Othello

Kdo by byl kdy řekl, že největším problémem filmu odehrávajícím se v jedné místnosti, bude scénář. Je tu dohromady pět postav, z nichž ústřední jsou tři a ty jsou dost špatně napsané. O protagonistovi víme, že je univerzitní profesor, ale prostě to filmu musíme věřit, nejsou nám podány jediné důkazy, v čem jsou v tomto směru jeho kvality. Jenom svým studentům říká vágní fráze. Jeho dcera projevuje sice celkem věrohodné znaky autismu, ale myslím si, že to není záměr, nýbrž pomýlená snaha o to napsat edgy teenage ženskou postavu. Misionář Thomas jakožto katalyzátor pointy, nás obtěžuje prakticky nejnudnější backstory, kterou jsem kdy slyšel a jeho dějový oblouk je vyloženě vymodlený. Ta zšeřelá Libatiqueho kamera se naštěstí snaží z toho vehementně vykřesat nějakou atmosféru konce dní a Simonsenův soundtrack bych místy s tím Mansellovým klidně zaměnil, ale jinak je to fádní jak nedělní příloha. Hvězdu navíc dávám právě za to, že je to filmařsky kompetentní, což po několika nedávných zážitcích musím konstatovat, že bohužel v kinech již fakt nemusí být samozřejmost. Další hvězdu zvednu, pokud se dozvím, že to je prequel k Se7en. PS: ale stejně ten poslední záběr mě nadchnul a já vím, že ten Aronofsky tam pořád je a stále se těším jaká velkopanská zhůvěřilost z něj vyleze až ho pustěj zase z baráku.

Lásku k statickým, nedokonalým postavám, neměnně připoutaných k jednomu, zdánlivě běžnému, místu, s Hrabalem, potažmo mladým Menzelem, velmi sdílím (tahle věta je můj Lukáš Grygar moment). Však jsem také po celou dobu sledování cítil ve vzduchu to tlející listí, déšť a kouř z udíren. Škoda jen, že tuhle poezii umaštěného nicnedělání, kterou film dokáže efekt(iv)ně znázornit jenom tím, jak v podvečeru svítí v lese okna chat, má potřebu občas zbytečně fortifikovat těmi na krev pábitelskými momenty s vyměněnými ženami, Patem a Matem s kýblem barvy či dětmi zpívajícími Čechy krásné, Čechy mé na poslední cestě nešťastného kaňoura. Menzel zde každopádně projevuje překvapivé formální schopnosti. Noční sekvence jsou šikovně nasvícené, denní zase nostalgicky zastřené. Umí velmi dobře pracovat s pološerem a umolousanou blátivostí podzimních dní. Není divu, že jeho talent objevili na Západě, kde jim následně natočil Čokoládové čmuchaly. Hehe.

Cyberpunk není sci-fi, cyberpunk je real a Missing je regulérní cyberpunková detektivka. Mladá June zde navzdory neschopnosti emeritních státních složek pomocí komerčních platforem odhaluje komplikovaný případ zmizení své matky, aniž by vstala od kompu. Zajímavé je, že film tím stejným způsobem varuje před zneužíváním technologií jako oceňuje, co se s nima dá všechno provádět a nakolik se dají provazovat. Desktopové filmy jsou vlastně docela zajímavou alternativou, protože mohou vtipně pracovat s druhým plánem a v rámci svého rámu musí chytře pracovat s tím, na co v něm upoutat pozornost, takže je dost napínavý sledovat ten kumšt, skrze který nás film chce v jednu chvíli dojímat či naopak zaháčkovat do nelehkého pátrání. Bohužel v závěru se to úplně zapomene, přijde se s tím nejklišovitějším vyústěním ever a je vidět, že tuhle poslední fázi už chtěli mít všichni za sebou, protože už není schopna věrohodně vyústit tak, aby byla schopná nějak inventivně využít zvolenou formu.

Laciné filmy se špatně hrajícími herci, kde každého očividně zajímá spíš již konec natáčecího dne než jeho výsledek a kde v centru dění stojí ošklivě animovaná CGI potvora, byly vždycky doménou studia Asylum. Vždycky měly ten chytlavý název s příslibem epické plískanice, takovou tu na první dobou šílenou zápletku, která lákala k tomu pustit to někde na párty a prakticky vždycky zůstaly daleko za očekáváním. A já jsem chtěl Cocaine Beara tímto srovnáním urazit, nicméně problém je v tom, že já několik filmů studia Asylum viděl, byly hrozný, ale pořád byly zvládnutější než to, co je servírováno zde. Tady selhávájí regulérně ty úplně základní aspekty toho, jak se točí film. Ve scéně uvádějící postavu Margo Martindale není poznat kdo v ní právě mluví. V některých scénách herci otevírají pusu do úplně jiných slov než které z ní vycházejí. Co tam dělal ten šílenej dvousekundovej, 10-minutes-ago flashback s mrtvolou Olafa? Někdy v desáté minutě se postavy zmíní o nějakém pediatrovi, který balí něčí mámu a pak se o něm zmíní opět až v devadesáté minutě aniž by do té doby jakkoli promluvil do děje. Já tomu fakt nerozumim, tenhle výsledek jako někdo odevzdá a závisle na tom někdo řekne "V pohodě, nasadíme to do kin."? Tohle se snad nikdy nedělo, ne? Alespoň sekce trivia, u čerstvých filmů obvykle poskládaná jen z promo textů, naznačuje leccos už jen tím, že studio nakonec ponechalo film s jeho pracovním názvem, protože bylo líný vymýšlet jiný. Dále pobavila skutečná historická předloha zápletky spočívající v tom, že skutečně někde medvěd sežral cihlu zatoulanýho koksu, aby hned nato chcípnul a tvrzení Elisabeth Banks, že když pár dní před smrtí Liotta šel nahrát postsynchrony do studia a viděl první záběry s digitálním medvěděm, tak mu prý přišel dobrý, což vychází asi ze skutečnosti, že umírající člověk je schopný rozeznat dobré CGI zvíře od špatného, když ostatní tápou. Nebo nevim.

Uvědomil jsem si během sledování, že, zjevně stejně jako Charlotte Wells, mám z dětských výjezdů do zahraničních rekreačních center převážně v paměti tu neustálou rozválenost a únavu. Polehávání po křeslech, usínání v autobusech, několikavteřinové otevření očí než se zase propadnete do mělkého spánku. Aftersun prvotřídně pracuje se subjektivním vnímáním cizího prostoru. Přesně ty stejné odstíny světel na těch povědomých instantních předmětech. Nad kompozicí záběrů tady někdo opravdu přemýšlel, viz dlouhý dialog, během kterého sledujeme jenom malou televizi, na které je nejdřív promítán feed z videokamery a když se ta vypne, tak sledujeme ústřední dvojici v černém odrazu obrazovky. Sedačky turistického autobusu mají přesně ty potahy v přesně tom samém odstínu slabého oranžového vnitřního světla, tmavomodrá večerní obloha uzavírá zdánlivě dlouhý den, neútulné pokoje laciného rezortu za nimiž dělníci sestavují lešení nabízejí po setmění pohled na probíhající instantní zábavné aktivity pro dospělé, kterým nikdo moc nerozumí, ale všichni se jich účastní. Dystopické prostředí evropského rezortu s minimem prostoru poznat cizí zemi, zato spoustou prostoru pro to si introspektivně uvědomit, jak jste na kraji propasti. Všechno je to naprosto výstižný, jenomže problém je v tom, když si zvolíte zdánlivě obecně oblíbenou píseň a navážete na ní vyvrcholení celého příběhu, tak 9 z 10 dermatologů se sice dojme a bude to pro ně vrchol roku, ale ten desátý, který ji považuje za vlezlou nevkusnou marmeládu, která ho v hospodě nutí předčasně platit, tak má prostě smůlu. Jinak pro mě ideální kombinace francouzského À l'abordage a amerického C'mon, c'mon.

To téma je bezesporu zajímavé, jenom si ale říkám, zdali nešlo vybrat zástupce různých typů vztahů tak, aby nenaplňovali úplně ta největší klišé, které vůči nim zastánci vztahů jiných mohou mít. Volný vztah se odehrává v post-hippie new age komunitě, polyamorní vztah spolu mají muž, gamerka a nebinární osoba, padesátiletá čerstvě rozvedená žena si chodí pro rady ke kartářce, osamělá stárnoucí milenka je obklopena kočkami a heteronormativní pár jsou katolíci a patrně nejnudnější lidi na světě. Většinu z nich pak spojuje akorát to, že interiéry jejich domovů vypadají "jak něčí vzpomínka na byt, která pomalu odchází". Přičemž málokdy ony byty opouštíme, jakoby to pojivo mezi různými typy vztahů mělo být automaticky hnízdění. Počtová to asi tak dělá naschvál, protože v tom dokumentu se fakt permanentně připravuje nějaké jídlo nebo žere. Otázkou je, zdali na klasické zadání pro subjekty "dělejte něco, co takhle děláváte normálně" všechny začaly automaticky tahat hrnce z police, nebo zdali je k tomu nabádá autorka, kterou vlastně zajímají ony vztahy pouze povrchně a snaží se je zasadit do mešťáckých mantinelů. Vzhledem k tomu, jak si nijak nedává práci s tím dostat se pod povrch alternativních vztahů, kde se například nabízí, že jeden z velkých problémů jejich definice je pro ně limitovaný romantický jazyk, tak budu vůči její práci spíš rezervovaný. Dokument se namá dělat s automatickým předpokladem, že po něm bude následovat beseda.

Já byl povětšinu času celkem přesvědčený, že jde o nelítostný popis ambulantního narcismu, ale ty sem tam vklíněné scény s bizarně se chovajícími aplikovanými umělci zase nabízely čtení, že je to vlastně celé satira. Je to celé rozkročená někde mezi Haynesovým Safe a posledními Östlundy (módní fotografka tělesně handicapovaných šikanuje svojí slepou asistentku), přičemž podezírám film, že si sám není vlastně jistý, čím chce být. Body za osobitou kameru, kde jsem složitě hledal metodu v tom, proč se někde používá zoom, jinde zase dolly a díky trhavým švenkům a častým zabíráním detailů tváří dělá klidné dialogy agresivnější než by působily normálně.

Je to šíleně popisné a když se na to začnete soustředit, tak zjistíte, že prakticky každá scéna má schéma: úvod skrze všední, civilní situaci -> přechod do didaktického vysvětlování, co touto scénou má být řečeno. Naštěstí to všechno hlídá kontaktní, takřka malickovská kamera, desaturovaná díky absenci umělého svícení. No a také pochopení, že když hlavní mužská role vypadá totálně jak mladý Ralph Fiennes, tak by bylo škoda nevyužít možnosti natočit scénu, ve které mu někdo myje záda.

Scorsese má zvláštní zálibu natáčet některé své filmy podruhé: Who's That Knocking at My Door? v zásadě remakoval s Mean Streets, Casino a Goodfellas působí jako jeden film rozstříhaný do dvou a s The King of Comedy se zase vrátil v zásadě k Taxi Driverovi. I zde sledujeme doslova basement incela, jak se propadá do své vymyšlené iluze reality, ve které má nějaký účel a uznání. Akorát nejsou sedmdesátky a ve vzduchu post-vietnamské trauma, nýbrž léta osmdesátá a s nimi všudypřítomný svět televizní zábavy. Pupkinova postava také není roztomile komický blázínek, ale politováníhodný malý človíček vychovaný dle ideálů amerického snu, dle kterých si stačí jít neúnavně za svým, abyste toho dosáhli. Jenomže ono ne-e. Nebo nakonec jo-o? Tahle mapa od reality odpojené osobnosti lačnící po úspěchu a uznání publika, je v současné éře všelijakých internetových šašků a influencerů, kteří udělají všechno pro krátkodobou pozornost publika, vlastně stále dost aktuální. "Can I help you with anything else?" "No no, I just gonna wait here." "But this isn't a waiting room." "Mhm."

Zrození národa. No jo, ale jakého? Griffith si mohl z odmítavých reakcí černošské komunity hlavu nechápavostí udrbat, jakoby v tom filmu nebylo tyvole doslova napsaný, že je potřeba bojovat za zachování Spojených států v árijské tradici bílé nadřazenosti. Žádný schovávačky. Při groteskním vykreslování černošské komunity co s kradenými slepicemi hrabe na bílé panny jsem se smál nahlas, abych tak nemusel přemýšlet nad tím, nakolik se podobné stereotypizační zkratky používají ve veřejném prostoru dodnes. Není třeba kolem toho chodit - ten film je ZLO. Zákonné. Že to v něm Lillian Gish až do své smrti údajně neviděla, dávám za vinu tomu, že má od sebe oči stejně daleko, jako normální lidé bradavky. Pokud máte ideový úhel při sledování filmů, nedáte to a netřeba se za to stydět. Mě zajímá forma a exekuce a tady jsem místy zapomínal zavřít kušnu. Vezmeme-li v potaz technické limity roku 1915, lze říct, že v něčem jsou davové sekvence v tomto filmu skutečně nepřekonané. Griffith předepisuje i tomu nejzapomenutějšímu statistovi nějaké rozmáchlé gesto, takže záběry, ve kterých vidíme stovky reálných lidí působí správně chaoticky a lze z toho vyloženě vytípávat reminiscence na dobové válečné výjevy, o což mu koneckonců šlo. Jakkoli přiznávám, že 190 minut němého filmu je porod šesterčat. ____ Ale baví mě, že zatímco se tady místní debílci můžou ubrečet nad černošskými Kleopatrami na Netflixu nebo kde, že politická korektnost, vymývání mozků a kdesi cosi, tak místo toho, aby čuměli doma na televizi, mohli klidně vyrazit do artového kina, kde brnkala živá hudba k záběrům, kde bílý herci s blackfacema vyhrožujou bílým hercům bez blackfaců, vytahujou u toho dopředu bradu a hulvátsky žerou meloun. Lol.