Othello

[vzpomínky na LFŠ] Z těch dvou tří tureckých filmů, co obvykle vidím za rok, získám vždycky dojem, že tahle země trpí vzácnou kombinací umělecké nepůvodnosti a zároveň izolovanosti. Tadydlencto Zrno například působí jako projekt někoho, kdo v osmdesátých letech viděl kompletního Tarkovskýho a pak čtyřicet let žádný film. Výsledek je pak pochopitelně dosebezahleděná zaprdlost s občasnými zájezdy až někam k Jaroslavu Duškovi.

[vzpomínky na LFŠ] V lecčem tématický předchůdce Bessonovy Nikity, přičemž mám na mysli zejména to přijímání komplikovaných dospělých rolí naprosto nepřipravenými telecími protagonisty, což vytváří místy sympaticky pomatené, místy dojemné a povšechně nepředvídatelné situace.

[vzpomínky na LFŠ] Autoři původního Dračího doupěte popsali typ přesvědčení postavy zmatené zlo jako: "Chaoticky zlý je takový charakter, který páchá zlo prostě proto, že chce. Nemívá žádné dlouhodobé cíle ani plány, ale často si libuje v chaosu, zkáze, boji či utrpení jiných. Bývá velmi sobecký a své touhy uspokujuje bez ohledu na kohokoliv jiného. Rozhoduje se podle emocí a nálad a nerad se váže jakýmykoliv pravidly a zákony, jediné co jej dokáže skrotit je strach o sebe, kvůli tomu se může dočasně podřídit zákonům či silnějšímu tvorovi, ale bude stále toužit po svobodě. Organizace či skupiny s bytostmi tohoto přesvědčení se vytvářejí pouze kolem nějakého silného vůdce a drží ji pohromadě jen strach z něj, většinou jej však podřízení při nejbližší příležitosti zradí a organizace se pak rozpadne ve vzájemných bojích. Typickým zástupcem jsou démoni. Dalším příkladem může být sériový vrah, který si vražděním uspokujuje svou úchylku a nedbá na to, že jej to jednou může stát život." No a já myslím, že to sepsali jen chvíli, co viděli Blutiger Freitag, protože máloco lépe vystihuje jeho ústřední postavu.

[vzpomínky na LFŠ] Chvályhodný pokus zkusit tady něco, co tu nemá skoro žádnou tradici a o co se tu doposud pokoušel na nějaké úrovni akorát Roman Vojkůvka, od jehož posledního filmu je to bohužel již více než deset let. Je to více proof-of-concept než plnohodnotný film a nejvíc mě na něm zaujalo, jak se z pro mě nepochopitelnýho důvodu vyhýbá lokálnímu zasazení jakkoli očividně vychází z tradice hixplotací a české prostředí pro takový žánr má rozhodně mnoho zajímavých kulis.

[vzpomínky na LFŠ] Výstižně ztvárněná spirála starých i mladých alkád, která neustále oddaluje svůj konec tím, jak dává přednost svým postavám dokola selhávat v dalších a dalších pokusech se vymanit z otěže alkoholismu po svém, než je konečně dovede do odmašťovny. Na rok a zemi vzniku netypicky temný zážitek. Dlužno dodat, že k filmu mě dostala tahle veselá písnička.

[vzpomínky na LFŠ] Dle anotace se ve vzduchu třepotalo až příliš red flags, ale autenticky nasnímaný vlhký polský venkov (prakticky totožný s tím naším) a integrita protagonisty (jako obvykle neselhávající Ogrodnik), ve kterém se věrohodně mísí venkovský hejsek, arogantní umělec a milující člověk, to naštěstí posouvá daleko za očekávanou mrskačskou bídu.

[vzpomínky na LFŠ] Šikovně uchopená aktualizace ruského strachu, kdy oněmi všudypřítomnými strašáky nejsou již v auťácích poschovávaní muži v kloboucích, ale naposilkovaní plešouni v teplákovkách. Baví mě skutečnost, že stalinistické období Sovětského svazu je pro všechny natolik nepochopitelně bizarní etapou dějin, že příběhy z něj schovávají do komedií, nespolehlivých vypravěčů či jako v tomto případě, do sureálna s červenou vzducholodí nad hlavou.

Pohár trpělivosti přetekl. Vlastně se to už vlastně zdráhám označit za film. Nerozumím tomu, proč si nikdo jiný nestěžuje na to, jak strašně jsou naklíčované postavy na ta falešná pozadí, že nikomu nevadí ten framerate, díky kterému vypadá třeba scéna z laboratoře jak v Modrém kódu. Já jsem dlouho neviděl něco, kde by bylo všechno všem tak jedno. Nemá to začátek, nemá to konec, herce to nebaví, fiktivní světy nemají jakýkoli svébytný vklad, koupe se to v klišé. A ten scénář je taky paráda teda. Sam Raimi má v Hollywoodu skvělou pozici, kdy jakoukoli sračku natočí, tak do ní stačí dát kostlivce a nájezd kamerou, aby lidi pookřáli nad tím jak odkazuje sám na sebe. Myslím, že Poslední z Aporveru by byl ve výsledku lepší film.

[Final Cut] Je sice paráda vidět lidi, jak poprvé nevěřícně zírají na některé scény z tohohle filmu opět v kině, ale jako odkojenci Redux verze pode mnou od půlky praskala sedačka tíhou mého spravedlivého hněvu. Pokud chtěl Coppola a spol. zapracovat na plynulosti děje, mohl zase odpárat ty Francouze, jejichž scéna má sice úžasnou architekturu a práci s proměnou intenzivního večerního světla, ale jsou tam jen pronášeny hrozné fráze s hroznou hudbou. Zároveň zbavení se scény z upršeného tábora považuji za velké neštěstí, protože umáčenost a zmar této sekvence mi přijde ikonická pro ilustraci války, které se přezdívalo "The Bog". Podezírám spíš záměr, že se moc nechtělo před současným publikem obhajovat scénu v podstatně skupinového znásilnění s comic reliefem. Další vypuštěná scéna s Kurtzem předčítajícím novinový článek a lakonicky odklízejícím nadšené děti kolem sebe, je sice skutečně sekvencí, u které jsem kdysi dvakrát usnul, ale to je spíš zapříčineno hmatatelnou horečnatou vyčerpaností protagonisty, která do diváka v závěru vstupuje. Zároveň tahle scéna dává další zajímavý pohled na nepochopitelný ekosystém Kurtzova tábora.

Příšerný scénář, papírové dialogy, špatné vedení herců, ošklivá seriálová kamera, ofenzivní product placement a slizká sebedůležitost postavená z kamenů tvůrčí lenosti a neschopnosti. Masterpiece filmařské impotence. Akorát trapná camea Gotta vyměnila trapná camea Tomáše Břínka, což vlastně dává smysl. Fakt těm lidem dneska musí akorát stačit, že je to v barvě a běží k tomu zvuk.