Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (1 499)

plakát

Minamata (2020) 

Já nechápu, že někdo může říct, že Johnny Depp cokoli vyhrál po tom, co ho vidí odsouzenýho v tomhle nepodařeným nízkorozpočťáku horko těžko kooperovat mezi uslzenými přehrávajícími Japonci. Právě sledovat jeho nepohodlí, skrze které se snaží stále unikat svými hereckými výjezdy ke svým legendárním alkoholickým postavám, je asi nejzáživnější. Japonští herci zde z nějakého důvodu hrají podobně jako Číňani ve svých angažovaných filmech. Tedy jako takoví to prostí jednorozměrní sedláci ve spravedlivém hněvu, ale se srdcem na správném místě. Chudák Depp se pak mezi nimi viditelně v nepohodlí motá a přemýšlí, co vlastně se sebou. Jakoby se mu režisér za tohle mstil, připisuje mu scény, kde musí držet v náručí zmrzačenou dívku a dojemně jí zpívat písničku. Krom toho film moc neví o čem chce být, zdali o Smithovi nebo o okolnostech průmyslové katastrofy v Minamatě, přičemž se mu nějak nedaří obě tyto dějové linie věrohodně protnout, asi kvůli tomu, že, za a) Depp je od ostatních herců viditelně distancovaný a za b) někdy až za polovinou filmu se objeví první scéna, ve které najednou Smith vůbec není a tím pádem je ten film najednou o něčem docela jiném. Navíc jsem během sledování bojoval se dvěma potížemi: dementně napsaná romance mezi Smithem a Aileen mi připomněla mrouskání Vaculíka s Třískovou v Nahotě na prodej a jakmile se objevil na scéně Džun Kunimura, dostal jsem strašnou chuť pustit si zase Ichiho.

plakát

Crash Road (2007) 

Dneska nad tim prakticky samym filmem všichni škytáte nadšením, ale v roce 2007 tahle témata ještě nebyla holt úplně cool. Zábavná exploitace 2010s z ženské pozice, něco mezi Nymfomankou a Mandragorou a to hlavně z toho důvodu, že nehledě na všeobecně hmatatelné limity všech zúčastněných jde vidět, že tohle někoho děsně bavilo točit a přemýšlel o tom. Nějak mi to bylo sympatický.

plakát

Avatar (2009) 

V kontextu Cameronovi vědomé touhy opět vytvořit cosi jako ultimativní blockbuster pro všechny, je to naprosto vybroušený diamant. Stejně jako téměř ve všech předchozích filmech se snaží zároveň film prodat tabulkovým ženám (zakázaná romance, přírodní scenérie, ekologická poselství), stejně jako tabulkovým mužům (roboti, výbuchy, sci-fi), aby tak vytvořil tehdy ještě tak vzácný úkaz párového konsenzu před programem kina. Co to odnáší je vše ostatní. Avatar je šíleně vypočítaný a vypočítavý. Není v něm ani zbla osobitosti a nějaké tvůrčí odvahy. Vyprávění využije snad veškerá otravná klišé, ať už se to týká formy (tři hodiny vizuálního spektáklu, kde nám ten spektákl musí vysvětlovat ještě vypravěč) či dějových posunů a charakterizací postav i situací. Je pravdou, že zde uvedený čistě digitální svět odporuje mým estetickým nárokům, asi za to můžou léta prohánění se po virtuálních světech videoher, které zamezily nějakému úžasu nad kompletně digitálně vytvořeným universem, ale když vedle sebe uvidím Artura a Minimoje a Avatara, vidím v tom prakticky to samý. Kvalita filmu nespočívá v kvalitě renderu. To všechno navíc zastřešuje dost nesnesitelná eko-esoterika, která poučuje o vztahu společnosti k přírodě na základě zákonitostí naprosto vyfabulovaného světa.

plakát

Bestie (2022) 

Kormákur na mě odjakživa působil jako víceméně kompetentní režisér, kterému je ale úplně jedno co točí. Beast je tentokrát ale akorát občas až nesnesitelně přihlouplé béčko, ve kterém by se dalo snad akorát ještě bavit nad realizační náročností těch ultradlouhých záběrů, ze kterých je film poskládán, kdyby z nich byla nějaká realizační náročnost cítit. Ale prakticky jakýkoli potencionální technický problém ve scéně je zde řešený postprodukčními efekty nebo kompletně CGI scénami, které samozřejmě vypadají hrozně. Dementní béčka dokáží být zábavný v tom, když si čas od času řeknete "jak tohle sakra udělali?", "na kolikátý pokus to museli točit?" nebo "to zírám, že se tomu herci nic vážnýho nestalo." Když se výzvy řeší počítačem, zbývá pak už akorát ta dementnost.

plakát

Černá Venuše (2010) 

Film-frustrace, který po celou svoji stopáž v zásadě akorát variuje jedno neutěšené vystoupení, které se odehrává napříč zeměmi, sociálními vrstvami i intelektuálními předpoklady, čímž dokazuje, jak hluboko může člověk sklouznout jenom kvůli své touze a fascinaci po jinakosti. Ať mohou být jeho úmysly sebeušlechtilejší.

plakát

Titanic (1997) 

S Titanicem dosáhl Cameron konečně svého etalonu na poli velkolepého chick-flicku a jeho úspěch mu pak potvrdil, kdo tady vlastně skutečně rozhoduje o tom, na co se půjde do kina.  Jenomže Titanic je v tomhle směru také šíleně přebroušený diamant, který až irituje tím jak je strašně ve všem čitelný. Krom té ústřední lásky působí vše hrozně strojeně, scénicky, stereotypně a neživě. Každá postava zde má jenom jediný účel a například snoubenec Rose je ve své záporáckosti až komický, když se v každé situaci vždy bezpečně postaví na tu nejhorší stranu. Zajímavé je, že ani postavy Jacka a Rose nefungují samy o sobě, ale naštěstí fungují naprosto bezpečně spolu kdy překvapivě důvěryhodně působí jak Rose od určité chvíle přebírá nad Jackem iniciativu a to  až do takové míry, že si ho po jejich automobilové rajtovačce mateřsky přivine na hruď, protože se hoch tak rozněžnil až se rozklepal. Samotná osudová noc je bohužel strašně studiově nasvícená, trikově notně zestárla a celý prostor Titanicu působí hodně zkomprimovaně až divadelně.

plakát

Pravdivé lži (1994) 

V prologu filmu tajný agent nenápadně infiltruje přísně hlídaný večírek buržoustů, promluví bezchybně pěti jazyky, svede krásnou sběratelku umění a vyšvihne tak prvotřídní tango, že by v Argentině frustrovaně házeli klobouky o zem. A toho agenta hraje Arnold Schwarzenegger, který když normálně vejde do místnosti, tak za ním spadne pět věcí a za čtyřicet let se nebyl schopný naučit ani anglicky. Jako sorry děcka, ale tohle je totální komediální zlato. Cameron si plně uvědomuje co má v ruce a ví tedy, že stačí akorát ve správný moment udělat kamerový nájezd na Arnoldův obličej a jdete do kolen. Naprosto proti současné tradici je tahle akční komedie opravdu akční (přičemž tyhle dva žánry by k sobě automaticky měly mít blízko, protože v nich jde primárně o rytmus, načasování a střih) a jakkoli na první polovinu ta druhá trochu nestíhá, tak jakmile Schwarzenegger zvedne kalacha nohou a v sekundě zastřelí čtyři lidi, tak je naprosto vše odpuštěno.

plakát

Hra (2011) 

Ošklivá hra s divákem o absolutním zle. Metody, které zde totiž ona podařená partička provádí, jenom za účelem obrat tři nešťastná děcka, je ve své délce a metodičnosti prostě organizovaným sadismem, ke kterému neznáme motivaci, kromě té, kterou si do filmu sami vetkneme. Pak z jedné strany na nás pak čeká starý dobrý rasismus a z druhé přiblblý apologetismus, přičemž to vše až ex post, protože v okamžiku, kdy před námi ono zlo právě probíhá, tak nejsme schopni reagovat. Östlund ve všech filmech, co jsem od něj viděl, představuje vždy nějaký komplikovaný problém, snaží se představit všechny pozice, které se ho týkají, aby to uzavřel tím, že se s tím nedá prakticky asi stejně nic dělat. Vlastně se mi tenhle přístup líbí, ale je v tomhle tak trochu nesnesitelnej čurák, ne že ne. Každopádně když se člověk rozhlédne, kolika slabomyslným tenhle film posloužil v utvrzení ve vlastních předsudcích, alespoň víme, kdo může za současnou přehnanou opatrnost při zacházení s etnickými minoritami v současné popkultuře.

plakát

PSH Nekonečný příběh (2022) 

Je to vlastně příjemně o hovně a nic to nevyřeší, což je ale v tomto případě ten nejlepší výsledek, kterého takovej dokument asi mohl dosáhnout. Navíc musíme uznat schopnost tvůrců zamezit tomu, aby to Vladimír 518 nepromudroval úplně do debilna, čehož on je úplně v pohodě schopnej.