Cival

Bella není normální. V osmnácti má hrůzu z toho, že je stará! Pak půlhodinu mele s Edwardem o tom, kdo koho zraňuje, kdo koho ochrání a kdo koho víc miluje nebo potřebuje, aby posléze víceméně totéž řešila asi hodinu s Jacobem! Tuhle holku by v reálu všichni nenáviděli, protože na tunu jejich existenciálních keců připadá jedno krátké držení za ruku a dvě pusy (asi by měl dívky někdo poučit o tom, že je lepší konat, než se v tom donekonečna rýpat - navíc se Bella zas tváří nadrženě až běda, stačí když kolem projde jeden z jejích hrdinů, a hned přerývaně dýchá). I hrozné Stmívání bylo lepší, nenořilo se totiž do nekonečné dialogové žumpy, se zápichy typu "Co to tu smrdí" - "To jsem já" (to říká Bella). Nový měsíc nudí enormně a nic na tom nezmění ani směšné ksichty svalnatého buřtíka Taylora Lautnera nebo v podobě ducha se zjevující Pattinson (wtf?). Mimochodem, pokud ještě někdo po těch sebepoškozovacích, zádumčivých, uřvaných a kdo-ví-jakých-jiných scénách, v nichž si na sebe mladá holka nesmyslně nakládá tíhu celého světa, bude tvrdit, že Twilight není emo, tak je opravdu vyřízenej.

Když si uvědomím, že přes tuhle sterilitu budou příští generace vnímat normalizaci (a chápat ji jako zářivou éru, kde jsou všichni krásně upravení, oblečení a načesaní jak v retro klipech Terezy Kerndlové, bez hlubšího vysvětlení akorát píchaj a občas se rozesmutní, když jim hloupí fízlové zatrhnou mejdan), tak mi není úplně dobře. Jako připitomělá retrokomedie bez ambicí by to znepokojovalo méně. Ale zas když to s odstupem srovnám třeba s Anglickými jahodami, tak to výrazně horší není.

Ideální romantika pro dnešní dobu. Fantastické finále.

Poučné vyprávění o tom, jak se člověk přestal pomočovat... aneb půlhodinka trikově vypiplané destrukce a k tomu dvě hodiny připitomělých, slušně zahraných, ale hlavně hrozně hnusně lacině televizních keců okolo (Emmerich je další režisér, kterému digitální kamera nesluší). Poslední půlhodina je definitivně zbytečná. Doufám, že skutečný konec světa bude výrazně zábavnější, nudil jsem se víc než u Dne poté i 10000 př. n. l. (v jeho prospěch hraje hlavně rozumnější stopáž). Druhý Den nezávislosti v nedohlednu...

Nevěřil bych, že film, kde bude vytuněná Katherine Heigl pravidelně předstírat orgasmy, mi bude připadat nefunkčně oplzlý, trapný a vesměs zcela zbytečný. Luketice nebrat.

Uměle zataženo, jukebox s největšími fláky puštěný nonstop a Nicolasovy truchlivé oči. Zcela nezásadní Scorsese.

Zívačka, která je tak ledabyle sepsaná, že do ní duchové, flashbacky a fantazie můžou vcházet kdykoliv a jakkoliv, bez pevnějšího vnitřního řádu. Ale důchodcovská verze Breckina Meyera a zkratka přes zasněžený les alespoň poctivě rozšířily seznam největších WTF sezóny. To není málo.

Značně nesofistikovaný způsob společenské kritiky ve velmi únavném podání. Příště by si ten sled estrádních scének chlapci mohli odbýt na silvestrovské besídce divadla Sklep, nelézt do kin a ušetřené miliony věnovat na činnost PEN klubu. Podpořit tu kulturu trochu, že jo... 30%

Podívaná světových parametrů. Opravdu. Úspěšný tým znovu přetavil relativní ekonomickou nouzi v nejednu ctnost - dobovce pedantsky vnutil originální styl, jako účelný se vybarvuje i zkratkovitý způsob vyprávění. Jediným problémem Najbrtových filmů je určitá mrtvolnost a prázdnost líčeného světa (jak kdyby za zdmi oněch bytů a kanceláří už nebylo nic a žilo tu jen pár lidí) a nevyrovnanost hereckého ansámblu (báječná Plodková proti Sandře Nováková, která bez ustání naivně "hraje").

Megalomania.