Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 27.2.2012  02:56

    (La Naissance, la vie et la mort du Christ, 33 min.). Na rozdíl od explozivně 'meliésovsky' natočeného filmu 'Faust a Mefisto' (1903), který Guyová pojala jako předimenzovanou a steží pochopitelnou smršť triků a střihů, má 'Život Krista' už evidentní kontakt se soudobými americkými novinkami v technice vyprávění příběhu. Způsob zpracování je stejný jako např. u 'Chaloupky strýčka Toma' - z dostatečně známé látky (historické či fiktivní) je vybráno jen několik nejcharakterističtějších epizod, které však musí být pro srozumitelnost uvozeny jednoduchým titulkem, sdělujícím, jaká "kapitola" se bude v následujícím výjevu odehrávat. Celý film pak provází bohatá výprava a komparz, za který by se nemusel stydět ani Griffith.

    • 27.2.2012  02:26

    (rok vzniku 1905). Jeden ze série filmů zachycujících varietní zpěváky, promenádující se v záběru a zpívající nějaký dobový song. Zde Dranem zpívá píseň 'Five O'Clock Tea'.

    • 27.2.2012  02:24

    (rok vzniku 1905). Jeden ze série filmů zachycujících varietní zpěváky, promenádující se v záběru a zpívající nějaký dobový song. Zde Félix Mayol zpívá píseň 'Questions indiscrètes'.

    • 24.2.2012  21:33
    Aveugle, L' (1899)
    ***

    (rok vzniku 1898). Žebrák je vyhnán policistou z lavičky, na které se po chvíli uvelebí čistě oblečený pán a usne. Žebrák nasadí pánovi svou somrovací cedulku. Následně policista vyžene z lavičky i nic netušícího pána.

    • 24.2.2012  21:23

    Rvačka rybářů v potoce.

    • 24.2.2012  14:42

    Na nadšeného klarinetistu Arthéma upustí stěhováci skříň, která zarazí Arthémovi nástroj do krku tak, že mu kus čouhá z huby a kus ze zátylku. To plodí fyzicky-komické situace (např. kolemjdoucí považuje klarinet i Arthéma za jeden organický nástroj a začne na něj hrát).

    • 24.2.2012  13:44

    Nápad který jsme mohli vidět v Méliésově 'Spiritisme abracadabrant' (1900), v 'Undressing Extraordinary' (1901) R. W. Paula a kdoví u koho dalšího ještě. Tady Alice Guy zapojuje pestřejší škálu oblečení, které se na pána nabaluje, zatímco on se zoufale snaží vysvléct.

    • 19.2.2012  23:43

    Film působí asi jako 'Turecké hvězdné války' - je to takový ubíjející koktejl záměrně vyhrocených "atrakcí", až to v divákovi dusí jakýkoliv zájem a budí dojem, že je to všechno samoúčelné, že to nikam nevede a ať už to co nejdřív skončí. Když se ale vynoří téma 'společnost vs. bezpráví' (atmosféra, kde nikdo nikomu nepomůže a kde auta projízdějí kolem znásilňovače a jeho oběti, což zvyšuje sebevědomí zločince), vyznívá to trochu satiricky. Sledujeme torture-porno, které nás chce skrze šoky nudit, až si přejeme, aby nám co nejdřív zmizelo z očí - stejně jako autentické násilí v autentickém světě.

    • 16.2.2012  00:42

    Originální téma rozporu mezi přirozenou lidskou ambicí "stát se tím nejlepším" a pocitem úzkosti z konsenzu, který nás za "ty nejlepší" skutečně prohlásí a my se podle toho najednou musíme začít chovat. Moretti se soustředí na úspěchem korunovaný kariérismus lidí (u kardinála, psychiatra a divadelního herce), kteří dosáhli uznání, váženosti, ale i vyhlídky na nové nezáviděníhodné povinnosti a překážky, které jim v podstatě seberou zbytky soukromí a dosavadní "pohody". Zatímco divadelní herec je blázen a psychiatr vyrovnaný člověk, kardinál osciluje mezi oběma těmito stavy, protože musí řešit svůj postoj k církvi, která si jej zvolila za papeže a hodila mu tím na hlavu jen zdánlivě populární funkci. Jeho finální proslov se otírá o zkostnatělost církve, jež by potřebovala přerod a novou vůdčí osobnost revolučního formátu, která "nalezne lásku ke všem lidem", ne jen k uzavřenému kruhu prolustrovaných věřících. Film vystihuje paradox, kdy skutečná autorita dokáže najít soudnost a vzdát se mandátu v beznadějné instituci, na který nestačí nebo nechce stačit, zatímco politické či jiné hodnoty nevytvářející pseudoautority praktikují opačnou strategii i přes vědomí vlastní nekompetence. Moretti zároveň přináší bezprecedentně lidský pohled na církevní hodnostáře, kteří jsou zde vykresleni jako běžní dědoušci bez zábran zahrát si při vší důstojnosti volejbal či bridž, nebo natáhnout havelok a zajít do hospody. 'Habemus papam' si decentně utahuje z drobných projevů církevního dogmatismu (psychiatrické sezení pod dohledem desítek kardinálů, kdy je zakázáno ptát se pacienta na cokoli z jeho života), dokonce i z Ratzingera, ale inteligentní formou, která se spíš zasazuje o otevřenost a reformaci organizovaného náboženství.

    • 15.2.2012  20:50
    Lidice (2011)
    *

    Jen další znásilnění historické události pro komerční cíle. Kdo chce pocítit autenticitu protektorátní atmosféry, ať si pustí "Protektora". Ono je něco jiného mít úctu k historické události jako takové, ke všem jejím pamětníkům atd. atd., a něco zcela jiného uznat její kýčovitou komerční exploataci.

    • 14.2.2012  13:31

    Provařené téma milostného vztahu dvou neznámých lidí, který musí být rozetnut následujícího rána bolestným rozchodem. Tentokrát jde o dvě ženy. V sáhodlouhých dialozích se snaží poznat jedna druhou, ale celou dobu si jen lžou, upravují svá vyprávění do dalších lží, stále si unikají, zatímco čas běží. Jedinou jistotou je tedy sex, který Hovory o H vydatně prokládá - je holt složitější otevřít té druhé své nitro než vagínu. Úlet do kýčovité manýry permanentní ženské nahoty podtrhují operně stylizovaná hudba a motivy renesanční vznešenosti spjaté s prostředím Říma (fresky s amorky, číšník s obdivuhodným pěveckým talentem). Explicitní prohlášení, že "umělec by měl hájit nějaký postoj" je ušlechtilé, ale Medemova snaha o demonstraci krásy lidského těla a agitaci za coming-out a bezstarostné splynutí se světěm připomíná spíš fetišistickou křeč. Zajímalo by mě co si o Medemových dobrých radách od srdce myslí lesby a vůbec realisticky smýšlející lidé. Např. gay variace na stejné téma ('Víkend') působila mnohem věrohodněji, byla spojena s komunitou, o níž vyprávěla. Souhlasím, že práce s barvami a světlem je v prvních deseti minutách famózní, ale podzim je koneckonců taky dobrý malíř.

    • 10.2.2012  12:51

    Mezi nástupem „hříšného“ rock’n’rollu, přinášejícím motorickou formu odporu ke konvencím, a postmoderny, která odkázala všechny formy dogmatismu a normativity na smetiště dějin, vzniklo exorcistické drama o knězi Jozefovi, který se po kontaktu s „osvícenějšími“ bratry a sestrami, z nichž přijel původně vymítat ďábla, odvrací od Bible k vlastnímu nitru. Film s ohledem k pluralitě různých sil uvnitř lidského subjektu provokativně sekularizuje Ďábla, kterého si neseme všichni v sobě, a jeho přítomnost podtrhuje hororovými záběry na projevy lidské posedlosti a pohybové nespoutanosti, které jako by byly reakcí na přítomnost nedostatečně otevřených, dogmaticky založených jedinců. Někteří z herců hrají více než jednu roli - v případě Jozefa a rabína se Myeczislaw Voit dokonce konfrontuje sám se sebou v teologickém sporu (či schizofrenním monologu jak z 'Klubu rváčů'?).

    • 9.2.2012  14:41

    Béla Tarr vstupuje na pole detektivního filmu, od něhož mohou diváci očekávat typický žánrový fasádismus – dynamiku akce, překvapivé zvraty, agilní zločince, kteří se nevzdávají lacino. Namísto toho se Tarr dopouští despektakularizace žánrového filmu svým osobitým stylem. Vyprávění je opět podřízeno další variaci na stále stejné téma mezilidského odcizení, nenávisti, či pragmatického přístupu k druhým. Od svého debutu 'Rodinné ohniště' zachycuje Tarr rodinné vazby jako spíše primitivní a finančně vyčíslitelné – takové jsou i v 'Muži z Londýna', ovšem mezi lidmi, kteří většinu času promlčí, aby na nás jejich jedovaté dialogy zapůsobily jako vystřízlivění ze vznešené meditativní nálady. Scéna Maloinova přetahování se o dceru Henriettu s otrokářskou majitelkou obchodu s potravinami, která dívku vnímá jako levnou pracovní sílu, připomene bizarní mezilidské poměry ve 'Služce' Zoltána Fábriho. Neodolatelná je francouzská atmosféra filmu, odehrávajícího se ve francouzském přístavním městě a zčásti i v prostředí přístavní hospody - jako by Tarr oživoval francouzskou tradici myšlení o filmu (hlavně teorie Jeana Epsteina o fotogenickém potenciálu neherců v jejich přirozeném prostředí) a dosáhl ve svém díle i impresionistické vibrace.

    • 9.2.2012  14:34
    Náhoda (1987)
    ****

    Krzysztof Kieslowski dopřeje v bouřlivých časech polské společenské a hospodářské krize mladému Witkovi radu od otce na smrtelné posteli, že jediné, co člověk v životě musí, je zemřít. Poté udává tři příklady, jak se k smrti dopracovat: buď životem politicky angažovaného straníka, nebo disidenta, anebo vědeckého pracovníka, sledujícího apolitické cíle. Úděl vynášet morální soudy přechází z hlavního hrdiny na diváka – Witek nebalancuje své činy, sleduje jen přímou kauzální cestu, aniž by prožíval onen morální neklid ze služby různým idejím. Divák je naopak veden k přemýšlení o tom, která ze tří alternativních variant je správná. Kieslowski nám možná napovídá, když apolitického Witka likviduje fyzicky na vrcholu jeho životního štěstí, zatímco stranicky angažovaného jej opouští ve stavu duševní smrti, v pozici lidské trosky, jež přišla o všechno i všechny. Witkovy identity ovlivňují i jeho přístup k sexualitě, jíž prožívá v každém segmentu jinak, vždy s jinou ženou a s jinou formou vyjádření intenzity citu. Jako straník svoji přítelkyni vyslýchá, kolik mužů měla před ním a kde všude se s nimi scházela, než dokáže přejít k citovému vyznání. Jeho druhý vztah je cudný, erotické scény zůstávají mimo záběr, jakoby v souladu s Witkovou vírou v Boha. Nejvíce erotických okamžiků je přítomno v posledním segmentu, kdy Witek vkládá smysl života do rodiny. Intenzita tohoto vztahu je vášnivá, tělesná, zatímco vztahy předchozí jsou založeny buď na úzkostlivé potřebě důvěry, anebo na spirituálním souznění.

    • 9.2.2012  14:28

    Szulkinův film přináší vizi post-apokalyptické společnosti, kdy pár set posledních přeživších lidí utváří komunitu v bunkru, chránícím je před radioaktivní ledovou pustinou. Hlavní hrdina Soft si vymyslel přílet spásné, ale neexistující Archy, a nyní je konfrontován s lidmi, kteří se na její přílet začínají po svém iniciativně připravovat. 'O-bi, O-ba' je podobenstvím společnosti, v níž víra v propagandu a mýtus zcela zatemnila racionální a realistický přístup k životu (v tomto případě k bídě, beznaději a smrti) a připomene bezpočet reálných příkladů od stále omílaných proroctví armageddonu až po totalitní ideje. Zkoumá, jak dokáže mýtus motivovat člověka k páchání zla ve víře, že jedná správně. Nejpůsobivější metaforou je scéna v obřím mrazáku, jehož fanatický obyvatel se modlí k dřevěnému modelu Archy, zatímco jej fixují vyhaslé oči dvou nahých zmrazených žen, jimž vzal muž život ve víře, že je na jiné planetě rozmrazí a nastartuje s nimi nový reprodukční cyklus pro zachování lidstva.

    • 9.2.2012  14:20

    'Popel a démant' se odehrává během jediného dne, kdy končí v Evropě světová válka a kdy zároveň propuká v nitru mladého odbojáře Macieka krize životních hodnot. Maciek nachází nový smysl života v lásce k servírce Krystyně a odsuzuje skrze tento cit svůj minulý život, zasvěcený jen politickému boji a vraždění ideologických nepřátel. Hotelový večírek, sledovaný od fáze sjezdu hostů až po rozpouštění opilé společnosti nad ránem, je synekdochou poválečné polské společnosti, jejíž ideologicky definované society se nacházejí na příslušných místech hotelu: pohybuje se zde komunistická elita dominující hlavnímu sálu, „teroristé“ z řad ilegální Zemské armády scházející se v kuloárech a na záchodcích, i politicky nevyhranění oportunisté čekající na příležitost přidat se k výnosnější straně. Proti komunistům, jež Wajda vykresluje jako moudré filosofy života s jasnou a přijatelnou vizí, nemůže zmatený a chaoticky jednající Maciek obstát jako hrdina. Ve finální scéně jeho smrti na rumišti se připomíná Felliniho styl naturalistického zachycení opuštěného umírání antihrdiny filmu 'Podvodník', představující morální zúčtování s nepřijatelným stylem života. Charismatickou kreaci Zbigniewa Cybulského kalí jen občasná okázalost jeho metodického herectví.

    • 9.2.2012  14:04
    Sexmise (1983)
    ****

    'Sexmise' je podvratný protifeministický, šovinistický a eroticky hédonický film, který zpočátku účinně předstírá, že vznikl pro potěšení feministickým utopiím nakloněných divaček, ovšem po celou dobu si z žen jen tropí žerty a přitom ještě nalézá způsoby, jak prodloužit čas pohledu na ženskou nahotu, aniž by se stal pornografickým. Totalitní vládkyně post-apokalyptického světa, do něhož se již po několik generací rodí pouze holčičky, demonstrují svoji nadlidskou sílu, proti níž jsou dva poslední žijící zástupci mužského pohlaví bezmocní a naříkající vězni, dohánění po vyslechnutí rozsudku, že budou přeoperováni na ženy, až k touze zemřít. Mužského diváka může během ponižování jeho rodu těšit uvolněný přístup k erotice, vyrůstající ze specifik fantastického fikčního světa - děvčata, která nepamatují svět před apokalypsou, dosud neochutnala jablíčko z rajského stromu Velké šéfky, a tak zde Evino roucho funguje jako jeden z běžných společenských oděvů, což motivuje četné záběry na ženskou nahotu, z jejíhož sledování nejsou muži rušeni konvenčními vzorci chování. Ženy samy nevtahují do hry feministické akcenty, jelikož ty padly spolu se starým světem do zapomnění, jak vystihuje během soudního přelíčení poznámka jedné sestry k druhé: „Nejsi nemocná? Poslední dobou moc přemýšlíš.“ Dočkáme se pouze zesměšnění ženských emancipačních ambicí prostřednictvím trojice mužů, kteří si je ze starých dob pamatují a glosují, anebo pouze stojí v pozadí a nechávají svému vítězství nad „slabším“ pohlavím volný průchod (ženy si z celé své komunity samy zvolí za Velkou šéfku právě jediného muže v přestrojení, který byl mezi nimi evidentně tou nejrespektovanější a nejmoudřejší „sestrou“). S finálním zvratem dochází ke znovunastolení statu quo, v němž žena projde procesem domestikace, naučí se základní věci - od techniky konzumace vajíček až po sexuální praktikum -, případně zůstane uvězněna v nevědomosti hluboko pod zemí v jakémsi depozitním harému. 'Sexmise' je rovněž podobenstvím o totalitní společnosti, která své občany drží v podzemním komplexu v izolaci od venkovního světa, zatímco ten je vlastně čistý a lepší (obdobně jako např. 'THX 1138' George Lucase).

    • 9.2.2012  13:59
    Sindibád (1971)
    *****

    Tématy 'Sindibáda' jsou konzum pomíjivých zážitků, které však mají silnou emocionální intenzitu a jimi promarněný život s již nedostižnými, pozdě stanovenými cíli. Huszárik nalézá pro tato témata formu obrazoborecké symfonie, v níž nám s pozoruhodným vizuálním citem předkládá roj efemérních impresí. Určité záběry a pohyby se stále navracejí jako refrén (Sindibádovy ženy se pro svou vnější podobu stávají snadno zaměnitelnými, sdílejí i stejný pohyb odhalování ňader). V této mnohosti, kvantitě žen a pohybů, které mají společnou motivaci, se ztrácí jedinečnost prožitků – přesto díky Huszárikovu poetickému stylu působí Sindibádův život jako listování albem překrásných momentek, na rozdíl od výjevů z upocené životní mechaniky Felliniho 'Casanovy', či gurmánské 'Velké žranice' Marca Ferreriho. 'Sindibád' je v sousedství politizujících maďarských filmů osvěžující výjimkou, obracející se ke kořenům masové kultury, bující v exponovaném období secese ve velkoměstech - to je však prostor, kam nás 'Sindibád' nezavádí a možná proto je Huszárikova reflexe konzumu a kýče tak „přírodní“, vystavěná ze záběrů autentických a fotogenických přírodních jevů a makrodetailů na známky života.

    • 9.2.2012  13:40
    Služka (1958)
    *****

    1.8.1919 padá Maďarská republika rad a v malém městečku dochází ke střídání stráží: komunisté upadají do ilegality a hrozí jim popravy, zatímco je na radnici střídají jejich odpůrci. Aby si jeden z komunistů zachránil krk, prodá svou kmotřenku Annu doslova do otroctví rodině Vízyových výměnou za to, že jej Vízyovi neudají jako třídního nepřítele. Přestože vypráví příběh venkovské dívky nelidsky zotročené zbohatlíky z vyšší společnosti a přestože dojde na marxistické pojmy „vykořisťování“, „odcizení“ a „třídní boj“, nesleduje Fábri dichotomii proletář vs. buržoa, kdy by jedny glorifikoval a druhé obviňoval - v obou skupinách nachází jak dobré, tak i zkažené lidi. Spíše analyzuje projevy sociální nerovnosti mezi nimi, která je natvrdlými zbohatlíky zjednodušována na až biologickou danost (chudina zkrátka nemá žaludek schopný přijmout vybrané dobroty ze stolu panstva), zatímco situace ve filmu naznačují, že jde jen o sociální konstrukt (služka by dobrotu přeci jen ráda ochutnala, ale nedovoluje jí to její služebná pozice). Sledujeme absurdní vztahový propletenec, v němž nemá nikdo pevně v rukou svůj vlastní život. Annin kmotr vděčí za svůj život Anně, která ze strachu z jeho výhrůžek smrtí setrvává ve službách Vízyových. Vízyovi i se svými hosty jsou zase zcela závislí na práci svých služebných, o nichž mají sklony se neustále užasle bavit při svých dýcháncích jako o exotických tvorech, kteří „hodně vydrží“. Když chce Anna službu opustit, Vízyovou popadne hysterie, že by měla pomáhat v domácnosti. Svět 'Služky' je plný prostředníků, kteří plní přání ostatních, a kteří svými přáními obtěžují jiné. Stylem film nejvíce připomene díla italského neorealismu - zabývá se sociální tematikou a ohromí spíše formální jednoduchostí, umožňující soustředit se plně na příběh.

    • 8.2.2012  16:21
    Svědek (1969)
    *****

    'Svědek' se nevydává cestou zahalování totalitárních mechanismů a aspektů socialistické každodennosti do alegorií. Naopak nám v pro reflexi totality unikátním formátu komedie představuje „ideologicky nekompetentního“ soudruha Pelikána, který pro svou prostoduchost nechtěně překračuje meze nepsané společenské smlouvy mezi Stranou a lidem a způsobuje faux pas potvrzující to, co si všichni jen myslí - že je celý ten socialismus absurdní a všechna ta vážnost jen na oko. Komediálnost 'Svědka' vyrůstá z přímého kontaktu se zobrazovanou realitou - nesmějeme se ostalgickému kýči natočenému v bezpečí demokratického systému, ale výsměchu totalitě přímo do tváře. 'Svědek' má epizodickou strukturu, kdy každá titulkem oddělená pasáž sleduje Pelikána v „typicky socialistické“ situaci, postavené filmem překvapivě nikoli na hlavu, ale zpět na nohy – do podoby, v jaké by se mohla skutečně odehrát ve společnosti, kde jediné nepodložené slovo má moc zabíjet a kde vládne filosofie typu „na špionech je podezřelé to, že nejsou podezřelí“. Když se Pelikán propůjčí k tomu, že bude svědčit ve vykonstruovaném procesu proti svému příteli, film začne pojímat svědectví u soudu jako složitý proces filmové produkce, čímž propojí ty nejšpinavější politické manévry se specifickou komunitou „zasloužilých umělců“. Je třeba najmout literáta, aby sepsal pro Pelikána výpověď, poté Pelikán podstupuje sezení u logopeda, připomínající herecký casting, a když nakonec dorazí k soudu neoholen, je na místě upraven posluhou, jako by byl v nějaké maskérně. Drobnou zajímavost nese hospodská scéna, započatá detailem na opulentní přípitek pivem - jako by porušením národního závazku nepřipíjet si pivem po dobu 150 let na protest proti rakouskému potlačení maďarské revoluce a masových poprav z roku 1849 schvalovali Maďaři perzekuci vlastního národa.

    • 8.2.2012  16:13
    Taxidermia (2006)
    ****

    'Taxidermia' (stejně jako Huszárikův 'Sindibád', Ferreriho 'Velká žranice' či Felliniho 'Casanova') nabízí pohled na konzum smyslových prožitků a marnost, ovšem nikoli v poetické, ale monstrózně groteskní formě. Pálfi ve třech příbězích tří hrdinů ze tří různých dob, jež mají různého ducha, pojednává o základních lidských pudech. Děd je posedlý sexem, otec touží být dobrý ve sportovní konzumaci jídla a skrze svůj um se stát miláčkem národa, syn pak sdílí oba rysy svých předků v latentnější podobě, když se marně snaží svádět prodavačku v supermarketu, zatímco pracuje na vlastní sebevraždě, jež vejde do dějin konceptuálního umění. Jak se časy mění, mění se i styl dosahování rozkoše. V rakousko-uherské totalitě se musí děd schovávat do kadibudky a stimulovat se pohledem na oblečené ženy, přičemž za znásilnění vepře zaplatí životem. V socialismu, který se profiluje jako doba tisíce soust jedné chuti, je otci Kálmánovi stranicky naordinován harmonogram jeho polykání a zvracení. V moderním liberalismu je pak dosažení touhy věcí volného obchodu, případně seberealizace-sebevraždy. Taxidermia ozvláštňuje specifika těchto společenských zřízení cynicky tělesným humorem a vynalézavě komediálním pointováním scén, jež by jinak zůstaly jen mozaikou prvoplánově nechutných obsesí.

    • 8.2.2012  16:08
    Micimutr (2011)
    ***

    Viz Renescovy záchvaty

    • 8.1.2012  14:06
    Poupata (2011)
    *****

    Po dlouhé době konečně česká tragikomedie, v níž se nesmějeme "laskavě" lidskému osudu, ale cynicky lidské hlouposti jako kořenu všeho zla. Dost postav by si tu zasloužilo nominovat na Darwinovu cenu, a to jen pro ten efemérní styl života "vystřelit si pár rachejtlí a jít do prdele".

    • 16.12.2011  11:37
    Perfect Days (2011)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:36
    Sráči (TV film) (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:35

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:33
    Dům (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:32

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:30
    Vendeta (2011)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 10.12.2011  02:00

    První Kmínkův odpad, který neuspí, ale naopak pobaví. Z 5 % je to o Perníkové chaloupce, zbytek této svérázné baletní adaptace vyplňují u Kmínka typické volné motivy - nadbytečné záběry, scény, či filmové kotouče, s pohádkou nesouvisející muzikálová extempore, religiózní úlety, efektní exploze pecí. Psychedelický závěr Machatého "Extase" trumfnul Kmínek úvodem své "Perníkové chaloupky" a konečně se tak přihlásil k avantgardnímu umění, kolem kterého vždy jen nesměle kroužil.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace