Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární

Oblíbené filmy (10)

Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem

Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007)

Stejně jako Tarkovsky a pár dalších velikánů zakonzervovalo čas a vtiskli na filmový pás ať už příběh/život jednotlivce či skupiny v určité době na určitém místě a díky tomu nám tedy dovolují tyto osudy kdykoliv zcela živě vidět a procházet s nimi jejich strasti a radosti kdykoliv se nám zachce, Andrew Dominik navždy zakonzervoval tento dojemný příběh plný bolesti, nepochopení a zcela převráceného vnímání světa kolem sebe, kdy černá se jeví jako bílá a naopak a je na každém, jak si tyto barvy vyloží - a to je na tom celém to nejkrásnější - ať to bude jakkoliv, každý pohled bude vždy ten pravdivý. Pro mě osobně naprosto zásadní dílo, ve kterém je vše tak dokonalé, že je v mých TOP 10. Vše dokresluje geniální soundtrack Nicka Cava a Warrena Ellise (mých snad vůbec nejoblíbenějších muzikantů), kteří zcela věrně vystihli náladu a podstatu snímku a jednotlivých scén. Nadčasovost filmu vidím hlavně v tom, že popisuje základní lidské vlastnosti (zbabělost, pýcha, zaslepenost ale stejně tak subjektivita vnímání) a běžné životní situace nesouvisející ani tak s tím, v jaké době se příběh odehrává. Je to přesně naopak - to, co je hnacím motorem filmu by se dalo stejně dobře aplikovat na dnešní svět kolem nás a je dost dobře možné, že by to sedělo ještě mnohem víc. Vlastně vůbec nejde o to, že se jedná o western, který je v poslední době spíš jakýmsi hanlivým označením a všichni od něj dávají ruce pryč. Nemám rád škatulkování a definitivní žánrová klišé razící různí filmoví analytici a podobní, kteří v životě nestáli za kamerou. Nebudu vypisovat jednotlivé složky filmu a pět na ně ódy. Zmíním pouze to, že závěrečných 5-10 minut s voiceoverem popisujícím duševní rozpoložení a zachycením posledních chvil Roberta Forda je dle mého jeden z nejsilnějších (ne-li nejsilnější - vedle Oldboye) filmových konců vůbec.

Old Boy

Old Boy (2003)

Velmi těžko se mi u tohoto filmu hledají slova. Jde velmi pravděpodobně o můj vůbec nejoblíbenější film vedle TAOFJJBTCRF. V tomto snímku se snoubí tolik mně blízkých konstant, které by filmová výpověď měla obsahovat. Ač se z počátku může zdát sdělení prvoplánové - je tomu přesně naopak. Míra subjektivity životní bolesti a utrpení je zde natolik dobře skrytě vyjádřena, že je třeba velmi pečlivě vnímat veškeré složky filmu, aby vše na konci správně zapadlo do sebe a mohli jsme si užívat dopad poselství, které nám Chan-Wook Park servíruje. Jde o naprosto zásadní snímek, který se zcela bez příkras a naivity dívá na téma lidského utrpení v té nejčistší podobě - tedy psychického utrpení. To je totiž mnohem horší než to fyzické a konec/průběh (i když samozřejmě vzhledem k žánru a předloze lehce přibarven) filmu to jasně dokazuje. Celá tvorba Parka se točí okolo pomsty a lidské bolesti a právě proto je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů, protože zobrazuje lidský život v jeho surové podobě, a nezáleží do jakého prostředí snímek zasadí. Min-sik Choi je zcela fenomenální a postavou Oh Dae-su se přímo stal. Vše dokresluje geniální soundtrack, který jednotlivé scény vystihuje do posledního detailu. Bojová scéna v koridoru na jeden záběr bez střihu či ukradení cigarety výrostkům na ulici patří mezi perly moderní kinematografie. Jde o film, který je třeba velmi intenzivně procítit a vžít se do role Oh Dae-su. Jedině tehdy jsme schopni pochopit nespravedlnost a tíhu jeho osudu, do kterého byl vržen jako dítě (které neumí plavat) do vody - a tedy ne vlastní vinou. I přes to všechno - Oh Dae-su se se svým osudem popral se vztyčenou hlavou, i když jej defacto neměl jak ovlivnit, a pro každého by měl být podobně silný a zásadní příběh určitým ponaučením pro jeho osobní život a měl by si z něj vzít to důležité, které aplikuje na svůj dosavadní svět kolem sebe. Protože podobný příběh, i když třeba jeho modifikace, může čekat každého z nás přímo za rohem, a nedokážeme se na něj jakkoliv připravit. Bohudík. Život by byl poté mnohem nudnější.

Interstellar

Interstellar (2014)

O Interstellar by se dala napsat kniha. Ač to nemusí být na první pohled zdát, jde o zcela komplexní dílo, kde sedí každá věta, záběr - a vše navzájem na sebe odkazuje. Promyšleností jde o nejlepší a nejchytřejší Nolanův film. To lze pochopit až po skončení, kdy vše do sebe zapadne. Scénáristicky unikátní a bratři Nolanovi se sebevědomým tahem na branku přesně ví, co chtějí sdělit, aniž by potřebovali byť jen jedinou zbytečnou scénu (zkratkovitost, kterou mnozí zmiňují, zde vidím spíš jako oproštění se od zbytečností, berliček - a tedy jako vysokou profesionalitu těchto dvou pánů, kteří jdou jistě za tím, co chtějí sdělit). Rozhodně nesouhlasím s tím, že jde o vyprázdněný snímek, kde jde pouze o efekt a pozlátko. Naopak - snoubí se tu dokonalá audiovizuální stránka s myšlenkami a poselstvím v komorním, intimním a minimalistickém (a zároveň neuvěřitelně pohlcujícím a epickém) dramatu, kde se řeší základní překážky lidského osudu a že vůbec nezáleží, jestli se děj odehrává na Zemi nebo ve vzdálených galaxiích - Murphyho zákony a lidská povaha/problémy se nemění ani v jiném prostoru nebo čase. Příběhová rovina na Zemi je opravdu velmi procítěná, propojenost a celkové vyznění poselství v poslední třetině filmu je naprosto geniální a jestli první dvě hodiny filmu šlapou na 100 % a divák nestihne vydechnout, závěrečná část je 200 % mindfuck. Přes to všechno nechybí ani dojemné momenty, které ale nepotřebují za každou cenu tlačit na pilu a být tedy kýčovité nebo přehnané - naopak působí přirozeně a nenuceně. Fenomenální Matthew si zde krade veškerý prostor a za několik scén (navíc těch nejdůležitějších) by si určitě zasloužil veškerá ocenění za nejlepší hlavní mužskou roli. Se zvukem se pracuje na úplně jiných úrovních než u drtivé většiny ostatních filmů (a za to dávám velký palec nahoru), IMAX formát (navíc točený na analog, což je v dnešní době o to víc pozoruhodné) je strhující a dodá zážitku z filmu úplně jiný rozměr. Srovnávání s Kubrickovou Odyseou podle mě není na místě. Nolan k látce přistupuje úplně jinak, podává odlišné pohledy a jeho sdělení a vize osudů hrdinů v jeho filmech jsou jinde než u Kubricka. Nolan není Tarkovsky, Kubrick ani Spielberg - konzervuje čas na filmový pás dle svého a není na tom nic špatného. Ať tak či onak, Nolan již nyní rozhodně patří mezi žijící filmařské legendy, je pravděpodobně jedním z nejosobitějších a nejlepších filmařů vůbec od počátku kinematografie, jeho pojetí příběhu je stravitelné i pro mainstreamovějšího diváka, ale o to víc si zasluhuje respekt to, že nikdy neklesne kvalitou do braku nebo prvoplánovosti. Christopher točí filmy pro lidi, ne pro sebe. A tak by to asi mělo být. Samotné rozdílné hodnocení (někdo film miluje, druhý nenávidí) je vlastně správně - o filmu se mluví a vzbuzuje emoce - opět pozitivní prvek. A i kdybych byl sebevíc naivní a pouze slepě adoroval něco, kde vlastně žádná větší hloubka není, Nolan mi tímto filmem minimálně nasadil do hlavy brouka - a to, jestli láska je opravdu to jediné, co přetrvává i v jiném prostoru a čase, a dokáže je navzájem ovlivňovat, přetvářet a být hnacím motorem pro to, aby když si něco hodně přejeme - tak to bylo vyslyšeno, splněno - je jedno, jestli k tomu budeme přistupovat z hlediska spirituálního nebo tvrdě pragmatického - prostě síla myšlenek a lidské vytrvalosti, vůle. Jestli někomu nestačí v důsledku shlédnutí filmu položená podobně hluboká otázka (ve snímku je jich mnohem víc - alespoň já je tam viděl) - jsou dvě možnosti: buď je film opravdu vyprázdněný a naivní - a nebo je zaslepený divák. OST Zimmera klasicky vysoce kvalitní (i když se ty motivy v posledních letech u různých jeho soundtracků již přece jen opakují) - a tentokrát se se soundtrackem pracovalo velmi jemně a v podstatě se opakuje jeden hlavní motiv po drtivou délku stopáže filmu v různých obměnách. Každý by si měl v jakémkoliv (skvělém) filmu najít to svoje, a pokud to tam nalezne, je to tak správně. 10/10 a zařazuji do svých TOP 10.

Oběť

Oběť (1986)

Tarkovskyho nejlepší film, dílo, ve kterém dotáhl své poetické vyprávění téměř k dokonalosti, o kterou se tolik po svůj celý život snažil. Lépe zakončit svoji kariéru asi ani nemohl. Snímek, ve kterém je přehršel myšlenek a zcela hypnotických pasáží, ani po 10 projekcích mě nepřestane fascinovat. Nemá smysl cokoliv psát a analyzovat - to se prostě musí vidět. A celkově mi přijdou jakékoliv analýzy zrovna u Tarkovskyho filmů zbytečné (tedy nejen u jeho filmů, ale tady přece jen víc než u jiných). Je to totiž přesně ten typ uměleckého díla, ze kterého si každý vezme přesně to důležité pro sebe a musí se bez jakéhokoliv předchozího ovlivňování recenzemi, analýzami apod. procítit. Je to stav vědomí, jakási meditace - cesta kamsi jinam - kterou u jeho snímků prožívám. A věřím, že nejsem sám. Navíc u tématu, které se tolik dotýká každého z nás. A název filmu je natolik výstižný a vlastně vzhledem k událostem, které po dotočení následovaly i ironický, že si říkám, jestli je vůbec možné, aby tohle vše byla pouze náhoda. 100 %.

Stud

Stud (2011)

Shame je o pocitech. O zcela individuální vyprázdněnosti a marnosti lidského života - tehdy, kdy nevidíme smysl, sejdeme z cesty a zapomeneme, pro co by se mělo žít, a začneme tyto body hledat v, chtě nechtě, zakódovaných zvířecích - primárních - pudech, které v nás jsou od pradávna a jsou pouze (nesprávně a zbytečně) po generace násilím potlačovány. Z Fassbendera ta zoufalost přímo tříští a po zhlédnutí tohoto snímku se z něj stal jeden z mých nejoblíbenějších herců. Přesvědčivost, s jakou svojí roli hraje, je až neuvěřitelná. Nejspíš bude mít k látce nějaký osobní vztah - nedivil bych se. Shame je víc než pouhá analýza velké části společnosti, ve které žijeme. Je to nahlédnutí do ztracené duše, jež přes veškeré životní zkušenosti, úspěchy, prohry, prostě všechny kroky, které nás činí tím, čím jsme, stejně není schopna najít to své štěstí, které ji naplní - tedy život takové duše. Je to začarovaný kruh, diktát společnosti a na druhé straně vlastního očekávání průběhu svého života, jako lidských bytostí, ve kterém je stejně vše úplně jinak, než se na první pohled zdá. A to je něco, co by si měl uvědomit každý. Připustit si to může být hodně bolestivé, ale každému z nás dříve či později stejně nic jiného nezbývá. TOP 10.

Mistr

Mistr (2012)

Mistrovské dílo. Anderson tímto dokázal, že je nejosobitější, ale hlavně nejodvážnější hollywoodský tvůrce současnosti. Vypracoval svůj styl do dokonalosti. Dvě a půl hodiny převážně statických, nervy drásajících záběrů, fotek, ve kterých není nic jisté. Každou chvíli čekáte, kdy se děj zvrhne. A ono pořád nic zásadního, ale přece jen se něco děje. V tom je neoddiskutovatelná síla tohoto snímku. Geniálně vrstvené a servírované napětí v podání Phoenixe a Hoffmana, kteří by si oba dva zasloužili bez debat Oscara. Phoenix je hodně podceňovaný herec a zde jasně dokazuje, že je schopný s přehledem strčit do kapsy i takový formát, jako je Hoffman. Detailní psychologie postav je pak už jen třešnička na dortu. Za zmínku také určitě stojí perfektní práce Andersena s klasickou hudbou, která přesně vystihuje schizofrenní náladu jeho snímků. Další, pro mě dosti zásadně osobitý prvek, kterým se nebojí jít proti proudu, a toho si vážím. Náznaky a otázky, které tento film, byť i hodně chytře skrytě pokládá, jsou zásadní a mají přesah i do současnosti. Ono balancování na hraně zdravého argumentování, přejímání o životě a naopak čistou demagogií a vymýváním mozků je něco, co oceňuji nejvíce. Upřímné hledání otazníků a teček, vykreslování pokřivených, reálných charakterů bez jakýchkoliv alibistických a naivních berliček, které z postav udělají něco víc, než ve skutečnosti jsou, zobrazování života ve své nejčistší podobě se všemi nespravedlnostmi a bolestmi, to je přesně ono, o čem by měl být film. A každý filmař by se měl tomuto ideálu snažit alespoň přibližovat. Forma je potom až druhotná. A vše ostatní jenom laciná, prvoplánová zábava, která zde následujícím generacím nic nepřenechá. Když někdo vstupuje do konverzace s tím, že již dopředu má na druhého člověka či skupinu lidí udělaný názor bez předchozí diskuze a vyslechnutí jeho/jejich argumentů a pohledů na tento svět, ve kterém žijeme, jak se můžeme vůbec snažit najít co nejobjektivnější a nejupřímnější pravdu? Na jakých základech chceme tento dialog stavět? A jak můžeme v takovém případě vůbec někdy najít vzájemné pochopení sami mezi sebou? O snaze předat svým potomkům alespoň částečný návod jak žít v tomto světě plném paradoxů a lží, nemá smysl ani hovořit.

Ovládací panel
11 bodů