Emzet

Emzet

Martin Zubr

okres Hradec Králové
Domini canis

Twitter: Emzet

11 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Zodiac (2007)

    ”Do you know more people die in the East Bay commute every three months than that idiot ever killed? He offed a few citizens, wrote a few letters, then faded into a footnote…” Dodnes si pamatuju, jak jsem šel na Zodiaka s rozporuplnými pocity - David Fincher si tehdy poprvé (Panic Room jsem tehdy ještě neviděl) vybral dost specifický námět, který mi před zhlédnutím filmu příliš nevoněl. A už ten první večer v kině jsem cítil, že jsem se šeredně mýlil; v průběhu dalších osmi let se pro mě ze Zodiaca stala závislost. Tak perfektně dialogově vypointovaný film, plný subtilních, ale absolutně špičkových hereckých výkonů (John Carroll Lynch je na plátně všehovšudy pět minut, ale zapamatujete si jej, to vám slibuju) jsem snad nikdy neviděl. Tu atmosféru naprostého zatmění okolo vraha, který všem proklouzl mezi prsty, tu atmosféru marného babrání se v minulosti, které nic nepřináší, tu fascinaci odpadem lidstva, masovými vrahy, úchylnými podivíny… Proklouzl mezi prsty, to je asi ta nejdůležitější fráze. Žádný jiný film ve mně tolik nevyvolává pocit zoufalství nad marným snažením, kde hlavní hrdina zkrátka začal příliš pozdě. Ale to jsem ještě ani nemluvil o scénách, které jsou pro leckoho vrcholem filmu, tam kde se výjimečně ozývá “starý”, thrillerový Fincher - scény vražd či scény u podivného staříka doma. Nádherně vykreslená sedmdesátá léta (včetně “soundtrackové” scény, vystřižené z kinoverze). A vím, že o hereckých výkonech jsem už mluvil, ale ještě jednou - i kdyby Gyllenhaal ani Downey Jr. už nikdy nic nenatočili, stačí mi to. Zodiaka už jsem viděl dost možná víc než dvacetkrát… a stále nemám dost. Abych citoval Douglase, u jiného filmu (konkrétně The Prestige, jestli to musíte vědět): Takové filmy bych chtěl točit, pokud bych chtěl filmy točit. Jsem dost možná jeden z mála (asi ne úplně jediný, nechci si fandit), kdo považuje právě Zodiaka za Fincherův opus magnum… ale nemám jinou možnost. A budu si za tím stát, dokud budu na ČSFD. :-)

  • poster

    Tenkrát v Americe (1984)

    The Clash začínali jako punková skupina, ale jejich megalomanské trojalbum Sandinista!, byť v reálu vlastně taky svým způsobem punk nakonec tento žánr vůbec nepřipomíná. To samé platí u Once Upon a Time in America - tento film rozhodně měl být gangsterkou a začínal tak, Leone se očividně o tento žánr snaží, ctí jeho přístup a estetiku... ale žalostně selhavá ve snaze OUaTiA takto zaškatulkovat, protože se žánrem mafiánských filmů jeho snímek nakonec nemá skoro nic společného. Proto mi označení "gangsterka" přijde snad až trochu urážlivé. Srovnávání s Kmotrem, která často vídám, jsou zcela zcestná. Je to jako srovnávat Lásku nebeskou a Vertigo. Leoneho megadílo je daleko poetičtějším a více matoucím příběhem. Niro (a nejen on) je zde jedinečný. Zatímco Al Pacina v Kmotrovi 1 člověk skoro obdivoval, v 2 jím opovrhoval a v 3 ho litoval, Noodles v tomto filmu nevyvolává žádné takto primitivní reakce. Toto je jeho život a divák jej zkrátka prožije s ním. Skutečně, tento film je jako život, se všemi komplikacemi, nudnými místy i katarzemi. I nepochopenými a nepochopitelnými střípky nějakého vyššího záměru. Megalomanská a komplikovaná podívaná, která vám vystřelí mozek z hlavy sice subtilněji, ale paradoxně daleko více a efektivněji než libovolná Lynchovina. P. S. - Bůh osobně vedl Morriconemu ruku u psaní partitury. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

  • poster

    Poslední pokušení Krista (1988)

    I po víc jak deseti letech jsem stejného názoru: Jde o absolutní špičku. Ten film je ryzím pokladem pro věřícího i nevěřícího. Ta práce s myšlenkami i symboly, ta jedinečná atmosféra, která skutečně připomíná zrození "nového" světa, Gabrielova zcela unikátní hudební kulisa, promyšlená psychologie, ta spolupráce Ballhause, Schoonmakerové a Scorseseho ... to vše je převyprávěním Nového zákona pro moderní dobu a moderního diváka, ale zároveň (a především) svébytný a zcela úžasný film, jeden ze Scorseseho nejlepších (a že je z čeho vybírat). A potrava pro mysl na týdny. Zároveň vzhledem k tomu, že jde o "kolaboraci" autora předlohy Kazantzakise (řecké pravoslaví), scénáristy Schradera (kalvinisty), režiséra Scorseseho (ex-katolíka/katolíka, tam člověk nikdy neví) a Dafoea v hlavní roli s tváří Satana, jde vlastně o jeden z nejzajímavějších "ekumenických" pokusů stříbrného plátna :-)

  • poster

    Zlaté časy rádia (1987)

    Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistenci. Slovy mé drahé polovičky, poté, co jsme si dali menší maraton asi patnácti Allenových filmů: “Ono to je všechno dobrý, takovým způsobem, že prostě nedokážu vypíchnout nějaké vrcholy či pády.” I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící staráý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík.

  • poster

    Gran Torino (2008)

  • poster

    Příběh jeptišky (1959)

    Jsou díla, u kterých váš vztah k nim a jakékoliv případné zhodnocení záleží téměř výhradně na rozpoložení, ve kterém se k tomuto dostanete. U ničeho jiného to v mém případě neplatí tolik jako u The Nun’s Story, na kterýžto se mi podařilo natrefit zrovna ve chvíli, kdy jsem podobný film zoufale potřeboval, aniž bych to třeba vůbec předem tušil. --------------- Fred Zinneman může větší část filmu režírovat zcela rutinně (přiznám se, že na první zhlédnutí mi vyvstávaly v paměti pouze odraz v řece, konžská výprava a závěrečný dlouhý záběr, v kontextu celku až tíživě významný), ale naprosto se mu podařilo v zásadě celý film natočit bez předpojatosti a příklonu k jedné či druhé straně. Řád a jeho (nepochybně přísné) podmínky jsou podány věcně a stroze a převážná část jakéhokoliv zápasu se odehrává pouze v hrdinčině hlavě. Pouze na diváku je tedy samotné zvážení a zhodnocení, včetně posouzení, zda sestra Luke byla příliš silnou osobností pro řád či zda tomu bylo právě naopak. Audrey Hepburn, která je pro film naprosto zásadní, je zcela výjimečná a nenahraditelná. Dokázala postavu sestry Luke uchopit právě tak, jak bylo potřeba, vyhýbá se strojenému patosu a hysterickým scénám a kdyby žádným jiným snímkem, tímto mi dokazuje zcela bez pochyb, že je excelentní herečka. Konec smutný, ale pravdivý. Inspirační film jak Brno.

  • poster

    Teče tudy řeka (1992)

    "In our family, there was no clear line between religion and fly fishing." Pro někoho (má drahá polovička) nuda k uzoufání, pro někoho katarze, která nebohého diváka hodiny později zpoceného vytrhává ze spánku. Co je však nejhorší, krásu Řeky nelze moc dobře popsat ani přiblížit. Ten film musíte vidět a pocítit; možná si později řekneme, jestli jsme se shodli či nikoliv, ale to je tak asi vše. Není to jen Redfordovou režií, ani Rousselotovou kamerou (ač ten Oscar je bezpochyby zasloužený), ani bezchybnými výkony všech zúčastněných (rád bych tady vypíchl občas opomíjeného Skeritta; bez něj by ten film byl třetinový), je to něčím v předloze a v jejím převodu na plátno. Možná Redfordův voiceover, kde předčítá přímo z knihy, nevím. Takovýto pocit po zhlédnutí filmu nemívám. Podobně silný, podobně dobrý, ale nikdy to není quite like this. A ještě nikdy jsem neviděl film, který by se zabýval myšlenkami transcendence, který by je zároveň uměl tak svěle vyjádřit. Jedinečný zážitek. "I am haunted by waters."

  • poster

    Hodný, zlý a ošklivý (1966)

  • poster

    Mlčení (2016)

  • poster

    Casino (1995)

    Když jeden dělá totéž, není to vždy totéž… I přes zdánlivou podobnost až stejnost Mafiánů a Casina (stejný režisér, stejní herci v podobných rolích, obě jsou založeny na Pileggiho memoárech, mají podobný montážní přístup, prostředí organizovaného zločinu atd.) se mezi filmy nachází dost rozdílů na to, aby se daly posuzovat jako svébytná díla, která mám obě rád samostatně, ale ještě radši v jejich vzájemném porovnání. --------------- Vezměme si takového Pesciho – je to snad v obou dílech prožluklý taliánský skrček s nebezpečným temperamentem a potenciálem všechno pohnojit? Je. Ale zároveň je třeba si uvědomit, že obě postavy mají své reálné předobrazy, které Pesci ztvárnil dost přesně, a že mezi těmito dvěma postavami skutečně jsou výrazné rozdíly, byť to tak na první pohled nevypadá. --------------- Stejně tak struktury obou filmů – vzhledem k střihačským postupům a výraznému využití voiceoveru působí oba filmy velice podobně, ale opět jsou zde rozdíly: Casino je statičtějším a vrstevnatějším filmem. Mafiáni „utíkají“ po celou dobu, od začátku do konce jde vlastně jen o vývoj děje; Casino používá stejný postup pro úvodní expozici a následně se zastaví v určitém stavu a zkoumá své jednotlivé postavy. S tím souvisí i pozice protagonistovy přítelkyně/manželky – zatímco v Mafiánech byla Henryho manželka pouze další součástí příběhu, Casino klade daleko větší důraz na vztah hlavní dvojici a v konečném důsledku bych se možná ani nezdráhal označit snímek jako „romantické drama“. --------------- Vzato z hlediska filozofického je Casino vrcholem mafiánského filmu, a to především proto, že se asi nejvíc blíží dekonstrukci mafiánského života a ukazuje, jaký morální, vztahový i veškerý jiný sajrajt z tohoto "boje proti konvencím" vzniká (i Kmotr II je na toto trochu příliš epický a příliš "rodinný"). O to větší překvapení, že tak činí zkrze výše uvedenou "romantickou linku" - chce to rozhodně víc než rutinéra, aby ze vztahu glorifikovaného účetního a vyhořelé zlatokopky vykřesal drama na tři hodiny. Pokud někde Scorsese vytvořil komplexní a trojrozměrnou mozaiku lidské špíny, ze které se pomalu rýžuje umění (a já vím, že se o to snaží, zkrátka to vím), tak právě zde. --------------- Martin Scorsese zkrátka a dobře umí. A je úplně jedno, že se průměrná stopáž jeho filmů stále zvyšuje.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace