Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

12 bodů

Moje komentáře

1 2 3 4 5 6 následující >>
    • 10.12.2012  00:12
    Vítězný lid (1977)
    odpad!

    Typický "film-schůze", sestavený jen z indiferentního proudu neaktuálních politických žvástů, budovatelských písní a projevů. Formálně tak nezajímavý a nudný, že z něj budou mít největší možný požitek nevidomí a neslyšící recipienti.

    • 17.8.2011  22:21
    Win Win (2011)
    ***

    Film, v němž každá postava řekne slovo "shit", i když sama uznává, že by se takové slovo používat nemělo (až jsem čekal, že Giamattiho nejmenší prcek řekne jako své první slůvko místo "táta" právě "shit", ale to se překvapivě nestalo). Základní ponaučení: i když každá postava morálně poklesne, zaslouží si pochopení a odpuštění. Tahle banalita spolu s křečí místo humoru v první třetině činí z filmu spíše slabší výpověď o obyčejném životě.

    • 3.2.2017  14:32
    Zdaleka (2015)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 6.7.2011  01:48

    V komedii 'Na hromnice o den více' se Bill Murray ocital v zajetí časové smyčky, která mu dávala příležitost poznat jeho nesnesitelnou povahu a změnit se. V akční sci-fi 'Zdrojový kód' hledá Jake Gyllenhaal teroristu v podminovaném vlaku během osmi minut před výbuchem, které však může prožívat stále dokola od začátku, zatímco jeho vědomí o progresu v pátrání zůstává. Nejvíc mi to připomíná nějakou chytlavou PC hru, v níž do zblbnutí načítáme uloženou pozici, abychom s o něco lepšími výsledky než v předchozím pokusu postoupili zase o krok dál. Jak si Gyllenhaal postupně osvojuje prostředí vlaku, přechází od afektovaného herectví na pěst k ležérnosti Jamese Bonda, kterému se na poslední pokus podaří splnit misi a navrch sbalit spolucestující. Do filmu se krom kulturních odkazů promítly symptomy své doby (např. terorismus z víry v 'lepší svět', US vojenský patos a mediace boje za vlast) i lehce křečovité návody na to, jak 'zlepšit svět' i bez teroristických metod. Duncan Jones má na srdci jistě ušlechtilé věci, které však rozmělňují sci-fi akci do sentimentální romantiky, a tím vlastně potvrzují, že génius je přeci jen v chladném systému, kdežto senzitivní lidští chaotici mají tendenci jej akorát (chtě či nechtě) narušovat.

    • 18.6.2011  12:41
    Zen (2009)
    ****

    Historický film o příchodu zenového učení do Japonska a jeho tamějších počátcích je překvapivou výjimkou ve filmografii Banmeie Takahashiho, specializujícího se jinak na žánr pinku. Pro diváky nezasvěcené do historického a kulturního kontextu spojeného se zenem se může jednat o vysoce abstraktní film bez sebemenší sebevysvětlující tendence, což však není nijak vzácný rys u filmů, popisujících podrobně různé japonské kulturními fenomény, jež mohou být japonskému publiku známy, zatímco nejaponskému ne (např. proces buddhistického pohřbu v Pohřbu, či život a ukázky z díla Yukia Mishimy v Mishima: A Life in Four Chapters). Krása snímku spočívá především v zachycení filosofické podstaty asijských náboženství, ve svobodě jednání během náboženské praxe, která dosahuje až magických účinků a kontruje svojí idiosynkrazií náboženstvím doktrinálním.

    • 28.3.2014  12:45
    Zen for Film (1964)

    Film určený k postupnému stárnutí a postupnému proměňování se vlivem analogových projekcí. Pokud vlastníte digitální kopii, tak jste ho neviděli.

    • 20.6.2011  23:40
    Zlopověstné dítě (studentský film) (2002)
    *****

    Interaktivní portrét 21letého truhláře z malé vsi, zaměstnaného u nadnárodní firmy Siemens a toužícího po vybočení ze slepé koleje průměrného zaměstnaneckého života, je holdem vzdaným vnitřnímu fondu člověka, přičemž Lucii Králové je spíše ku prospěchu, že se onen člověk zabývá psaním literatury implikující brak a shromaždováním faktů o koncentračních táborech a nacistických metodách vyhlazování. Králová v těchto bizarních zálibách nachází způsob, jak vést dokonalé paralely mezi jistým historickým obdobím a statem quo soudobé společnosti. Kamera panorámuje přes budovu Siemensu stejně jako přes hrdinovy modely budov nacistických koncentráků. Dávno zpopularizovaná hudba z filmu Tenkrát na Západě spojuje válečnou epochu se současností, protože obě připomínají Divoký Západ - dříve se věznilo a fyzicky i duševně likvidovalo v koncentrácích, dnes se to děje v zaměstnáních, která neskýtají „moderním otrokům“ žádnou perspektivu. Hrdina žije tím, aby se vymanil z pozice ovládaného a stal se skrze něco odborníkem - má plán a jasnou vizi toho, co od života nechce (vím, co od života nechci - není to právě odpověď na onu věčně stejnou otázku „co z tebe jednou bude, když tohle děláš“?). Samozřejmě že otec-kameník, který celý život mlátí palicí do kamene a občas se mezi těmi údery jde domů vyspat, nechápe, že jeho syn se chce na něco specializovat, a že kvůli tomu cestuje. Samozřejmě, že na otázku, zdali má se synem dobrý vztah, odpoví, že ne. Stejně tak tento film, jeho hrdinu a jeho životní nutkání nechápou či přímo nenávidí lidé, kterým periodicky „mlátit do kamene“ evidentně stačí. Lucie Králová nezastírá svoji roli ve filmu – kromě kladení otázek hrdinovi, který nás v inscenovaných „profesorských výstupech“ přímo oslovuje pohledem do kamery, pátrá po původu jeho uměleckého pseudonymu, který je zde jednou ze záhad.

    • 9.9.2011  23:40
    Ztracená (2001)
    **

    Nevím, v jaké dimenzi se pohybovali tvůrci při natáčení tohoto filmu, ale určitě to nebylo v té, kde se měl promítat. Kdyby se tu zcela kontraproduktivně explicitně neřeklo: „máme 21. století“, tipoval bych, že se to odehrává někdy kolem roku 1950 (lesby zde neznají pojem „lesba“, ani jeho význam, přičemž na scéně dominují fóbie a jednání vzdalující se mentalitě deklamovaného 21. století), anebo roku 1700 (věčné školní rozbory a citace Shakespearových tragédií nakonec skutečně připraví půdu pro klimax jak z rytířského dramatu o cti, kde dojde i k šermířskému souboji o ženu). Nejmoderněji – tak z roku 1990 - působí emocionálně vypjaté scény vnitřní rozervanosti, které jako by byly natočeny na míru předpřipravenému ploužákovému soundtracku, a tak jsou asi desetkrát delší, než je únosné. Takový diachronní guláš nepřináší pro diváckou identifikaci nic než zmatení. Pokud jde o lesbický subžánr, vyzrálejší reprezentace a dramata se odehrávají ve vyšších věkových kategoriích, kde nad svojí přirozeností ženské nebrečí - tohle je jen o pubertálních žábách, které se teprve učí plavat (v životě), případně o těch, které se při tom topí (v režii).

    • 8.6.2011  22:55

    Společné dílo Schlöndorffa a von Trotty představuje sociálně-kritický pohled na sousední Východní Německo, na praktiky tamních bezpečnostních složek a socialistických médií obecně. Do filmu pronikly postupy a témata frauenfilmu (silnou hrdinkou je osamělá žena, jejíž způsoby trávení volného času jsou lustrovány policií, čímž se zakládá sebereflexivní pohled postavy do vlastního nitra) a soudobé aktuální motivy terorismu. Konvenční filmová forma, posilující divákovu orientaci v čase a prostoru vloženými titulky s datací, je jen vzácně komplikována vkládáním záběrů z průmyslových či amatérských kamer, jejichž voyeuristická vlezlost do životů nevinných lidí je ještě zesílena efektem vlasového kříže, zaměřujícího postavy v obraze jako lovnou zvěř na odstřel. Pojmy život, čest, něžnost (v jejichž intencích nahlíží Katharina Blumová aspekty lidské existence a interakcí) jsou ve východoněmecké realitě devalvovány na pouhou dotěrnost, která je „jen jednostranným aktem“, likvidujícím lidskou důstojnost a v konečném důsledku i životy.

    • 19.8.2010  00:19

    Je těžké pokoušet se vůbec nějak hodnotit filmové perly československé budovatelské éry. Většinou přinášejí až tak precizně vyšperkované rozlišení mezi "dobrem" a "zlem" uvnitř fikčního světa, podpořené všemi možnými prostředky jako hereckými projevy, replikami, rekvizitami, kostýmy i hudbou, jíž postavy v soukromí poslouchají, jako bychom sledovali spíše pohádky. Toto je navíc pohádka muzikálová. Všudypřítomné úsměvy a objetí už v dnešní individualismem poznamenané době působí spíše homoeroticky, než aby fungovaly jako projev lásky k svazáckému bližnímu; jedinou nadčasovou postavou tak klasicky zůstává ta záporná (Jiří Adamíra), mající komickou tendenci opíjet členy tanečního souboru po barech ve snaze sabotovat mu představení. Dobový kontext toho filmu už je tak neaktuální a vzdálený, že film krom historické hodnoty přináší už jen dost špatně natočenou, muzikálovými čísly neúnosně natahovanou prču.

    • 11.12.2012  16:23

    Můžeš střílet jak chceš - masy nezastavíš. Zvlášť když míří do nákupního centra, protože to místo je jim "ještě z doby před jejich smrtí asi nejvíc povědomé." Na žánrové i metaforické úrovni dokonalé. Akční scény naplňují i ty nejvlhčí depopulační fantazie...dokud film neskončí zcela logickým epilogem. Film v úvodu naznačuje, že příčinou záhadné epidemie je mechanika věčné práce, přesčasů, času zabitého pro pár šupů na pár krámů z lobotomizujících reklam Horsta Fuchse. Přitom stačí ovládnout hypermarket a máte všechno, aniž byste si to museli koupit, aniž byste na to museli dokonce vydělávat. Je to podobenství o "šlechtě" (která povstala z prostých, avšak bystrých lidí) a všeobklopujících mas, které se potácejí kolem s jediným instinktem a bez pudu sebezáchovy. Podobenství o myšlení a bezmyšlenkovitosti, svým způsobem přizvukující tomu, co říkal už Harrison Ford v 'Pobřeží moskytů' - největší zlo začalo, když lidi přestali být soběstační a začali (masově) vyhledávat jiné lidi. Viz slovenský a český remake

    • 21.7.2011  14:36

    Hrdinové filmu neutíkají pouze ze sibiřského gulagu, ale především před komunismem, takže se nemohou zastavit dříve než v Indii u Gándhího - Weir zde pojímá komunismus nikoli jako ideologii, ale jako virus, který se šíří do prostoru, z něhož činí neobyvatelnou pustinu. Krajinkář Weir to se snímáním prostoru vždy uměl až magicky (viz. 'Svědek' či 'Piknik na Hanging Rock'), zde se jeho vizuální cítění podřizuje oné vyprázdněnosti ideologie-jako-prostoru. Samozřejmě, že na své pouti mongolskou pouští nacházejí hrdinové jen vypálený buddhistický chrám a lebky v písku, jako by všichni v CCCP nebo spřátelených územích byli buď mrtví nebo v lágru. Sympatické je zklamávání jistých diváckých očekávání, jež by kdejaké béčko s uprchlickou tematikou naplnilo – ač se členkou družiny později stane Irena, nedočkáme se laciného porna, a nesledujeme ani techniku útěku ze zajetí a lá 'Velký útěk'. Weir se soustředí pouze na osudy hrdinů pod širákem a neschopné stráže i psy nechává štěkat daleko za nimi, přesně dle proslovu šéfa táboru, že hlavním a nejschopnějším dozorcem je na Sibiři příroda. Filmu lehce škodí, že není nestranný – odkazování Lenina a Stalina na smetiště dějin je OK, ale finální patetická výzva k boji s „nepřítelem“ je ublíženecky chabá. Anebo naopak upozorňuje na to, že skutečný bojový zápal je jen důsledkem těžké životní zkušenosti a upřímné nenávisti, oponentury režimu?______Ještě k Ireně: vymýšlí si příběh, jak se na ni Sovět podepsal, Mister však díky jedné nesrovnalosti odhalí, že celé její emotivní vyprávění byla lež, že vlastně jakékoliv vyprávění může být fikční, pouze na efekt. 'Útěk ze Sibiře' je s vědomím tohoto pravidla spíše filmem o holém přežití v přírodě, která reprezentuje komunismus, nežli vyprávěním o tom, jak a proč koho zavřeli a jak komu ukřivdili – u některých postav se to nedozvíme vůbec. O to víc škoda toho patetického konce.

    • 21.1.2013  01:19

    Když jsem psychopatický vrah a narkoman a horuji po panence napěchované drogami, kterou má v držení nevidomá a momentálně osamělá žena ve svém bytě, tak si tu panenku vezmu násilím a nebudu se převlékat za neexistující sousedy a nahlížet pod lampu během přátelské konverzace o lejně. Nota bene když od toho bytu mám klíče a jsem zvyklý v něm vysedávat a schovávat mrtvoly v době, kdy není paní domácí doma. Jenže vypuštěním nesmyslů by ten film byl o 100 minut kratší a nestal by se dokonalým příkladem principu retardace filmového vyprávění. Navíc mi přijde dost trapné to manželské objetí na konci, kdy je Susie odměněna za to, že přemožením gaunera dosáhla konečně statusu "nejlepšího slepce na světě", kterého z ní chtěl manžel celou dobu vycepovat, a proto ji nikdy nepomáhal s domácími pracemi nebo nehodami. Esteticky to na mě působí jako B-film, ze kterého marketing a divácké přijetí udělaly A-film. Nejen, že je to šestáková historka s plonkovými herci hrajícími dost nepřesvědčivé divadlo (vyjma Hepburnové a Arkina), ale zajímavé není ani pojetí ženské hrdinky, která zůstává i přes svůj zážitek jen domestikovanou slepicí, jakou byla od začátku. Hlavní zásluha ze smrt gaunera jako by totiž byla připsána manželovi, který u ní nebyl - podobný rozpor mezi aktivitou a připsanou zásluhou známe třeba z porodnic. Nelogický a konzervativní film.

    • 15.10.2006  16:00

    Jirešův "Žert" (ač nevypovídá o černých praporech nějak podrobně) je přeci jen trochu jiná (autentičtější, silnější) káva. Především to není taková "sranda".

    • 18.6.2011  13:54

    Konverzační komediální drama je typickou variací na věčné téma souboje tradice s modernou. Kdesi ve staré pekingské čtvrti, určené k demolici, stojí staré lázně. V současné techno-éře se však jedná o prostor navštěvovaný spíše lidmi vesměs duševně či fyzicky handicapovanými, či tonoucími v životních krizích. Z provozovatelů lázní se tak stávají blíženci 'Amélie z Montmartru', řešící všechny problémy svých zákazníků svéráznou, a především hřejivou výpomocí. Voda coby prazákladní složka potřebná k životu představuje v 'Čínské lázni' vše prostupující motiv, přičemž způsob jejího užívání definuje postavy: bratr z industriálního jihu Číny má rád sprchy a představuje si je stylizované do podoby myček na auta, pro vyznavače klidného životního stylu jsou zde lázně, kde lidé diskutují, soutěží, umírají i nacházejí sebevědomí. Takový svět je však již po marném boji s pokrokem a proměnami životního stylu na ústupu, což se filmu daří hořce demonstrovat.

1 2 3 4 5 6 následující >>
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace