Othello

"Play melancholic song." Designová výloha měšťáctví 21. století, která se svým tématem transhumanity nejde opravdu ani o krok dál za pouhopouhý experiment s žánrem romantického filmu, který je postavený jenom na tom, že ona je umělá inteligence. Vizuál, připomínající pokus zasadit obrázky z Ikea katalogu do narativního kontextu, budí divoké teorie o tom, zdali se ve skutečnosti nenacházíme v nějaké děsivé heinleinovské dystopii, kde všechny postavy jsou vlastně tichými spolupachateli, vedoucími své prázdné životy ve vygentrifikovaných městech, kde jsou všichni lidé mladí, krásní, bohatí a mají kreativní práci. To a strašidelný pajďulák na čele Joaquina Phoenixe (https://www.youtube.com/watch?v=hOimTfNR110) tahaj celý to jinak celkem odporný divadlo designovýho konzumu na nějakou úroveň. "Play melancholic film. Play different melancholic film."

První tři díly působí stejně jako postava, kterou hraje Hugh Laurie. Falešná americká schránka, pod kterou se skrývá britský původ a celé to působí tak nějak falešně a připitomněle. Prvotní zklamání se dostavuje pak právě hlavně kvůli tomu, že doposud se Iannucci vyznačoval tím jak ve svých scénářích solil nejlepší vtipy své generace prakticky mimochodem a díky jejich časté absurdnosti a brutalitě útočily často úplně neočekávaně. Zatímco v Avenue 5 se na pointy vtipů přestříhává, pouzuje se pro smích, upozorňuje se na ně vypnutím hudby či rovnou kamerovým zoomem. Naštěstí od 4. epizody se zajedou postavy (zejména díky tomu, že se nevyvíjejí, protože jsou již vývinu neschopné) a celý ten bizarní cirkus začne perfektně šlapat. Množství scén je pak vtipných jenom kvůli tomu, jak v nich působí všichni nepatřičně a vlastně se celý seriál začne měnit v kompilaci fungujících running jokes. Jak jsem se na začátku u toho kroutil, v závěru jsem se chechtal celkem permanentně a pustil jsem si k tělu i ty vohavný kulisy a kostýmy, protože zapadají do toho kontextu vykreslené společnosti überkonzumního pozdního kapitalismu plnýho falešných zmatených kreténů.

Jsem dost přesvědčený, že nejstrašidelnější slovo 21. století bude 'satira'. Jsou špatné scénáře a pak jsou scénáře, které jsou také špatné, ale snaží se nás přesvědčit o tom, že tomu tak není a to tak, že upozorňují jak jsou si vědomi žánrových pravidel, která se nebojí vědomě porušovat. Když tento nesnesitelný arogantní přístup pak ještě zkombinujete s ironickou výpovědí o současné společnosti, museli byste být skutečně géniové, aby se vám z toho podařilo vytřískat něco jiného než bolestivě křečovitý výlev, kde snad i ten scénář musel být psán na twitteru a s hashtagy. A asi nemá cenu zmiňovat, že Zobel géniem není. Krom závěrečné, překvapivě vydařené a nápadité bitky, je to k uzoufání nudně natočené v typické Blumhouse produkci, kdy na sobě mají všichni čisté vyžehlené oblečení, scéna je plná očividně umělých objektů a když se snaží šokovat, dělá to za pomocí směšné digitální krve. Lindelof je tvůrce, který celý svoji scénáristikou tvorbu založil na snaze připodobnit se k Jossu Whedonovi, královi zkurvených žánrových sebereflexí (jak je nesnášim), ale neměl na to kapacity. Teď se pokouší akorát vydělat prachy na společenských a kulturních internetových válkách, kde se snaží prokázat svoji schopnost balancovat na názorovém rozmezí, což je k utrápení. Navíc když odečtete od filmu ten kontext, všimněte si, jak je každá scéna úplně nesmyslně vybudována, jak se v ní lidi chovaj a čím se posouvá děj. Ten film je sloppy AF. Škoda Betty Gilpin, která celou dobu působí buď tak, že není schopna uvěřit tomu, co zrovna vypouští z pusy anebo, že je do jejího obličeje navlečen cizí člověk. V tom je totiž dost zábavná. Jako fakt.

Je to jak sedět ve vlakovém kupé se dvěma úplně neskutečnýma kreténama a zjistit, že jste si zapomněli doma sluchátka. Akorát po těch 77 minutách nevystoupíte konečně třeba v Mníšku pod Brdy, nýbrž jste pořád na tom samém místě a to je dost neštěstí. Ženská postava je napsaná podle článku z Maximu "Na jaký semetriky si dávat bacha.", postava mužská pak dle článku ve Chvilce pro tebe "Před jakými typy mužů je lépe být na pozoru." Do filmů, které vycházejí čistě z interakcí dvou postav by mi přišlo příště dobrý obsadit herce, kteří umí hrát. Pokud je tvůrcům filmu takovýto vztah mezi mužem a ženou povědomý, jsem za to rád, protože si ho zaslouží.

Není to komedie.

Nauka o depresi. Anatomicky přesné vykreslení nedokonalých těl a jejich interakcí je dost strašidelný.

Můj skvělý vtip o tom, že je to jak kdyby rumunská nová vlna byla přesunuta do žánrového prostředí splasknul potom, co jsem zjistil, že to natočil Porumboiu, takže tedy skutečně rumunská nová vlna byla přesunuta do žánrového prostředí. Ona ta strašlivá neokázalost a apatičnost je v něčem inspirativní a vlastně docela vtipná, ale často mi prostě lezla na nervy. Přičemž nejvýraznější je to v "humorných" scénách, které fungují na bázi "Tady máš vtip. No tady leží na zemi. Ještě chvíli ležet bude. Musíš si ho ale zvednout, aby ses zasmál. No tak co bude? Nechceš? Mně je to jedno." Protagonista v lecčem připomíná hlavního hrdinu ze Sorrentinových Následků lásky.

Existuje-li v současné době overtourismu a zvyšujících se globálních sociálních rozdílů a z toho vyplývajících migračních vln, zbytečnější typ dokumentu, je to cestopis bílého Evropana. V Česku a Slovensku nicméně vymysleli lišáckou metodu, jak si onen cestopis obhájit jakožto staromilské nebezpečné dobrodružství a to tím, že se limitují archaickými dopravními prostředky. Skrze to naberou sponzory na cestu, pro ty pak musí natočit dokument z výpravy, kde jsou jejich značky vidět a zbytek lidí jsou konzumenti motivačních videí a těch pár Othellů, co se na tyhle věci dívají, aby byli zkrátka v obraze. Ať už to jsou trabanty, tatry, nějaký zarezlý motorky a vůbec, výsledek je stejný - je to pořád cestopis, akorát obohacený tím, že se jim každou chvilku vysere technika. Jedinou spásou by pak mohlo být charisma zúčastněných (což je věc, která pro mě zachraňuje Přibáň), nicméně v tomto případě to padá na hubu šíleně, protože zdejší cestovatelé jsou... no prostě hrozný Slováci. Permanentně se tam mátožej jak rozmazlený děcka v zoo, nejsou schopný se naučit alespoň základní fráze jazyka země do který jedou, zato když mají možnost, tak si vezmou od místního misijního kněze jídlo, které má pro místní bezdomovce a ty pak s ním jdou nakrmit jak kůzlátka v lesoparku, u čehož rozumují "Keby alespoň nefetovali..." Bože v tý bandě nechybí ani nesnesitelnej týpek, co hraje na ukulele! Ze stránky formy je to hodně lo-fi, protože krom obligátních dronových a gopro záběrů (zííív uááá) má většina obrazů nezajímavý kompozice a je hrozně halabala na sebe nastříhaná, což ještě vyniká v pitomém využití hudby, kterou objevíte v jakékoli hudební databance pod tagy "africa" a "adventure". Poslední kapka vody do pančovaného benzínu je pak ten fakin overvoice, který zní jak z nějakého korporátního team buildingového videa a regulérně jsem během něj zjistil, že mi ve filmu chybí Adam Lelek. Ale dozvíte se z něj něco o tom, že svoboda je důležitá a pro všechny. Jsem zvědavej, kam se tyhle cestopisy se sebelimitujícími výletníky nakonec dostanou, nicméně nemůžu úplně slíbit, že až někdo zase bude natáčet, jak jde pěšky do Pekingu se zavázanejma tkaničkama nebo napříč Nepálem na kolečkových bruslích, budu u toho. V jeho vlastním zájmu.

Příliš dlouhé zásnuby válčí se scénářem, který je šíleně overstretched a příliš negraduje, protože hrdinka se stále dostává ve svém pátrání do nových a nových slepých uliček a další informace, přibližující ji k osudu svého milého, k ní přicházejí dost neočekávaně a skokově. I boj s předlohou je zde dost patrný v tom, jak se občas děj rozmělňuje do něčeho, co bylo třeba v knize důležité, ale ve filmu, který má už takhle komplikovanou strukturu, to přidává další zbytečnou vrstvu navíc. Zejména to tady odnesla obsedantně-kompulzivní porucha protagonistky. Limity scénáře pro mě ale naopak znamenaly příslib toho, jak se si s nimi Jeunet poradí, respektive jak se je rozhodně vizuálně maskovat. A ani tentokrát jsem nebyl zklamán. Po mezinárodním úspěchu s Amélií, byl režisér celkem nasátý prachama, což jde vidět prakticky z jakékoli scény. Jeunet zde nenaznačuje velké události, ale má prostředky na to je ukázat, nicméně je na něm, co považuje za 'velké události'. Takže když si zálibně pomlaskáváme nad válečnou ztečí s desítkami statistů, perfektními kulisami i efekty, brada nám spadne až třeba u scény z poválečného tržiště, jejíž zpracování už hraničí s manickým velikášstvím Heaven's Gate a kamera ji vyřeší v jednom záběru, který se v průběhu pětiminutové dialogové scény dostane od panaromatu až po detail tváře. I relativně jalový dialog dokáže zachránit tím, že jej zasadí do překvapivého prostředí, v nejčernějších okamžicích začíná vtipkovat a celou dost chatrnou strukturu tragického příběhu funkčně propojuje running joky. Pokud znáte Jeunteovy předchozí filmy, připomeňte si z nich režisérův mindset. V Zásnubách je přítomný celou dobu také, ale není tak agresivní, nicméně pokud se na něj od začátku filmu naladíte, bude vám to dávat větší smysl.

Báječný osud Amelie Poulainové je autobiografický film Jenueta, ve kterém uťáplé přerostlé dítě režíruje životy ostatních, aby je vmanipulovalo do určitých pozic. Tím dokazuje, že nikoho osud není předdefinovaný a nejednou obhájí bytí ve lži před hnusnou pravdou (viz např. fiktivní dopisy domácí, napravující v jejích očích křiváckého manžela). Existencialistická romantika a obhajoba života vedeného v neustálé kompilaci sidequestů bez hlavního motivu, který vede jen k neštěstí a zklamání. Koneckonců důkazem může být už samotná práce se zasazením do stejné Paříže, ve které se odehrával před šesti lety například film La Haine. Jenuet sám přiznává, že s každou změnou setu čekalo štáb hodinové martyrium úklidu odpadků, zamazávání graffiti a trochu starýho pána podezírám, že i toho černošskýho statistu by nejradši namaloval na bílo. Důvodem je to, že Paříž, kterou uvidíme, je taková Paříž, jakou si ve své eskapistické naivní představivosti vymyslela sama protagonistka. A to, že taková Paříž nikdy není, nebyla a nebude, jen problém náš, protože ji takto nevidíme, přičemž prostředky máme stejné jako ona.______ I kdyby cokoli z předchozího nerezonovalo, těžko nelze podlehnout něčemu, co je tak neuvěřitelně výborně a nezaměnitelně natočenýho. Vyjmenujte jakoukoli formální metodu a ten film ji alespoň jednou využije. Jsou zde veškeré typy záběrů, několik druhů narací a nyní když jsem konečně viděl Blu Ray, tak jsem si navíc užil ten neuvěřitelný sound design. Ty změny zvukových pozadí, když domácí čte falešný dopis poskládaný z jiných dopisů, ten apokalyptický šum stromů, který zní u Améliina ovdovělého otce. Ona tu je ta otřepaná fráze s "V tom filmu je všechno." - ale.ono.v.tomhle.filmu.je.fakt.všechno. Z celého materiálu by se dal sestříhat trailer na prakticky jakýkoli filmový žánr. Proto také funguje závěrečné rozpoznání Amélie a Nina, protože po veškerém tom audiovizuálním eskamotérství se najednou vše vypne a jim zbyde jen pomalá, tichá scéna bez hudby a beze slov, ve které jsou jen oni dva. Já se snažím neúspěšně krotit, ale fakt neviděl dlouho něco takhle dobře natočenýho. Romantická komedie o přerostlých dětech na obřím pískovišti, kde se v režisérovi ono infantilní nadšení mixuje s empatickou a pozornou povahou, která každou postavu dokáže vytvořit z povědomých niterností. EDIT 2022: Zasazením do vysněné variace reality, kdy se může romantický příběh rozvíjet na pozadí stagnující historie, je vlastně Amélie (hrdinka Konce dějin) duchovním nástupcem Ženy za pultem (hrdinka normalizace).