Jaro_slav

Ty, Denisi, nezapomeň: musíš to odvyprávět O_P_A_T_R_N_Ě_! A zapomeň na nějakou krev! Je to PG-13. V takových filmech bodné rány nekrvácí (i když jsou jich za celý film stovky) a úplně normálně je rozchodíš (i když jenom jednou). Kurvadrát! Mohlo to být kosmické Sicario, ale producenti chtěli i prachy od rodičů dětských návštevníků. Takže zůstává poněkud trpký pocit zběsilého stříhání, čímž je Villeneuvův pomalý způsob vyprávění místy zmatečně oturben, spousta detailních záběrů na zadumaný obličej Zendáji, dočista nevysvětlení riders on the worms a hudba Hanse Zimmera, která je lepší naživo bez filmového obrazu. Čtyři rudý s pískem odřenejma ušima – stejně jako u první části.

Problém tří těles je spíš problém netflixového „scífka“ – pár wow scén, pár známých herců si přivydělalo, ale převažuje zapomenutelnost zmatečného celku.

„Jak moc pitomý má být ten scénář k novému Ant Manovi?“ „Ano.“ „Takže to má být cílené na malé budocí fotbalisty?“ „Přes 9000.“ „PG-13?“ „Dick!“ „Má neustále hrát fakt blbá hudba bez nápadu?“ „Děkuji.“ „Mají velmi drazí herci podat velmi laciné výkony?“ „Dvanáct dolarů.“ „Kang se vrátí?“ „Dobře vám tak!“

Tato onanie castingu, výpravy a fotografické kompozice se mi do vkusu trefila skoro tak, jako Moonrise Kingdom. Jenom jsem od té doby viděl dalších pět Andersonových experimentů/filmů/cvičení, takže má vyhejkanost je zde o poznání nižší. Ale stejně: MEEP MEEP!

Čekal jsem více sžíravého sarkasmu a méně předstírání nějaké zápletky. Co jsem teda nečekal, je pitomý product placement Chevroletu, zbytečně debilizovaná role Willa Ferrella a mnohokrát opakovaný klišé, kdy poměrně barbínoidní teenagerka hraje hustě cynickou emancipovanou rebelku, aby se později bez jakéhokoliv scénáristického vysvětlení proměnila v hodnou usměvavou dcerušku. I přes to vše si Barbie zaslouží slabší osmdesátku za četné fakt povedené vizuální nápady a slovní hříčky. Škoda, že nejlepší scéna se odehraje v prvních asi pěti minutách a známe ji z traileru, a největším kladem filmu je, jaké Barbie patří hlas vypravěčky.

"England prevails." Rozkošně ujetej díl.

„Na motivy skutečných událostí” názorně předvedeno.

Zatímco Dobrý ročník a Amélie byly pohodové reklamy na neexistující verzi Francie, tohle je nepohodová reklama na neexistující verzi Sicílie – neexistující nikoliv pro smyšlené jméno místa, kde se to odehrává, ale pro příliš idilkovitou líbivost. Celá mafiová zápletka je tam jen proto, aby to nebyl ryzí cestopis. Ocenit musím pomalost vyprávění, vytknout naopak zoufalý nedostatek Dakoty, na jejíž znovushledání s Denzelem jsem se tolik těšil. Tři hvězde si to ale zaslouží. Po všech těch Johnech, Jokerech, předchozích Equalizerech a Perníkovejch dědcích si trochu odpočinku zasloužíme všichni.

Michael Mann natočil dvouhodinový medailonek o krátkém životním období Šéfa (il Commendatore), v němž se soustředí jednak na vykreslení jeho profesní a rodinné povahy, jednak na vykreslení nehod, ktere na rozdíl od jiných filmů nerozpitvává za pomoci hloupých efektů, nýbrž je nechá prostě se stát. A to nasnímá zcela nemilosrdně – včetně následného ticha. Neskutečně účinná filmařina a ani náznakem tak líbivá, jaká je k vidění v Rush nebo Gran Turismo. A právě proto jsem z filmu nadšený.

Teaser na události budoucí, jenž mě zas přiměje „bingewatchnout“ události minulé. Ještě že mám tu 2týdenní dovolenou.