Othello

Kormákur na mě odjakživa působil jako víceméně kompetentní režisér, kterému je ale úplně jedno co točí. Beast je tentokrát ale akorát občas až nesnesitelně přihlouplé béčko, ve kterém by se dalo snad akorát ještě bavit nad realizační náročností těch ultradlouhých záběrů, ze kterých je film poskládán, kdyby z nich byla nějaká realizační náročnost cítit. Ale prakticky jakýkoli potencionální technický problém ve scéně je zde řešený postprodukčními efekty nebo kompletně CGI scénami, které samozřejmě vypadají hrozně. Dementní béčka dokáží být zábavný v tom, když si čas od času řeknete "jak tohle sakra udělali?", "na kolikátý pokus to museli točit?" nebo "to zírám, že se tomu herci nic vážnýho nestalo." Když se výzvy řeší počítačem, zbývá pak už akorát ta dementnost.

Film-frustrace, který po celou svoji stopáž v zásadě akorát variuje jedno neutěšené vystoupení, které se odehrává napříč zeměmi, sociálními vrstvami i intelektuálními předpoklady, čímž dokazuje, jak hluboko může člověk sklouznout jenom kvůli své touze a fascinaci po jinakosti. Ať mohou být jeho úmysly sebeušlechtilejší.

S Titanicem dosáhl Cameron konečně svého etalonu na poli velkolepého chick-flicku a jeho úspěch mu pak potvrdil, kdo tady vlastně skutečně rozhoduje o tom, na co se půjde do kina.  Jenomže Titanic je v tomhle směru také šíleně přebroušený diamant, který až irituje tím jak je strašně ve všem čitelný. Krom té ústřední lásky působí vše hrozně strojeně, scénicky, stereotypně a neživě. Každá postava zde má jenom jediný účel a například snoubenec Rose je ve své záporáckosti až komický, když se v každé situaci vždy bezpečně postaví na tu nejhorší stranu. Zajímavé je, že ani postavy Jacka a Rose nefungují samy o sobě, ale naštěstí fungují naprosto bezpečně spolu kdy překvapivě důvěryhodně působí jak Rose od určité chvíle přebírá nad Jackem iniciativu a to  až do takové míry, že si ho po jejich automobilové rajtovačce mateřsky přivine na hruď, protože se hoch tak rozněžnil až se rozklepal. Samotná osudová noc je bohužel strašně studiově nasvícená, trikově notně zestárla a celý prostor Titanicu působí hodně zkomprimovaně až divadelně.

V prologu filmu tajný agent nenápadně infiltruje přísně hlídaný večírek buržoustů, promluví bezchybně pěti jazyky, svede krásnou sběratelku umění a vyšvihne tak prvotřídní tango, že by v Argentině frustrovaně házeli klobouky o zem. A toho agenta hraje Arnold Schwarzenegger, který když normálně vejde do místnosti, tak za ním spadne pět věcí a za čtyřicet let se nebyl schopný naučit ani anglicky. Jako sorry děcka, ale tohle je totální komediální zlato. Cameron si plně uvědomuje co má v ruce a ví tedy, že stačí akorát ve správný moment udělat kamerový nájezd na Arnoldův obličej a jdete do kolen. Naprosto proti současné tradici je tahle akční komedie opravdu akční (přičemž tyhle dva žánry by k sobě automaticky měly mít blízko, protože v nich jde primárně o rytmus, načasování a střih) a jakkoli na první polovinu ta druhá trochu nestíhá, tak jakmile Schwarzenegger zvedne kalacha nohou a v sekundě zastřelí čtyři lidi, tak je naprosto vše odpuštěno.

Ošklivá hra s divákem o absolutním zle. Metody, které zde totiž ona podařená partička provádí, jenom za účelem obrat tři nešťastná děcka, je ve své délce a metodičnosti prostě organizovaným sadismem, ke kterému neznáme motivaci, kromě té, kterou si do filmu sami vetkneme. Pak z jedné strany na nás pak čeká starý dobrý rasismus a z druhé přiblblý apologetismus, přičemž to vše až ex post, protože v okamžiku, kdy před námi ono zlo právě probíhá, tak nejsme schopni reagovat. Östlund ve všech filmech, co jsem od něj viděl, představuje vždy nějaký komplikovaný problém, snaží se představit všechny pozice, které se ho týkají, aby to uzavřel tím, že se s tím nedá prakticky asi stejně nic dělat. Vlastně se mi tenhle přístup líbí, ale je v tomhle tak trochu nesnesitelnej čurák, ne že ne. Každopádně když se člověk rozhlédne, kolika slabomyslným tenhle film posloužil v utvrzení ve vlastních předsudcích, alespoň víme, kdo může za současnou přehnanou opatrnost při zacházení s etnickými minoritami v současné popkultuře.

Je to vlastně příjemně o hovně a nic to nevyřeší, což je ale v tomto případě ten nejlepší výsledek, kterého takovej dokument asi mohl dosáhnout. Navíc musíme uznat schopnost tvůrců zamezit tomu, aby to Vladimír 518 nepromudroval úplně do debilna, čehož on je úplně v pohodě schopnej.

Být to natočené před dvanácti lety, bral bych to jako příspěvek do soutěže, ve kterém se Lars von Trier a Alex Garland snaží rozhodnout, kdo je větší filmovej edgelord. Oba filmy přitom mají spousty možností čtení a oba jsou zároveň nejlepší, když se na ty čtení vykašlete a přistupujete k nim jako k horečnatým hororům. Zároveň ale to srovnání by vycházelo jednoznačně ve prospěch Triera, jehož příspěvek je věrohodným dílem vnitřně zřízeného člověka. Garland má ty obrázky, celkem se s tím nesere (byť to všechno působí bezpečně uměle), ale trochu se bojím, že pod tím vším bizárem je to tak banální, jak si myslím. Navíc tak tak jsem byl v rámci toho, jak film vypráví, schopen tolerovat tu ošklivě vysokou hloubku ostrosti. Naprosto ideální by bylo, kdyby se ukázalo, že Men je prequel ke čtvrté sérii True Detectiva, která se vrátí k tématům a postavám ze série první.

S původním odstřižením posledních cca 20 minut filmu Cameron věděl přesně co dělá a ve Special Edition radím všem to vypnout hned potom, co se Ed Harris usadí na dně a čeká na smrt. Následuje pak jenom pitomoučké ty-ty-ty od moudrých mimozemských kudlanek, které je naprosto nehodné všemu, co doposud předcházelo. A tím mám na mysli zejména tu intenzivní romanci, kdy každý z těch dvou zamilovaných sleduje toho druhého pomalu umírat. Tenhle romantický horor pak má ve mě neotřesitelné místo díky tomu, že mi v dětství aktivovalo moji fóbii z hloubek.

Abych byl cool, tak jsem vždycky stál v rámci vetřelčí tetralogie v opozici oproti druhému dílu, protože mě za a) mrzelo, jak zbavil vetřelce děsivého gigerovského mystéria a za b) podle mě vystupoval z kánonu tím, že na rozdíl od zbylých dílů se nevěnoval rozpadající se periferii galaktického rozmachu lidstva, nýbrž naopak se zde ocitáme na rozsáhlé stanici na oběžné dráze Země či v nově vybudované lidské kolonii. Ta sice v důsledku vetřelčích aktivit se rozpadající periferií velmi rychle stane, ale já mám na prvním, třetím a čtvrtém díle rád tu nevyřčenou skutečnost, jak lidská rasa při svém kolonizování vesmíru nechává různé jeho části, které pro ni nejsou lukrativní, zkrátka bez zájmu za sebou, aniž by po sobě odklízela zanechaný bordel. Poslední shlédnutí Aliens jsem si ale šíleně užil jako asi nejvelkolepější militární sci-fi v analogové éře. Skutečnost, že všechno, co zde vidíme, je uměle vytvořené, pěkně postaru špinavýma prackama, je tu akcentovaná tím, nakolik dokáže Cameron každý šroub filmu perfektně prodat. Není pěti minut, aby nás neseznámil s nějakým novým přístrojem či zbraní. Plastičnost celé scény, kostýmů a předmětů vyloženě budí chuť si na všechno sáhnout a potěžkat. Zároveň má ten film fantastickou dramaturgii, je schopný přecházet od tichých traumat k okázalému holedbání, střídat malé konflikty (Newt a Ripley vs. facehuggeři) s velkými (kulomety, plamenomety, desítky vetřelců). V neposlední řadě pak budí obdiv ta Cameronova dualita, která jej provází téměř všemi jeho filmy - technofilní režisér točí technofobní filmy z mužského prostředí, ve kterém se přirozeně prosazují ženy. Jeho empatie vůči vztahu Ripley a Newt oproti mariňáckým figurkám tak trochu naznačují, že Cameron nebyl jenom vynikající filmař, ale v osobním životě imo celkem heartbreaker.

Říká se, že "Za každým velkým mužem se skrývá žena, protáčející panenky.", ale ono to často spíše je, že za každým velkým mužem se skrývá žena, co mu upravuje scénáře. Cameron byl v době vzniku terminátora sociálně na úrovni desetiletého kluka, což odpovídá i mentálnímu věku Petera Jacksona při tvorbě jeho prvotin. Ten ale měl k ruce Fran Walsh, která mu v tom scénáři vytvářela z těch postav jakž takž nějaké lidi. Cameron tenhle luxus neměl a proto se tu všichni chovají tak, jak si osmileté dítě myslí, že se chovají dospělí. To v mnoha jiných filmech může být sice naopak velké plus, leč bohužel to zde nesedí do toho jinak brutálního špinavého městského hororu, ve kterém skrze umáčené ulice plné podivných existencí, anonymním velkoměstem pronásleduje nezastavitelné absolutní zlo svoji nebohou oběť, která se nemůže opřít o základní poučky toho, jak být v bezpečí. Bílý den? Nezájem. Klub plný lidí? Nezájem. Policejní stanice? Nezájem. It Follows before It Follows. Zespoda zabíraný bezemoční Schwarzenegger ve skinnách a křiváku, který poklidně vyvražďuje automatickými zbraněmi policejní vepřín je naprosto ikonická cyberpunková sekvence.