Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

<< předchozí 1 2 3 4 5 6
    • 5.8.2008  16:16

    Viz Renescovy záchvaty

    • 8.6.2011  22:28

    Pro toto road movie Wima Wenderse jsou od počátku až do konce typická nenaplněná očekávání a od nich se odvíjející divácká očekávání nenaplnění. Postavy nedokáží dostát svým vytyčeným cílům: smluvené schůzky se neuskutečňují, deadliny se nedodržují, vtipy se nedoříkávají do konce a na dětské hádanky nikdo nehledá odpověď. Neschopnost v jednání je však vyvážena posedlostí (nejen televizní) kontemplace během křižování venkovskými i městskými oblastmi. Klíčovým formálním prostředkem filmu je snímání, mezi jehož specifika lze krom vysoce zrnitého černobílého obrazu zařadit četné užívání hlediskových záběrů, často kombinovaných s pohybem kamery. Postavy fotografují, panoramují pohledem, anebo jen - usazeni v jedoucích automobilech, vlacích, nadzemkách, lodích či letadlech - nechávají krajinu ubíhat před svýma očima ve stylu fenoménu „phantom rides“ z počátků kinematografie.

    • 20.12.2008  19:19
    Alpha (2007)
    ****

    Alpha nahlíží na první, a zároveň nejspíše i na poslední setkání dvou žen. Paranoidní dívka se snaží majetnicky si k sobě připoutat starší ženu, s níž hned na první schůzce strávila noc. Když ta začne naznačovat potřebu samoty a odpočinku, nějakého intervalu mezi tímto a příštím shledáním, urážlivá hysterka na odchodu projeví svou nesnesitelnou despotickou povahu. Film uplatňuje estetizující styl skrze černobílou kameru, sílu ticha a především ženskou nahotu – dívka je po většinu času tohoto „postkoitálního“ dialogu nahá, což symbolizuje její přilnutí k o dvacet let starší milence, která je naopak již od počátku zahalená a toužící po chvíli samoty. Název filmu má snad spojitost s výjimečností zobrazené události – prvního rande, které může počít nový vztah. V tomto smyslu je však více než zřejmé, že název "Omega" by vyzněl nejinak.

    • 20.6.2011  18:13

    Líbí se mi, jak se autorka filmu evidentně dobře orientuje ve feministické a feministické filmové teorii, jejichž známé teze do svého filmu zakomponovala funkčním způsobem a dodala mu tak smysl, závislý však na specifické strategii diváckého čtení. Dle Laury Mulveyové je žena na plátně obecně submisivním objektem, existujícím jen pro mužský pohled, než aby plnila v příběhu významnější funkce. Podobně jako v německém filmu ‚Portrét alkoholičky‘ od Ulrike Ottingerové, je i v ‚Anatomii pekla‘ výslednou emocí diváka frustrace z pohledu na ženské tělo, které není nijak estetizováno, naopak je podvratně „démonizováno“ přirozenými tělesnými a dermatologickými funkcemi. Známá věta Helke Sanderové, že dokud žena neochutná svoji menstruační krev, „nebude nikdy svobodná“ (čili nepozná sama sebe), dochází v ‚Anatomii pekla‘ naplnění, jelikož o sebepoznání v celém filmu jde (ona si najme gaye, aby jí k němu dopomohl formou sledování jejího těla a diskusí, ale to evidentně nestačí). Film má zároveň chladně promyšlenou parametrickou formu, v níž se odehrají čtyři schůzky pokaždé se stejným řazením několika prvních záběrů, upozorňujícím na penetrační povahu procházení jejím domem ještě před samotnými penetracemi sexuálními. Rovněž mnoho jiných různorodých aktivit připomíná penetrace – od zmiňované cesty do útrob domu přes explicitní scény sexu a přetínání žil až po takové detaily jako krmení ptáčete housenkou. Jde o velmi tělesný film, v němž příznačně nejvíc škodí ty typicky francouzské banální kecy, které se snaží vzletně opisovat sledovanou realitu a celek balí do pseudointelektuálního oparu.

    • 20.6.2011  23:52

    Hraný, až teatrální propagační film má za cíl informovat občany o smyslu přídělových lístků na potraviny ve státem řízeném hospodářství, a zároveň bojovat proti šmelině. Paralelně konstruuje dvě dějové linie - příběh holčičky, bojující v nemocnici ve vysokých horečkách o život, se prolíná se soudním procesem se dvěma šmelináři, kteří její stav způsobili nezákonným prodejem zkaženého masa, jež ani neprošlo povinnou hygienickou kontrolou. Soudní místnost slouží jako konfrontační pole potenciálních názorů, vztahujících se k této problematice. Obhájce šmelinářů evidentně nechápe význam přídělů a kritický tón vůči občanům, kteří zprostředkovávají svým bližním potraviny „jinak“ než nařizuje stát. Přizvaný soudní expert nad obhájcovými argumenty místy otcovsky zakroutí hlavou („ale pane doktore…“), s přehledem však celou problematiku vysvětlí a zasadí ji do rámce aktuálního stavu zemědělství. Zatímco se děvče v nemocnici uzdravuje přispěním dramatické krevní transfuze, soudce vynáší šmelinářům nepříznivý verdikt. Jedná se o propagandu podanou narativními postupy, tedy stravitelnou a zábavnou formou.

    • 24.2.2012  14:42

    Na nadšeného klarinetistu Arthéma upustí stěhováci skříň, která zarazí Arthémovi nástroj do krku tak, že mu kus čouhá z huby a kus ze zátylku. To plodí fyzicky-komické situace (např. kolemjdoucí považuje klarinet i Arthéma za jeden organický nástroj a začne na něj hrát).

    • 24.2.2012  21:33
    Aveugle, L' (1899)
    ***

    (rok vzniku 1898). Žebrák je vyhnán policistou z lavičky, na které se po chvíli uvelebí čistě oblečený pán a usne. Žebrák nasadí pánovi svou somrovací cedulku. Následně policista vyžene z lavičky i nic netušícího pána.

    • 24.6.2009  14:47

    Další geniální potvrzení toho, že detailní historické rekonstrukce ve filmu jsou doménou Němců, jejichž kapitoly zárověň patří mezi ty nejčernější.

    • 25.8.2011  19:03
    Babicovy dobroty (TV pořad) (2008)
    odpad!

    Když se něco připálilo v "Ano, šéfe!", Pohlreich si rýpl: "Zpívá Petr Spálený...", nebo "Tady je to trochu připálený, ale prdel si to přebere". Když vytáhne nějaký Babicův host z trouby zuhelnatělou pečeni, Babica drží hubu, protože tak je to správně.

    • 28.7.2008  00:07
    Bathory (2008)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 18.6.2011  13:48

    'Battle Royale' vrací úder nablblým diskusím o škodlivosti násilí v médiích a jeho negativních dopadech na mládež: v alternativní dystopické realitě současného Japonska se stává zpustlá mládež největší hrozbou celé společnosti i bez přičinění médií a stát se ji rozhodne „očistit“ řízenou selekcí. Krvavý akční film, simulující podmínky občansko-válečného stavu, v němž umírají rozhodnutím vlády teenageři coby konkurenti v boji o přežití, představuje podobenství k faktu, že „život je boj“ a obžalovává především totalitní systém. Na mládež nemá špatný vliv ono stále propírané násilí v médiích, nýbrž násilí odhlasované představiteli státu. Ve stínu radikální 'Battle Royale' vyznívají filmy o socializaci a kultivaci mládeže (např. 'Mezi zdmi') paradoxně jako pouhé referáty o beznadějném stavu bez řešení. Podobné fašistické návody nelze brát samozřejmě vážně, čemuž odpovídá patřičný happy end a psychologické vykreslení teenagerů, z nichž je skutečným psychopatem pouze jeden student, jemuž nečiní adaptace na bojové podmínky žádné potíže, zatímco zbytek třídy se potýká se specifickými problémy a otřesy, spojenými s náhlým přerušením mezilidských vazeb, či ztrátou civilizační slupky.

    • 6.8.2006  09:09

    Život a duše ženy nemají pro africké muže takovou cenu, jako pro ty evropské. Proto nás asi udiví, že smíšený vztah keňského domorodce a Švýcarky může pohřbít a v nenávist obrátit série jejích jednání, která mohou být pro evropské diváky pochopitelná (nesouloží v šestinedělí, je příjemná na své okolí, snaží se narozdíl od ostatních pomoci rodící ženě, přestože je prý "očarovaná", oplatí muži facku, seřve ho za chybu místo aby raději mlčela), ale která narušují masajské "zvyky". Takový vztah je odsouzen k disharmonii a je jen škoda, že tak dobré téma uvozuje nesmysl s náhlým opuštěním letitého přítele a nádech červené knihovny, kterého se film už nezbaví.

    • 10.3.2007  19:00
    Blíženci (1999)
    ***

    Počáteční sekvence jako by (především ve zvukové složce) poukazovaly na přítomnost jakéhosi démona, který má moc pobíjet lidi pouhým svým vzhledem; neustále se vrstvící reminiscence však děj stále více osvětlují a uvrhávají do pozemského "normálu". Nadpřirozeno začíná vyprchávat, a to je u filmu mysteriózního vzezření ta největší skoda.

    • 10.4.2011  19:39

    Snad jediný film pro děti, kde se hodnotí prsa spolužaček a kde zazní věta, že dobrý hospodář zpracuje "i to hovno". Navíc je sympatické, že sport je propagován nenásilně a v osobě otce hlavního hrdiny nachází i pádně argumentujícího odpůrce-pivaře, který přirozeným neherectvím a humorem získává diváky na svou stranu. Názorů na svět je zde více, ale zádný není nějak ostře potírán. Každý si vlastně přijde na své, nejvíce však bohužel příznivci Dalibora Jandy a jeho "hitů".

    • 2.3.2007  14:30

    Cením si hlavně té stále se navracející myšlenky: když ortodoxní dogmatik, uvažující v mantinelech spletence pevně daných zákonů, stane tváří v tvář "nevyléčitelné" výjimce a dozvídá se skrze ní něco konkrétního o životě, o světě.

    • 30.7.2006  09:13

    Úžasně pomalý film o únavě životem. Spalující letní vedra, McQueenův mrtvolný minimalismus a chlad, strohé promluvy odrážející jakoukoliv pozornost okolí. Služba bez parťáka, bezejmenní mafiáni, dlouho nepřehledná kriminální rovina, o níž ani tak moc nejde. Jde spíš o ty bariéry ze skla, které nikdo neprostřelí a policistu "nezraní", o absolutní ztrátu cítění, kterou zavinila léta služby tváří v tvář nebezpečí a smrti. Případem je tu sám Bullitt, ne ti neznámí pánové, kteří se většinou objevují jen aby byli po chvíli rozstříleni na cucky, anebo usmaženi na troud.

    • 24.2.2012  13:44

    Nápad který jsme mohli vidět v Méliésově 'Spiritisme abracadabrant' (1900), v 'Undressing Extraordinary' (1901) R. W. Paula a kdoví u koho dalšího ještě. Tady Alice Guy zapojuje pestřejší škálu oblečení, které se na pána nabaluje, zatímco on se zoufale snaží vysvléct.

    • 22.7.2011  21:52
    Crash Road (2007)
    odpad!

    Kdyby neměla Hanychová scénářem předepsané to věčné odmítání sexuálních návrhů, mohlo vzniknout alespoň průměrné porno (a že ten crazy děj postavený na „hledání dobrých lidí“ se hodí tak akorát do porna). Ale protože vše, včetně nevinnosti hlavní postavy za každou cenu, je myšleno vážně, tak je to jen shit.

    • 26.8.2012  13:42
    Critic, The (1963)
    ***

    Trefnější název by byl 'The Folk Critic'

    • 21.1.2013  01:19

    Když jsem psychopatický vrah a narkoman a horuji po panence napěchované drogami, kterou má v držení nevidomá a momentálně osamělá žena ve svém bytě, tak si tu panenku vezmu násilím a nebudu se převlékat za neexistující sousedy a nahlížet pod lampu během přátelské konverzace o lejně. Nota bene když od toho bytu mám klíče a jsem zvyklý v něm vysedávat a schovávat mrtvoly v době, kdy není paní domácí doma. Jenže vypuštěním nesmyslů by ten film byl o 100 minut kratší a nestal by se dokonalým příkladem principu retardace filmového vyprávění. Navíc mi přijde dost trapné to manželské objetí na konci, kdy je Susie odměněna za to, že přemožením gaunera dosáhla konečně statusu "nejlepšího slepce na světě", kterého z ní chtěl manžel celou dobu vycepovat, a proto ji nikdy nepomáhal s domácími pracemi nebo nehodami. Esteticky to na mě působí jako B-film, ze kterého marketing a divácké přijetí udělaly A-film. Nejen, že je to šestáková historka s plonkovými herci hrajícími dost nepřesvědčivé divadlo (vyjma Hepburnové a Arkina), ale zajímavé není ani pojetí ženské hrdinky, která zůstává i přes svůj zážitek jen domestikovanou slepicí, jakou byla od začátku. Hlavní zásluha ze smrt gaunera jako by totiž byla připsána manželovi, který u ní nebyl - podobný rozpor mezi aktivitou a připsanou zásluhou známe třeba z porodnic. Nelogický a konzervativní film.

    • 15.10.2006  16:00

    Jirešův "Žert" (ač nevypovídá o černých praporech nějak podrobně) je přeci jen trochu jiná (autentičtější, silnější) káva. Především to není taková "sranda".

    • 18.6.2011  13:54

    Konverzační komediální drama je typickou variací na věčné téma souboje tradice s modernou. Kdesi ve staré pekingské čtvrti, určené k demolici, stojí staré lázně. V současné techno-éře se však jedná o prostor navštěvovaný spíše lidmi vesměs duševně či fyzicky handicapovanými, či tonoucími v životních krizích. Z provozovatelů lázní se tak stávají blíženci 'Amélie z Montmartru', řešící všechny problémy svých zákazníků svéráznou, a především hřejivou výpomocí. Voda coby prazákladní složka potřebná k životu představuje v 'Čínské lázni' vše prostupující motiv, přičemž způsob jejího užívání definuje postavy: bratr z industriálního jihu Číny má rád sprchy a představuje si je stylizované do podoby myček na auta, pro vyznavače klidného životního stylu jsou zde lázně, kde lidé diskutují, soutěží, umírají i nacházejí sebevědomí. Takový svět je však již po marném boji s pokrokem a proměnami životního stylu na ústupu, což se filmu daří hořce demonstrovat.

    • 2.9.2011  02:32

    Nejoceňovanější film Lisy Cholodenko je pro mě jejím nejslabším. Škoda, že její lesby přestaly šňupat lajny heroinu v teple vymalovaných bytech a daly se na snobské popíjení červeného vína během stylových večeří ve stylových domcích ze skla a oceli – i přes tu sebedestrukci byly dříve spontánní a životné, zatímco dnes připomínají jen průměrnou americkou rodinku, řešící tendenční ptákoviny, kterým může tleskat tak maximálně Americká filmová akademie ve snaze demonstrovat, že není tak konzervativní, jak se říká. Queer tematika ještě nezaručuje nekonvenční celek. Co je tady tak super a na Oscara? Tlachy o všem a o ničem, tak typické pro "nezávislý film"? Domestikace a adaptabilita lesby na stereotypy hetero rodinného chování (výchova pubertálních dětí a upřednostňování kariéry před vztahem jak v nějaké macho honbě za "bohatším" životem)? Útoky na konvence, které jsou buď zcela blbé (sledování gay porna jako stimulace pro lesbický sex), nebo nejsou dotaženy do konce a navracejí se zpět do korektnějších, bezpečnějších mezí? Myslím, že tu nominaci si zasloužil jen Mark Ruffalo, jehož postava pro mě zůstává jedinou skutečně uvěřitelnou. Beningové a Mooreové coby zavedeným hvězdám nelze lesbickou identitu ani věřit, natož aby ještě dokázaly postihnout její zvláštnosti a krásy, jak je známe z reálného života, nebo z jiných filmů. Například z „Vrcholného umění“.

    • 8.6.2011  22:42

    Tento frauenfilm zobrazuje životy postav s podobnou těžkostí, jaké je vystavena hned v úvodu nacistická vlajka pod náporem much, které na ni usedají, jako by byla v dobách své největší slávy již mršinou. Obdobně jako v několika filmech Fassbinderových, i zde je stín nacismu po letech či dekádách stále přítomný. Sanders-Brahmsová je však mnohem dekadentnější v zobrazování jeho dopadu na postavy. Nespatříme kontexty a příčiny - vraždy, popravy, transporty smrti. Sledujeme jen zruinované, zdeformované, paralyzované postavy, páchající ve svobodné době po válce bez explicitně vyjádřených motivací srovnatelné zlo a podstupující srovnatelnou bolest. Film může svou strategií svěření režisérčina autobiografického vyprávění doposud nenarozenému, v jistých fázích děje dokonce dosud nepočatému dítěti, připomenout Plechový bubínek. Podobně může dovršením totálního rozkladu rodiny i psychiky hlavních postav v okamžiku, kdy ze sdělovacích prostředků promlouvá Adenauer o ekonomickém zázraku, odkazovat ke smrti v nejlepším z Manželství Marie Braunové.

    • 9.10.2006  14:52
    Dívčí válka (divadelní záznam) (1991)
    **

    Za kopírování scén a jednoho "charakteru" ze Života Briana od Monty Pythonů - a nedá se to ani nazvat citací - se to tak vysoce hodnotit nedá. Zůstávají už jen herecké momenty Maděriče a Jiráka, které nepodléhají žádné scénáristice za pět prstů. Ale to je málo.

    • 20.12.2008  19:15
    Dive (2008)
    ****

    „Muzikálový“ film vypráví o nejisté budoucnosti vztahu dvou dívek, jehož nerovnosti jsou přirovnávány k rozdílnosti dvou hudebních stylů, které vedle sebe jen těžko koexistují. První z dívek je rebelka nedbalé elegance, jejíž charakter určuje rapperské sebevyjadřování a přímý tah na branku ve svádění děvčat po nočních klubech. Její láskou na jednu noc je obyčejná holka, notující si banální country song Jackson, v originální verzi duet muže a ženy. Obě se navzájem citově zraní skrze interpretaci toho, co se jim líbí, čímž je stvrzena jejich propastná disharmonie a neschopnost utvořit pár - rapperka se nechává v klubu unést svým talentem a předvádí se před neznámým chlapcem bez ohledu na svůj čerstvý dívčí úlovek, ta pak v nočním metru začne přiopilá zpívat k nechuti rapperky Jackson a nechává společensky unavaného spolucestujícího, aby se k ní přidal.

    • 18.6.2011  13:45

    Kon Ičikawa užívá v 'Dívce z Tokia' celé spektrum stylových postupů, typických pro filmy francouzské nové vlny. Žánrově je jeho film hravým love story, v němž se francouzský student Niko setkává v Tokiu se svou někdejší japonskou přítelkyní Miyou. Formou nechronologického vyprávění, flashbacků, eliptického střihu a za zvuků procítěného francouzského popu rekonstruuje minulost vztahu hrdinů i přítomné marné snahy strávit v rušném městě nerušenou společnou chvilku. Výsledek vyznívá jako fascinace francouzskou novou vlnou, v níž se japonské zobrazovací tradice připomínají jen v krátkých záblescích. Velký celek podzimního lesa, uprostřed něhož se milenci válí v pozadí v listí, vystřídá po ostrém střihu detail na jejich objetí přímo před kamerou – vše obklopující přírodu pohltil člověk a japonský prostor byl dobyt světovými trendy. Francouzslý student jede do Tokia na kongres, za spolubydlící má Španělku, jejich japonská kamarádka vystudovala v Paříži - pokud narazíme na Japonce, pak jde o zástupce starších generací, kteří jsou vykresleni jeko nedostatečně kosmopolitní nositelé konfrontačního tónu vůči cizím kulturám. 'Dívka z Tokia' je japonská asi tak jako Nicolas Sarkozy a z francouzské kinematografie přejímá to nejbanálnější, co je pro ní typické - celovečerní procítěné pitvání jednoho milostného vztahu.

    • 5.1.2013  03:37
    Dny zrady I. (1973)
    ***

    Typický produkt éry 'ofenzivní normalizace': pokřivený výklad dějin, Hitler jako neurotický psychopat a primitiv, zdůrazňování připravenosti SSSR pomoci nám v obraně Sudet, komunisté jako jediná skupina odhodlaná k obraně, masy lidí v davových scénách zpívají internacionálu a provolávají slávu SSSR, jako bychom byli národem komunistů již za první republiky. Zároveň netypický produkt té doby: je to profesionální, místy i psychologicky působivé a věrohodné (Gottwaldovy projevy, rodina s padlým synem), nevyvolává to nezamýšlené emoce, čili jde o film dokonale manipulativní a nebezpečný (opusům Trapla, Steklého a spol. se smějeme, ale Vávrově profesionalitě je možné podlehnout). Impozantní davové scény, věrné zastižení diplomatické komunikace.

    • 20.6.2011  23:54

    Symptomatický příklad poválečné tendence dokumentů zviditelňovat proces plnění plánů a lámání pracovních rekordů, a jmenování a heroizování jedinců, kteří by měli být pro ostatní vzorem. 'Dohnat a předehnat' v úvodu představuje několik slavných vynálezců, jejichž patenty posunuly v naší zemi vývoj mílovými kroky kupředu. Vedle velkých osobností pak staví tři prosté dělníky, kteří v práci v továrně vymysleli zlepšovací návrhy, za něž byli graficky názorně zobrazeným sytémem patřičně odměněni. Film se snaží pateticky laděným komentářem probudit malého vynálezce dřímajícího v každém z nás a apelovat na naše přispění k všelidové prosperitě. Ovšem samozřejmě v rozumných mezích – dokument se pro pobavení zmiňuje značně výsměšně i o několika patentech absolutně nesmyslných.

    • 16.12.2011  11:33
    Dům (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

<< předchozí 1 2 3 4 5 6
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace