Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

1 2 3 4 5 6 následující >>
    • 15.2.2012  20:50
    Lidice (2011)
    *

    Jen další znásilnění historické události pro komerční cíle. Kdo chce pocítit autenticitu protektorátní atmosféry, ať si pustí "Protektora". Ono je něco jiného mít úctu k historické události jako takové, ke všem jejím pamětníkům atd. atd., a něco zcela jiného uznat její kýčovitou komerční exploataci.

    • 14.2.2012  13:31

    Provařené téma milostného vztahu dvou neznámých lidí, který musí být rozetnut následujícího rána bolestným rozchodem. Tentokrát jde o dvě ženy. V sáhodlouhých dialozích se snaží poznat jedna druhou, ale celou dobu si jen lžou, upravují svá vyprávění do dalších lží, stále si unikají, zatímco čas běží. Jedinou jistotou je tedy sex, který Hovory o H vydatně prokládá - je holt složitější otevřít té druhé své nitro než vagínu. Úlet do kýčovité manýry permanentní ženské nahoty podtrhují operně stylizovaná hudba a motivy renesanční vznešenosti spjaté s prostředím Říma (fresky s amorky, číšník s obdivuhodným pěveckým talentem). Explicitní prohlášení, že "umělec by měl hájit nějaký postoj" je ušlechtilé, ale Medemova snaha o demonstraci krásy lidského těla a agitaci za coming-out a bezstarostné splynutí se světěm připomíná spíš fetišistickou křeč. Zajímalo by mě co si o Medemových dobrých radách od srdce myslí lesby a vůbec realisticky smýšlející lidé. Např. gay variace na stejné téma ('Víkend') působila mnohem věrohodněji, byla spojena s komunitou, o níž vyprávěla. Souhlasím, že práce s barvami a světlem je v prvních deseti minutách famózní, ale podzim je koneckonců taky dobrý malíř.

    • 20.6.2011  23:56

    Film, zaznamenávající historicky první Spartakiádu v Praze dne 23. června 1955, se řadí k zástupcům těch komunistických dokumentů, jejichž zbraní se vedle ideologicky zatížené rétoriky stala i barva, dávající vyniknout sytým rudým praporům i zdobné bohatosti např. lidových krojů. Barva ve filmu zvýrazňuje ve své době zcela mimořádnou událost vyčnívající nad standardní zprávy o údernických závazcích, zjemňuje politickou ostrost komentáře jakoby vlivem té „barevné krásy“ v obraze, a zároveň se sama sebou únavně opájí, čímž se barevné filmy zcela proti očekávání logiky výpovědi na ploše několika minut prodlužují na středometrážní. Jediné, čemu lze v tomto snímku Martina Friče s tleskajícím a mávajícím Zápotockým na tribuně přitakat, je dvakrát zopakovaný postřeh komentátorky, která označuje geometricky organizované bloky cvičících dorostenců ze všech koutů republiky za „úrodná pole, pečlivě obstarávaná svým pánem“ – pro rozsévání komunistických nesmyslů do hlav dětí skutečně pěkný eufemismus.

    • 18.6.2011  13:45

    Kon Ičikawa užívá v 'Dívce z Tokia' celé spektrum stylových postupů, typických pro filmy francouzské nové vlny. Žánrově je jeho film hravým love story, v němž se francouzský student Niko setkává v Tokiu se svou někdejší japonskou přítelkyní Miyou. Formou nechronologického vyprávění, flashbacků, eliptického střihu a za zvuků procítěného francouzského popu rekonstruuje minulost vztahu hrdinů i přítomné marné snahy strávit v rušném městě nerušenou společnou chvilku. Výsledek vyznívá jako fascinace francouzskou novou vlnou, v níž se japonské zobrazovací tradice připomínají jen v krátkých záblescích. Velký celek podzimního lesa, uprostřed něhož se milenci válí v pozadí v listí, vystřídá po ostrém střihu detail na jejich objetí přímo před kamerou – vše obklopující přírodu pohltil člověk a japonský prostor byl dobyt světovými trendy. Francouzslý student jede do Tokia na kongres, za spolubydlící má Španělku, jejich japonská kamarádka vystudovala v Paříži - pokud narazíme na Japonce, pak jde o zástupce starších generací, kteří jsou vykresleni jeko nedostatečně kosmopolitní nositelé konfrontačního tónu vůči cizím kulturám. 'Dívka z Tokia' je japonská asi tak jako Nicolas Sarkozy a z francouzské kinematografie přejímá to nejbanálnější, co je pro ní typické - celovečerní procítěné pitvání jednoho milostného vztahu.

    • 30.11.2010  01:28
    3 sirky ozáří noc (studentský film) (2010)
    *

    Bez toho rádoby hravého aristokratického oparu, obestírajícího žebráky dvacet let po restituci (anebo čtyřicet let po Jakubiskovi, kdy byly tyhle hry nové a ještě dobré) i s jejich bezvýznamnými problémy, to už v našem filmu asi nejde. Největší inovací stříbrného plátna a zároveň postmoderního umění je pak do očí bijící motiv tajemné truhly, kolem níž se stále přešlapuje a mlží, aby se jejím obsahem mohlo stát cokoliv, co chceme:)

    • 19.8.2010  00:19

    Je těžké pokoušet se vůbec nějak hodnotit filmové perly československé budovatelské éry. Většinou přinášejí až tak precizně vyšperkované rozlišení mezi "dobrem" a "zlem" uvnitř fikčního světa, podpořené všemi možnými prostředky jako hereckými projevy, replikami, rekvizitami, kostýmy i hudbou, jíž postavy v soukromí poslouchají, jako bychom sledovali spíše pohádky. Toto je navíc pohádka muzikálová. Všudypřítomné úsměvy a objetí už v dnešní individualismem poznamenané době působí spíše homoeroticky, než aby fungovaly jako projev lásky k svazáckému bližnímu; jedinou nadčasovou postavou tak klasicky zůstává ta záporná (Jiří Adamíra), mající komickou tendenci opíjet členy tanečního souboru po barech ve snaze sabotovat mu představení. Dobový kontext toho filmu už je tak neaktuální a vzdálený, že film krom historické hodnoty přináší už jen dost špatně natočenou, muzikálovými čísly neúnosně natahovanou prču.

    • 31.10.2006  08:27
    Kanóni (1941)
    *

    Když hereckou jedinečnost němých let pohltí technická rutina, je to spíš tragédie, než komedie.

    • 15.10.2006  16:00

    Jirešův "Žert" (ač nevypovídá o černých praporech nějak podrobně) je přeci jen trochu jiná (autentičtější, silnější) káva. Především to není taková "sranda".

    • 30.7.2006  11:23

    Ve "Třech chlapech v chalupě" hrál hlavní roli hnůj, zde je inzerován Tyršův odznak zdatnosti. Takže opět nic zajímavého.

    • 10.12.2012  00:12
    Vítězný lid (1977)
    odpad!

    Typický "film-schůze", sestavený jen z indiferentního proudu neaktuálních politických žvástů, budovatelských písní a projevů. Formálně tak nezajímavý a nudný, že z něj budou mít největší možný požitek nevidomí a neslyšící recipienti.

    • 25.8.2011  19:03
    Babicovy dobroty (TV pořad) (2008)
    odpad!

    Když se něco připálilo v "Ano, šéfe!", Pohlreich si rýpl: "Zpívá Petr Spálený...", nebo "Tady je to trochu připálený, ale prdel si to přebere". Když vytáhne nějaký Babicův host z trouby zuhelnatělou pečeni, Babica drží hubu, protože tak je to správně.

    • 22.7.2011  21:52
    Crash Road (2007)
    odpad!

    Kdyby neměla Hanychová scénářem předepsané to věčné odmítání sexuálních návrhů, mohlo vzniknout alespoň průměrné porno (a že ten crazy děj postavený na „hledání dobrých lidí“ se hodí tak akorát do porna). Ale protože vše, včetně nevinnosti hlavní postavy za každou cenu, je myšleno vážně, tak je to jen shit.

    • 7.11.2009  11:19
    Naděje (studentský film) (2009)
    odpad!

    Tvůrci si zřejmě opravdu mysleli, že tvoří nejzávažnější drama roku s nejaktuálnějšími tématy. Dopadlo to ale jako klasická česká soap opera s dávkou takových emocí, které nemohou oslovit a procesem identifikace s postavami oblažit už ani upracované hospodyňky v domácnosti, natož pak G&L publikum, lidi nemocné AIDS, nebo dokonce Mádlův fanklub. Groteska bez humoru.

    • 28.3.2014  12:45
    Zen for Film (1964)

    Film určený k postupnému stárnutí a postupnému proměňování se vlivem analogových projekcí. Pokud vlastníte digitální kopii, tak jste ho neviděli.

1 2 3 4 5 6 následující >>
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace