Davson

Neuvěřitelná monumentální freska, která byla předem odsouzena k neúspěchu. Cimino zbavuje slavný Divoký Západ všech romantických mýtů a zobrazuje jej jako místo, kde spravedlnost není pro všechny, ale jen pro vyvolené bohaté elity s dobrým rodokmen. Místo, kde právo na sebe bere podobu najatých zabijáků, kde americký sen přistěhovalců je nemilosrdně pohřben v blátě a rozstřílen kulkami z pušek. Antiwestern, který nemohl být víc anti. John Ford by nevěřícně zíral, co se stalo s jeho milovaným žánrem. Ale nebyl by sám, v roce 1980 nevěřícně zírali snad úplně všichni. Ne, tento smutný, nihilistický obraz Ameriky prostě nemohl slavit úspěch. Nemohlo ho zachránit ani to, jak moc úchvatný je. Cimino byl perfekcionista, šílenec, který prostě musel stvořit dech beroucí scény, vybrousit je do dokonalosti. Nevím, zda Nebeskou bránu viděl David Lean, ale pokud ano, tak všechnu tu velkolepost, srovnatelnou s jeho nejslavnějšími filmy, musel ocenit. Pro Cimina neexistuje slovo kompromis, nic takového není možné, je to cítit z každého záběru. Už jen ten fakt, že ve filmu slyšíme, jak imigranti mluví různými jazyky. Slyšíme němčinu, polštinu, ruštinu, češtinu a další jazyky, které jsem s jistotou nedefinoval. Klidně to mohli být příslušníci jednoho národa, klidně mohli všichni mluvit anglicky, ale to by Cimino asi nedopustil. Postavte celé město, oblečte davy komparzistů do dobových kostýmů, naučte je bruslit, tančit valčík, je mi jedno, kolik to stojí. Musí to být dokonalé. Užil jsem si každou sekundu tohoto filmového monumentu. Ano, dá se tomu vyčíst mnohé - prostý příběh, nelogičnosti, nepřesvědčivě popsaný milostný trojúhelník... Dalo by se o tom debatovat celé hodiny až do vyčerpání, ale já tyhle výtky nepovažuji za důležité. Tohle je čistý, totální film, jehož sledování je samo o sobě zážitkem. Chtěl bych vidět onu úplně původní 5,5hodinovou verzi. Na co největším plátně.

Pro mě naprosto průměrný festivalový film, jakých jsem už viděl spousty, nevybočující řady ničím, snad jen scénou mučení, během kterého došlo k menšímu exodu části obecenstva z kina. Působivost té scény však nespočívá v brutalitě, ale tím, jak je natočena - hrajeme si na mobilu, vaříme ve vedelejší místnosti večeři, kouříme tráva a jen tak mimochodem tu mlátíme a pálíme dva týpky. To se stává. Jinak na mě ale Escalanteho režie vůbec nezapůsobila, ničím nezaujala. K dosažení úrovně Reygadase nebo Eimbckeho má imho Escalante ještě daleko.

Tomuto výbornému sevřenému komornímu psychodramatu, která jde až na samou dřen, kraluje Luminita Gheorghiu. Její ztvárnění dominantní, manipulativní matky, jež je patologicky posedlá svým synem, jediným dítětem, je naprosto strhující a táhne celý film. Jen tomu chybí podrobnější prokreslení postavy syna. Nevíme moc, jaké jsou jeho pohnutky a jeho výkyvy, kdy jednou matku posílá doslova do prdele a pak zas plní její vůli, nepůsobí moc uvěřitelně. I přesto je však snímek velice silný, máchá diváka v emocionálním bahně a zůstane v hlavě dlouhou dobu po projekci.

Působivý psychothriller s atmosférou nejistoty, paranoidním závěrem a precizní kamerou. Škoda jen, že příběhová linie popisující vztah sester se vyvíjí očekávatelně a nepřekvapivě a zdaleka není tak zajímavá jako flashbacky z farmy, kterou ovládá charismatický a chladnokrevný manipulant, démonicky zahraný Johnem Hawkesem. Závěr, který nechá diváka v tíživé nejistotě, mnohé kompenzuje. Každopádně Durkin si tímto debutem nasadil laťku hodně vysoko.

Příběh jak od McCarthyho a obrazy jak od Malicka, americký nezávislý film jako ve své zlaté éře 70. let. Spoustu lidí to asi bude nudit, protože příběh je přímočarý, ale pokud se člověk naladí na tu správnou vlnu, tak bude unešen. Lowery to vede s přehledem, skvěle napsané, nasnímané i zahrané. Casey Affleck se pro tenhle typ rolí asi narodil, Rooney Mara potvrzuje, že je vycházející hvězda, a Ben Foster zvládl svou obtížnou roli bez zaváhání.

Norte, konec historie je natočen stylem typickým pro současné umělecké filmy - dlouhé záběry, pomalé tempo, absence hudby. Naštěstí se nejedná o další film z řady výjimečný jen svou délkou, která by v případě průměrného festivalového filmu byla k nepřežití, ani o nějaký grafomanský výplod šíleného režiséra. Diazovy obrazy jsou pečlivě komponované, struktura díla je promyšlená a atmosféra hypnotická. Divák nepoučený filipínskou realitou se sice může ztrácet v narážkách na politickou situaci a historii Filipín, naštěstí to však zásadně nebrání v přijetí díla a nesnižuje jeho působivost. Jenom ke konci už sledování začíná být trochu únavné a vyčerpávající. Režisér si totiž nepřál, aby během promítání byla přestávka, a já ze zásady neodcházím během projekce, takže po čtyřech hodinách nepřerušeného sezení v sedačce kina jsem se začínal cítit podobně jako na transatlantickém letu, během kterého se člověku nedaří usnout.

Fish Tank na slovenský způsob a s kratší stopáží, ale kvalitativně klidně srovnatelný s nedávným britským snímkem Andrey Arnold. Lehotský patří k nadějným jménům slovenského filmu, své dokumentaristické kořeny umně přetavuje do zdařilého hraného debutu. Vyvaroval se nebezpečných klišé typických pro sociální dramata - citového vydírání i kýčovitého dojímání se nad osudy postav ve filmu. Pokud se Lehotský bude dále zlepšovat, má určitě šanci prorazit i na světové scéně a bojovat o místo na výsluní třeba i s hvězdami současného realistického uměleckého filmu, bratry Dardennovými. Čas ukáže, jestli jsem nepřestřelil:)

Závěrečný boxerský souboj je natočen lépe než ten v o padesát let mladším Rockym. Hitchcock byl zkrátka vyzrálým režisérem už v 28. Jenom škoda, že ten příběh je dost jednoduchý, předvídatelný a s rozpačitým vyústěním.

Wong Kar-wai přistupuje k žánru kung-fu filmů obdobně jako před lety k žánru wuxia v Na východě ďábel, na západě jed (Dung che sai duk), tedy velmi volně a příběh o mistrech kung-fu balí do svého typického uměleckého, melodramatického hávu. Vytváří tak opět krásnou filmovou báseň, jejíž emocionální dopad na diváka se nedá popsat, musí se zažít. Lituji každého, koho to nechytlo.

Hřebejk režíruje s lehkostí a přehledem, některé scény jsou vynikající, ale jeho film doplácí na nevěrohodné dialogy, které šustí papírem, ne zrovna přesvědčivý výkon Jiřího Černý, zbytečnou postavu švagra Míly, která patří do jiného filmového světa a zkratkovitý závěr filmu (vše je řečeno v poslední pětině filmu, kterému by slušelo větší propracování).