Emzet

”Do you know more people die in the East Bay commute every three months than that idiot ever killed? He offed a few citizens, wrote a few letters, then faded into a footnote…” Dodnes si pamatuju, jak jsem šel na Zodiaka s rozporuplnými pocity - David Fincher si tehdy poprvé (Panic Room jsem tehdy ještě neviděl) vybral dost specifický námět, který mi před zhlédnutím filmu příliš nevoněl. A už ten první večer v kině jsem cítil, že jsem se šeredně mýlil; v průběhu dalších osmi let se pro mě ze Zodiaca stala závislost. Tak perfektně dialogově vypointovaný film, plný subtilních, ale absolutně špičkových hereckých výkonů (John Carroll Lynch je na plátně všehovšudy pět minut, ale zapamatujete si jej, to vám slibuju) jsem snad nikdy neviděl. Tu atmosféru naprostého zatmění okolo vraha, který všem proklouzl mezi prsty, tu atmosféru marného babrání se v minulosti, které nic nepřináší, tu fascinaci odpadem lidstva, masovými vrahy, úchylnými podivíny… Proklouzl mezi prsty, to je asi ta nejdůležitější fráze. Žádný jiný film ve mně tolik nevyvolává pocit zoufalství nad marným snažením, kde hlavní hrdina zkrátka začal příliš pozdě. Ale to jsem ještě ani nemluvil o scénách, které jsou pro leckoho vrcholem filmu, tam kde se výjimečně ozývá “starý”, thrillerový Fincher - scény vražd či scény u podivného staříka doma. Nádherně vykreslená sedmdesátá léta (včetně “soundtrackové” scény, vystřižené z kinoverze). A vím, že o hereckých výkonech jsem už mluvil, ale ještě jednou - i kdyby Gyllenhaal ani Downey Jr. už nikdy nic nenatočili, stačí mi to. Zodiaka už jsem viděl dost možná víc než dvacetkrát… a stále nemám dost. Abych citoval Douglase, u jiného filmu (konkrétně The Prestige, jestli to musíte vědět): Takové filmy bych chtěl točit, pokud bych chtěl filmy točit. Jsem dost možná jeden z mála (asi ne úplně jediný, nechci si fandit), kdo považuje právě Zodiaka za Fincherův opus magnum… ale nemám jinou možnost. A budu si za tím stát, dokud budu na ČSFD. :-)

“Did you think your song and dance and your superstition would help you, Eli? I AM THE THIRD REVELATION!” Paul Thomas Anderson obecně není a pravděpodobně už ani nebude mým oblíbeným režisérem. Na jeho filmech je mi většinou cosi protivného, jako režisér mě neumí příliš strhnout, velmi často se utápí ve vlastních tématech a hereckých exhibicích a i přes jisté “vyměknutí”, které u mě s léty nastalo, stále nejsem schopen hodnotit Magnolii nad tři hvězdy… a to ještě s odřenýma ušima. Konečně i Boogie Nights, přestože jsou vlastně výborné, by pravděpodobně bylo lze učinit ještě mnohem lepšími. Nicméně i přes to přese všechno se mu podařilo natočit jeden z nejlepších filmů vůbec. --------------- Vyvolávání démonů v umění je veskrze ošemetná věc. Riskujete hodně a pokud se vám nepodaří vše na sto procent a více, riskujete výsměch a prudký pád. Konečně problém PTA dle mého tkví právě v tom, že se často sápe po epice a filozofii, na kterou tak docela nemá a krotě své ambice trochu víc, byl by stvořil dílo dozajista skromnější, ale daleko více odpovídající jeho vypravěčským a režisérským schopnostem. Nicméně tady se mu podařilo natrefit na něco, co nemá obdoby nejen v jeho filmografii, ale v žádném z těch odhadem dvou tisíců filmů, jež jsem v životě dosud viděl. Nemusí vám nic říkat kniha Uptona Sinclaira (film s ní v zásadě mnoho společného nemá) ani nemusíte vědět historické souvislosti či faktografii ropného těžařství v “Gilded Age” a na přelomu devatenáctého a dvacátého století, protože tento snímek je o něčem docela jiném. Ano, první dějství zakončuje se vším výše uvedeným související požár vrtu, který díky Elswitově kameře a Greenwoodovu tribálnímu, perkusivnímu soundtracku působí vyloženě apokalypticky a závěrečný zvrat, díky komentářům a memům a obecné popkulturní znalosti vyzrazený prakticky stejně jako kaneovský “Rosebud” odkazuje na reálné těžařské skandály včetně Teapot Dome, ale film o tomto ve skutečnosti není. Ne, Až na krev sleduje Daniela Plainviewa (Day-Lewisova životní role, ve které překonává limity lidského herectví) a jeho rozpad mysli až k absolutní hnilobě; divák si v průběhu filmu neustále vytváří další a další omluvy, znovu a znovu se snaží nalézt důvody, proč by si vlastně měl protagonistu oblíbit, ale toto dílko jej v tom zklame ještě mnohem škodoliběji a rázněji než Sopranos, Breaking Bad, The Godfather II, Raging Bull… protože divák postupně přichází na to, že v této mysli, v této duši Bůh nikdy nebyl ani náznakem. Postupně, jedna po druhé se naše iluze tříští a na konci zjišťujeme, že Anderson zachytil tvář Satana, šklebící se diváku vstříc, obžalovávající i diváka samotného, progresivisty a rozumného moderního člověka s lokty. PTA zachytil něco, co lze nepochybně nalézt i v jiných filmech, ale nevím, zda takto koncentrovaně a ryze. Vytvořil snímek, na který se rozhodně nedokážu dívat příliš často, protože mi dělá téměř fyzicky špatně a způsobuje mi noční můry, ale vypovídá o pravdě a o člověku. Za to mu patří dík. “I’m finished!”

"In our family, there was no clear line between religion and fly fishing." Pro někoho (má drahá polovička) nuda k uzoufání, pro někoho katarze, která nebohého diváka hodiny později zpoceného vytrhává ze spánku. Co je však nejhorší, krásu Řeky nelze moc dobře popsat ani přiblížit. Ten film musíte vidět a pocítit; možná si později řekneme, jestli jsme se shodli či nikoliv, ale to je tak asi vše. Není to jen Redfordovou režií, ani Rousselotovou kamerou (ač ten Oscar je bezpochyby zasloužený), ani bezchybnými výkony všech zúčastněných (rád bych tady vypíchl občas opomíjeného Skeritta; bez něj by ten film byl třetinový), je to něčím v předloze a v jejím převodu na plátno. Možná Redfordův voiceover, kde předčítá přímo z knihy, nevím. Takovýto pocit po zhlédnutí filmu nemívám. Podobně silný, podobně dobrý, ale nikdy to není quite like this. A ještě nikdy jsem neviděl film, který by se zabýval myšlenkami transcendence, který by je zároveň uměl tak svěle vyjádřit. Jedinečný zážitek. "I am haunted by waters."

Pod šokujícím a poněkud zvráceným prvním plánem (který je celý nastíněn v úvodní scéně, vlastně v úvodní větě) se schovává velmi podstatné, velmi odzbrojující a velmi katolické zamyšlení nad otázkami viny, víry, zástupné oběti, souběžných pocitů hlubokého smyslu a neméně hlubokého vyhoření a frustrace... a ano, odpuštění. --------------- McDonagh (bratr toho druhého McDonagha) celý narativ staví do extrémní hyperboly až grotesknosti, což Kalvárii umožňuje fungovat i jako docela solidní černá komedie pro běžného diváka, nicméně zároveň implikuje poměrně výrazný archetypální přesah, připomínající místy až jakousi "křelinovskou" výsměšnou, univerzální moralitku ... kdyby modus vyprávění nebyl tak stylově a moderně "drsný". I přes až absurdní bezostyšnost farníků a přes stěží uvěřitelnou eskalaci událostí v rámci jednoho týdne však zároveň film nikdy neztratí svůj vnitřní tah, spiritualitu, smysl, možná i proto, že přese všechno nejpůsobivější a nejzapamatovatelnější jsou právě scény tišší, nenápadnější. Tomuto McDonaghovi možná trochu schází tvůrčí vize jeho bratra a v posledku je jeho práce mnohem typičtější a klasičtější, ovšem obsažní jsou víceméně stejně. --------------- Gleeson předvádí úchvatný herecký koncert (což je u něj pravidlem, ovšem zde jsme opravdu ještě o něco výše než normálně) a svou "roli" hraje rozhodně i krajina - zde se nejedná o opulentně nasnímané "Irsko coby Hobitton", jaké Ford s Hochem předváděli v The Quiet Man, mnohem více jde o syrovou, byť krásnou pustinu, která snad jako by dováděla své vyprahlé obyvatele k oněm extrémním pozicím, se vším tím stroze nasnímaným zdůrazněním nehostinnosti a ... opět, drsnosti. --------------- Někdo by nejspíše řekl, že extrémně kladné hodnocení filmů osobně duchovně významných je pouhou krátkozrakou libůstkou hraničící s akutním projevem ztráty objektivity; já říkám, že obsahují právě z této své pozice jistý osten smyslu, který nelze neoplatit hodnocením nejvyšším. P. S. - Co by na to řekla Flannery?

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík.