Cardas

Vzhledem k tomu, že jsem se před filmem podíval na jeho hodnocení na CSFD a některé příspěvky, tak jsem asi čekal víc. Proto jsem nebyl nakonec až tak okouzlen. Pravda je, že ta všichni hrají skvěle, že to je zajímavý intimní příběh, a že je dobře natočený. Ano, prožíval jsem při jeho sledování pochopení a identifikaci s těmi prožitky a pocity. Ale nakonec přesto všechno nemám úplně pocit, že by se mne nějak hluboce dotkl. Možná bude doznívat, nevím.

Mně je Jakub Štáfek sympatický a sympatický je mi i jeho aktivní vztah k životu a tvorbě, odvaha a energie. Seriál o Lavim se mi líbil moc. U filmu jsem rozpačitý, protože nejsem stoupencem fekálního humoru, ale neřekl bych, že je je jen tím. Mám dojem, že některé vtipy jsou takové signalizované a asi by potřebovaly jiný timing (podle mne mohl pomoci kratší čas záběru na hořící slipy a rychlejší přechod k následnému ohňostroji) nebo třeba flashbackové  nebo jinak pojaté vyjasnění pointy namísto lineárního přímočarého (tchánovo zjištění, že mu zeťák ženu, mohlo být preciznější). Pointa s bombou se mi zdála zvládnutá naopak jako zdařilá, sice avizovaná, ale v tomto případě seděla perfektně. Některé vtipy mi přišly takové naivní. V druhé půlce filmu je ta brutalita či fekálnost humoru (váhám se slovem "primitivní", protože zde je primitivnost vlastně záměrem, jde o primitivnost zobrazovanou, nikoli primitivnost tvůrců, takže ji vlastně akceptuji) už méně rušivé, možná jsem více uvykl tomu stylu, ale především druhá půlka více přibližuje tu postavu a odkrývá docela dovedně i citovou stránku osobnosti Laviho a jeho hodnotové hledání. V tomto ohledu musím říct, že tohle mne příjemně překvapilo tím, jak se podařilo tu hodnotu citu vyjádřit a přitom neuklouznout k lacinému kýči, zkrátka i při vzrůstající sympatii vůči Lavimu jako člověku nějak falešně nemoralizovat, a přitom dopřát divákovi, aby toho Laviho vnímal jako živou bytost, která rozhodně není ideální a nemůže být vzorem, ale přece jen nám to umožní vidět svět trochu víc jeho očima, zatímco první poločas ho vnímáme jen svýma očima, které pozorují exota. Nemyslím, že to je úplně povedený film, a do noty mi nekápl, dávám dvě hvězdičky. Nicméně je podle mne docela ojedinělý, styl toho filmu vlastně není v naší kinematografii obvyklý. Možná, že časem ten film začnu vnímat líp, než si teď myslím.

Tohle je fakt dobrej film. Před chvílí jsem dokoukal a pořád vydejchávám. Zvláštní tvar, v němž se imaginace nevylučuje s bezprostředností. Silné okamžiky, při nichž běží mráz po zádech. Skvělé herecké výkony. Tvůrčí svoboda vedoucí k umělecké pravdivosti. Lidské pochopení složitých projevů životní nespravedlnosti, kořenů krutosti a zaplašované touhy po lásce a blízkosti.  Surovost zklamané touhy. Drtivé zoufalství z opakovaného poznání, že naděje se opírá o iluzi, ... a přece v dálce a hlubině jakýsi odlesk skutečné a pravdivé cesty ke šťastnějšímu neznámu... Šílená touha po tom, aby se láska stala pravdou. Fakt to v člověku rozvibruje spoustu strun. Síla. Tohle je podle mne výjimečný film. Dávám pět hvězd, ač to obvykle nedělám. Vymyká se. Skvělé.

Tohle se fakt nepovedlo - špatně napsanej scénář, asi i špatně režírovanej ve vedení herců, dokonce hlavní protagonistkou i špatně hranej (zpočátku v hereckém výrazu spadává do šarží i hlavní mužský protagonista, ten se ale v průběhu filmu trochu zlepšil). Normálně by asi šlo jednoznačně o béčkovej film, kterej se do kin u nás ani nedostane, kterýho by si nikdo nevšímal, akorát že je na téma zneužitých žen, kterým nikdo nevěří, zatímco viníkům v rámci presumce neviny je umožňováno dosahovat úspěchů a společenských poct. Takže kvůli společenské závažnosti se filmu dostalo mnohem většího zájmu, než si zaslouží svou nekvalitou. Celým příběhem se ale line takový hysterický tón a přeťáplost skoro ve všem (kromě této základní myšlenky). Přeťáplí rodiče, přeťáplá kamarádka-šéfová. Přeťáplí všichni.  Naprosto neuvěřitelné scény, kdy se muži bojí ženy, která jim náhle ukáže, že vlastně vůbec není opilá a jen odhalila jejich chlípný úmysl využít toho, že je opilá a dostat ji do postele. Muži se v takové chvíli v tom filmu hroutí, škemrají, kličkují, ustupují a kají se. Divák (nebo divačka) má při těch scénách nejspíše zažívat uspokojení… mně bylo trapně za tvůrce. Naprosto neuvěřitelná scéna kajícího se advokáta jednoho z násilníků – po letech, kdy se trápí výčitkami svědomí a už nemůže ani spát si plačky si vyprosí od mstitelky odpuštění, díky svému uznání chyby. Naprosto neuvěřitelná scéna, kdy se vmísí hrdinka v převleku do předsvatebně rozlučkového mejdanu, nikdo ji nepozná, nikdo neprokoukne, že tam nepatří a všichni se nechají od ní zmanipulovat a ona dávného viníka dostane na pokoj, kde ho sváže a … naprosto nepravděpodobně se jemu podaří se z pouta uvolnit a jednou rukou ji udusit… A naprosto nepravděpodobné posmrtné načasování vypuštění těch informací. Fakt trapné. A trapné je i to, že se asi k tomuto filmu bojí někdo odpovědný za distribuci atp. vyjádřit, že to je sračka, a bojí se jen kvůli tomu, aby nebyl podezříván z tolerování násilí na ženách nebo z mužského šovinismu. Je to trapné, když nikdo z gentlemanů ani dam není schopen upozornit dámu, jež se domáhá být středem respektující pozornosti, že si po návštěvě toalety zastrčila spodní část sukně za pas a má na plese tedy zcela holý zadek. To ale ve skutečnosti není gentlemanské, nechat dámu, aby se ztrapňovala dále, pravý gentleman ji upozorní, aby se mohla svého nedostatku zbavit a působit pak opravdu důstojně a respekt si získávat skutečně oprávněný, bez obavy, že bude v postraní předmětem zlomyslných vtipů a zesměšňována. Ani já nechci, aby myšlenka MeeToo a podobné dobře míněné aktivity byly zesměšňovány. A taky říkám o tomto filmu: tohle není dobrý film. Opravdu ne. Přeťáplost úplně ve všem udělala v mých očích z toho filmu plakátovou sračku vyděračsky se kryjící společenskou závažností tématu.

K filmu mne přilákalo halasné konzervativní odmítání a inkvizičně zdvižené ukazováčky hlídačů tradiční mravnosti. Moje tušení se potvrdilo: nejde o dětskou pornografii, ale naopak. Zamyšlení nad tím, co všechno jsou vyrůstající děti ochotny udělat ve snaze uspět ve světě, kde je získat zájem a ocenění druhých lze pouze formou lajků. Jde o svět, kde přátelství je jen floskule, která má napovrch hezky vypadat, ale je v lepším případě prázdná a v horším plná šikany a ponižování. Skutečné přátelství a skutečné pochopení musí být skrýváno. Svět je čím dál více rozdělován na násilnou volbu nabízející čím dál méně možností, než je rozhodnutí mezi dvěma pitomostmi: Jednou možností je prostituovat v komerční hře povrchního cynismu bez jakýchkoli charakterových zásad, i za cenu korupce (podplácení kamarádek) podvodu (lhaní kamarádkám, málem zavraždění své soupeřky), krádeže (peníze matky...), zrady (nemohu s tebou veřejně kamarádit, neuspěla bych ve světě, kde žijeme...), násilí. Druhá možnost, stejně otřesná, je návrat ke svým konzervativním okovům, které neumožňují vůbec nic, než držet hubu a krok a nechat se nesmyslně trestat za jakékoli vybočení z tohoto otroctví, jemuž tradice krásně říká "kultura". Je tu dobře nazanačeno, jak obtížné je proplouvat mezi těmi debilními Skyllami a Charybdami i pro dospělé (matka trpící tím, že není šťastná z toho, že manžel si našel další ženu a ona by jí měla správně přát všechno krásné...). Takže z tohoto pohledu si myslím, že jde o film vcelku zdařilý. A pouze proto, abych mohl postavit se proti těm ultrakonzervativním idiotům, jsem se vrátil zpět k Netflixu, který jsem před několika měsíci opustil na protest proti dočasnému (?) debilnímu cezruování filmové nabídky, jež podle někoho není dost protirasistická, tak by neměla být nabízena... Za mne platí obecně: filmy mají být k dispozici. Ať už je to Jih proti Severu nebo Kočičky. A kdokoli jde proti téhle svobodě, je u mne idiot. Dávám tři hvězdy, což u mne dobrý film. Čtyři dávám jen výborným, a pět pouze těm, které jsou pro mne naprosto výjimečné a mimořádně silné. Chtěl jsem zdvihnout své hodnocení tohoto filmu na čtyři hvězdy, abych se tím co nejvíc postavil proti falešným moralistům, ale cítil bych se nehezky, i když ne tak naprosto debilně jako Americká filmová akademie ;-) Tak dávám tři, jako bych tomuto filmu dal normálně i bez toho společenského humbuku poslední doby.

Docela dobře natočená historka se zcela nepravděpodobnou zápletkou. Během děje se jako divák mnohokrát ptám "jak by tohle do prčic bylo vůbec možné". A nejen to, ale plakátové šablony všech různých etnik a národů - nějaké sibiřské přírodní národy, nějaké uzbecké muslimky, seriózní íránský vysoký vojenský úředník - prostě všichni se tu objevují jako postavy s lidskostí, ovšem kromě Rusů, kteří jsou buď krutí stoupenci represí nebo individuální zločinci bez charakteru. Dokonce i Žid, který má zásadní důvod nenávidět Němce, je ochoten nezištně pomoci člověku a bez ohledu na svou rodinnou zkušenost shovívavě pochopit Němce na útěku ze zajetí, aniž by se zajímal o to, co tento člověk, jemuž prokazuje dobrodiní, má na svědomí. Fanatický sadistický ruský důstojník pátrá po jediném uprchlém vězni po několik let po celé Sibiři a po všech stepích a pouštích středního Východu SSSR, protože nemá nic jiného na práci... Aby se neřeklo, tak i on určitým způsobem projeví velkorysost, kdy vyjeví, že mu šlo jen o to, aby si uprchlík nemyslel, že ho převezl a šlo mu vlastně jen o čest (úha, vždyť to byl přece nemilosrdný krvežíznivý sadista). No a sladký konec, v němž přímo o Vánoční půlnoční mši dostane od Panenky Marie německá holčička svého válečného tatínka zpátky k Ježíšku, ... prostě tohle není nic pro mne. Možná to hodnotím až příliš příkře, náznaky pokusu trochu se vyrovnat s tím "příliš černobílým" německým hrdinou tu jsou, ale i ty vyznívají právě dost vykonstruovaně (scéna nutného zabití řidiče náklaďáku, který objevil náhodně černého pasažéra, jako by měla přesvědčit diváka "ale já přece netvrdím, že je to jen hrdina, má na svědomí leccos, - ale byl zkrátka vržen do této situace a taková byla doba..."). Byly tam i dialogy naznačující "ano, jsme si vědomi toho, že Němci měli důvod ke špatnému svědomí" - roztržka mezi německými vojáky ve vlaku mířícímu na Sibiř. Ale zároveň v ní je poselství "nebyli všichni přece tak špatní, byly mezi nimi rozdíly, někteří byli špatní - např. SA... a je třeba rozlišovat...". To už prostě cítím jako trochu relativizaci. Nejpřesnější byla tedy ta promluva židovského dobrodince, který ironicky říká "ano, vy jste to nevěděli, a kdybyste to byli věděli, určitě byste postříleli své velitele". To ovšem také vyznívá jako "já to chápu, nemohli jste nic dělat, nejsem tak naivní, abych si myslel, že jste se mohli vzepřít a nebýt nacisty, protože to nebylo vůbec možné." Takže mně tyhle ideové pokusy v tom filmu přišly příliš zjednodušující a nepřesvědčivé. Úkolem filmu bylo zjevně udělat akční odyseu ukazující dramatický útěk německého zajatce ze sibiřského "bílého pekla", což je skutečně dobrodružné, a to ošperkování idejemi tu mělo jen ospravedlnit ten záměr, aby to nevyznělo jako nějaká obhajoba nacismu. To sice obhajoba nacismu fakt nebyla, ale to, jakým způsobem se tomuto nařčení vyhnout, tvůrci řešili takovým dost toporným způsobem. K postavě židovského obětavého zachránce německého utečence je ještě vhodné dodat, že tam vystupoval jako jakýsi dosti vlivný poměrně značně bohatý člověk, nejspíš obchodník, zatímco ve skutečnosti v SSSR taková pozice nebyla vůbec myslitelná, protože rozhodně nemohl žádný židovský obchodník existovat, nebo mohl být sice zámožný a obývat vcelku elegantní dům neúměrný běžným lidem, ale jen jako komunistický aparátčík sovětské moci. U takového by pravděpodobnost, že bude pomáhat prchajícímu válečnému zajatci, ještě méně pravděpodobná, než když bereme v úvahu pouze to, že byl opozičně laděný Žid, jemuž bratry povraždili němečtí nacisté. Proto tato epizoda, v níž Žid položil život za německého válečného zajatce, vyznívá opravdu hodně přepjatě a krkolomně, a to přecházím i ten fakt, že bezpečně na první pohled poznal z dálky, že ten vandrák působící jako nějaký ruský pošahaný poustevník, je Němec. Mně to celé přišlo, že snaha po thrilleru s mnoha prostředími, etnologickými ukázkami neruských kultur, tu příliš převážila nad dovedností obhájit přesvědčivost fabulovaného děje a motivací postav. Pokud zvolím největší klišé u motivace, z níž bere hlavní hrdina sílu (zjevující se dcerka), stačilo podobnými zjevovanými obrazy kolorovat i motivaci toho ruského důstojníka, nebo Židovského zachránce, nebo zachránce z toho kmene Evenků (nejsem si jist, o jaké etnikum šlo, možná Čukčové, Jakuti, nebo jiný národ). To všechno ustoupilo snaze po spádu děje, ale přitom ho - aspoň u mne - dost znehodnocovalo vznikajícími otázkami a pochybami o tom, proč tato postava jedná tak, jak jedná, a zda je to pohnutka dostatečně věrohodná. Má-li drama fungovat, musí tvůrce hájit své postavy - myšleno i ty záporné. A to platí nejen pro herce, kteří je ztvárňují, ale i pro scénáristy. Protože ani sebelepší herecký výkon (zde to není na Oskara, ale vcelku to jde) pak nevyžene z divákovy hlavy "jéžišmarja, co ho vede k tomu, že se zachoval takhle, vždyt to působí směšně!". Melodramatická erotická zápletka s krásnou ženou přírodního národa pečující něžně o strádajícího uprchlíka, sentimentální předem průhledná zápletka s věnovaným pejskem, který také zachránil hrdinu a padl při tom, to fakt není moc kvalitní tvořivý scénář. Kvalitní je podle mne to, jak to je natočené - obraz, zvuk, celkem dobré. Škoda je, že takhle kvalitní vyjadřovací prostředky nemají kvalitní scénář. Za tři hodiny se snad dá s těmihle filmařskými dovednostmi a technikou natočit film, v němž budou postavy opravdové - nemyslím dokumentárně pravdivé, ale autentické ve svých motivacích.

Legenda o tanku T-34, je film, který sice nenudí, ale je pitomý. Děj je tvořený s takovým patosem, že vyznívá nechtěně směšně. Ruští tankisté s jediným tankem zlikvidují německou jednotku asi deseti tanků a spoustu pěchoty, přičemž v průběhu té své mazané operace například jedinou střelou prostřelí hned tři německé tanky naráz (!!! huá huá !!!). Ale následně upadnou do zajetí, z něhož hlavní hrdina, aby bylo jasné, že je nezlomný, osmkrát uprchne, ale to tam ve filmu není, jen se o tom následně několikrát mluví. Asi si na něj prostě hloupí Němci nedávali pozor, ani když uprchl po sedmé. No ale přesto se stejně i po osmém útěku zase dostal do nacistického lágru, a tam je zjištěno, že byl tím skvělým tankistou, a tak spolu s dalšími třemi zajatci slouží v koncentráku s jediným tankem bez munice ako cvičný cíl pro německé tankisty, kteří ho mají pro svůj výcvik a zábavu během cvičení zničit. Ale ti ruští zajatci dostanou možnost si ten tank v dílně opravit a připravit ho k tomu účelu, a v tom tanku náhodou objeví, že tam přece jen munice, ale hloupí Němci si toho nevšimli, protože se štítili vyndavat odtud z toho kdesi ukořistěného tanku sami mrtvoly, a také je nenapadlo to zkontrolovat ani poté, kdy to zajatci vyčistili a celý tank v dílně dávali technicky do pucu, přičemž ale Němci asi neměli zájem se dovnitř tanku podívat dokonce ani po té generálce, při níž ty zajatce vlastně ani moc nehlídali (huá huá). Tak se stalo, že stateční tankisté při té hře na kočku a myš ve výcvikovém prostoru pro německé tankisty velmi překvapí a probijí se tak mistrným manévrováním mezi mnoha německými tanky, z nichž řadu perfektně zničí, aniž sami jsou zasaženi, no prostě neptejte se jak je to možné, ale z cvičného prostoru se prostě probijí ven, a nejen to, ale dokonce ještě přes celé Německo, kde dokonce zastavují v městečku natankovat a občerstvit se pivem, v patách s desítkami tanků a letadel, ale o mnoho nemotornějších a asi i hrozivě pomalých.. aby šťastně po napínavých situacích a opakovaných bojích nakonec dojeli přes Klingentahl do Československa, kde byl jaksi jejich cíl - bezpečí. Ani tu jakkoli nebylo vysvětleno, že žádné Československo v té době vlastně vůbec neexistovalo a šlo o stejné Německem okupované území, z jakého se "probojovali" proti desítkám tanků i vzdušným silám. :-) No prostě ten film je perla. Prošpikované patosem ruského nacionalismu, odkazy na láskyplnou úctu ke Stalinovi atd. Celkově je to dost špatné, ale docela hezky natočené. Diváka to udrží u pozornosti docela dobře, už jen tou viditelnou hloupostí, ale popravdě i svižným vyprávěním.Za to dávám dvě hvězdy. Ale opravdu to celkově může být bráno jako opravdu nechtěná parodie na válečné filmy - protože ještě přepjatější vykreslení supermanských hrdinů sovětského svazu, než bylo točeno za Brežněva, jsem si nedovedl představit. Doufal jsem, že z většího odstupu odezní ten patos a zůstane třeba filmová kvalita. Ale ne. Patos se znásobil až do nechtěné karikatury. Nebo jsem nepochopil, že si z toho dělají legraci? To bych neřekl...

Šablonovité, klišé kouká z každého dialogu, o to jsou delší, z umělé snahy o psychologičnost pohledu, přičemž jde o marnou snahu, protože žádná z motivací emočních projevů postav nevyznívá ani trochu přesvědčivě. Celé to je opravdu nepovedené. Jedině snad určitá syrovost toho bezprostředního prožitku přeštřelkové nejistoty, kdy nevíte, kdo to najednou koupí - ale i tam se někdy stane, že divák už čeká, že tenhle to určitě koupí. Neustále brečící postavy, stejně tak brečící velitel s rodinným dramatem. Dramatem osobní vazby k místním, z nichž někteří stojí na straně nepřítele, což je to, co nikoho z postav ani na okamžik nenapadlo, zato divákovi je to v podstatě jasné od samého začátku. Ale ani tak divák nečeká, že pointa bude vyostřená až do takové stupidní roviny, že stane bratr v přímé bojové operaci proti bratru a zatkne ho a dlouze na otevřeném prostranství před jakousi strategickou budovou a mostem navzdory nebezpečné situaci spolu s celou jednotkou poslouchá bratrovo - opět plačtivě dojemné psychologické - vysvětlování pocitů viny. Když to jako divák s povzdechem vidím, doufám, že snad scénárista nepůjde ve své stupidní sentimentalitě a zálibě v brekotu hlavního hrdiny tak daleko, že z jeho bratra nechá udělat také hrdinného zachránce lidského života a tragickou zmírající oběť, aby tak dal příležitost k dalším exhibičním slzám hlavního hrdiny. Ach jo. Ovšemže tuto nejprimitivnější variantu, tento prvoplánový nápad, tvůrci filmu zrealizovali! No, některé válečné filmy jsou fakt emoční snahou tak přepjaté, že to fakt působí až komicky a trapně. V poslední době jsem viděl nějaký ruský novodobý film "Legenda jménem T-34" (2018), který byl pitomý jen o něco málo více. Zatímco v Zimní válce šlo spíš o emoční přepjatost, tak v "Legendě jménem T-34" šlo spíše o nesmyslný děj tvořený s takovým patosem, že vyznívá nechtěně směšně. Takže to bylo námětem blbější, než Zimní válka, která je založena aspoň na nějakém uvěřitelném kontextu, ale ta se zase utápí se v nekonečném pobrekávání a trapně neumělou vztahovou emoční fabulací. Každý z těch filmů je blbý trochu jiným způsobem. A každý z nich má určitou kvalitu akorát v tom, jakou techniku mohli filmaři využívat oproti válečným filmům, které známe z dob řekněme 50. až 80. let. Jen kvůli tomu dávám dvě hvězdičky. Snaha ukázat 2. světovou válku trochu netradičním neortodoxním způsobem tedy u tvůrců 21. století vychází naprázdno, přijde mi zcela selhávající, míjí se účinkem, stává se sama sobě parodií. Špatné. Když porovnám "Tucet špinavců" se "Zimní válkou" a "Jitra jsou zde tichá" s "Legendou jménem T-34", tak jednoznačně vítězí staré klasiky, a to i přes to, že i v nich se samozřejmě dají najít počátky toho přetrvávajícího patetického klišé (velitelé, kteří si zprvu nevěří, ač obstojí, případně nevěří jim mužstvo a oni pak dokáží, jak jsou skvělí, nebo klišé motivů "až bude po válce, tak já budu ... atd. - pic, střela do hlavy nebo poslední vydechnutí zraněného... já vám to nandám za své padlé kamarády... atd.). Jo a ještě jeden trochu úsměvný špílec - myslím, že už i autorovi došlo, kolik klišé tam narval, tak se z jednoho chtěl vyzout až téměř brechtovským zcizovacím efektem. Mám na mysli to, jak raněný voják říká "je mi zima" a pak dodá "tohle vždycky ve filmech říkají postavy, které umírají" - to mne trochu dostalo do pocitu, že sám tvůrce svůj film vnímá trochu ironicky, protože v době, kdy se ten film odehrává, podle mne nebyly žádné filmy, v nichž by postavy zmírajících vojáků hlásily, že jim je zima. To přišlo až později, aspoň myslím.

Já dám tři hvězdy. Čtyři dávám jen těm nejlepším, a pět pouze naprosto výjimečným mezi těmi nejlepšími. Film to je zajímavý, i když na téma, které už tu bylo. Detailněji než ostatní rozpracovává ty různé možnosti a mezistupně mezi tím úplně poustevnickým životem v divočině a naprostým velkoměstem. Kladl jsem si otázku, proč nabízí tyto různé cesty a ne pouze poustevnictví kontra moderní civilizace, buď anebo. Ta širší škála možností je filmem ukázána nejen proto, aby mohlo být vyjádřeno, že neexistují jen protipóly. Je to nabídka k zamyšlení, co vůbec znamená být svobodný, a že se se svobodou děje cosi zvláštního, jakmile ji uplatním v podobě rozhodnutí. Pocítím nesvobodu! Protože ostatní možnosti zmizely. Takže svým uplatněním svoboda najednou už není svobodou. Prchá před námi jako fata morgana neustále ustupující za obzor. To je jedna rovina. A druhá je dospívání jako nabytí a uplatnění svobody volby, vlastní cesty, která může být bolestná pro rodiče. A další je možná už jen malý dodatek: otec toužící po životě zcela mimo vztah s jakýmikoli dalšími lidmi, trpěl posttraumatickým syndromem z války, což je patologický stav duše. Mimopatologické osobnosti volí spíše stupeň intenzity společenského civilizačního ruchu a přírodního nepohodlí, nikoli "Ano" nebo "Ne". A film ukazoval, že jsou prostě různá řešení a různé možné poměry mezi lidmi a přírodou a mezi lidmi a lidmi, a že vlastně možná zbytečně fňukáme, protože každý může nejen najít ten svůj správný model a mix, ale hlavně musí najít i vůli a odvahu k rozhodnutí zvolit si ho a žít ho, namísto aby jen kritizoval modely ostatní. Musím se připravit, že prosazením své svobody ztratím přímý kontakt s lidmi, kteří zvolili jinou cestu, a které jsem měl ve svém životě rád. Tak to je. Proto to je zajímavý film.

Dost jsem se těšil. Prvních 10 minut jsem pociťoval zklamání z nepřesvědčivosti jednajících postav a určité předvídatelnosti každé situace a šablonovitého vyznívání. Atmosféra klukovského světa ale přece jen vytvořena byla a ve mně jakýmsi způsobem rezonovala. Jedničku s hvězdičkou pro Oldřicha Kaisera. A závěrečná scéna mně dostala a dala tomu všemu viděnému důstojný smysl. Navození toho pocitu, nakolik si jsme schopni a ochotni zasloužit si naším obyčejným životem své hrdiny.