Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

1 2 3 4 5 6 následující >>
    • 17.8.2011  22:21
    Win Win (2011)
    ***

    Film, v němž každá postava řekne slovo "shit", i když sama uznává, že by se takové slovo používat nemělo (až jsem čekal, že Giamattiho nejmenší prcek řekne jako své první slůvko místo "táta" právě "shit", ale to se překvapivě nestalo). Základní ponaučení: i když každá postava morálně poklesne, zaslouží si pochopení a odpuštění. Tahle banalita spolu s křečí místo humoru v první třetině činí z filmu spíše slabší výpověď o obyčejném životě.

    • 3.2.2017  14:32
    Zdaleka (2015)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 6.7.2011  01:48

    V komedii 'Na hromnice o den více' se Bill Murray ocital v zajetí časové smyčky, která mu dávala příležitost poznat jeho nesnesitelnou povahu a změnit se. V akční sci-fi 'Zdrojový kód' hledá Jake Gyllenhaal teroristu v podminovaném vlaku během osmi minut před výbuchem, které však může prožívat stále dokola od začátku, zatímco jeho vědomí o progresu v pátrání zůstává. Nejvíc mi to připomíná nějakou chytlavou PC hru, v níž do zblbnutí načítáme uloženou pozici, abychom s o něco lepšími výsledky než v předchozím pokusu postoupili zase o krok dál. Jak si Gyllenhaal postupně osvojuje prostředí vlaku, přechází od afektovaného herectví na pěst k ležérnosti Jamese Bonda, kterému se na poslední pokus podaří splnit misi a navrch sbalit spolucestující. Do filmu se krom kulturních odkazů promítly symptomy své doby (např. terorismus z víry v 'lepší svět', US vojenský patos a mediace boje za vlast) i lehce křečovité návody na to, jak 'zlepšit svět' i bez teroristických metod. Duncan Jones má na srdci jistě ušlechtilé věci, které však rozmělňují sci-fi akci do sentimentální romantiky, a tím vlastně potvrzují, že génius je přeci jen v chladném systému, kdežto senzitivní lidští chaotici mají tendenci jej akorát (chtě či nechtě) narušovat.

    • 18.6.2011  12:41
    Zen (2009)
    ****

    Historický film o příchodu zenového učení do Japonska a jeho tamějších počátcích je překvapivou výjimkou ve filmografii Banmeie Takahashiho, specializujícího se jinak na žánr pinku. Pro diváky nezasvěcené do historického a kulturního kontextu spojeného se zenem se může jednat o vysoce abstraktní film bez sebemenší sebevysvětlující tendence, což však není nijak vzácný rys u filmů, popisujících podrobně různé japonské kulturními fenomény, jež mohou být japonskému publiku známy, zatímco nejaponskému ne (např. proces buddhistického pohřbu v Pohřbu, či život a ukázky z díla Yukia Mishimy v Mishima: A Life in Four Chapters). Krása snímku spočívá především v zachycení filosofické podstaty asijských náboženství, ve svobodě jednání během náboženské praxe, která dosahuje až magických účinků a kontruje svojí idiosynkrazií náboženstvím doktrinálním.

    • 28.3.2014  12:45
    Zen for Film (1964)

    Film určený k postupnému stárnutí a postupnému proměňování se vlivem analogových projekcí. Pokud vlastníte digitální kopii, tak jste ho neviděli.

    • 19.8.2010  00:19

    Je těžké pokoušet se vůbec nějak hodnotit filmové perly československé budovatelské éry. Většinou přinášejí až tak precizně vyšperkované rozlišení mezi "dobrem" a "zlem" uvnitř fikčního světa, podpořené všemi možnými prostředky jako hereckými projevy, replikami, rekvizitami, kostýmy i hudbou, jíž postavy v soukromí poslouchají, jako bychom sledovali spíše pohádky. Toto je navíc pohádka muzikálová. Všudypřítomné úsměvy a objetí už v dnešní individualismem poznamenané době působí spíše homoeroticky, než aby fungovaly jako projev lásky k svazáckému bližnímu; jedinou nadčasovou postavou tak klasicky zůstává ta záporná (Jiří Adamíra), mající komickou tendenci opíjet členy tanečního souboru po barech ve snaze sabotovat mu představení. Dobový kontext toho filmu už je tak neaktuální a vzdálený, že film krom historické hodnoty přináší už jen dost špatně natočenou, muzikálovými čísly neúnosně natahovanou prču.

    • 20.6.2011  23:40
    Zlopověstné dítě (studentský film) (2002)
    *****

    Interaktivní portrét 21letého truhláře z malé vsi, zaměstnaného u nadnárodní firmy Siemens a toužícího po vybočení ze slepé koleje průměrného zaměstnaneckého života, je holdem vzdaným vnitřnímu fondu člověka, přičemž Lucii Králové je spíše ku prospěchu, že se onen člověk zabývá psaním literatury implikující brak a shromaždováním faktů o koncentračních táborech a nacistických metodách vyhlazování. Králová v těchto bizarních zálibách nachází způsob, jak vést dokonalé paralely mezi jistým historickým obdobím a statem quo soudobé společnosti. Kamera panorámuje přes budovu Siemensu stejně jako přes hrdinovy modely budov nacistických koncentráků. Dávno zpopularizovaná hudba z filmu Tenkrát na Západě spojuje válečnou epochu se současností, protože obě připomínají Divoký Západ - dříve se věznilo a fyzicky i duševně likvidovalo v koncentrácích, dnes se to děje v zaměstnáních, která neskýtají „moderním otrokům“ žádnou perspektivu. Hrdina žije tím, aby se vymanil z pozice ovládaného a stal se skrze něco odborníkem - má plán a jasnou vizi toho, co od života nechce (vím, co od života nechci - není to právě odpověď na onu věčně stejnou otázku „co z tebe jednou bude, když tohle děláš“?). Samozřejmě že otec-kameník, který celý život mlátí palicí do kamene a občas se mezi těmi údery jde domů vyspat, nechápe, že jeho syn se chce na něco specializovat, a že kvůli tomu cestuje. Samozřejmě, že na otázku, zdali má se synem dobrý vztah, odpoví, že ne. Stejně tak tento film, jeho hrdinu a jeho životní nutkání nechápou či přímo nenávidí lidé, kterým periodicky „mlátit do kamene“ evidentně stačí. Lucie Králová nezastírá svoji roli ve filmu – kromě kladení otázek hrdinovi, který nás v inscenovaných „profesorských výstupech“ přímo oslovuje pohledem do kamery, pátrá po původu jeho uměleckého pseudonymu, který je zde jednou ze záhad.

    • 9.9.2011  23:40
    Ztracená (2001)
    **

    Nevím, v jaké dimenzi se pohybovali tvůrci při natáčení tohoto filmu, ale určitě to nebylo v té, kde se měl promítat. Kdyby se tu zcela kontraproduktivně explicitně neřeklo: „máme 21. století“, tipoval bych, že se to odehrává někdy kolem roku 1950 (lesby zde neznají pojem „lesba“, ani jeho význam, přičemž na scéně dominují fóbie a jednání vzdalující se mentalitě deklamovaného 21. století), anebo roku 1700 (věčné školní rozbory a citace Shakespearových tragédií nakonec skutečně připraví půdu pro klimax jak z rytířského dramatu o cti, kde dojde i k šermířskému souboji o ženu). Nejmoderněji – tak z roku 1990 - působí emocionálně vypjaté scény vnitřní rozervanosti, které jako by byly natočeny na míru předpřipravenému ploužákovému soundtracku, a tak jsou asi desetkrát delší, než je únosné. Takový diachronní guláš nepřináší pro diváckou identifikaci nic než zmatení. Pokud jde o lesbický subžánr, vyzrálejší reprezentace a dramata se odehrávají ve vyšších věkových kategoriích, kde nad svojí přirozeností ženské nebrečí - tohle je jen o pubertálních žábách, které se teprve učí plavat (v životě), případně o těch, které se při tom topí (v režii).

    • 8.6.2011  22:55

    Společné dílo Schlöndorffa a von Trotty představuje sociálně-kritický pohled na sousední Východní Německo, na praktiky tamních bezpečnostních složek a socialistických médií obecně. Do filmu pronikly postupy a témata frauenfilmu (silnou hrdinkou je osamělá žena, jejíž způsoby trávení volného času jsou lustrovány policií, čímž se zakládá sebereflexivní pohled postavy do vlastního nitra) a soudobé aktuální motivy terorismu. Konvenční filmová forma, posilující divákovu orientaci v čase a prostoru vloženými titulky s datací, je jen vzácně komplikována vkládáním záběrů z průmyslových či amatérských kamer, jejichž voyeuristická vlezlost do životů nevinných lidí je ještě zesílena efektem vlasového kříže, zaměřujícího postavy v obraze jako lovnou zvěř na odstřel. Pojmy život, čest, něžnost (v jejichž intencích nahlíží Katharina Blumová aspekty lidské existence a interakcí) jsou ve východoněmecké realitě devalvovány na pouhou dotěrnost, která je „jen jednostranným aktem“, likvidujícím lidskou důstojnost a v konečném důsledku i životy.

    • 20.12.2008  19:16
    1977 (2007)
    ****

    Svět v "1977" je staromilský, konzervativní a přesycený průměrností. Silnice, po níž pánové střední generace se svými partnerkami jezdí, jsou nesmyslně klikaté, krkolomné serpentiny obtáčejí jen prázdné travnaté plochy. Za dodržení dopravních předpisů a nevybočení z absurdní trati, pokryté nereflektovatelnými texty kdo ví pro koho, si může pán za zvuků videoherní elektronické fanfáry připočítat na konto 10 000 kreditů. Jednu dívku, která se o hodině zahledí na svou učitelku, a která si místo doma s panenkou hraje na hřišti fotbal, v tomto světě však namísto kreditů zavalují jen agresivní černá písmena, seskupující se do různých společensky deterministických klišé: „mužatka“, „lesba“, apod. Předměty v její blízkosti i kontury jejího těla - a především tváře - jsou neposedné, těkají a blikají jako porouchaná zářivka, deformují tvary a linie jejího ženství. Zaměňují dívčinu femininitu za maskulinitu, a naopak, aniž by ta s tím mohla něco dělat – jen sleduje své tělo a netuší, co se s ní děje. V této efektní animaci se neodehrává nic jiného, než ono známé překvapivé sebeuvědomění, onen coming-out, kdy hlavní hrdinka skopne stěnu z černých písmen do prachu země.

    • 22.9.2006  09:38

    Narozdíl od spáčů a těch, co film po chvíli vypnuli, jsem "Vesmírnou odyseu" viděl a přiznávám, že se stala jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Pomalý rytmus připomínající nekonečnost a variabilitu prostoru, v němž žijeme (a který bychom stále chtěli celý prozkoumat), obraz vítězící nad slovem. A hlavně celková nejasnost (interpretační bohatost), díky níž nemůže být filmově pozitivní člověk s takovým dílem hned hotov.

    • 18.6.2011  13:50
    3-iron (2004)
    *****

    I v mysteriózním dramatu '3-iron' je doménou Ki-duk Kima vizuální vyjádření myšlenek a citů s vytěsněním mluveného slova. Hlavní hrdina Tae-suk prochází ve třech stylisticky odlišených aktech filmu procesem postupného odpoutávání se od světa a negativních emocí - ze stavu plného sepjetí jeho života s reálným časoprostorem velkoměsta se v izolaci vězeňské cely ponořuje hlouběji do svého nitra v hledání vnitřní energie, aby se stal nehmotnou substancí, plovoucí za svou láskou, přesně dle buddhistického ideálu postupného odosobnění těla a ducha formou tiché meditace. I v tomto meditaci připomínajícím filmu fungují Kimovy tematické motivy touhy po svobodě, fyzické odplaty a vykupování viny k dobru nezainteresovaných. Ač se jedná o film s dominantními prvky umělecké narace, je v něm patrné rozčlenění vyprávění do tří aktů (typické pro vyprávění klasického filmu), první dvě třetiny filmu zároveň pracují s parametrickou formou, kdy Tae-suk opakovaně vyhledává, obývá, renovuje a opouští různé dočasně opuštěné příbytky, anebo se opakovaně skrývá pohledům dozorce v klaustrofobické cele. Magické číslo 3 tak prostupuje nejen názvem filmu a zároveň gramáží titulního nástroje agrese, ale i jeho stylovou variabilitou.

    • 30.11.2010  01:28
    3 sirky ozáří noc (studentský film) (2010)
    *

    Bez toho rádoby hravého aristokratického oparu, obestírajícího žebráky dvacet let po restituci (anebo čtyřicet let po Jakubiskovi, kdy byly tyhle hry nové a ještě dobré) i s jejich bezvýznamnými problémy, to už v našem filmu asi nejde. Největší inovací stříbrného plátna a zároveň postmoderního umění je pak do očí bijící motiv tajemné truhly, kolem níž se stále přešlapuje a mlží, aby se jejím obsahem mohlo stát cokoliv, co chceme:)

    • 7.1.2008  22:33

    Nejpozoruhodnější filmové zúčtování se socialismem, jaké jsme dosud neviděli - konečně někdo ten moloch připodobnil k nechtěnému parazitovi, kterého je třeba "potratit" a vyhodit někam do smetí, aby se mohlo dýchat a žít volněji.

1 2 3 4 5 6 následující >>
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace