Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 6
    • 15.12.2017  16:26

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 15.12.2017  16:27
    Křižáček (2017)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 7.6.2017  23:51
    Jackie (2016)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 9.9.2016  13:49
    Komuna (2016)
    ***

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 29.12.2016  23:59

    Viz Renescovy záchvaty

    • 19.3.2017  22:58
    Frankofonie (2015)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 11.12.2016  23:38
    Prach (2015)
    ***

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 3.2.2017  14:32
    Zdaleka (2015)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 16.12.2011  11:33
    Dům (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

    • 21.4.2016  15:53

    Viz Renescovy záchvaty

    • 5.4.2012  12:21

    Hua navštěvuje na univerzitě přednášky, kde poslouchá, jak jsou dnes ženy emancipované a mají kontrolu nad svými těly. Mimo posluchárnu je ale stále různými technikami a různými muži fyzicky i psychicky "opanovávána", znásilňována, nucena pořezávat si ruce a mísit si krev s "osudovým" milencem, od něhož nedokáže odejít. Její city dokáží upozadit racionalitu, dát zapomenout na balík znalostí a emancipační věrouku z přednášek gender studies, na nichž je Hua ve škole pečená vařená. Je to film o binárních opozicích: o rozporu mezi vírou a skutkem, mezi univerzitními znalostmi a realitou a vlastně i o obecné nevraživosti mezi dělníky a intelektuály, která je lehce připodobněna ke vztahu západní společnost (primitivové co žijí v hnusu a lži) vs. komunistická Čína (o něco inteligentnější lidé co žijí v hnusu a lži). Styl filmu připomene francouzskou novou vlnu, hlavně díky promyšlené a významotvorné práci s prostorem (viděným i jen slyšeným).

    • 15.2.2012  20:50
    Lidice (2011)
    *

    Jen další znásilnění historické události pro komerční cíle. Kdo chce pocítit autenticitu protektorátní atmosféry, ať si pustí "Protektora". Ono je něco jiného mít úctu k historické události jako takové, ke všem jejím pamětníkům atd. atd., a něco zcela jiného uznat její kýčovitou komerční exploataci.

    • 16.2.2012  00:42

    Originální téma rozporu mezi přirozenou lidskou ambicí "stát se tím nejlepším" a pocitem úzkosti z konsenzu, který nás za "ty nejlepší" skutečně prohlásí a my se podle toho najednou musíme začít chovat. Moretti se soustředí na úspěchem korunovaný kariérismus lidí (u kardinála, psychiatra a divadelního herce), kteří dosáhli uznání, váženosti, ale i vyhlídky na nové nezáviděníhodné povinnosti a překážky, které jim v podstatě seberou zbytky soukromí a dosavadní "pohody". Zatímco divadelní herec je blázen a psychiatr vyrovnaný člověk, kardinál osciluje mezi oběma těmito stavy, protože musí řešit svůj postoj k církvi, která si jej zvolila za papeže a hodila mu tím na hlavu jen zdánlivě populární funkci. Jeho finální proslov se otírá o zkostnatělost církve, jež by potřebovala přerod a novou vůdčí osobnost revolučního formátu, která "nalezne lásku ke všem lidem", ne jen k uzavřenému kruhu prolustrovaných věřících. Film vystihuje paradox, kdy skutečná autorita dokáže najít soudnost a vzdát se mandátu v beznadějné instituci, na který nestačí nebo nechce stačit, zatímco politické či jiné hodnoty nevytvářející pseudoautority praktikují opačnou strategii i přes vědomí vlastní nekompetence. Moretti zároveň přináší bezprecedentně lidský pohled na církevní hodnostáře, kteří jsou zde vykresleni jako běžní dědoušci bez zábran zahrát si při vší důstojnosti volejbal či bridž, nebo natáhnout havelok a zajít do hospody. 'Habemus papam' si decentně utahuje z drobných projevů církevního dogmatismu (psychiatrické sezení pod dohledem desítek kardinálů, kdy je zakázáno ptát se pacienta na cokoli z jeho života), dokonce i z Ratzingera, ale inteligentní formou, která se spíš zasazuje o otevřenost a reformaci organizovaného náboženství.

    • 26.6.2011  16:32
    Melancholia (2011)
    *****

    Kirsten Dunst ztvárňuje ženu, pro níž zautomatizované lidské rituály a vzorce chování již pozbývají smysl a namísto před manželem na svatebním loži se obnaží raději před planetou, jež ji přišla vysvobodit, a rozzáří se až nad nárazovými příznaky z normálu vychýleného počasí. Lars von Trier je opět silně nihilistický, nebývale estetický a inovuje katastrofický žánr intimitou a komorností, kdy z plátna vyklízí přebytečné postavy a důrazy na masovost katastrofy. Příčiny globální katastrofy ať si fabuluje každý sám, Trierovým tématem je individuální lidský přístup tváří v tvář jisté smrti, která přijde bez ohledu na náš názor „proč“, ale především zánik samotné Země jako prostoru, který dosud nebyl „civilizován“, což je mnohem větší tragédie.

    • 8.2.2012  16:08
    Micimutr (2011)
    ***

    Viz Renescovy záchvaty

    • 25.8.2012  22:49

    "Nemá to smysl - v tom je ten smysl", řekl Kevin. A měl pravdu. Takhle to dopadá, když někdo dospěje a příliš brzy odhalí ve všech institucích kolem sebe (počínaje vlastní rodinou přes školu i práci) tu její pokryteckou, falešnou bázi - že jde o seskupení lidí, které spojuje jen fakt, že jsou nedobrovolně odsouzeni k jakési pokrevnosti. Kevin patří k těm, kteří se nad průměr kolem sebe a svoji bezvýznamnou roli v něm nedokáží povznést, a proto s ním nelze sympatizovat bezvýhradně. Film se odehrává na maloměstě - běžnou normou zde tedy je, že když postava s nějakým stigmatem kráči po ulici nebo vejde do místnosti, ostatní na ní jen tupě zírají, dokud nedojde k očnímu kontaktu nebo nedej bože adresnému pozdravu, protože pak nastává lidská komedie. Velmi zajímavý je způsob, jakým explicitní i symbolické situace činí hlavního viníka všech událostí z osoby, kterou bude mnoho diváků jistě pokládat za oběť - ať už jde o situace návštěvy dvou šašků s náboženskými prospekty, smývání červené barvy z rukou, nebo snové účasti hlavní hrdinky na klasické španělské slavnosti La Tomatina, kde dojde k jejímu provlečení rudým rajčatovým bahnem. Film sice nepracuje s lineárním časovým řádem, ale to po celou dobu nesmírně obohacuje divákovy možnosti interpretace, co a proč se v Kevinově rodině mohlo stát. Kdyby byl natočen konvenčně, šlo by i tak o velmi nadprůměrný film o mýtu tepla rodinného krbu, sociálních rolích a odporu k normám, ale divák by neměl takové kvantum náznaků k přemítání, které může stvořit jen diskontinuitně vyprávěné dílo.

    • 11.11.2012  11:40
    Neplavci (studentský film) (2011)
    **

    Klasika. Zase téma "milostného vztahu", který se hroutí, jakmile hrozí, že se o něm dozví někdo třetí a bude se smát. Tentokrát heterosexuálního. Je to mládím postav, nebo celkovou demencí společnosti?

    • 16.12.2011  11:37
    Perfect Days (2011)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 8.1.2012  14:06
    Poupata (2011)
    *****

    Po dlouhé době konečně česká tragikomedie, v níž se nesmějeme "laskavě" lidskému osudu, ale cynicky lidské hlouposti jako kořenu všeho zla. Dost postav by si tu zasloužilo nominovat na Darwinovu cenu, a to jen pro ten efemérní styl života "vystřelit si pár rachejtlí a jít do prdele".

    • 16.12.2011  11:35

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:36
    Sráči (TV film) (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:32

    Viz Renescovy záchvaty

    • 11.11.2012  12:17

    Jako epizoda z nějakého sitcomu, kde nejde o věrohodnost akce, ale o vtip, s nímž je zde načrtnut rozdíl mezi dogmatickým a realistickým myšlením. Rodiče, kteří znají synovu gay orientaci, přistupují i k obecným životním otázkám s jasnou myslí. Otec syna jevícího se dosud heterosexuálně je naopak vykreslen jako autoritativní idiot s předpotopními názory, opilý iluzí, že v jeho domácnosti je vše v pořádku. Jenže syn se mu během diskuse se spřáteleným manželským párem v zákulisí peleší s kamarádem a patrně pod tlakem otcovy výchovy si nasadí typickou masku: "líbí se mi to, zavolej, ale pamatuj, že nejsem gay.“

    • 16.12.2011  11:30
    Vendeta (2011)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 17.8.2011  22:21
    Win Win (2011)
    ***

    Film, v němž každá postava řekne slovo "shit", i když sama uznává, že by se takové slovo používat nemělo (až jsem čekal, že Giamattiho nejmenší prcek řekne jako své první slůvko místo "táta" právě "shit", ale to se překvapivě nestalo). Základní ponaučení: i když každá postava morálně poklesne, zaslouží si pochopení a odpuštění. Tahle banalita spolu s křečí místo humoru v první třetině činí z filmu spíše slabší výpověď o obyčejném životě.

    • 6.7.2011  01:48

    V komedii 'Na hromnice o den více' se Bill Murray ocital v zajetí časové smyčky, která mu dávala příležitost poznat jeho nesnesitelnou povahu a změnit se. V akční sci-fi 'Zdrojový kód' hledá Jake Gyllenhaal teroristu v podminovaném vlaku během osmi minut před výbuchem, které však může prožívat stále dokola od začátku, zatímco jeho vědomí o progresu v pátrání zůstává. Nejvíc mi to připomíná nějakou chytlavou PC hru, v níž do zblbnutí načítáme uloženou pozici, abychom s o něco lepšími výsledky než v předchozím pokusu postoupili zase o krok dál. Jak si Gyllenhaal postupně osvojuje prostředí vlaku, přechází od afektovaného herectví na pěst k ležérnosti Jamese Bonda, kterému se na poslední pokus podaří splnit misi a navrch sbalit spolucestující. Do filmu se krom kulturních odkazů promítly symptomy své doby (např. terorismus z víry v 'lepší svět', US vojenský patos a mediace boje za vlast) i lehce křečovité návody na to, jak 'zlepšit svět' i bez teroristických metod. Duncan Jones má na srdci jistě ušlechtilé věci, které však rozmělňují sci-fi akci do sentimentální romantiky, a tím vlastně potvrzují, že génius je přeci jen v chladném systému, kdežto senzitivní lidští chaotici mají tendenci jej akorát (chtě či nechtě) narušovat.

    • 2.9.2011  02:32

    Nejoceňovanější film Lisy Cholodenko je pro mě jejím nejslabším. Škoda, že její lesby přestaly šňupat lajny heroinu v teple vymalovaných bytech a daly se na snobské popíjení červeného vína během stylových večeří ve stylových domcích ze skla a oceli – i přes tu sebedestrukci byly dříve spontánní a životné, zatímco dnes připomínají jen průměrnou americkou rodinku, řešící tendenční ptákoviny, kterým může tleskat tak maximálně Americká filmová akademie ve snaze demonstrovat, že není tak konzervativní, jak se říká. Queer tematika ještě nezaručuje nekonvenční celek. Co je tady tak super a na Oscara? Tlachy o všem a o ničem, tak typické pro "nezávislý film"? Domestikace a adaptabilita lesby na stereotypy hetero rodinného chování (výchova pubertálních dětí a upřednostňování kariéry před vztahem jak v nějaké macho honbě za "bohatším" životem)? Útoky na konvence, které jsou buď zcela blbé (sledování gay porna jako stimulace pro lesbický sex), nebo nejsou dotaženy do konce a navracejí se zpět do korektnějších, bezpečnějších mezí? Myslím, že tu nominaci si zasloužil jen Mark Ruffalo, jehož postava pro mě zůstává jedinou skutečně uvěřitelnou. Beningové a Mooreové coby zavedeným hvězdám nelze lesbickou identitu ani věřit, natož aby ještě dokázaly postihnout její zvláštnosti a krásy, jak je známe z reálného života, nebo z jiných filmů. Například z „Vrcholného umění“.

    • 19.2.2012  23:43

    Film působí asi jako 'Turecké hvězdné války' - je to takový ubíjející koktejl záměrně vyhrocených "atrakcí", až to v divákovi dusí jakýkoliv zájem a budí dojem, že je to všechno samoúčelné, že to nikam nevede a ať už to co nejdřív skončí. Když se ale vynoří téma 'společnost vs. bezpráví' (atmosféra, kde nikdo nikomu nepomůže a kde auta projízdějí kolem znásilňovače a jeho oběti, což zvyšuje sebevědomí zločince), vyznívá to trochu satiricky. Sledujeme torture-porno, které nás chce skrze šoky nudit, až si přejeme, aby nám co nejdřív zmizelo z očí - stejně jako autentické násilí v autentickém světě.

    • 5.9.2011  17:49

    Na rozdíl od stereotypů a dezinterpretací, které šíří jeho komerčnější kolegové (Vejdělek, Bařina, Hřebejk, Trojan, Vorel, ad.), natáčí Sedláček filmy, které mají mnohem blíže ke skutečné kulturní a sociální realitě v ČR. Postihuje kulturní i ekonomické mechanismy, které ovlivňují financování filmařských projektů, v hrané linii pak obrací pozornost na vlastní režisérskou pozici i na běžný úděl dalších pracovníků v médiích (např. zvukařka běžně pracuje jako servírka). Vyjma reflexe různých produkčních absurdit a paradoxů, které se běžně těm nejhorším českým filmovým výstupům vyhýbají, je tu také slušné defilé všelijakých mistrů světa v bezvýznamných disciplínách, které je vlastně pro běžného českého diváka nejzajímavější atrakcí. Možná kdyby něco podobného napadlo natočit třeba Vejdělka – samozřejmě pouze tu estrádní šňůru rekordů bez sebereflexivních scén a výsměchu "mistrům světa" přímo do ksichtu - tak by ty nominace na České lvy určitě proměnil.

    • 2.12.2010  16:22

    Další české machrování s nádechem undergroundové revolty z bezpečné pozice dvaceti let po revoluci. Další seznam povinných rekvizit a situací, které se musí objevit před kamerou (tentokrát se mi zdá, že až neúnosně obsáhlý). Film přeplácaný jako grafické a vizuální řešení jeho úvodních či závěrečných titulků. Nic nepomůžou neznámé tváře některých herců, ty variace historek jsou už tak zautomatizované (některé dokonce rovnou vykradené, např. z písní Ivo Jahelky), že tu vlastně není nic nového.

<< předchozí 1 2 3 4 5 6
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace