Othello

Už samotná předloha, kterou tady mladý pán napsal s vnitřního uměleckého pnutí přiživit se na úspěchu Harryho Pottera a jiných young adults frančíz je zjevně psaná proto, aby práva na její zfilování byla prodána ještě dříve, než půjde do lisu. Což se přesně stalo. Proto ten film působí šíleně nesympaticky už jenom z principu. Uvedení do světa, který se skrývá za kulisami naší všední reality, funguje pak o to hůř, když kameraman Delbonnel vysoustruží ještě v prvním aktu pár překrásných obrazů (záběr z interiéru auta při přejezdu mostu snímaný proti slunci je jak z jiného filmu, irská mlžná vřesoviště jsou pohádková sama o sobě) než ho zavřou někam do plastové zahrady plné digitální menažerie a mladých krásných lidí, kteří jsou jako "divný", ale takovým tím hezky weird-cool způsobem. Nikdo tam nemá zubatou kundu. Dál už následuje jen takový ten obvyklý děj s nějakými Smrtijedy, co nejsou Smrtijedi, potřebou sebenalezení, přiznání a dospění, blá blá já nevim, já tam prostě celou dobu vidim hlavně toho Asu Butterfielda, jak je před tou kamerou nějak divně nekomfortní. Všimněte si třeba jak často neví ve scéně, co má dělat s rukama. Občas je jen tak někam pokládá a zase zvedá, jindy se zase křečovitě něčeho drží. Tohle je sedmej film, který jsem s nim viděl a přesto jsem si zase říkal, co je to za nemožnýho debutanta. A říkám si to skoro u každýho filmu, kde je. Možná ty jeho poměnkový oči dokážou nějak hypnotizovat kastingový agentury, nevim.

Obrovské téma, které jsem si ještě nechtěně amplifikoval tím, že dva dny před druhým shlédnutím jsem dočetl Conradovo Srdce Temnoty, se kterým má film (a potažmo předloha?) mnoho styčných témat (a vlastně částečně i vyprávěcí strukturu, kdy se o značné části děje dozvídáme skrze vyprávění bůhví jak důvěryhodných svědků). Je zajímavé vidět, jak Scorsese mezi Aviatorem a Wolf of Wall Street umělecky přešlapoval (Shutter Island, Hugo ani Departed jsou v rámci jeho tvorby spíše vykročení stranou, množství dokumentů, asistence na seriálech a zakládání různých organizací v tomto období napovídá, že trochu hledal co se sebou), než se ponořil hluboce a po hlavě zpátky do svých původních témat - nenaplněném pátrání po své roli, nejednoznačnosti údělu a toxickému mesiášství. V případě Silence mu podkopává nohy tématická souvislost s takovými díly jako Coppolova Apocalypse Now či Germanovo Trudno byt Bogom, protože v tomto srovnání působí dlouhé závěrečné záběr/protizáběr dialogy trochu líně, nicméně téma o tom, jak z trochu nadutého mesiášství vznikne boj o zachování posledních zbytků vlastní integrity, je aplikovatelné i mimo religiozní rámec a je se pod jeho tíhou cítím, i ve svém neznabožství, dost pomačkaně.

Prostorový horor. Bezvýchodný tragikomický Mordor, ve kterém je každá zpráva špatná a emoční škála jeho obyvatel má jen tři fáze - hysterický smutek, hysterická radost, konstantní zmar. Nabízí se číst seriál jako škodolibý, ironický a skoro to působí až jako Curtisovo osobní vyřizování účtů s jistým časoprostorem. Těžko uvěřit, že není schopný za celých 420 minut najít na Rusku jediný dobrý historický moment. Na druhou stranu bylo v tomto případě ideální volbou opustit vysvětlovací komentář, nepřiřadit výjevům žádný hlas a onu zdánlivě nesouvisející montáž různých obrazů ponechat pracovat samu o sobě jenom proto, abyste se po každém díle uklidňovali zíráním do propasti. Důležité je si uvědomit, že tohle není historický dokument, ale Curtisův subjektivní vhled, který nás může dobře manipulovat střihovou skladbou i titulky které jsou ve většině času historickými interpretacemi (jakkoli s nimi osobně souzním) a autor si zjevně chtěl včas vytvořit svoji studii nástupu moderního fašismu na všech úrovních společnosti, která se v budoucnu bude asi hodit. Každopádně bonusový stupeň nepohodlí při sledování vděčí za téměř bezvýhradné využívání televizního kazetového formátu k záznamu, který máme v podvědomí obvykle spojený právě s negativními a ošklivými výjevy. Ať už se jedná o záznamy z průmyslových kamer, válečných konfliktů v 90. letech, videa policejních zákroků, fake snuffy či dětské narozeninové oslavy v hororech.

Bezprostředně poté, co film skončil, vypadlo ze mě akorát neovládnutelné "Ach." U filmů z první poloviny 20. století mám obvykle problémy je nějak hodnotit, protože většinou pracují s postupy a motivy, které jsou zajímavé spíše z historického, muzejního hlediska, než že by mě mohly nějak osobně oslovit. Člověk s kinoparátem ale přesahuje jakékoli dobové určení. Během jeho sledování jsem byl prakticky permanentně dojatý s jakou péčí, zájmem a pochopením sleduje všednost. Dokazuje tak nakolik samotný akt přizpůsobování se svému okolí, aby jej bylo možné nějak zaznamenat, buduje vůči viděnému citlivost. Ukazuje nám fascinujícím způsobem nadšení a disciplínu pozorovatele a demonstruje jak silná láska může být k analogovému materiálu. Ach.

Ukazuje se, že rozhodne-li se jedna egocentrická smažka natočit film o jiné egocentrické smažce, která má za sebou navíc obrovský mýtus, dokáže zachránit biografii, která by jinak mohla úplně jednoduše sklouznout do oslavného památníku krásného rozevlátého umělce. Sice se zpočátku dočkáme otravných sekvencí o tom, jak vznikaly nejzásadnější písně kapely (tyhle scény byly nutné k získání práv), ale brzy poté již jen padáme spirálou sebezkázy natáčené sugestivně subjektivní formou. Stone ukazuje Morrisona jako na realitu naprosto neaplikovatelného sobeckého fracka, který ničí všechno a všechny kolem něj. A přitom to vše sleduje jeho očima a má k němu očividné sympatie. Val Kilmer podle mě dluží za tenhle film Stonovi hodně, protože půlka jeho výkonu vyniká v tom, jak s jeho fyziognomií dokáže režisér pracovat v komplikovaných, přelidněných záběrech. Neříkejte mi, že když Pecorini s Gilliamem natáčeli Fear & Loathing, tak neměli permanentně Richardsona na telefonu. Malý bonus pro fajnšmekry - ve filmu se celou dobu potuluje samotný Tödesking.

Kabinetní ukázka Blumhouse produkce, ve které je každému všechno úplně jedno.

Guy Ritchie si, stejně jako Wes Anderson či třeba Christopher Nolan, již několik filmů hýčká svoje uzavřené universum, naprosto odstřižené od současné reality a proměn jejích zákonitostí, aby si v něm mohl vyprávět ty svoje kouzelné pohádky o ženách a mužích s účelem. V jeho světě se pije brandy před dvanáctou, po vstupu do dveří se nejdřív rozhlídne po všech stranách, obleky se netrhají a když dostanete nakládačku, sami uznáte, že to bylo tím, že soupeř byl prostě lepší, načež si otřete cool krev u nosu, Blbý to mají akorát anonymní henchmeni, který dostávají permanentní fatality. Ty filmy jsou prostě klukovské pokojíčky, ve kterých se během deštivého odpoledne odehrávají zápletky, díky kterým vznikají situace a obrazy, který ten klučina zkrátka chce vidět. Ukázka sympatického filmového eskapismu, které se těžko bránit. Zároveň britsploitation.

Uživatel Mylouch to vystihl přesně. Tam na konečné opravdu nejvíce zaujme tím, jak oproti jiným tehdejším filmům v něm působí všichni vykořeněně, osamoceně a zapomenutě, což v době kolektivizování a organizování téměř jakéhokoli aspektu života muselo působit dost nezvykle. Dialogy jsou sice opravdu šíleně papírové a na pankrácké westernové městečko s tramvajovou konečnou, hospodou a mlékárnou (které je nyní mimochodem transformováno v bezpečně nejodpornější část Prahy) bych se dokázal pást očima určitě častěji a déle, nicméně ten tehdy unikátně zpracovaný emancipační a individualistický rozměr filmu je na svou dobu opravdu unikátní.

New York, I Love You: Clark-Korine edition. Zpocený, špinavý, dehtem i na břiše zachlou mrdkou smrdící průtah vnitřnostmi (a nikoli duší) Velkého jablka, kde se pod klimatizačními skleníky vaří neukotvený sotva zletilý low life, jehož jediné pojítko se skutečným světem je HIV v krevním oběhu. Instantní láska a zhulení filmem. Clark byl samozřejmě kontroverzní klasika, kterou jsme jeli ve škole na přelomu milénia, očekávaje, že takhle bude ta naše puberta vypadat, ale New York není Praha I guess. Po letech jsem se k režisérovi vrátil poté, co jsem propadl jeho fotografiím ze série Tulsa a asi mu ještě hodně dlužím.

Prekarizované pracovnice, které ojebal globalizovaný kapitalismus zabíjejí postupně ty, o kterých si myslí, že za to můžou. Za spouští pak stojí dva transgenderáci z okraje společnosti a to všechno se děje ve jménu anarchistky z 19. století. Jenomže tohle není současnost a Netflix, nýbrž rok 2008 a dva pankáči Delépine s Kervernem, kteří to natáčí pod produkcí studia, které se regulérně jmenuje No Money Productions. Louise-Michel je pak perfektním příkladem, jaké to je, když sympatie vůči lidem na okraji zájmu společnosti projevují ti, kdo je mají upřímně rádi oproti tomu když je simuluje korporátní estabilishment. Navíc si myslím, že nikdo by nezahrál lépe objednání kohoutkové vody v kavárně potom, co si strčí do pusy lžičku cukru, protože je zdarma, než Yolande.