Othello

Jóga, Apple, kancly, kreativci, mobily, tablety, xanax, jezdící židle, tweety, masáže, těžítka, propisky, hadry a mnoho dalšího v tomhle strašidelném korporátním pekle, které si musí užít jen prvotřídně zpracovaný hlodavci. Nestačí? Tak se podívejte jak je to dlouhý a nádavkem vězte, že krom ošuntělé storky, jak dědeček hříbeček ohromil FB generaci, se dočkáte i rozjeté etudy na téma posranýho osobního života Nancy Meyers. Jediný komediální moment jsem si musel udělat sám, kdy při scéně, kdy se slzami v očích sleduje Rbert de Niro v televizi scénu ze Zpívání v dešti jsem si představoval, že se dívá na sebe v Lovci jelenů, Zuřícím býkovi či jiném filmu z doby, kdy se jej muži obávaly a ženy... taky.

"Have you noticed how the communications technolgies developed in last ten years?" "No." Liché byly obavy, že po komerčním auvajs Scotta Pilgrima bude anarchistická kreativita Edgara Wrighta usazena pod pokličku. Naopak vznikl asi nejčistší Wright film, kde se zvládají propojit dvě výrazné devizy režiséra, a to práce s humorem a schopnost natočit kvalitní, přehledné akční scény. Navíc ona ožralá oslava anti-systémovosti a hlavně konstantní vtipnost jsou prakticky nekorigovány jakýmikoli vnějšími zásahy, takže si lze opravu užít například výborné dávkování vtipů, které nejsou do scén očividně dopisovány, ale naopak jsou hybateli děje. Jde to poznat zejména na tom, že často vycházejí z věcí, které byly naznačeny dříve, takže je nutné si neustále zachovat ostražitost a vnímat film za hranicí veselohry. Navíc mi Simon Pegg snad poprvé nelezl na nervy. Co asi mohl tenhle režisér provést s Ant Manem budiž navěky v mých masturbačních fantaziích. (Omlouvám se zdejším uživatelům za přidání 667. komentáře. To vědět, tak se s nim neseru a Satan může povstat)

Vypalte někdo už Blumhouse studio! Naražte je na kůly! Utopte jejich děti! Zamezte všemi prostředky, aby se ten mor šířil dál!

Za správný konec provazu uchopená řečnická otázka "Co může ještě chybět dobrému kriminálnímu thrilleru s Tomem Hardym?" Přece druhý Tom Hardy! A co může ještě proboha chybět dobrému kriminálnímu thrilleru se dvěma Tomy Hardyii? (ježiš to sem si na sebe vymyslel) Je to Emily Browning. Ňuf ňuf. Tři góly ještě před začátkem zápasu sice nejsou úplně fér, ale doba svědčí křivákům a navíc když mančaftu vládne pevnou rukou prověřený trenér Helgeland, tak bych si na něj vsadil tak jako tak. Tvrdě stylizovaná biografie, která místy hází divákovi čisté zlato (mafiánský lidový soud) a pak se zase nebojí mu zalhat v tom, co právě vidí. Snad jedinou škodou je očividný fakt, že režiséra Paybacku zase museli držet na vodítku, protože nejednou lze spatřit, že se mu chce šlápnout do trávníku, který je jasně označen cedulemi "Nevstupovat! Vaši producenti." Nicméně za ten příslib director's cutu a za toho opět neuvěřitelného Hardyho... No nemůžu jinak.

Neskutečně naspeedovaný soc-thriller, od kterého by se mohli ostatní režiséři učit, jak z mála vytřískat maximum. Krátké scény, jejich neustálé obohacování dílčími elementy, které je od sebe odlišují, syrový naturalismus, a chytré zakomponování formálních zkratek do jinak téměř dogmatické režie. Navíc si myslím, že ještě pár filmů a pojem "Noerovský konec" se dostane na wikipedii. Stejně jako jeho předchozí R je to bezvýchodné, šedivé a přesto nezapomíná na diváka. Těším se, až se Noer vrhne na něco většího než "from zero to morgue-o" a budu mu moci napařit maximum.

Sledovat kariéru Saoirse Ronan je pro mě stále něco jako chlípné voyerství, ze kterého se cítím trochu provinile. V tomto případě dvojnásob, protože jsem neustále nucen dívat se na její mlčenlivé osamění v pokojíku skrze statické záběry, které pracují pro překvapivě odvážnou tezi, zdali skutečný život není ve své podstatě stejně uzavřený a omezený, jako pod zavřenými sklepními dveřmi člověka, "který to s vámi myslí dobře". Nemusíme se bát, že bychom během stopáže pronikli za bezvýraznou tvář protagonistky, zato v polovině přijde neočekávaný zlom, který sice film překvapivě odešle kamsi do čistě thrillerových vod, ovšem těžko říct, na co jiného bychom se mohli poté dívat, kdyby se příběh držel stále ve stejných mantinelech. Na to, jak špatně a staticky je to zrežírovaný, má ten film vlastně docela koule.

Neskutečná zábava sledovat jak scénář, dramaturgie, ba ani tvůrce plakátu nestíhá dynamiku a cílevědomost režiséra, který sice nemá původní styl, ale napodobovat západní formální metody kriminálek dokáže perfektně. Už jen to, že herci projednou nehrajou jak v divadle, ale jak ve filmu (jakkoli postsynchrony zase válčej), střih na sebe navazuje a každá scéna má ve filmu své opodstatnění mě potěšilo natolik, že jsem začal ignorovat redudantní overvoice, retardované dialogy či jasný finanční deficit oproti ambicím režie. Bavil jsem se výborně a celý čtyři hvězdy jsou pro Pachla.

V dobách, kdy vrcholnou politiku vedou buranští lidoví glosátoři, kteří využívají svou národní příslušnost jako hlavní argument vlastní nadřazenosti, je Aferim vítanou sžíravou kritikou neměnnosti tohoto tématu, nehledě na to, jak se považujeme za vyspělejší než před 200 lety. Důraz na národní identitu, obavy ze všeho, co není našinec, šovinismus, korupce a lidská malost zdánlivě se ukrývající za kroji, přívěsky, písněmi, tradicemi a aforismy, které nemohou přeci lhát, když se dědí z generace na generaci. Hluboká zakořeněnost lidského strachu a zášti převzatá Radu Judem z historických textů a písní, která nejvíce děsí tím, jak je historickým filmem, stejně jako může být pro východní Evropu (tedy i nás) prognostickým sci-fi. Ani zbla se nejedná o komedii.

Já nerad kazim párty, ale Marťan mi přijde jako ta nejunavenější sázka na jistotu, se kterou se můžou poměřovat akorát Marvely. On fakt, že ve filmu se nevyskytují záporné postavy, protagonista postrádá jakékoli vazby k Zemi a celé se to odehrává v nějakém prapodivném univerzu, kde je například možné, že Huston přenáší živě do celého světa komunikační kanály kosmonautů, může působit osvěžujícím dojmem, leč nepůsobí. Naopak je to degradace celého problému na hrstku veselých vědeckých memů určenou pro fanoušky Big Bang Theory a časopisu Epocha, která může být technicky inteligentní, ale jako film je nezábavná a zastydlá. Viz obsažený humor, který je jedinou charakterovou nadstavbou hrdiny, nicméně drží se v tak jistých a korektních mantinelech, že se vzhledem k situaci, v níž se ocitá, cílí vyloženě na kinosál a nikoli na fiktivní univerzum. Je to strašná prodivácká podkuřovačka, ve které Scotta, unaveného po všelijakých přijetích jeho předchozích děl, prakticky nepoznáme.

Aby bylo jasno, tak největší sympatie má u mě stejně ten nepálskej pilot, který musel zlomit pár desítek leteckých rekordů, aby vyzved namachrovanýho blbečka z Everestu, protože jeho samice udělala vítr na ambasádě. Jinak sympatický audiovizuální sadismus, jehož 3D distribuce mi přijde jaksi nepatřičná, vzhledem k tomu, že se mu daří najít celkem slušnou rovnováhu mezi rekonstrukcí a klasickým filmovým narativem. Díky tomu si jen tak nespočítáte kdo z hvězdného nebe to založí, kdo přežije, půlku filmu maj na ksichtech všichni masky, takže bůhví kdo to vůbec je a hlavní slovo má nasraná příroda, která dělá co může, aby jim zařídila nejzkurvenější den jejich životů. A moje pochopení pro psychopaty, který vymáznou několik mega za to, aby šli několik dní do kopce, který tam vztekle stojí a snaží se pozabíjet co nejvíc lidí je pro mě ještě nižší.