Emzet

Velice dobře natočená konverzačka, ve které nepřesvědčivé herecké výkony jenom podporují scénář. Geislerová je úžasná (jako vždy) a Hřebejk dokazuje, že dokáže natočit i serióznější téma velice obstojně. Výsledkem je velice zajímavý a vyspělý film, který si neoddiskutovatelně zaslouží lepší místo, než to "modré" zde. Překvapení roku.

Tahle česká variace na Dobrý ročník je o něco temnější (a tedy i překvapivě menší kýč), má docela vervu i atmosféru, Hádek je pro mě snad poprvé snesitelný a na Voříškovou bych se vydržel koukat déle než hodinu a půl. Jako celek Bobule fungují, dodají vám ten pocit, co máte mít a zároveň chytnete šílenou chuť na víno. Nebo jsem v tom sám?

Po zkušenostech s Gymplem jsem měl z Vejšky hrůzu, ale nebylo to třeba. Vejška je lepší. Nečekejte zázraky, ale narozdíl od svého předchůdce tahle sranda docela obstojí nejen jako vyšeptalý křik rozčarované mládeže, ale i jako regulérní film; několik antiherců z minula zmizelo, někteří se naučili hrát... aspoň do určité míry snesitelnosti (Vorel), Josefíková svou oportunistickou poběhlici hraje také docela uvěřitelně a Mádl předvádí svůj standard, který nenadchne, ale ani neurazí. Trochu víc deprese, ale přitom méně karikatury. Budiž. Vzhledem k tomu, jaký průser jsem čekal, byla Vejška překvapením veskrze příjemným.

Když jsem byl na Gymplu onehdá v kině, sám jsem na “gympl” ještě chodil a Vorlův pokus o generační výpověď mi připadat přestřelený (jak jinak taky u něj, že?), ale docela trefný. A ne, ani mě nezarazilo, že Vorel sám do této generace nepatří. O osm let později už to tak horké nebude - Martina Procházková a Vorel mladší jsou ti naprosto nejneschopnější a nejotravnější neherci, jaké jsem kdy viděl (konkrétně ta Procházková - takto neuvěřitelně příšerný herecký “nevýkon” jsem snad ještě nikdy neviděl; většina scén s ní mi připomínala nevydařenou školní besídku), film jako takový je sbírkou klišé a prvpoplánových epizodek (inspektor, “tak z nich budou politici” atd.) a když už se na scéně objeví slušní herci (Bydžovská, Schmitzer), jsou prachsprostě nevyužití. Čest výjimce - Mádl je skutečně obstojný herec, který i se scénářovým minimem, které dostal, dokáže udělat skoro zázraky. Gympl je otravným přehledem jednorozměrných figurek, které nenabízí nic. Příliš mnoho času je věnováno otravnému pozorování vytváření graffitii a ani docela slušná vizuální stránka nezvládne snímek zachránit; obzvlášť když je doplněna českým hip-hap-hopem, což už je jenom další forma muk pekelných. Vorel starší se sice celkem drží v mezích (oproti Ulovit miliardáře jde o vyložený skvost), ale sám nevím, co si z tohoto kousku mám vzít. Nejspíš nic.

Je to nějakých devět, deset let, co jsem Magnolii viděl poprvé… a tentokrát jsem míň přísný, přeci jen ten film není zas tak nudný, po většinu času mě dokonce docela baví. Moore, kterou jinak nemám moc rád, se překonává a Seymour Hoffman a (byť místy přehrávající) Cruise jsou bezesporu největšími devizami Magnolie. Ale přesto nemůžu jít nad tři hvězdy. Spousta symboliky a paralel působí uměle, těžkopádně a naroubovaně, jako celek scénář připomíná práci studenta druhého ročníku, úvodní sestřih hlavních postav je kýč nad kýč a i když jsem docela chtěl být vstřícný a Magnolii si oblíbit, ta délka, ta délka!!! Jako fanouška dlouhých filmů mě často neuslyšíte stěžovat si zrovna na stopáž, nicméně nelze popřít, že po prostříhání téměř každé dějové linie a zhuštění snímku na nějaké dvě hodiny deset by Andersonovo dílo působilo úderněji, naléhavěji a možná bych přemýšlel i o pěti hvězdách. Takto ale bohužel… přesto, PTA má talent.

Věřím, že každý (včetně lidí, co tvrdí, že se na horrory nedívají) máme nějaký svůj oblíbený horror, nějakou oblíbenou představu, kterou se občas sami děsíme proto, abychom si víc užili ten teplý čaj a praskající krb, které máme právě u sebe. Musím přiznat, že u mě měl v rámci kategorie “Nejlepší horror” velice blízko k vítězství Texaský masakr motorovou pilou, a to především pro svou závěrečnou třetinu; jako někdo, kdo si prožil panický záchvat nemůžu než nezírat, jak perfektně dokázal takový pocit Hooper na diváka přenést. --------------- Přesto však nakonec vítězí The Thing - možná je to mou posedlostí Antarktidou, možná je to onou specifickou kombinací lovecraftovského vesmírného horroru a (koneckonců neméně lovecraftovské) všeobecné misantropie, možná jde zkrátka a dobře o nejlepší převedení paranoie na plátno, co jsem doposud viděl. Carpenter se pro tentokrát vzepjal a ze svých béčkových kořenů nechal vyrůst zcela prvotřídní film, ze kterého mě mrazí i po letech. --------------- Morricone očividně na svou práci zde není příliš pyšný (jen si zkuste najít něco z jeho skladeb odtud na jakémkoliv výběru; co víc, ani v Praze nic odsud nehrál) a bylo mu vyčítáno, že se snažil příliš přiblížit Carpenterovu standardnímu soundtrackovému stylu, ale na mě to minimalistické hlavní téma zkrátka funguje. Ach, ty zasněžené pláně! Ach, ti divní psi! Věc nestárne. Jako snad jediný horror (spolu s výše zmiňovaným Texasem); Vetřelec, Ve spárech šílenství, dokonce i Horizont události pro mě s léty ztrácí dech… u Věci se nejspíš bude Carpenter trefovat do mé struny ještě hodně dlouho.

“We train young men to drop fire on people, but their commanders won't allow them to write "fuck" on their airplanes because it's obscene!” Bývala doba (někdy na střední), kdy bych si Apokalypsu hodil do svých oblíbených filmů čistě z důvodů, že je to divný, dlouhý film, který mnoho lidí nemá rádo, ještě víc lidí jej nechápe a tak nějak obecně bych se tvářil jako “ten kdo prohlédl”, a že jsem veliký fík. Apokalypsa ale přitom dává smysl, mnohem víc, než by se mohlo zdát z reakcí lidí, kteří ji berou jako čisté ztělesnění špatného tripu (na takový post bych měl mnohem vhodnější kandidáty). Její filozofie i myšlenky tam skutečně jsou, někdy dokonce i přímo vyřčeny. Apokalypsa strhává veškeré pozlátko z války, z prachsprosté řezničiny, ze které jsme si udělali rutinu, bere nás na cestu zpět časem proti civilizaci, od moderních helikoptér až po mýtus z džungle, a klade nám otázku - pokud máme především páchat násilí - proč tady vůbec být. A co víc, klade tuto a spousty otázek bez sebemenšího příklonu k moralizování. Apokalypsa připomíná výlet do pekla; pekla o mnoho děsivějšího, že diváku připadá skoro na dosah. A samozřejmě na tom mají velkou zásluhu herci, kteří si sami leckdy při natáčení dost zkusili a je to na nich znát. Martin Sheen, Dennis Hopper i Marlon Brando právě zde prožili vrchol své kariéry. --------------- Kdyby nic, tak musím Apocalypse Now vyzdvihnout jako snímek, který je sám o sobě dost unikátním zážitkem; i přes veškerou snahu jsem příliš podobných filmů neviděl. Je to existenciální, tíživé drama, které je zasazeno do války, ale to ještě neznamená, že je válečné. Je to Coppolův majstrštyk, což je fér, vzhledem k tomu, že natáčení málem nepřežil. A pokud jste ještě Apokalypsu neviděli, upalujte honem tuhle mezeru zaplnit. Možná ten film budete nesnášet, ale jen tak na něj nezapomenete. [Redux verze]: Prodloužená verze stojí a padá se scénou na francouzské plantáži - tato dodává trochu více historického zasazení (tedy jsme si ještě o něco více jistí, že jsme ve Vietnamu, tedy pardon, v Indočíně) a trochu více filozofování a myšlenek, opět možná trochu více propojených konkrétně s válkou ve Vietnamu než zbytek filmu ("If tomorrow the Vietnamese are communists, they will be Vietnamese communists [...] You are fighting for the biggest nothing in history."). Pro někoho je tato scéna rušivá, uměle vsazená před vrchol filmu (setkání s Kurtzem), kazí tempo a kdesi cosi. Sám mám radši Redux, ale naprosto chápu preferenci původního sestřihu, protože vyznění se díky výše uvedenému citelně liší.

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík.

”Do you know more people die in the East Bay commute every three months than that idiot ever killed? He offed a few citizens, wrote a few letters, then faded into a footnote…” Dodnes si pamatuju, jak jsem šel na Zodiaka s rozporuplnými pocity - David Fincher si tehdy poprvé (Panic Room jsem tehdy ještě neviděl) vybral dost specifický námět, který mi před zhlédnutím filmu příliš nevoněl. A už ten první večer v kině jsem cítil, že jsem se šeredně mýlil; v průběhu dalších osmi let se pro mě ze Zodiaca stala závislost. Tak perfektně dialogově vypointovaný film, plný subtilních, ale absolutně špičkových hereckých výkonů (John Carroll Lynch je na plátně všehovšudy pět minut, ale zapamatujete si jej, to vám slibuju) jsem snad nikdy neviděl. Tu atmosféru naprostého zatmění okolo vraha, který všem proklouzl mezi prsty, tu atmosféru marného babrání se v minulosti, které nic nepřináší, tu fascinaci odpadem lidstva, masovými vrahy, úchylnými podivíny… Proklouzl mezi prsty, to je asi ta nejdůležitější fráze. Žádný jiný film ve mně tolik nevyvolává pocit zoufalství nad marným snažením, kde hlavní hrdina zkrátka začal příliš pozdě. Ale to jsem ještě ani nemluvil o scénách, které jsou pro leckoho vrcholem filmu, tam kde se výjimečně ozývá “starý”, thrillerový Fincher - scény vražd či scény u podivného staříka doma. Nádherně vykreslená sedmdesátá léta (včetně “soundtrackové” scény, vystřižené z kinoverze). A vím, že o hereckých výkonech jsem už mluvil, ale ještě jednou - i kdyby Gyllenhaal ani Downey Jr. už nikdy nic nenatočili, stačí mi to. Zodiaka už jsem viděl dost možná víc než dvacetkrát… a stále nemám dost. Abych citoval Douglase, u jiného filmu (konkrétně The Prestige, jestli to musíte vědět): Takové filmy bych chtěl točit, pokud bych chtěl filmy točit. Jsem dost možná jeden z mála (asi ne úplně jediný, nechci si fandit), kdo považuje právě Zodiaka za Fincherův opus magnum… ale nemám jinou možnost. A budu si za tím stát, dokud budu na ČSFD. :-)

"In our family, there was no clear line between religion and fly fishing." Pro někoho (má drahá polovička) nuda k uzoufání, pro někoho katarze, která nebohého diváka hodiny později zpoceného vytrhává ze spánku. Co je však nejhorší, krásu Řeky nelze moc dobře popsat ani přiblížit. Ten film musíte vidět a pocítit; možná si později řekneme, jestli jsme se shodli či nikoliv, ale to je tak asi vše. Není to jen Redfordovou režií, ani Rousselotovou kamerou (ač ten Oscar je bezpochyby zasloužený), ani bezchybnými výkony všech zúčastněných (rád bych tady vypíchl občas opomíjeného Skeritta; bez něj by ten film byl třetinový), je to něčím v předloze a v jejím převodu na plátno. Možná Redfordův voiceover, kde předčítá přímo z knihy, nevím. Takovýto pocit po zhlédnutí filmu nemívám. Podobně silný, podobně dobrý, ale nikdy to není quite like this. A ještě nikdy jsem neviděl film, který by se zabýval myšlenkami transcendence, který by je zároveň uměl tak svěle vyjádřit. Jedinečný zážitek. "I am haunted by waters."