Renesco

Louis Lumière snímá první krůčky nemluvněte, které nakonec upadne.

Záznam závodu několika nadšenců ve skoku v pytlích.

Do kupé vlaku přistoupí selka s košem plným zrajících sýrů. Celý vagon ovládne nesnesitelný zápach a cestující začínají vyšetřovat, kdo je jeho původcem. Po několika vzájemných komických obviněních odhalí selku, jíž si odvede policie na stanici. Opuštěné sýry se za ní dokutálí samy, naskáčí policistům i svědkům na obličeje a zadusí je.

Hrdinný, avšak chudý princ Charming se uchází o ruku rádžovy dcery. Je ovšem zastíněn bohatším nápadníkem, odmítnut a nakonec vyveden z paláce. Z kouře z převrženého kadidla se v princově komnatě náhle zjeví čaroděj Kelifar, který princi nabídne doprovod do míst, kde je ukrytý pohádkový poklad. Přes chrám bohyně Šivy, tajnou říční cestu a přes les, skrze jehož husté stromoví a změť sousoší dokáže proklestit cestu jen chrámový velekněz svými čáry, doputuje stále četnější princova družina do jeskyně ohnivých džinů a kostlivců. Hrdinství prokázané v bitvě s různými příšerami je po zásluze odměněno vílami. S poklady se princ včas navrací do rádžova paláce, kde na poslední chvíli překazí svatbu své milované se znemožněným sokem.

Banda lupičů vyrabuje a podpálí farmu, zanechávaje po sobě i mrtvé. Vesničané ihned zburcují četníky, kteří bezprostředně po činu zločince překvapí ve staré štole. Strhne se krvavá bitka, z níž se podaří uprchnout pouze vůdci bandy a jednomu z jeho kompliců...

Georges Méliés se snaží obléci na vycházku, ovšem každá část oděvu se mu v okamžiku nasazení proměňuje v jinou. Poté, co si na hlavu položí botu a na nohu obuje klobouk, s sebou beznadějně mrští zpět do postele a přikryje se.

Méliés si marně snaží odložit kabát a klobouk - obojí se mu po každém pokusu znovu samo nasadí.

Jedná se o Méliésův příspěvek k dobovému fenoménu „phantom rides" - kamera postavená na střeše jedoucího vlaku snímá periferní scenerii.

Tři hlubokomořští potápěči prozkoumávají na dně mořském zvláštní jeskyni. Scéna je natočena přes akvárium s rybičkami, za nímž se pohybují herci ve skafandrech.

Na trajektu z Calais do Doveru zastihuje cestující nepřízeň počasí. Kamera kymácející se z jedné strany na druhou vytváří iluzi rozbouřeného moře, jež zmítá lodí.

Dotěrná kamera snímá pána, který dává rozmáchlými gesty najevo svou nelibost z natáčení. Svými odmítavými posuňky však nic nezmůže, a tak pomalu přistoupí přímo ke kameře, otevírajíce přitom ústa, jež pohltí celou plochu obrazu. Střihem vzniká iluze černé díry, do níž panikařící kameraman i se svým přístrojem přepadnou. Druhým střihem filmu se vracíme k spokojeně přežvykujícímu, ďábelsky se chechtajícímu pánovi.

Méliésova verze klasické pohádky o Popelce, založená na četných stop-tricích. Kouzelná víla se zjeví u plačící Popelky; myši v sednici promění v lokaje, starou dýni v kočár a Popelku v princeznu. Na bálu v paláci dívka okouzlí prince, ovšem víla jí o půlnoci před očima všech přítomných promění zpět v umouněnou nešťastnici. Princ se vypraví uprchlou trhanku, po níž v paláci zbyl jen střevíc, hned hledat. Po psychedelické scéně, v níž Popelku obklopují tančící hodiny odbíjející půlnoc, se objevuje princ v její chalupě. Všechny sestry podrobí zkoušce střevíce a nakonec si odvádí Popelku do paláce, před jehož branami tančí davy poddaných.

Georges Méliés představuje ateliér hydroterapeuta, který si bere do péče tučného gentlemana toužícího zhubnout. Všelijak jej mučí - odděluje jeho údy od těla a zase je s ním spojuje, pouští do něj proud - až pán skutečně zhubne a s díky odejde. Objeví se zde i populární srovnávací záběry "předtím x potom".

Venkovský lékař je najednou přemlouván k návštěvě hned dvěma matkami, jimž doma onemocněly dcery. Obě dívky leží v jiném domě a obě se zdají být již na smrtelné posteli. Lékař je neustále rozptylován bědujícími matkami, které se jej snaží odlákat od postele té druhé. Jednomu děvčeti se ulevuje, druhé ve stejný okamžik umírá. Motiv "záchrany na poslední chvíli" je tentokrát zakončen neúspěchem.

"Oživlé noty" jsou iluzionistickým filmem, v němž chlapec s kouzelnickou hůlkou odděluje hlavy několika figurantů, vyrovnaných v řadě, od jejich těl, a přenáší je do bříšek not v obrazovém plánu nad nimi.

Max Linder spěchá na svoji svatbu. Cestou městem však přičiněním destruktivnosti a nemotornosti svého běhu postupně rozčílí několik lidí, kteří se nabalují do davu, aby jej pronásledovali. Při cestě se z novomanžela ve vzorovém obleku stává trhan, na němž vlají cáry hadrů. V tomto stavu dorazí do domu nevěsty. Vymění si zde šaty s komorníkem, na něhož se nakonec sesypou pěsti rozzuřeného davu. A Linder se jde ženit.

38 vteřin trvající jednobodový záběr průvodu policejní přehlídky konané 31. července roku 1987. Stanoviště kamery leží na pomezí zón diváků a policistů - několik exhibicionistických civilů tak jednoduše vstupuje do záběru.

"Žïvot zločince" je jakousi popularizační rekapitulací skutků, dopadení a popravy nenapravitelného recidivisty Charlese Peace, strukturované do mezititulky ohraničených kapitol, v nichž se stupňuje Peacovo kriminální chování - od svádění ženy přímo před jejím manželem, přes loupeže a drzé útěky před policií až k první vraždě. Finální atrakcí filmu je Peacovo oběšení.

Triková groteska o dýních, které se svévolně sesypou z povozu a kutálí se městem. Skupina několika lidí je pronásleduje skrze všerůzné prostory (kanál, přízemní byt, strmá ulice, ...) a snaží se je pochytat. Specifická je zde práce se převráceným chodem záběru (dýně se dokáží vykutálet nahoru do strmé ulice, naskočit zpět do povozu, z něhož na počátku vyskočily) - jedná se o filmovou magii a atrakci v jednom.

Mladé učitelce je v ředitelně vytýkána "neprofesionalita". Její třídu tvoří houf třeťáků a jeden jediný prvňák Škoda, sedící sám na opačné straně učebny. Škoda se však ukáže být z celé třídy jediným "ideálním" studentem. Učitelka jej přistihuje, jak si po vyučování hraje s lívanečníkem, plyšákem a ostatními předměty na školu a k jeho hře se přidává. Zatímco hledí z okna na své třeťáky, odcházející ze školy domů, Škoda čte ze slabikáře a jde mu to stále lépe a lépe. Konečně má žena pocit, jako by se zrodil skutečný vztah učitel-žák.