Cardas

Cardas

Jiří Čížek

okres Praha
bankovní úředník


Twitter: Cardas

1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2
    • 13.5.2020  19:28
    Bílé peklo (2001)
    **

    Docela dobře natočená historka se zcela nepravděpodobnou zápletkou. Během děje se jako divák mnohokrát ptám "jak by tohle do prčic bylo vůbec možné". A nejen to, ale plakátové šablony všech různých etnik a národů - nějaké sibiřské přírodní národy, nějaké uzbecké muslimky, seriózní íránský vysoký vojenský úředník - prostě všichni se tu objevují jako postavy s lidskostí, ovšem kromě Rusů, kteří jsou buď krutí stoupenci represí nebo individuální zločinci bez charakteru. Dokonce i Žid, který má zásadní důvod nenávidět Němce, je ochoten nezištně pomoci člověku a bez ohledu na svou rodinnou zkušenost shovívavě pochopit Němce na útěku ze zajetí, aniž by se zajímal o to, co tento člověk, jemuž prokazuje dobrodiní, má na svědomí. Fanatický sadistický ruský důstojník pátrá po jediném uprchlém vězni po několik let po celé Sibiři a po všech stepích a pouštích středního Východu SSSR, protože nemá nic jiného na práci... Aby se neřeklo, tak i on určitým způsobem projeví velkorysost, kdy vyjeví, že mu šlo jen o to, aby si uprchlík nemyslel, že ho převezl a šlo mu vlastně jen o čest (úha, vždyť to byl přece nemilosrdný krvežíznivý sadista). No a sladký konec, v němž přímo o Vánoční půlnoční mši dostane od Panenky Marie německá holčička svého válečného tatínka zpátky k Ježíšku, ... prostě tohle není nic pro mne. Možná to hodnotím až příliš příkře, náznaky pokusu trochu se vyrovnat s tím "příliš černobílým" německým hrdinou tu jsou, ale i ty vyznívají právě dost vykonstruovaně (scéna nutného zabití řidiče náklaďáku, který objevil náhodně černého pasažéra, jako by měla přesvědčit diváka "ale já přece netvrdím, že je to jen hrdina, má na svědomí leccos, - ale byl zkrátka vržen do této situace a taková byla doba..."). Byly tam i dialogy naznačující "ano, jsme si vědomi toho, že Němci měli důvod ke špatnému svědomí" - roztržka mezi německými vojáky ve vlaku mířícímu na Sibiř. Ale zároveň v ní je poselství "nebyli všichni přece tak špatní, byly mezi nimi rozdíly, někteří byli špatní - např. SA... a je třeba rozlišovat...". To už prostě cítím jako trochu relativizaci. Nejpřesnější byla tedy ta promluva židovského dobrodince, který ironicky říká "ano, vy jste to nevěděli, a kdybyste to byli věděli, určitě byste postříleli své velitele". To ovšem také vyznívá jako "já to chápu, nemohli jste nic dělat, nejsem tak naivní, abych si myslel, že jste se mohli vzepřít a nebýt nacisty, protože to nebylo vůbec možné." Takže mně tyhle ideové pokusy v tom filmu přišly příliš zjednodušující a nepřesvědčivé. Úkolem filmu bylo zjevně udělat akční odyseu ukazující dramatický útěk německého zajatce ze sibiřského "bílého pekla", což je skutečně dobrodružné, a to ošperkování idejemi tu mělo jen ospravedlnit ten záměr, aby to nevyznělo jako nějaká obhajoba nacismu. To sice obhajoba nacismu fakt nebyla, ale to, jakým způsobem se tomuto nařčení vyhnout, tvůrci řešili takovým dost toporným způsobem. K postavě židovského obětavého zachránce německého utečence je ještě vhodné dodat, že tam vystupoval jako jakýsi dosti vlivný poměrně značně bohatý člověk, nejspíš obchodník, zatímco ve skutečnosti v SSSR taková pozice nebyla vůbec myslitelná, protože rozhodně nemohl žádný židovský obchodník existovat, nebo mohl být sice zámožný a obývat vcelku elegantní dům neúměrný běžným lidem, ale jen jako komunistický aparátčík sovětské moci. U takového by pravděpodobnost, že bude pomáhat prchajícímu válečnému zajatci, ještě méně pravděpodobná, než když bereme v úvahu pouze to, že byl opozičně laděný Žid, jemuž bratry povraždili němečtí nacisté. Proto tato epizoda, v níž Žid položil život za německého válečného zajatce, vyznívá opravdu hodně přepjatě a krkolomně, a to přecházím i ten fakt, že bezpečně na první pohled poznal z dálky, že ten vandrák působící jako nějaký ruský pošahaný poustevník, je Němec. Mně to celé přišlo, že snaha po thrilleru s mnoha prostředími, etnologickými ukázkami neruských kultur, tu příliš převážila nad dovedností obhájit přesvědčivost fabulovaného děje a motivací postav. Pokud zvolím největší klišé u motivace, z níž bere hlavní hrdina sílu (zjevující se dcerka), stačilo podobnými zjevovanými obrazy kolorovat i motivaci toho ruského důstojníka, nebo Židovského zachránce, nebo zachránce z toho kmene Evenků (nejsem si jist, o jaké etnikum šlo, možná Čukčové, Jakuti, nebo jiný národ). To všechno ustoupilo snaze po spádu děje, ale přitom ho - aspoň u mne - dost znehodnocovalo vznikajícími otázkami a pochybami o tom, proč tato postava jedná tak, jak jedná, a zda je to pohnutka dostatečně věrohodná. Má-li drama fungovat, musí tvůrce hájit své postavy - myšleno i ty záporné. A to platí nejen pro herce, kteří je ztvárňují, ale i pro scénáristy. Protože ani sebelepší herecký výkon (zde to není na Oskara, ale vcelku to jde) pak nevyžene z divákovy hlavy "jéžišmarja, co ho vede k tomu, že se zachoval takhle, vždyt to působí směšně!". Melodramatická erotická zápletka s krásnou ženou přírodního národa pečující něžně o strádajícího uprchlíka, sentimentální předem průhledná zápletka s věnovaným pejskem, který také zachránil hrdinu a padl při tom, to fakt není moc kvalitní tvořivý scénář. Kvalitní je podle mne to, jak to je natočené - obraz, zvuk, celkem dobré. Škoda je, že takhle kvalitní vyjadřovací prostředky nemají kvalitní scénář. Za tři hodiny se snad dá s těmihle filmařskými dovednostmi a technikou natočit film, v němž budou postavy opravdové - nemyslím dokumentárně pravdivé, ale autentické ve svých motivacích.

    • 9.5.2020  02:18

    Legenda o tanku T-34, je film, který sice nenudí, ale je pitomý. Děj je tvořený s takovým patosem, že vyznívá nechtěně směšně. Ruští tankisté s jediným tankem zlikvidují německou jednotku asi deseti tanků a spoustu pěchoty, přičemž v průběhu té své mazané operace například jedinou střelou prostřelí hned tři německé tanky naráz (!!! huá huá !!!). Ale následně upadnou do zajetí, z něhož hlavní hrdina, aby bylo jasné, že je nezlomný, osmkrát uprchne, ale to tam ve filmu není, jen se o tom následně několikrát mluví. Asi si na něj prostě hloupí Němci nedávali pozor, ani když uprchl po sedmé. No ale přesto se stejně i po osmém útěku zase dostal do nacistického lágru, a tam je zjištěno, že byl tím skvělým tankistou, a tak spolu s dalšími třemi zajatci slouží v koncentráku s jediným tankem bez munice ako cvičný cíl pro německé tankisty, kteří ho mají pro svůj výcvik a zábavu během cvičení zničit. Ale ti ruští zajatci dostanou možnost si ten tank v dílně opravit a připravit ho k tomu účelu, a v tom tanku náhodou objeví, že tam přece jen munice, ale hloupí Němci si toho nevšimli, protože se štítili vyndavat odtud z toho kdesi ukořistěného tanku sami mrtvoly, a také je nenapadlo to zkontrolovat ani poté, kdy to zajatci vyčistili a celý tank v dílně dávali technicky do pucu, přičemž ale Němci asi neměli zájem se dovnitř tanku podívat dokonce ani po té generálce, při níž ty zajatce vlastně ani moc nehlídali (huá huá). Tak se stalo, že stateční tankisté při té hře na kočku a myš ve výcvikovém prostoru pro německé tankisty velmi překvapí a probijí se tak mistrným manévrováním mezi mnoha německými tanky, z nichž řadu perfektně zničí, aniž sami jsou zasaženi, no prostě neptejte se jak je to možné, ale z cvičného prostoru se prostě probijí ven, a nejen to, ale dokonce ještě přes celé Německo, kde dokonce zastavují v městečku natankovat a občerstvit se pivem, v patách s desítkami tanků a letadel, ale o mnoho nemotornějších a asi i hrozivě pomalých.. aby šťastně po napínavých situacích a opakovaných bojích nakonec dojeli přes Klingentahl do Československa, kde byl jaksi jejich cíl - bezpečí. Ani tu jakkoli nebylo vysvětleno, že žádné Československo v té době vlastně vůbec neexistovalo a šlo o stejné Německem okupované území, z jakého se "probojovali" proti desítkám tanků i vzdušným silám. :-) No prostě ten film je perla. Prošpikované patosem ruského nacionalismu, odkazy na láskyplnou úctu ke Stalinovi atd. Celkově je to dost špatné, ale docela hezky natočené. Diváka to udrží u pozornosti docela dobře, už jen tou viditelnou hloupostí, ale popravdě i svižným vyprávěním.Za to dávám dvě hvězdy. Ale opravdu to celkově může být bráno jako opravdu nechtěná parodie na válečné filmy - protože ještě přepjatější vykreslení supermanských hrdinů sovětského svazu, než bylo točeno za Brežněva, jsem si nedovedl představit. Doufal jsem, že z většího odstupu odezní ten patos a zůstane třeba filmová kvalita. Ale ne. Patos se znásobil až do nechtěné karikatury. Nebo jsem nepochopil, že si z toho dělají legraci? To bych neřekl...

    • 9.5.2020  01:36

    Šablonovité, klišé kouká z každého dialogu, o to jsou delší, z umělé snahy o psychologičnost pohledu, přičemž jde o marnou snahu, protože žádná z motivací emočních projevů postav nevyznívá ani trochu přesvědčivě. Celé to je opravdu nepovedené. Jedině snad určitá syrovost toho bezprostředního prožitku přeštřelkové nejistoty, kdy nevíte, kdo to najednou koupí - ale i tam se někdy stane, že divák už čeká, že tenhle to určitě koupí. Neustále brečící postavy, stejně tak brečící velitel s rodinným dramatem. Dramatem osobní vazby k místním, z nichž někteří stojí na straně nepřítele, což je to, co nikoho z postav ani na okamžik nenapadlo, zato divákovi je to v podstatě jasné od samého začátku. Ale ani tak divák nečeká, že pointa bude vyostřená až do takové stupidní roviny, že stane bratr v přímé bojové operaci proti bratru a zatkne ho a dlouze na otevřeném prostranství před jakousi strategickou budovou a mostem navzdory nebezpečné situaci spolu s celou jednotkou poslouchá bratrovo - opět plačtivě dojemné psychologické - vysvětlování pocitů viny. Když to jako divák s povzdechem vidím, doufám, že snad scénárista nepůjde ve své stupidní sentimentalitě a zálibě v brekotu hlavního hrdiny tak daleko, že z jeho bratra nechá udělat také hrdinného zachránce lidského života a tragickou zmírající oběť, aby tak dal příležitost k dalším exhibičním slzám hlavního hrdiny. Ach jo. Ovšemže tuto nejprimitivnější variantu, tento prvoplánový nápad, tvůrci filmu zrealizovali! No, některé válečné filmy jsou fakt emoční snahou tak přepjaté, že to fakt působí až komicky a trapně. V poslední době jsem viděl nějaký ruský novodobý film "Legenda jménem T-34" (2018), který byl pitomý jen o něco málo více. Zatímco v Zimní válce šlo spíš o emoční přepjatost, tak v "Legendě jménem T-34" šlo spíše o nesmyslný děj tvořený s takovým patosem, že vyznívá nechtěně směšně. Takže to bylo námětem blbější, než Zimní válka, která je založena aspoň na nějakém uvěřitelném kontextu, ale ta se zase utápí se v nekonečném pobrekávání a trapně neumělou vztahovou emoční fabulací. Každý z těch filmů je blbý trochu jiným způsobem. A každý z nich má určitou kvalitu akorát v tom, jakou techniku mohli filmaři využívat oproti válečným filmům, které známe z dob řekněme 50. až 80. let. Jen kvůli tomu dávám dvě hvězdičky. Snaha ukázat 2. světovou válku trochu netradičním neortodoxním způsobem tedy u tvůrců 21. století vychází naprázdno, přijde mi zcela selhávající, míjí se účinkem, stává se sama sobě parodií. Špatné. Když porovnám "Tucet špinavců" se "Zimní válkou" a "Jitra jsou zde tichá" s "Legendou jménem T-34", tak jednoznačně vítězí staré klasiky, a to i přes to, že i v nich se samozřejmě dají najít počátky toho přetrvávajícího patetického klišé (velitelé, kteří si zprvu nevěří, ač obstojí, případně nevěří jim mužstvo a oni pak dokáží, jak jsou skvělí, nebo klišé motivů "až bude po válce, tak já budu ... atd. - pic, střela do hlavy nebo poslední vydechnutí zraněného... já vám to nandám za své padlé kamarády... atd.). Jo a ještě jeden trochu úsměvný špílec - myslím, že už i autorovi došlo, kolik klišé tam narval, tak se z jednoho chtěl vyzout až téměř brechtovským zcizovacím efektem. Mám na mysli to, jak raněný voják říká "je mi zima" a pak dodá "tohle vždycky ve filmech říkají postavy, které umírají" - to mne trochu dostalo do pocitu, že sám tvůrce svůj film vnímá trochu ironicky, protože v době, kdy se ten film odehrává, podle mne nebyly žádné filmy, v nichž by postavy zmírajících vojáků hlásily, že jim je zima. To přišlo až později, aspoň myslím.

    • 5.11.2018  18:36
    Beze stop (2018)
    ***

    Já dám tři hvězdy. Čtyři dávám jen těm nejlepším, a pět pouze naprosto výjimečným mezi těmi nejlepšími. Film to je zajímavý, i když na téma, které už tu bylo. Detailněji než ostatní rozpracovává ty různé možnosti a mezistupně mezi tím úplně poustevnickým životem v divočině a naprostým velkoměstem. Kladl jsem si otázku, proč nabízí tyto různé cesty a ne pouze poustevnictví kontra moderní civilizace, buď anebo. Ta širší škála možností je filmem ukázána nejen proto, aby mohlo být vyjádřeno, že neexistují jen protipóly. Je to nabídka k zamyšlení, co vůbec znamená být svobodný, a že se se svobodou děje cosi zvláštního, jakmile ji uplatním v podobě rozhodnutí. Pocítím nesvobodu! Protože ostatní možnosti zmizely. Takže svým uplatněním svoboda najednou už není svobodou. Prchá před námi jako fata morgana neustále ustupující za obzor. To je jedna rovina. A druhá je dospívání jako nabytí a uplatnění svobody volby, vlastní cesty, která může být bolestná pro rodiče. A další je možná už jen malý dodatek: otec toužící po životě zcela mimo vztah s jakýmikoli dalšími lidmi, trpěl posttraumatickým syndromem z války, což je patologický stav duše. Mimopatologické osobnosti volí spíše stupeň intenzity společenského civilizačního ruchu a přírodního nepohodlí, nikoli "Ano" nebo "Ne". A film ukazoval, že jsou prostě různá řešení a různé možné poměry mezi lidmi a přírodou a mezi lidmi a lidmi, a že vlastně možná zbytečně fňukáme, protože každý může nejen najít ten svůj správný model a mix, ale hlavně musí najít i vůli a odvahu k rozhodnutí zvolit si ho a žít ho, namísto aby jen kritizoval modely ostatní. Musím se připravit, že prosazením své svobody ztratím přímý kontakt s lidmi, kteří zvolili jinou cestu, a které jsem měl ve svém životě rád. Tak to je. Proto to je zajímavý film.

    • 26.8.2017  12:39

    Dost jsem se těšil. Prvních 10 minut jsem pociťoval zklamání z nepřesvědčivosti jednajících postav a určité předvídatelnosti každé situace a šablonovitého vyznívání. Atmosféra klukovského světa ale přece jen vytvořena byla a ve mně jakýmsi způsobem rezonovala. Jedničku s hvězdičkou pro Oldřicha Kaisera. A závěrečná scéna mně dostala a dala tomu všemu viděnému důstojný smysl. Navození toho pocitu, nakolik si jsme schopni a ochotni zasloužit si naším obyčejným životem své hrdiny.

    • 19.3.2017  00:27

    Já tenhle film objevil až dnes, kdy to dávali v TV, tedy vlastně včera, protože už je po půlnoci. No a fakt mě to překvapilo, jak to je dobrý. Komixová přímočarost v dějové dramatičnosti, syrovost a strohost korespondující s obrazovým stylem, příběh vyprávěný z několika subjektivních úhlů dávající dohromady zajímavou skládačku, tarantinoský balanc mezi sadismem, hororovou detektivkou a komičnem, silní hrdinové a krásné hrdinky podaní s překvapivě vysokou kvalitou. Já jsem z toho filmu celkem nadšen.

    • 28.1.2017  12:21

    ...mně tady to "přehrát online" nefunguje, vede mne to na stránky festivalu a ... nic

    • 20.11.2016  00:34

    Moje emoční potřeba nechat se dojmout sice byla uspokojena, ale některé věci mě v tom pocitu trochu rušily. Scénáristicky takový ten stereotyp boje morálky proti zlému úředníkovi, který dělá vše pro to, aby lidé nemohli být šťastni, a některé ty situace předem kalkulované a prokouknutelné. Dosti nevěrohodně rychlé mávnutí rukou nad maminčinou smrtí a realistické usilování o to, jak se nedostat do ústavní péče, zasvěcení do sofistikované konspirace malého dítěte. Trochu mne zklamal herecký výkon mé milované Ani Geislerové, tahle role jí podle mne moc nesedla, doufám, že se ten film nestane legendou, protože by mi vůči ní přišlo nespravedlivé, aby si ji lidé spojili právě s tímhle filmem, kde nebylo jejímu výrazu vždy možno věřit. Kladu si otázku, proč tomu tak je, co se u natáčení pokazilo, co během něj prožívala, protože ona jinak hraje excelentně. Mám dojem, že té postavě prostě v některých situacích sama nevěřila, anebo jí režisér nedokázal účinně předat, co v té situaci chce vyjádřit. Ale stejně, i když to v jejím měřítku patří k těm slabším výkonům, v obecné rovině to pořád je slušný standard, si říkám. A když jdete do kina s tím, že potřebujete prožít lásku, tak vás v tom nic nezastaví, ani vědomí, že jste obětí kýčovitého vánočního příběhu, stejně tu slzu uroníte. Jako já.

    • 20.11.2016  00:15
    Snowden (2016)
    ***

    Zaujalo mě to. Téma dilematu mezi ochranou soukromí a bezpečností a otázky, jestli je skutečně v rozporu anebo "geeks" uměj nasadit chytrý program, který bezpečnost dokáže zajistit i bez zasahování do soukromí. Zpracováno podle mne šikovně. Snowden vyznívá ve filmu jako hrdina. Ale nějak nevím, co teď s tím.

    • 16.10.2016  18:49

    Tenhle film si s logikou moc velké starosti nedělá. Proč vlak vůbec jede a nevyužívá energii motoru jen na nejtepleším místě světa? Kde se bere ve vlaku tolik havěti, že se tím uživí takové množství lidí? ... Koleje jsou tak perfektní, že v mraze vydrží osmnáct let bez údržby? Co to tam to dítě v tom motoru nahrazuje? Jaktože přežil lední medvěd osmnáct let, když všechno živé umrzlo? Kde a co lovil? Proč si lidé neulovili totéž k jídlu, co ten medvěd? Atd. Tohle jsou ty kraviny, u nichž jsem při sledování úpěl jako týrané zvíře. Když už se mi začalo dařit aspoň silou vůle přijmou tyhle nedomyšelné pitomosti jako prostě rámec, v němž se odehrává podobenství, na němž se demonstruje filozofická úvaha o povaze moci na světě, tak se mi to závěrem zase rozbouralo, jako razítkem "ne, jde opravdu o pitomost". Krátkou dobu se mi to jako podobenství dokonce zdálo přijatelné - revolta ze spoda je postupně vedena až do poznání, že prostě "kdybys to vedl ty, nejednal bys jinak", a maltusiánská teze, že tragédie jsou přínosným způsobem k regulaci populační exploze vyvíjející se geometrickou řadou v disproporci prostředků k obživě rostoucí pouze řadou aritmetickou, dále tíha odpovědnosti v nutnosti rozhodnout za ostatní mění často levicového revolucionáře na stoupence uznávajícího nutnost individuálního "leadera" pravicového střihu. Chvíli zaznívala úvaha o nesouměřitelnosti světa nejchudší většiny se světem nejbohatší menšiny a také výchovné přijímání předem daných ideologických východisek typu, že bouřit se proti takové danosti je nejhrubší projev barbarského nízkého chování, které musí být vymýceno, světový řád... Jenomže tohle všechno, jak říkám, je neustále zabíjeno tisícovkou otázek, proč to či ono nedává smysl, a nakonec se sám film z bezradnosti uchýlí stejně radši k té technické stránce, která navíc nedává logiku... A přiznání hlavního hrdiny, že žral děti, aby se zrelativizovaly hodnoty nadobro, vyznívalo až směšně jako příliš chtěná a umělá vsuvka, aby nikdo nemohl říct, že hrdina je šablonovitý, protože i on má část viny... A dalo se přece jen zapravdu tezi, že jeho individuální hodnota a síla byla potřebná a že brát věci bez iluzí je potřebná vlastnost silných jedinců... a hned zas ale informace, že když dá každý do placu k jídlu svou ruku, dá se takto kolektivně zajistit i přežití všech, aniž by bylo nutno někoho zabít úplně... No, motalo se to dost. Pokud to mělo být opravdu obrazným vyjádřením a podobenstvím, tak to všechno v zásadě ale vycházelo ze základní teze, že náš svět je místo, kde není dost jídla pro všechny, a proto tu je celý problém s nutností společnost řídit, protože jinak se budou stejně lidi žrát mezi sebou anebo je nutné uměle toto vraždění navodit, aby byla rovnováha (alternativa k opuštění toho systému je prostě ukázána jen za cenu naprosté nelogičnosti a pitomosti). Ten nedostatek ale vlastně vůbec není problém dneška, protože prostředků k obživě je dost a zdroj problémů spočívá spíš v povaze touhy po moci a dominanci mocných a fanatických, a v disproporcích v distribuci bohatství, nikoli v nedostatku. Takže ačkoli v tomto ty navozené myšlenky film přece jen dokázal do diváka nějak dostat a uvést je v život, celek vlastně byl úplně rozbitej. Jakmile divák začíná v těchto rovinách uvažovat, vzápětí je veden opět do akční roviny a pozornost je věnována těm technickým věcem, které odporují logice, takže to filmu úplně ubližuje a dělá ho zbytečným. Divák se navíc dozvídá, že celá vzpoura byla vlastně naplánovaná samotným nejvyšším W. ve spolupráci "moudrým" starcem, který "chápal" nutnost tohoto koloběhu moci a udržení rovnováhy násilnou redukcí počtu obyvatel, a naplánoval to s tým největším hajzlem v poznání "dějinné nutnosti". Jediná vzpoura zkusit to přece jen úplně mimo systém a nepřijmout základní tezi, že takový pokus znamená smrt, zůstává na konci jako úplná konina... rozbít vlak (=celou společnost) a vydat se mimo jeho realitu "zpět" do přírody, kde najednou žije medvěd, který do té doby byl mrtvej, protože všecko přece zmrzlo (leda že by po osmnácti letech nastalo oteplování a během pár let došlo k evoluci od bakterií až po medvěda...). Mně teda tyhle typy filmů nebavěj, a znovu jsem si to potvrdil i na tomto. Je to fakt blbé. Na mne tedy ani ta filozofická rovina vzhledem ke vší té maškarádě blbosti už neměla šanci zapůsobit jako dostatečná hodnota k rehabilitaci toho filmu v mých očích. Natolik hluboká ta filozofie zas není, zdaleka převážila ta blbost, a to v takové míře, že jsem si ani nemohl všímat filmařské šikovnosti.

    • 15.10.2016  12:01
    Anthropoid (2016)
    ****

    Spíš se mi to zdálo dobrý. Možná můj pozitivní pocit pramení z nižšího očekávání, protože dost lidí, jejichž názoru si vážím, po shlédnutí naznačovalo větší či menší zklamání a rozpaky. Tak jsem byl překvapen mile. Faktografické nepřesnosti jsem očekával a byl připraven je odpustit. Trochu rušivý mi přišel náznak postojové lability hlavních postav, v takové míře se u nich zcela určitě projevit nemohla. Nervozita ano. Hysterie v žádném případě ne. Ale znamenitě film dokázal vystupňovat napětí těsně před útokem na R. H. Kloním se k názorům o zbytečnosti snového vjemu "Lenka podávající láskyplně ruku ze záhrobí" v kryptě. Celý dojem filmu mi ale ani tyhle okolnosti nepřehlušily. Měl jsem dojem silného ohromení nad statečností těch lidí a cítil jsem jejich skutečnost, opravdovost. Byl jsem tam s nima. A toužil jsem, aby se jim to povedlo, a fandil jsem jim, aby nemuseli umřít, i když jsem věděl, jako oni sami, že to nepřežijou. A opravdu to se mnou pohnulo. Bohužel se domnívám, že tohle bude film, který v zahraničí nikdo moc sledovat nebude. Ta angličtina je fakt bídná, takže aby se na to mohl koukat anglický rodilý mluvčí, aniž by ho to ukrutně rušilo, muselo by se to nadabovat anglickými herci, což je krajně neobvyklé, nepopulární a nákladné, a je to stejný hendikep, jaký je důvodem, proč české filmy jsou v zahraničí vlastně zcela mimo zájem diváků. Tento jakoby český není, ale vlastně si ponechává veškeré nevýhody toho českého filmu, a pro českého diváka i veškeré nevýhody filmu s titulky, které tříští pozornost obrazovou a čtenářskou. Přes tyto veškeré mínusy, které zde uvádím, se mi ten film zdál dobrej, líbil se mi. Ve smyslu krásna, nikoli ve smyslu líbivosti. Mimořádný herecký výkon? Jednoznačně Charlotte Le Bon! Ve scéně, kdy přichází bezprostředně po otřesném zážitku sdělit, že tu její kamarádku zabili, když se pokusila uprchnout z nějakého nahánění lidí. Tahle scéna pronikala do morku kostí, holka, jak to ze sebe sypala, se zajíkala v tom šoku, že jsem se ani já nemoh nadechnout, tak moc mě strhla. Ta byla naprosto jedinečná. Na filmu vidím zásadní to, jak vidí zevnitř to napětí, jak nevíš, kdo při běžné chůzi na ulici může být sledující špicl, kdy každou chvíli může sklapnout past, každý nezvyklý pohyb neznámého člověka může vypadat jako příznak "už nás mají"... Vyrovnávání se s psychickým tlakem. Tenhle pohled kamery vyjadřující to všechno mne vtahnul do jejich času naprosto osobního JÁ, teď a tady. Stejně silná bezprostřednost pohledu od JÁ byla docílena i v přestřelce, kde nevím, odkud to teď přijde, nevidím dobře přes mrak prachu zdvižený střelbou nacistů do zdí, nemám čas prohlížet si prostor, musím se krýt za sloup a pokaždé jen rychle vystřelím a zase zpátky, takže toho moc nevidím, .. jak je na tom kamarád? Koupil to nebo se také jen na okamžik skryl? Můžu ještě dál. Neměl bych už použít zbraň proti sobě? Co když to pak nestihnu? ... Tohle na mne působilo velmi silně. Fakt, že ve filmunabsentuje pohled z druhé strany a Heydrich tu je vidět pouze v situaci útoku, pokládám za přednost. Právě takto to bylo vuděno z osobní perspektivy hlavních postav - toho JÁ, které mi umožňuje zažít plně autenticky všechno včetně té nutnosti sledovat vše jen svýma očima a prožívat událost jen ze svého místa. Subjektivitu JÁ, které se tvůrci filmu drží jako základního principu, hodnotím jako přednost filmu, nikolinjako nedostatek, který mu někteří vyčítají snad v představě, že cílem je získat konečný a definitivně objektivní vyčerpávající náhled na celou událost. Tady ale jde o prožitek. Autenticita osobního prožitku události je pro mne umělecky vyšší hodnota než dobírání se všech zorných úhlů a zobrazování skutečností, které prožívající jednotlivec vidět a znát v jejich plnosti nikdy nemůže.

    • 27.7.2016  14:46
    Ave, Caesar! (2016)
    **

    Mám bratry Cohenovy rád. Ale tohle bylo pro mne zklamání. Vlastně mi z toho vyšlo jen pár legračních scén z natáčení s nemotorným hercem, naopak vcelku silně působící Clooneyho dramatické role římského setníka, kterou jakoby zkazil až těsně před koncem. Ono je snadné natočit legraci o tom, jak se něco pořád nedaří. Ale horší je natočit filmovou scénu o tom, jak se u točení dramatické scény všechno daří úžasně, to je těžký. A teprve nakonec to shodit tím, že vypadl text posledního slova. To jo, to se povedlo, i ta následná sprostá kletba člověka, který ještě před vteřinou dokázal všechny přesvědčit o tom, že je plný víry v magickou sílu Ježíše Krista. :-) Tohle mi z toho zůstalo. Ale na bratry Coheny to je málo. Podle mne ten film říká: McCartheyho pronásledování filmařů za neamerickou činnost nebylo nespravedlivé, fakt to byli komouši a potřebovali dostat chlapácky pořádně přes držku. (Nebo jsem to nepochopil.) Tohle poselství se mi moc nelíbí, říkám otevřeně. A hrozně mě zajímá, co o tom filmu říká Clooney. On je podle mne, myslím, spíš právě takovej kritickej vůči americké určité konzervativní zaostalé rigidnosti, velkohubé neomalené chlapáckosti a tendenci mistrovat ostatní, v jejich prostředí bych ho označil asi spíš za levičáka než pravičáka. Aspoň tak soudím z některých jeho filmů anebo rozhovorů. Ale můžu se mýlit. No nic - tomuhle filmu víc než dvě hvězdy dát nemůžu. Vlastně to byla docela nuda a chvílema jsem klimbnul.

    • 27.7.2016  14:24

    Některé scénky jsou takové chtěné a mě je u nich trochu trapně. Vracení se k prohřátým hlavovým kostem Ringo Čecha je prostě nostalalgické natočení téhož záběru, protože se režisérovi stýská po tom, jak to bylo na prvním natáčení fajn a jak se ta hláška lidem líbila. Hm, ale my jsme diváci, my si to pamatujeme. Není třeba točit to znovu. Umíme si to pustit. Takových věcí tam je víc. Dále některé takové jakoby narážky na syrovost naší současnosti jsou také vedeny nějakým klišé typu "však víme, že politici jsou prolhaní Nádeníčci, kteří jsou kariérističtí převlékači kabátů, bývalí komunisté, a ještě dnes se vlastně omylem pozdraví Čest práci" a omlouvají se, když si to uvědomují. Mně to přijde vyšeptalé. Narážka typu "Rozbřesk" (úsvit), no nevim, pohrávání si se zkratkami atd. Mně tyhle vtípky přijdou spíš trapné. Na druhou stranu ta atmosféra básníků má v sobě něco moc hezkýho. Nějaký příklon k poctivosti, něco takového, jako je sdílení své slabosti, upřímné přiznání nějaké lidské nedokonalosti posiluje ostatní slabé - diváky. To, co ty postavy prožívají, důvěrně známe. Jen je fakt, že takových dobrých konců s tolika krásnými holkami my reální Štěpánci prostě asi nemáme. Ale máme tu touhu, aby to takhle dobře dopadlo, aby se Štěpán, s nímž se identifikujeme, dal dohromady s krásnou a milou Lindou Rybovou a aby byl život šťastnej. A kvůli té touze to sdílíme. A tvůrci toho filmu to mají také tak, chtějí to vést k dobru. Touží po lásce. A já myslím, že to hrozně potřebujeme. A mám Dušana Kleina rád, a potěšilo mě, když jsem tam viděl v epizodní roličce Jiřího Stracha. Mám prostě rád, když se maj lidi rádi. Sentimentální, můžete si říct. Ano, někdy potřebuju sentimentální být a pocítit, že někteří jiní lidé také touží po dobru a lásce. Taky jsem to potřeboval a i přes uvedené výtky jsem návštěvy kina určitě nelitoval. A dovětek: Josef Somr je prostě - mistr.

    • 27.7.2016  13:58

    S tou rodinou jsem se sice sžil a sympatizoval s ní, nicméně jsem zaváhal v okamžiku, kdy otec udělal zralé rozhodnutí, že děti po dramatické scéně přece jen nechá u dědy, který jim zpřístupní i svět modernity. Jak jinak si lze svobodně vybrat? No, ale respektoval jsem i následný zvrat, kdy děti tajně utekly za otcem (s ním) a společně pak matku vyhrabali a pohřbili podle jejího přání spláchnutím na záchodě v nákupním centru. :-) OK Fandil jsem jim. Přesto musím říct, že film je jen projekcí vlastních přání. Není reálné, aby sedmileté děti vedly samostatnou filozofickou disputaci, aby teenager měl znalosti nabyté od otce v lese tak velké, že pro něj žádná prestižní univerzita nemůže v teoretické fyzice nic nabídnout, protože on je mnohem dál... Ne, pravda je spíš taková, jak to formuloval ten synek "udělal jsi z nás exoty, kteří nevědí nic o tom reálném světě". Tak mi vyzněl i minuloroční velmi zajímavý český dokument "Všichni spolu". Zajímavý moment filmu byla legrační oslava narozenin Noama Chomského, na němž dostávají děti např. nože na přežití atd. Odbojný synek trpící ztrátou matky se rozčiluje, otevřeně protestuje proč mají slavit narozeniny Chomského a proč nemohou mít třeba normální vánoce, jako většina lidí. Otec mu namítne, jestli je rozumější slavit narození někoho, o němž nejsou žádné důkazy, kdo je dávno mrtev, a zda není přece jen rozumnější slavit narozeniny někoho živého, kdo se snaží udělat svět lepším a pomáhat co nejvíce lidem a změnit svět v prospěch nás všech. To najednou filmovou ironii té legrační oslavy trochu vlastně obrátilo a aspoň já jsem uznal, že ten chlap má vlastně pravdu, a že ta oslava zas tak absurdní v tomto světle vůbec není. Pobavilo mě to. Ale tuto úvahu otec tomu chlapci předložil s tím, že pokud mu předloží nějaký rozumný argument, proč by raději měli slavit vánoce, rádi ho všichni přijmou a svou praxi tomu přizpůsobí. Chlapec na nic rozumného nepřišel a rozčilen utekl. A tohle byl okamžik, kdy mi přišlo, že otec je zdánlivě demokratický liberál dávající každému názoru možnost se obhájit, ale že je ve skutečnosti manipulátor. Není možné desetiletému klukovi dělat jen opozici v jeho názorech. Je nutné mu poskytovat i argumenty pro tento jeho jiný názor. Jinak to není fér. A tohle jsou ta zajímavá zákoutí veškeré té problematiky, celého toho filmu a otázek, které klade: jak vlastně vedeme svoje děti? Dáváme jim možnost se rozhodnout? Jak se mohou rozhodnout, když nic nevědí? Do jaké míry máme rozhodovat za ně? Jak moc máme respektovat jejich nazančená přání, do jaké míry jim zavíráme kvůli svým představám obzory a možnosti, kterých pak nemohou ani využít, protože jsem jim je neukázali? To jsou vlastně hluboce filozofická zamyšlení nad smyslem a možnostmi pedagogiky, vzdělávání. Tenhle film to zábavnou formou dokázal udělat. Přes všecky chyby to byla celý film ta rodina, s níž jsem se citově sblížil a fandil jí. To je taky nějaká pravda - pravda sounáležitosti, pravda srdce. Je to dobrej film. Doporučuju.

    • 27.7.2016  13:28
    Stále spolu (2014)
    ****

    Neobyčejně zajímavé téma. Ačkoli chápu postoje otce, chce se mi ho i majznout, protože je dosti manipulativní a patriarchálně autoritářský. Komentář píšu asi po roce, protože jsem si na něj vzpomněl, když jsem teď navštívil film "Tohle je náš svět", kde se nad problematikou tohoto přístupu vlastně uvažuje. Já sám si myslím, že je prvavdě spíš blíž jedna věta postavy toho filmu "Tohle je náš svět": "Děláš z nás exoty, myslíš, že víme všecko, co potřebujeme, ale nevíme nic, nevíme nic o světě, jake opravdu je, udělal jsi z nás exoty, který jsou úplně mimo!!!"

    • 27.7.2016  13:01
    Učitelka (2016)
    ***

    Dobře detailně podchycené, jak obtížné je prokazovat nespravedlnost, křivdu, manipulaci, mobing, korupci, a kolik je potřeba odvahy jednotlivce a kolik je potřeba jednotlivců, aby ta jedna odvaha jednotlivce nebyla marná a neobrátila se proti němu. Nepříliš rozumím důvodu, proč to bylo zasazeno do minulého režimu. Prostor pro manipulaci je dnes obdobný nebo i větší. Je daný ekonomickou vahou rodičů, selektivním přístupem učitele k dětem "úspěšných", zatímco strohý ke kverulujícím "sociálům", které smete jako závistivé blbce, kteří nejsou schopni intelektuálního výkonu, tak se vztekají, tím hůře, pokud se jemně poukáže na komunistickou minulost té rodiny... atd. Dramatické děje dneška se odehrávají na nových osách. Jakoby se tvůrci báli, že kritckým zobrazením současnosti by dali přliš mnoho argumentů chvalořečníkům starých časů. A aby se neřeklo, tak na konci filmu je přelom do naší doby, kdy stejná učitelka začíná manipulovat v nových podmínkách. No, akorát že uběhlo dvacet let, děti čelí dnešním bolestem a ty nejsou dané vůbec tím, že je učí nějaká stará totalitní úča, co měla za manžela sovětskýho oficíra. Svět, který se dotýká dnešních lidí, je už jiný. A představa, že veškeré zlo je pozůstatkem komunismu, z nějž personálně proniká do naší současnosti, to už na mne působí trochu jako klišé stojící generačně už mírně za zenitem. Ale co se týče schopnosti vyvolat ty pocity zoufalství a vzteku z nespravedlnosti a křivdy, tak to ten film zvládl dobře. V tomhle záklaním smyslu se ten film povedl. Psychologicky to rozebrali a natočili velmi dobře. A je to výborně zahrané. Od všech! Ale speciální energie na mne čišela z Martina Havelky, v něm prostě ta krev silnýho chalapa bušila tak, že jsem úplně cítil ten tlak v jeho tepnách. To je podle mne mimořádný herecký výkon.

    • 24.4.2016  14:22
    Schmitke (2014)
    ****

    Dobře se mi na to koukalo, ačkoli to ve mně způsobovalo určitou tíseň z nejasnosti, tápání, a také z toho, aby si o nás sympaťák Schmitke a sousedi z Německa nemysleli něco špatného. A doufal jsem, že Schmitke při svých životních zkušenostech nebude žádný zbrklý plašan a bude natolik silný, aby si nedělal závěry z projevů naší neohrabané jednoduché neomalenosti. Snad to vyšlo. Celý film ale je o něčem trochu jiném. Není ani jen o českoněmeckém vztahu, ani jen o pátrání po kolegovi v mystice hor, ani jen o nenaplněné lásce. Vnímám ho jako krok k mnohem obecnějšímu uvědomění si, že holt některým věcem na kloub v životě nepřijdeme, že nám zůstanou neodhalené, ale že nás to nemusí dělat až tak neuroticky nešťastnými a že se tím nemusíme traumatizovat, protože určitý čas, který si dopřejeme na reakci, nám může pomoci dosáhnout i na změněný pohled a jiný nový zážitek. Nevím, zda čtu záměr tvůrců správně, ale i tohle zapadá. Ostatně jako i chybějící české titulky, které se po několika minutách přestaly objevovat a nechaly mne napospas cizímu prostředí a nejistotě, stejně jako hlavního hrdinu. Ani tady nevím, zda to byl záměr tvůrců, a i zde to můj způsob vnímání smyslu toho filmu posílilo. Ačkoli jsem si zpočátku české linie příběhu pomyslel, že české filmové postavy se chovaly vůči německému hostu mnohem sebevědoměji, než by to bylo ve skutečnosti, později jsem to přijal jako určitý obraz a předmět skutečnějšího podpovrchového vztahu, který my míváme pod slupkou povrchní slušnosti či někdy až úslužnosti. Že ani v té rozkryté skutečnější strohosti nemusí ve skutečnosti chybět nějaká normální laskavost a partnerství, je něco, co z toho filmu vyznívá jako pozitivní, nadějeplný dojem obyčejné lidskosti ve vztahu lidí. Jo, dobrý! Obrazově hezký, zvuk a hudba vynikající.

    • 25.3.2016  14:28
    Polednice (2016)
    ****

    Ačkoli to vyprávění je vlastně dost jednoduché, dá se říct lineární, je to vyprávěni, které dokáže udržet napěti a pozornost. Já jsem byl samozřejmě připraven, že jde vlastně o horor, a ta jsem neočekával, že by mně nějaký efekt nachytal na švestkách a vylekal mne. Ale nachytal. Dělá to tak dobře, že i když to čekám, stejně mne dostane, jako iluzionista, který mi ukradne hodinky, i když si přece dávám pozor. Ale v těch několika okamžicích šoku bylo víc než jen pouhé "baf". Za těmi okamžiky bylo vždy něco existenciální úzkosti, tušení něčeho významného. Několikrát mrazení v zádech! Takže ten princip fungoval. Strach ze ztráty sebekontroly a možné vlastní viny, ale i varování před nadměrnou snahou uchránit to, co je mi nejdražší, protože právě síla domněle obranná může to nejcennější ochraňované naopak zardousit. Vynikající herecké výkony pomohly příběh vybarvit do plasticity reálné a naprosto civilní a uvěřitelné. Je skvělé, když nejméně stejně skvěle jako Anna Geislerová v roli matky tu své herecké úlohy zvládají i představitelé ostatních hlavích rolí - dcera (úžasně přirozená), starosta (naprostá herecká dokonalost!), jeho žena (Dana Kolářová ta to měla herecky asi nejjednodušš, protože vyšinuté osoby se herecky ztvárňují snadněji než civil), soused a jeho žena (rovněž vynikající herectví a bezprostřednost!). Všem jsem věřl! Herecky to tedy bylo vyrovnané, a vyrovnané na té nejvyšší úrovni. Mně se ten film líbil. Dávám 4 hvězdy.

    • 25.3.2016  13:54

    Celkem slušně mě to udrželo v napětí. Asi první domácí (český? slovenský? ...) přijatelně akční film. Zápletka dosti složitá, možná jsem ji nerozpletl ani do teď, ale je mi to jedno. Třeba mi ve vůli dopátrat se pracně dokonalého porozumění, překáží přesvědčení, že takhle divoký zápas s mocnými starými strukturami se nikdy neodehrával, a že v devadesátých letech stbácké struktury nebyly takto mocné, a už vůbec ne tak vzájemně kooperující, a rozhodně ne takto otevřeně kriminálně násilnické, aby její příslušníci organizující společně neustále své akce střileli na veřejnosti lidi atd. Kladu si ale sebekriticky otázku, jestli tento žánr není založen právě spíš na té nerealitě, když přece veškeré akční filmy USA nelze vnímat jako vážnou politickou reflexi, kterou umění reaguje na problematická místa americké současnosti. Takže možná jen nejsem zvyklý kašlat na to, že to je jen blbina, jejímž smyslem je poouze přinést vzrušení, prožitek napětí. Ale proč bych dával víc než tři hvězdy, když prostě asi nejsem zas takový fanda thrillerů?

    • 25.3.2016  13:21

    Film zahnal mne jako diváka do nesmírně intimních záležitostí, a nemám na mysli erotickou rovinu filmu, která byla zvládnutá mimochodem velmi působivě a přitom nepřetáhla pozornost diváka k přehlédnutí hlavní linie příběhu, asi obdoně, jako si sexu nepodařilo odlákat Olgu Hepnarovou od jejího osudového rozhodnutí. Musím překonat ostych a přiznat neochotně a s pcity studu, jak hodně jsem se s Olgou při sledování filmu identifikoval. Trochu závidím lidem, kteří neměli nikdy v životě pocit křivd, které nikomu nestojí za to, aby jim věnoval pozornost, pocit, který se snažila vyjádřit Olga Hepnarová a filozoficky své postoje obhajovat. Samozřejmě za normálních okolností se podaří člověku z tohoto izolovaného filozofického sebebludu vymanit. Ale i tak jsem prožil tím filmem hrozné uvědomění, jak blízko možná člověk bývá od nějakého směru, který vede k tak strašným věcem. Ten film mne fascinuje asi touhle schopností být vkůži někoho jiného, a snad to je morbidní, prožít s ním i tu cestu za odočkou, kam jsem se sám už nevydal, a klást si otázku, do jaké míry měla pravdu, že to mnozí neudělají, protože na to nemají odvahu, a do jaké míry její memento a výzva skutečně rezonuje: nedovolme ponižování otloukánků. A představitelka Olgy byla výborná, tak uvěřitelná, takže to pomohlo být skoro v její hlavě. Já dávám 4 hvězdy.

    • 23.1.2016  18:19

    Vlastně mi to přijde víc jako záznam kuriozity. Lída Baarová ve skutečnosti není ničím zajímavá, jen tím, že spala s Goebbelsem. To je prostě fakt, který můžeme stokrát chtít korektně zahlazovat dalšími údaji z jejího života. Můžeme si klást otázku, jestli jsme jako společnosti vůči ní nebyli krutí příliš, a pochybovat o tom. Ale tvrdit, že pro nás je Lída Baarová zajímavá ještě něčím jiným, by bylo pokrytecké. Třeštíková více méně dovedně dává upřímnou výpověď Baarové do kontextu s reáliemi, protože si je vědoma, že subjektivní upřímnost výpovědi ještě není zárukou pravdy. Od té doby, co existuje psychoanalýza, víme, že člověk je zkrátka bytost schopná něco chtít, něco jiného si uvědomovat, něco jiného říkat, a nakonec ještě něco jiného dělat. Nás spíš než Baarová zajímá, jestli náš postoj k ní má být takový, jaký je, jestli není příliš krutý. Neoprávněně krutý. To je na tom jediné zajímavé. Jestli jsme se na ní provinili jako na obyčejné sebestředné blbce, na níž jsme si vylili svou nahromaděnou frustraci, zlost či závist. Nebo jestli jsme ji odvrhli prostě proto, že jsou hranice, přes něž by se prostě nikdy jít nemělo, a pro něž nemá být ve slušné společnosti omluva, protože jde o ty nejzásadnější hodnoty. Takže pochybnost o oprávněnosti naší vlastní krutosti. Výpověď naznačující, že za to mohou komunisti, je i přes možnou okrajovou souvislost trochu cítit bezradností.

    • 23.1.2016  17:26

    Vznikla mi v hlavě otázka: co je na Lídě Baarové tak fascinující, že o ní vznikly dva filmy? Její krása? Její herecké umění, které nás dokáže magicky očarovat na filmech, kde hraje, ještě dnes? Mně Lída Baarová neočarovala ani svou krásou ani svými magickými hereckými schopnostmi. Je pro mně opravdu zajívamá jen kvůli té bulvární epizodě s Goebbelsem. To je trapné poznání, které vlastně je společné pro oba ty filmy. Lída Baarová nás zajímá proto, abychom si mohli položit otázku, jestli je vinna ona, protože stála na straně, která po mnoha dalších pákách ubližovala lidem, nebo jestli jsme vinni my, protože stojíme na straně, která před mnoha dalšími pákami ubližovala Lídě Baarové. Četl jsem někde na internetu rozhořčené hodnocení kritizující Renče za to, že nevybředl z toho goebbelskovského tématu, ačkoli v dlouhém životě Baarové to byl jen krátký úsek. Ale to je pokrytecké hodnocení. Nás Lída Baarová a její herecké umění (nebo neumění? - je to sporné) nezajímá. A nezajímá nás vůbec, jak žila svůj život mimo to krátké období. Já jsem si to uvědomil, když jsem viděl, že vlastně i pro Třeštíkovou to takhle je. Věnujeme pozornost i něčemu jinému, nějakou chvíli, ale to jen alibisticky, protože proč bych se měl zajímat o to, čím se někdo vůbec neliší od všedního každého jiného člověka? Lída Baarová se vyznačuje ne tím, že byla skvělá herečka anebo že byla krásná. Byly mnohem lepší herečky, a podle mne byly i mnohem krásnější, ale to je samozřejmě věc vkusu. Ale tvrdím, že ona se od ostatních lišila, a navždy lišit bude nejvíc ze všeho tím, že spala s Goebbelsem. To je prostě tak. A teď jde o to, co nás v souvislosti s ní bude nejvíc zajímat. Jaká jsou tedy možná témata a důvody k zájmu o ni a zájmu o natočení filmu Vidím dvě: 1) Buďto otázka její viny/neviny - tj. to, do jaké míry Lídu Baarovou za její románek s Goebbelsem obviníme a do jaké míry jí pochopíme a odpustíme. 2) Nebo otázka naší viny/neviny - tj. to, do jaké míry sebe jako nástupce tehdejší společnosti obviníme za stupidně bulvární krvelačnost vybitou na mladé sebestředné blbce, anebo do jaké míry sami sebe pochopíme a dokážeme sobě odpustit, že zatvrzujeme svá srdce v některých případech představujících nepřekročitelnou symbolickou hranici nepřijatelné zrady nejpodstatnějších lidských hodnot. Mně přijde druhá otázka zajímavější. Domnívám se, že kdybych 15 let přemýšlel, jak téma uchopím, asi bych našel tvar, který by dilema, o němž mluvím, vyjádřil lépe, než oba filmy, které jsem viděl včera. Ale oba tvůrci těch filmů prostě asi měli jiný záměr, než bych chtěl, aby měli. Třeštíková se chtěla dobrat co možná nejbližšího pohledu do hlavy Lídy Baarové a konfrontovat ho se skutečností, protože si je vědoma, že to, co si o sobě myslela, ještě nemusí být skutečná pravda o ní samotné. Náznaky toho, že stejně tak to platí i o nás, tam v tom jejím zpracování byly. No ale nemyslím, že úplně dostatečně. Renč se chtěl podle mne dobrat spíše diváckého vzdechu "Tý jo, to je síla...". Na některých momentech se mu to povedlo, já jsem křišťálovou noc odnesl mrazením v zádech. Ne, tady to ještě nemyslím pejorativně. Tady to podle mě nebylo od něj zahnaný do nějak extrémního záběru, přesto ten silný dojem vyvolal. To asi bylo udělaný dobře. Ale postelová scéna "Lída + Josef" podle mně byla toho bulvárního druhu. Ne, ani tady nešlo o nějaké sexuálně narualistické detaily, ale přesto šlo o detaily bulvární. Možná i v tom je ten zakopaný pes, - klasicky mívá postelová scéna za cíl vyvolat touhu, pochopit touhu postavy... Tady ale ne... Je tu postelový záběr na koženou ortézu na Goebbelsově pajdavém kotníku. No, cílem asi bylo, aby si divák řekl, že to je síla, a pocítil odpor. Nejspíš. To není korektní, si myslím já. Je to vedeno snahou nepochopit motiv jednání těch postav, které zobrazuji... Je to projev toho, že režisér své postavy nehájí, zrazuje je (pocitově "koukněte, nejen že je to fašoun, ale ještě k tomu - vždyť je to přeci odporné..."). Takže takový obraz asi na příběhu Lídy Baarové nebyl tím důležitým, ale stálo to za natočení Filipově duši, která tušila duši diváka... . Mojí duši netrefil, já tohle neocenil. Pokud cílem nebylo vyvolávat odpor a znechucení zobrazením fyzické nepřitažlivosti Goebbelsova těla, pak jsem v tom záběru pro sebe nenašel ani jiné opodstatnění. Že by mi to např. pomohlo pochopit civilní skutečnost, - ne, bylo to mimo. Nepomohlo to ani odpovědět na otázku viny Baarové, ani na otázku viny naší (nebo ... teď začínám váhat... myslím tím, co když nám Renč schválně ukázal na tomhle záběru, jakým se věnujeme banalitám, které pak ovlivní náš postoj... no, ale spíš ne). Celkem vzato, oba filmy mi přišly docela šikovně natočené, ale vlastně zůstaly na povrchu, umím si bez nich život dost dobře představit, takže celkem chápu Horáčkův pocit, že ztratil sledováním Renčova filmu dvě hodiny života (jenže tady do toho vstupuje nejspíš i politická rovina, protože v tom cítím osten Havlova odkazu proti Zemanově chráněnci). Mně sledování jakéhokoli filmu vyprovokuje k nějakému myšlení, takže to za ztracený čas nepovažuju. Ale nemáte-li zájem nějak se namáhat úporným vymýšlením, co vlastně chtěl básník říci, tak asi možná opravdu nemá smysl nechat si Renčovým filmem vypravovat, že se stalo něco, co dávno víte, že se stalo (a to pomíjím určité faktické nepřesnosti).

    • 12.1.2016  11:54

    Ten film jsem za sebe označil za nejlepší v ČR za 2015. Je to hodně realistické, vynikajícím způsobem zahrané. Výborně hrají opravdu všichni, zejména oba bráchové. Celé to vyznění je zároveň legrační a zároveň právě tou pravdou i protivné. Je to opravdu dobrý film. Mně jen moc neoslovil ten vtip s viagrou, to mi přišlo jakoby z jiného filmu, mimo - mimo tvar/styl toho filmu. Jakoby náhlé vybočení do stylu Kameňák.

    • 12.1.2016  11:41

    Asi mě to trochu minulo, absurdní humor Zelenky mi už nějak vyprchává. I když místy se člověk směje, už mě moc nebaví pátrat po hranicích mystifikace. Ale trefy do české povahy byly celkem vydařené, jako postřehy zajímavé; po zprávě, že odborníci a diváci, kteří viděli, si u filmu mlaskají, na mé straně mírné zklamání.

    • 12.1.2016  11:20

    Velice pozoruhodné svatokrádežné filmové podezření o všední podstatě Boha – Bůh není to takový dobrák a borec, jak se zdá, a vlastně bychom si na něj měli dávat bacha a trochu ho hlídat, aby se nám neutrhl ze řetězu, protože je dost nevrlej a škodolibej asociální parchant, co si jen tak hraje – ale naštěstí v jeho svaté rodině jsou i jiní členové, … no neberu to až tak vážně teologicky, ten film vám to ani takhle brát nedovolí, a prostě jsem se smál - a i trochu trnul. A s pak na cestě z kina, když jsem se ohlédl, tak jsem zjistil, že to vlastně vůbec nebylo kacířské dílo, že je v něm hodně všeho dobrého, že to byl dosti neobyčejný film. Zajímavý a doporučeníhodný.

    • 12.1.2016  11:00

    Tarantino není můj oblíbený režisér, ale jednu věc umí, a tu využívá a opakuje: docílit smíchu v okamžiku nejvyšší brutality. Funguje to i na mě, který má tu drzost pochybovat o jeho duševním zdraví. Nicméně je to moc dlouhý, tak dlouhý, že jsem i s výbavou oříšků a džusu línej shromažďovat důkazy o tom, že scénáristicky ta dějová linka vlastně vůbec nedrží pohromadě a celé to je točené jen jako odůvodnění kvůli těm řekněme pár nejvíce brutálním scénám, u nichž je ta pravá krvavá bžunda. Tarantino je pro mě zajímavej tím, že Tarantino je problém. Nedává mi jistotu, co míní vážně a čím si dělá legraci. Někdy se stává, že šílenec myslí něco vážně a vy se smějete, jaký se mu povedl dobrý vtip. A já si nejsem jist, jestli tuhle nejistotu, kterou jako divák pociťuju, vytváří Tarantino záměrně nebo ne. V některých místech je to jasné – je to záměr. Ale jak můžu vědět například, že ve scénáristické dějové rovině to je taky vlastně vtip? Konkrétně mám na mysli to, jak se postavy vlastně spolu potkají. – V nehostinné krajině na dlouhatánské pouti prostě jejich cesty zkříží osud… a když se jeden dozví jméno druhého, reaguje „Cože, ty jsi /to jméno/? Skutečně ten … ?“ a vlastně ho zná z nějakého svého dřívějšího působení či historek. A totéž další postava! A pak další! Takový princip parodie na nepovedené naivní scénáře dovedli do krajnosti v divadle Járy Cimrmana, kde ta motanice končila „…já nejsem tvůj otec, jsem tvůj syn“. Jenže tam jsem si jist, že to má být bžunda. Je to tak i tady? Je odpověď v odkazu na také poměrně jednoduchý příběh Sedmi statečných „The Magnificent Seven“ a zřejmým vysvětlením, proč zde jde o ultra-negaci „skvostných sedmi“ do „hrozných osmi“ (The Hateful Eight)? Jde o přebití sedmičky osmičkou? Jde o to, že trumfne jednoduchost příběhu tím, že ji ještě vystupňuje do ultraprimitivnosti příběhu? Mám ten klíč k pochopení toho principu nebo ne? Nebo Tarantino je naivní scénárista a dává najevo, že o zápletku mu zas až tak nejde, protože jde o ta jatka, a jde mu jen o ten princip, že jatka jsou směšná? Jde mu o to, abychom prožili tři hodiny uprostřed nádherné přírody, která si o nás nic nemyslí, a my, namísto abychom se z ní těšili a společně čelili jejím nástrahám a semkli se ve snaze přežít v její tvrdosti a vnímali přitom její krásu, se vraždíme kvůli bůhvíčemu jako úplní apokalyptičtí idioti? Proč volí Tarantino takhle komplikovaný a nejednoznačný způsob šifrování, pokud tohle je tím jeho sdělením? Ví o svém sdělení? Je to promyšlené a záměrné, nebo pracuje jen intuitivně a otázkou, co chce filmem vyjádřit, se vůbec nezabývá? Takže on ten Tarantino vlastně svým způsobem zajímavý je. Jde o to, že ty otázky přesahují plátno, takže to něčím opravdu zvláštní je.

    • 12.10.2014  02:01
    Hoteliér (2013)
    ****

    Tenhle film mně dostal. Sice jsem si v jednom okamžiku řekl, že možná už je tu opravdu hranice paparazzi (záběr na Pucholta přes okno poté, co už kameru vykázal ze svého hotelového pokoje), ale nakonec v tom kontextu i tento beru jako součást té sdělované pravdy, která vlastně byla zajímavá právě i tím, jak poctivě je přiznána ta pochybnost samotného dokumentujícího tvůrce, zda se nedopouští přešlapů proti etice, (a přiznává, že asi někdy přešlapy dělá), ale zároveň zda neretušuje realitu, kterou přece má za úkol zprostředkovávat. Já v tom nakonec vidím, že sám tvůrce dokumentuje i svou pochybnost. Sám sebe z dokumentace pravdy neretušuje a nekašíruje. Některé záběry jakoby z obavy právě z toho přešlapu uhýbají z pozic, které by mohly být jaksi znesvěcující, a tím vypovídají, o jak citlivou jde věc. Tohle je film velmi cenný a hodnotný tím, jak jde na dřeň, a přes veškeré bolesti a obtíže je realizován, stejně jako ta Lanďákova hra, kterou zkoušejí a nakonec přes veškeré pochybnosti a úskalí realizují staří přátelé, umělci par excellence: Landovský, Kačer, Pucholt, Abrhám. Pro mně je to obrovsky silný příběh triumfu umění a přátelství. Pro mně je úžasným hrdinou celého příběhu nejen Lanďák, o němž to vlastně je především, nejen Pucholt, který je okouzlující a lidskej, obětavej a krásnej, ale ještě víc a dokonce především Jan Kačer. Ten chlap je úžasnej. Jeho naprostá umělecká poctivost a obrovská lidskost, kterou projevoval celej život, tady snad ještě víc vyniká. To, co spolu s ostatními dokázal díky svému neutuchajícímu a nic nezastírajícímu naprosto otevřenému přístupu plného inteligence a citu, tím lidstvím a uměním, to se bez nadsázky dá nazvat triumfem nad smrtí. To celé bylo vlastně o umírajícím Lanďákovi, ano, ale tímhle ti chlapi tu smrt nakopali do zadku! Ukázali, že se z ní neposerou. To je nádhera. Obrovská nádhera. Lanďák včera večer umřel a já tento dokument viděl až dnes v televizi, kdy ho mimořádně zařadili do vysílání na ČT2. A za tohle, nejen za to, ale i za tohle Janu Kačerovi vzdávám obrovské díky. Poctivost až na dřeň bolesti. Úcta nesmírná. Nádhera. Mělo to smysl, pane Kačer! Obrovský smysl. Díky! Smekám před Vámi. Vím, to vlastně není hodnocení už jen toho filmu, ale hodnocení protagonistů dokumentu, jenže já to vnímám jako celek, už z důvodů, které jsem popsal. Překonávání pochybností udělalo z kameramana-dokumentaristy také jednoho z odvážných, kteří ty bolesti a pochybnosti musejí překonávat. Takže - pro mně to je obrovsky silný zážitek. Snad to nevyznívá ode mne příliš pateticky... ale jo, ať to i klidně vyzní pateticky. Je to triumf bojovníků nad smrtí. Díky za to! Máte mně celého na své straně, strhli jste mně.

    • 22.8.2014  11:35

    Přitažlivě na mne působila ta tendence vyprávět příběh v jeho reálném čase, to pro mne fungovalo, protože se tím podařilo divákovi nejen spoluprožít např. zdlouhavost cesty na bídném "fichtlu", ale taky pocity nedůstojnosti při dlouhatánském čekání po dlouhatánské cestě, až zavolají toho, koho hledám, a až ten zavolaný vyjde z těch dveří, a ten se mnou nakonec nemá zájem vlastně vůbec ztrácet čas... cítíte, jak klesá vaše hodnota na tomhle světě. Sociální a ekonomické vazby promítající se do vazeb mezilidských vyzněly pro mně dosti reálně. Blízkost, z jaké jsem spoluprožíval postavy, mi imponovala. Vykreslena byla podle mně docela dobře i atmosféra kamarádských vztahů v neonacistických skupinách, ona hrozba podmíněnosti, strach z důsledku neposlušnosti nebo nepřijetí "přísnými" neonacistickými soukmenovci... ona disciplinovaná a ostrá podmíněnost "dobrého přijetí", která skutečnou vlídnost přátelství ve skutečnosti předem vylučuje... Ale nedostatky filmu mi přece jen dojem kazily. Tanec stařenky u postele, nad níž visí obraz Tisa, mi nezapadal do poetiky filmu, úplně utekl od dokumentárního stylu do symboliky, působil jako agitačně aranžovaný. Herecky ne ve všech postavách vždy úplně dokonalé, ale zas uznávám, že mnohdy navozující určitý dojem autentičnosti, jako by šlo o dokument - nebo částečně hraný dokument s použitím "naturščiků" či reálných aktérů, kteří sami sebe nikdy nezahrají tak přesvědčivě, jako by je samotné zahrál profík, ale jejich devizou je právě to, že jsou dokumentárně praví (umělecká pravdivost má jiné účinky, dokumentární pravdivost jiné, vyberte si, co je pro vás víc, obojí má hodnotu). Zvukově jsem nepochytal všechno a s obtížemi odolával pokušení film vrátit o chvíli zpět, abych rozluštil slovní sdělení, ale patrně to nebylo úplně podstatné, spokojil jsem se s tím, že nebudu rušit obraz skutečnosti, realitu si také nemohu přetočit zpět. Možná jsem nerozuměl spíše kvůli drmolení nebo z jazykově charakteristických důvodů (přechodné slovensko-moravské vyjadřování mi místy přišlo mimochodem i trochu nepravděpodobné). Takže důvod, proč má přesně vézt prachy, za co, důvod, proč se musí s fotrem přestěhovat, co mají prodat, atd., to jsem nezachytil, ale není to až tak podstatné. Z průběhu dalších okamžiků jsem vyrozuměl, že hledená osoba, jíž veze prachy, je matka, a že ta s nimi nežila, a měla jiného syna - cikána. To mi k pochopení stačilo. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že dějovým spouštěčem klíčového tragického okamžiku je, že se pes utrhl ze řetězu a způsobil tragédii, mi věrohodnost a autentičnost z filmu vyprchala a dramatické řešení likvidace mrtvoly, které mělo asi divákem otřást, mnou moc nepohlo, protože věrohodnější byly technické okolnosti a ryzost toho vnějšího, než že bych pronikl do prožitku. A jako zvlášť zajímavé mi nepřišlo ani následné prožití paradoxu ze zavržení za rasovou nedůslednost od těch, kteří nevědí, že on by pro ně mohl být vlastně superhrdinou, když má na svědomí vlastně smrt toho vyčítaného "cikánského bratříčka", Ani tyhle momenty, které měly asi přinést divákovi zásadní zajímavé úhly pohledu, mne už vlastně moc nezasáhly a ani scénu závěrečného naznačení "ztvrdnutí duše" u toho návratu k cvičení psa v agresivitě, mi už moc pod kůži neproniklo. Lhal bych, kdybych řekl, že mně ten film nezaujal. Zaujal.

    • 16.8.2014  22:40

    Z filmu jakoby s čerstvým horským vzduchem vonícím koňmi, sněhem a pryskyřicí borovic proudila zvláštní detailní skutečnost pravého bytí. Je tam všechno - slast ze samoty uprostřed věčně a samostatně žijící přírody, ale i láska, dobrodružství, napětí, ... Že je život tvrdej a člověk se holt nějak protlouká a musí se učit v něm obstát a bejt připravenej, že to bude i bolet. Takhle nějak bych to popsal. Ale zároveň mám dojem nějaké neurčtosti, jakoby měl film spíše jen děj. No, je to dobrej film. Skvěle zrežírovanej, ohromně zahranej, nádherně nasnímanej, nabitej dějem. Možná že takovej je i život: vlastně je to jen děj. Když se ptám po důvodech, tak to možná jen komplikuju. :-)

    • 16.8.2014  22:19
    Krásno (2014)
    ***

    Moje očekávání nebylo moc vysoké, ale výsledek mne vcelku mile potěšil. Zvláštní nezvyklá komika mi kupodivu nijak nerušila ten příběh, který je vlastně tragický. A dokonce i dýchání celkového rámce je založeno na určité sebeironii, takže se nestalo, že bych měl pocit roztříštěnosti. Musím říct, že z původního rázu lehké legrace maloměstské reality konfrontované sarkastickými navrátilci z města se postupně filmu dařilo zahušťovat napětí a film vlastně měl určitou překvapivou gradaci. A i při této gradaci je stále přítomna ta komika, což je zvláštní a mně se to líbí. Komicky tragický závěr vlastně potvrzuje tyhle použité principy a na mně fungovaly. Je to nezvyklá forma, určitě na naše poměry. Za mně dobrý.

<< předchozí 1 2