Idoviren

Z Waltera Mittyho jsem docela nadšená. Většinou mě filmy o nalezení sama sebe, o následování vnitřního hlasu (toho co nechce všechny zabít), či o splnění si snů odrazují, ale Walter a jeho tajný život je něco docela jiného. Má v sobě všechny zmíněné myšlenky, ale nehlásá je tak agresivně, tolik diváka nepobízí k tomu, aby se sebou něco udělal. Jen vám úžasným způsobem naznačí, jak úžené to může být, když se přece jen za tím vnitřním hlasem (tím hodným) vydáte a prožijete všechny ty krásy, barvy, zvuky a vůně, co jen ve světě jsou. Skvělý soundtrack, parádní kamera a skvělá dobrodružství, která můžeme skoro srovnat s Bilbovými. Navíc z Bena Stillera se s věkem (vousy a větrem ošlehanou tváří) stává docela fešák.

Už dlouho jsem nebyla z klipu tak nadšená. Tolik barev, puntíků a zpomalovaček se ještě nikomu nepodařilo naskládat do jednoho videoklipu v tak perfektním seskupení, aby vám to vykouzlilo na tváři výraz naprostého úžasu. Já si nemůžu pomoct, ale když se na ten klip koukám, tak si musím v hlavě pořád dokola opakovat "Jako kdyby někdo vzal moje nejveselejší sny a udělal z nich zmrzlinu.". Tolik barev není snad ani ve šmoulím domečku...

Ach Keanu pomoz, já vůbec nevím, o čem to bylo, a proč se mi to nelíbilo. Je dost možné, že jsem v průběhu usnula, ale nevypovídá to o tom filmu něco?

American May je taková vyhlídková jízda do světa tělesných modifikací, někdy až příliš názorná, ale stejně nezavřete oči protože to chcete vidět. Mary sama je skvělá postava s tím svým fajnovým přístupem a chladnou hlavou, která je ale plná šílených a brutálních věcí. No a ke konci vypadá trochu jako Leonid Rogozov...

Stálo mě dost odvahy pustit si Les Misérables, kdy jsem zjistila, že mají skoro tři hodiny. Ale byla jsem příjmně překvapená, že jsem se zase tolik nenudila. I když je zjevné, že film sází hlavně (a jenom) na obsazení a výpravu. A co se týče zpěvu? No, mějtě mě za blázna, ale já myslela, že tam budou taky mluvit.... Nestalo se... Les Misérables vzali mou zažitou představu o tom, že v muzikálech se zpívá jen někdy, pod krkem, zmlátili ji a nechali polomrtvou v příkopu. Zpívalo se pořád, o všem a zpívali všichni. A to mě trochu vytáčelo.

"Hele kluci, někdo nám poslal místo scénáře čtverečkovanej papír, ale my z toho stejně natočíme biják jako kráva!!!" A tak vznikla Battleship. Vzali nějaké uniformy, nějaké čluny, nějaké důchodce a nějakou loď a pár reklam na parfém a udělali z toho takovou zvláštní slátaninu, že si nejsem jistá, jestli je mám odsuzovat a nebo je obdivovat. Co mi na Battleship přišlo nejvtipnější, byla ta povzbuzující a majestátní hudba, která podtrhovala každý moment filmu. Taky bych to tak v životě chtěla... Ale radši bych ke všemu Carminu Buranu.

Celý film jsem si nemohla zvyknout na vlasy Sama Worthingtona... Jinak je Hněv na můj vkus dějově chabý a působí na mě vůbec dost prázdně, nijak zvlášť neurazí, ale rozhodně nenadchne. Všechno je takové nucené a narychlo splácané do jedné velké akce, která na mě nefunguje. Raději bych se koukala na dokument o tom, jak si Sam coby Perseus poklidně rybaří a onduluje tu svou bujnou kštici. Já těm jeho vlasům prostě pořád nevěřím...

Na Hobita jsem byla zvědavá už od první chvíle, kdy se o jeho zfilmování začalo šuškat. Převést na filmové plátno tak skvělou knížku a přitom zachovat atmosféru, nenaštvat fanoušky a nic důležitého nevynechat, to zvládne jen opravdový nadšenec pro Tolkienovo dílo. A to Jackson bezpochyby je. Ano Hobit trvá bezmála tři hodiny, ale každá minuta má svůj význam. To co bylo v knížce jen nastíněné, se ve filmu rozjede naplno (např. hromoví obři) a dává Neočekává cestě větší epičnost než jsem původně očekávala. Ano družina třinácti trpaslíků Vás může poplést, ale film na diváka nijak netlačí, aby se v nich vůbec snažil vyznat. Musíte je přijmout jako jednu soudržnou skupinu a možná si zapamatovat, že jeden z nich je nejmladší, jeden umí střílet a jeden je jen tak mimochodem králem a taky je sem tam spočítat. Že je adaptace příliš doslovná a přeplněná zbytečnostmi? Nevadil nedostatek detailů a absence zybtečností všem rejpalům u Pána prstenů? Hobit bude asi film, který je určený převážně pro nadšence literární předlohy. Vám všem ostatním bude vadit to, co my na něm milujeme. Ale já nadšenec jsem, a proto nemám nic, co bych mu vytkla.Líbí se mi návaznost na Společenstvo, líbí se mi obsazení (Freeman se pro roli Bilba opravdu narodil), líbí se mi hádanky ve tmě, líbí se mi výborná hudba (zpívající trpaslící), líbí se mi Radagast, zbožňuju celou výpravu trpaslíků i s poníkama, líbí se mi vrrci (doufám, že jednoho dostanu k Vánocům), líbí se mi Thorin, líbí se mi atmosféra, líbí se mi Gandalfovy šibalské úsměvy a nejvíc ze všeho se mil líbí to, že mě Hobit zase vzal do Středozemě a to naprosto úžasnou, Neočekávanou cestou.

Začne to jak čekáte a skončí jak jste si rozhodně nepředstavovali. Cabin in the Woods si vezme mrazivý moment snad z každého žánru hororu co jich jen plátno může nabídnout a poskládá z nich film, u kterého se budete bavit tím, že až do poslední minuty nevíte, jak to vlastně dopadne. Každý hororový nadšenec tenhle film bude sledovat se zorničkami jako talíře a rozněžněně nakloněnou hlavu na stranu, protože nic tak děsivě matoucího ještě neviděl. Plus typické postavy z hororových teen béček, versus postavová esa ze sci-fi. A Amy Acker je super a hotovo.

Kdybych byla pózér a povrchní intelektuál, tak jsem nadšená a okamžitě si běžím sehnat sněžítko bez sněhu s arabeskou. Ale nejsem pózér a vzhledem k tomu, že Imaginaerum považuji za jeden z nejzbytečnějších filmů, co jsem za poslední dobu viděla, tak asi nebudu ani povrchní intelektuál. Příběh se táhne odnikud nikam a všechny postavy jsou hrozně nesympatické. Ano, zase mi vadí pofidérní paruka, tentorkát u umírajícího staříka. Povedená vizuální stránka, ale jen v momentech, kdy se vás Anette Olzon (ta zpěvačka z Nightwish) nesnaží omámit tím, že nahne hlavu na stranu. Nemá ta divná paní něco s krkem?