, i ten americkej hejsek když dostane trochu do zubů, tak se s nim dá zase bavit a co se týče toho, že se kolem něj vyvíjej nějak dějiny, tak v tom nejdůležitějším má naprosto jasno. Nikdo doposud tak přesně nezaútočil na mojí klukovskou povahu. Slzičky ještě dlouho po titulcích. Totální bezbrannost.

Jako malý dítě jsem jednou pustil z ruky heliový balónek a s hrůzou jsem sledoval jak moji vinou stoupá kamsi daleko předaleko, než mi zmizí z očí. Nikoli za horizont, či někam pod hladinu, ale prostě se stane postupně tak malým, až přestane být vidět. Traumatizovalo mě to tehdy na hodně dlouho a od té doby jsem heliové balónky odmítal a i teď cítím úzkost, když kolem mě projde s jedním takovým malé dítě a já mám tendenci na něj začít řvát, ať ho drží pořádně. Dlouho jsem hledal nějakej vhodnej referenční rámec, do kterého si Safdiovic tvorbu (za seriálem sice stojí jenom jeden z bratrů, ale styčných prvků s jejich společnými filmy je tu spousta) zařadit. Odkud znám tyhle donekonečna se táhnoucí vyprázdněné dialogy? Tu potřebu prosit tvůrce, aby se z téhle nepohodlné scény posunuli už dál? To ztrácení se v mrtvých frázích, nepochopených rituálech, slepé přejímaní vzorců a ultimátní selhání bez přiznání? Je to Forman, je to Passer, je to Papoušek. The Curse je vlastě aktualizací a převedení československého nonovlné trapnosti do současného (amerického) společenského prostředí. Po tomto vzoru je The Curse pro mě jeden z nejintenzivnějších hororových zážitků o naprosté ztrátě identity. U scén z kroužku učícího lidi smyslu pro humor či když Whitney poslouchá přes dveře jak si její muž sám sebe představuje jako drsného tvrďáka, jsem si hrůzou rozkousal ruku na sračku.  Malý, malý, nejmenší, až prakticky neviditelný. Po posledním díle jsem se bál jít spát. PS: desetihodinová délka série je v tomto případě dle mě oprávněná, protože v komprimovanější verzi by to imo sjelo do takové té všední bezpečné satiry na angažovaný bohatý bílý jupíky, přičemž tohle k nim chce mít blíž PPS: místo Chrostophera Nolana bych spíš čekal, že seriál nadchne Wernera Herzoga

Má to strašně mellow tempo a spoustu dílů jsem viděl asi natřikrát, protože během nekonečných nonsense dialogů a situací, padám spolehlivě do transu. Nicméně míra hovadskosti, kterou se zde dissuje postava Julana Barratta už hraničí s regulérní šikanou i když se na to jen díváte. No a já toho zamlada moc navyšikanoval, tak dohánim co můžu.

[otrlec] I skrze živý otrlý dabing (stále běžící na mně vyhovující mantře "kvantita vtipů předchází jejich kvalitu") nemohlo neprosvítat, že Bugged je samo o sobě hrozně sympatickej kamarátšoft, kde za většinou filmařských rozhodnutí stojí princip "fuck it, we roll". A vtip s tím, jak přerostlej brouk vrátí deratizérům zpátky hozený dynamit nevymyslí hloupá hlava! PS: kritika festivalové editace filmu je relevantní, berete-li film jako monolitické, neměnné dílo. Ve skutečnosti je však vždycky zážitek z filmu spojený s podmínkami, ve kterých ho vidíte a je naprosto v pohodě o něm uvažovat i ho hodnotit v kontextu toho, že jste jej viděli v plném kině uvřískaných fanynek Channinga Tatuma, na kilometrovém IMAX plátně, na perfektním domácím kině, na křivě pověšeném prostěradle u kámoše na zahradě, s holkou v klíně, s klukem v klíně či přes sedačku v letadle na cizím mobilu aniž by on o tom věděl.

Já ráda, jak Burton s Czapskym udržel ty ostré černobílé kontrasty s dlouhými stíny i v těch denních exteriérových scénách, které jim daly takovou zvláštně odlidštěnou, postapokalyptickou atmosféru. To já moc ráda. Jakkoli mě napadlo být k filmu přísnější z toho důvodu, že je vlastně jen vizuální kompilací Ed Woodovských trivias, tak to asi nakonec nebudu dělat u filmu, jehož protagonista vlastně je sám taková hollywoodská trivia. Však i kromě fantastické vizuální prezentace (která mi trochu připomínala Bogdanovičův Paper Moon) mě ten film bavil tím záměrně frustračně doslovným opakováním několika témat: "Isn't he dead?", "Eddie, you must help me.", "Cut! That's great. Print it."

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl.

Připomeneme-li si, že jedny z nějvětších filmových komerčních průšvihů byly dsot často právě realizované kombinace štědrého rozpočtu a nekočírovaných ambic nezkrocených filmařů, tak druhý díl Batmana je v naprosto ideální konjunkci, aby se z něj stal pomotaný blázinec, který celou sérii pohřbí. To, co vytvořil Burton je sice skutečně definicí pomateného blázince, ale ten celý je natočený s tak roztomile roztržitou maniakálností, že po chvíli zapomenete ten film plný minimaxového sněhu a pohupujících se náhrobků ve městě, které má tak 100 metrů na šířku, ale asi tři čtvrtě kilometru do výšky, nemít rádi. Burton zde působí jako děcko, které dostalo obrovskou LEGO stavebnici Batman, ale hraje si s ní svoje vlastní vymyšlené jeblé příběhy, ve kterých si s každým dělá co chce. Takřka muzikálová scéničnost, spoléhání se na domluvu s divákem (50 lidí symbolizuje celé město) a naprostá rezignace na jakákoli pravidla reality jsou sice proti všem mým zásadám i hodnotám, ale I'm too drunk to care (rozumněj jsou tam bitevní tučňáci).

Burtonovi to imo sluší nejlépe, když si může pidlikat ty svoje modýlky a mrtvolky v hranicích nějakého cizího kánonu. Jeho Batman je šíleně rozkošná travestie filmové výpravy, kdy máte při sledování nutkavou potřebu si na všechno sáhnout a i přesto, že všude vidíte ta malovaná pozadí, umělá průčelí domů a mlhomety za každým rohem, tak i když dávno nejste v tom věku, přistihujete svůj mozek, jak se sám sebe snaží přesvědčit o tom, že takové místo někde na světě opravdu je a lidé v něm opravdu žijí. Klaustrofobická stísněnost, ve které neustále lezou do cesty záběru různé stíny, pára a statisté ve skutečnosti pak perfektně maskuje neohrabanost a statičnost samotné postavy Batmana.