Venkovan

Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film.

Evidentně šla za tímto dokumentárním počinem snaha o nezávislý pohled a tím i o jakousi rehabilitaci velice pozoruhodné a mnoha mýty opředené postavy naší historie, která byla v průběhu svého života i po něm mnohokráte vláčena bahnem, neboť nikdy nevyhovala kritériím daného vládnoucího systému. A to vše bez jakékoli glorifikace, byť hlasy historiků jsou zde spíše hlasem obhajoby. Po dobách vláčení oním bahnem však nutno říci konečně. Jde o obšírnější zachycení životní pouti generála, hrdiny od Zborova a následně vůdce českého fašismu, jenž byl obdařen něčím, co mu jednak propůjčovalo velikost, ale též i na co si, předně v kontextu doby, (nejenom) tehdejší moc dávala dobrý pozor. Dobová realita bez příkras, Masaryk (a jeho klika) nezvykle zbavený až romantické aureoly, každopádně obratně ovládající reálpolitické mistrovství moci, bez něhož by ale jen stěží zachovával při životě onu auru tatíčka a udržel obraz osobnosti, jakou byl a jakou si přál zůstat v paměti dějin. Mnoho nového jsem se dozvěděl, v mnohém se utvrdil. Spíše než přesvědčený fašista byl Gajda vášnivým nacionalistou, spíše než politik byl vojákem a spíše než voják dobrodruhem.

Vláčil se nechal slyšet, že když toto dotočil a spatřil uceleně, vůbec se mu to nelíbilo. Prý poznal, že už to v sobě nemá, že už to vyprchalo a je nejvyšší čas ukončit filmařskou kariéru. Pokud něco takového prohlásil o takovém filmu, pak by se asi všichni současní čeští tvůrci měli za výsledky své práce třeba zabít nebo tak něco.