Kaferano

Poutavě ztvárněné fanatazie dvou dívek, z nichž jedna si píše deník, v kterém je zazanamenáno jejich vzájemné pouto a narůstající odpor ke světu svých rodičů. Tuto skutečnost ve filmu je třeba přijmout jako fakt, který vedl obě dívky k tragickému činu. Líbil se mi nápad sledovat celou událost očima dívek, divák má tak možnost posoudit, zda byl jejich čin adekvátní událostem nebo jestli byly obě opravdu narušené. Z mého pohledu jsou obě dívky dost infantilní a naivní. Nedokážu si představit, že bych si ve čtrnácti takhle připitoměle hrála a obě holky mi přišly dost na palici. Možná tomu pocitu pomohl příliš afektovaný herecký výkon Kate Winslet, ale pravděpodobně to po ní režie vyžadovala. Melanie Lynskey byla přirozenější a jejím emocím se dalo věřit. Představa, že obě ženy ještě žijí a nesou tíhu svého činu je docela děsivá a dodává celému filmu váhu.

Možná bych hodnotila i víc pro atmosféru a dobře vystavěné napětí, kdybych neměla na závěr pocit, že veškerý potenciál scifi námětu na sebe vztáhla příliš jednoduchá osobní idea. Idea ztráty víry a jejího opėtovného nalezení skrz hlubší smysl zdánlivě náhodných udalostí. Pěkné, ale chyběl mi právě kontrast nějaké univerzální myšlenky, týkající se návštěvy z vesmíru..

Přiznám se, že mi tenhle film příliš nesednul. Čekala jsem od takového silného námětu asi víc. Je možné, že by mi nevyhovovala už samotná předloha, přestože vylíčení Ježíše jako obyčejného a pochybujícího člověka je velmi zajímavé a možná i důležité. Ale nezaujalo mě ani filmové zpracování. Myslím, že se až příliš vymklo jakékoliv spiritualitě. Scény, kdy se o to režie pokouší považuju spíš za slabší. Samozřejmě trýznivé scény ukřižování a veškerého Kristova utrpení cítícího člověka zasáhnou, také nelze jinak než obdivovat herecký výkon Willema Dafoe, ovšem film jako celek pro mne osobně neměl hlubší význam.

Cesta duše nepřipravené na smrt. A kdo z nás je připravený? Vždy, když Oskar procházel světlem, měla jsem obavy, že dojde na Reymonda Moodyho, ale zde nebyla dostatečně využita ani zmíněná Tibetská kniha. Ale to je jen dobře, jinak by prázdnota a bezmocnost Oskarova putování nebyla tak zdrcující. Snad i tolik kritizovaná délka ( asi právem) tím dostává nějaký smysl. Gaspar Noé prolomil tradiční bariéru mezi divákem a obrazovou iluzí, otočil k nám hlavní postavu zády a nekompromisně tak donutil diváka uvíznout v situacích, které by prožít asi nechtěl... Je to muj první film od Gaspara Noé, takže jeho vizuální pojetí bylo pro mne nové a je vidět, že ten chlap se nebojí ani otevřených porno scén, i když scéna potratu mne trochu překvapila. Každopádně jsem cítila podobné emoce jako u filmu Requiem za sen, emoce lítosti nad zmařenými mladými životy. Jako matka to snad ani nemůžu vnímat jinak...

Opět vizuálně a zvukově napěchovaný snímek. Peter Greenaway vždycky dokáže přijít s něčím, co se jen tak nevidí. Ať už se jedná o námět, jeho vizuální ztvárnění nebo plejádu nahých těl a erotických scén. S výtvarným pojetím jsem si přišla na své, řekla bych, že má dvě polohy. Jedna je klidná, lyricko poetická, vystihující povahu kaligrafie a druhá je fragmentálně rozbitá, jak časově, tak obrazově. To bylo pro moje oči dost zátěžové. Hlavním námětem je samotná kaligrafie a tantokrát v neobvyklé podobě malování či psaní na lidské tělo. Příběh Nagiko jsem vnímala jen jako prostředek pro toto ztvárnění. Nagiko má závislost na popisování vlastního těla a je posedlá hledáním vhodného milence. Jenže je buď dobrý kaligrafik a špatný milenec nebo obráceně. Po různých peripetiích narazí na Jeremyho v podání Ewana McGregora. Mimochodem Ewanovi je tu 25 let a jeho role je dost odvážná. Situace se nakonec obrací a Nagiko pak hledá vhodné muže , aby na ně mohla napsat, co má na srdci. Vykoupe je, oholí, namaže citró.... No nuda nuda šeď šeď:-))) Pro mě byl ale celý příběh dost plochý, až povrchní a dramatické scény neměly tudíž emotivní náboj a vyzněly spíš teatrálně. Z toho důvodu nemůžu dát plný počet. 75%

Především nejde o nic perverzního ani nejde o žádná radikální tvrzení. Slavoj Žižek zde s dávkou vtipu spíš poukazuje na jevy, kterých si divák běžně nevšimne nebo na ně v průběhu filmu prostě nestihne reagovat. Podává hypotetické možnosti, které fungují spíš jako podnět k prohloubení vlastního vjemu. Bála jsem se freudovského výkladu, ale např u Hitchkocka, který se sám psychoanalýzou zabýval je tento výklad na místě a mám dokoknce chuť zvýšit svoje hodnocení Vertiga. U ostatních režisérů, kteří myslim freudovskou psychologii přesahují, jsem měla pocit, že i Žižek poukazuje víc na fenomény hlubinné psychologie jako takové ( ve druhé polovině dokumentu), na mísení vnitřní reality s vnější, na projekce vnitřních obsahů, sílu imaginace a navodí tak vnímání, které narušuje běžné kauzální myšlení, což je typické třeba u Lynche a Tarkovského.. Pro mě to byly velmi podnětné postřehy a hypotézy, hodné zaznamenání a také mě nadchlo množství rozmanitých ukázek. Asi nejvíc mě zaujal pohled na Vertigo, rozbor mužské a ženské imaginativní síly u filmů Solaris a Eyes Wide Shut. Také fenomén neživých předmětů, které získají autonomii v lidském jednání. Prostě to bylo celé zábavné, včetně angličtiny, které jsem konečně rozuměla :-))

Hned jsem si oblíbila Heroldovu matku a strejdu generála. Maude byla na mě až moc diblík, tudíž jsem se nedokázala do jejich vztahu úplně vcítit. Také jsem si jistá, že bych takový film přiljala mnohem líp v letech, kdy mi bylo podobně jako Heroldovi a musela jsem nosit stejně nemožný oblečení jako on. Je to film svojí doby a možná i trochu přeceňovaný.

Jak prokázat lásku takový vopici? Nezbývá než oční kontakt a Naomi dělala, co mohla, takže si klidně mohla na konci vzít aspoň svetr. Film mě začal bavit až od chvíle, kdy se posádka vylodila, do chvíle, kdy se Naomi rozhodne zabavit Kinga kabaretním vystoupením. To byl děs a Kingovi bylo taky trapně. Je fakt, že Naomi nemohla použít svoje vnady, sexuální vzrušení by byla pro barbínku asi větší fuška... Začátek byl nudný a dlouhý a konec to docela shodil ledním revue na zamrzlém rybníčku s ozdobenými vánočními stromečky. Jinak se mi líbily efekty a vybavení na ostrově, asi nejvíc pařezový stonožky a ozubení vodní penisové. Doufám, že to v rekvizitách nevyhodili, dalo by se to použít do dalšího dílu Intimního tajemství. Proč ale u takových filmů neustále dochází k přemnožení veškeré havěti? Mě v tu chvíli každý souboj přestane bavit. No a kdyby aspoň naznačili, jak převezli opičáka.... 75%

Nostalgická tečka za Lovem a Rybolovem. Ze všech známých postaviček jako by pomalu prchal život. Nebo to bylo tím, že jsem tentokrát byla střízlivá? Nevim, ale nejspíš došlo k vyčerpání nápadů a nesrovnala by to ani lahev vodky...

Podle ukázek jsem čekala efektní, načančanou akční podívanou. Místo toho jsem dostala ponurou, depresivní, téměř bezvýchodnou vizi. A to je jenom dobře, protože vše bylo tak autentické a nekompromisně drsné, že o nějaké efektní stylizovanosti nemůže být řeč. Jediný úsměvný okamžik vyvolala scéna porodu, to by ve skutečnosti s Clivem Owenem nedopadlo takhle hladce:-)) 85%