kareen

Na tento typ mysteriózních snímků, s překvapivým rozuzlením, je to až průzračně naivní, ale v tomto případě na tom vlastně ani příliš nezáleží. Slušná atmosféra a ještě lepší herecké výkony, to tentokrát hravě přebijí.

Lee Mack, David Mitchel a Rob Brydon jsou neskuteční sympaťáci a improvizační humor jim jde na jedničku. A když se k tomu ještě sejde správná parta ostatních hostů, nemá to chybu. Moje oblíbená historka je ta o tom proajatém koni v Bulharsku, už jsem ji slyšela a viděla tak pětkrát a stejně pokaždé znovu brečím smíchy. Je to celé velmi britské a hlavně moc moc vtipné.

Já opravdu nevyžaduju od romantické komedie nějakou originalitu, vlastně v tomhle směru jsem jako typická ženská. Stačí mi jen správné jiskření u hlavního páru, kdy ona je hezká, on charismatický, a spokojeně se usmívám, když si nakonec padnou do náručí a následuje TEN polibek. Ale fakt mě nebaví koukat na pár, který je sice docela rozumný a dobře vypadající, ale taky ohromně nudný. A už vůbec mě nebaví koukat dvě hodiny na to, jak moc jsou někteří asiati bohatí a co všechno si mohou dovolit. Je vidět, že to točili Američani. Ne, že bych nějak fandila východoasijské macho kultuře, ale z toho co jsem z jejich filmové nebo seriálové romantiky viděla, díky tomu působí skoro každý druhý zamilovaný pár jako Darcy s Lízou od Austenové. Což mi přijde ohromně sexy. Tady to je jen naleštěná nuda. A to není nic pro mě. Já chci plnokrevné postavy, potom ať se to klidně odehrává třeba i v nějaké chatrči.

Do Pratchettova díla jsem se zkoušela začíst, ale na rozdíl od hordy jeho oddaných příznivců, se u mě žádné nadšení bohužel nekonalo. Takže normálně bych ani neměla nějak velký zájem o seriál podle jeho a Gaimanova námětu. Jenže... David Tennant, Michael Sheen, Jon Hamm a biblické téma spojené s humorem, to jsou zase ingredience, kterým nedokážu odolat. A tak jsem se plně vložila do příběhu, kde Sheen působil mile starosvětsky, Tennant zas ohromně cool (scéna s hořícím autem neměla chybu) a Hamm jako bodrý andělský byrokrat. A humor, co na mě v knihách příliš nezapůsobil, tady fungoval docela dobře. Dokonce mi chvílemi připadalo, jako bych koukala na nějakou vtipnější epizodu Doctora Who. Fakt jsem se občas i nahlas rozesmála. V poslední epizodě se sice se zlem vypořádali na můj vkus až moc jednoduše, ale vem to čert (nebo anděl). Já se bavila. Jediné co mě mrzí je, že se má oblíbená Frances McDormand v roli Boha představila jen jako neviděná vypravěčka. Kdyby tam hrála i fyzicky, to bych byla v sedmém nebi.

Vlastně takový typický Balkán (tady ještě okořeněný německými reáliemi), takže od radosti ke smutku a naopak. Plus samozřejmě nějaké ty absurdní situace, to jak se komunistickým režimem zdeptaný a unavený starší bratr, shodou osudu ocitne v Německu ve skupince bohatých salónních levičáků, ve mně vyvolávalo úsměv i smutnou vědoucnost zároveň. Asi už jsem převzala trochu toho balkánského myšlení.

O tom, že to bude dobré a kvalitně natočené, jsem podle toho, u které produkce to vzniklo, a podle hereckých jmen i nadšených ohlasů, upřímně ani moc nepochybovala. Vlastně je to ještě lepší, než jsem očekávala. O Černobylské havárii jsem toho popravdě moc nevěděla, jen jsem měla takové vzdálené povědomí. Celá série mi utekla jako nic, byla jsem zhnusená přístupen ideologických aparátčíků, šokovaná možností, že mnoho nechybělo a tragédie se mohla rozrůst do ještě hrozivějších důsledků, které by zasáhly i naši zemi, rozlítostněná všemi zbytečně zmařenými lidskými životy a taky napjatá, jak nakonec dopadne celé vyšetřování a co bylo tedy z fyzikálního hlediska příčinou výbuchu. Jediné, co mi tam maličko nesedělo byla ta příběhová linie o střílení zvířat ve čtvrté epizodě, která mi připadala skoro jak z jiného seriálu a trochu mi narušila jinak konzistentní celkový zážitek. Zato hned další závěrečný díl, to byla pecka. To, že je příroda neoblomná mocná síla, na kterou neplatí žádné lidské zákony, a celé to naše malicherné hemžení a arogance jsou jí ukradené (to jen lidé si to musí srovnat se(mezi)sebou), je samozřejmě jeden z nejprofláklejších poznatků celého lidstva, ale jen málokteré dílko mi tou známou pravdou dokázalo uštědřit takovou ránu po hlavě. Což cením.

Dobře, já chápu, že si tvůrci nízkorozpočtového scifi filmu nemůžou dovolit žádná známá herecká jména, ale copak se v Hollywoodu, mezi všemi těmi zástupy číšníků a servírek hladově lačnících po filmové kariéře, nenajde pár alespoň průměrně talentovaných herců? Vážně je nutné pořádat konkurs zrovna v modelingové agentuře? Pak se totiž, jako v tomto případě, může stát, že vám ta přehlídka sličných prkenných tvářiček s vybělenými zuby, zabije celkem dobrý nápad. Ne, že by byl snímek úplný průšvih, jak jsem psala, námět měl něco do sebe a docela rychle to uteklo, ale když se propagonistům nepodařilo ve mně vyvolat ani malý náznak sympatie a účasti, to je potom těžké. Nehledě na občas krapet zmatené přeskakování v ději a fakt, že ačkoliv mi nevadí šťastné konce, nic by se nemělo přehánět.

Asi takhle: Skutečnost, že jsem byla zklamaná, jak málo pro mě byl teto snímek strašidelný, prostě přikládám velkému hype, který se kolem něho vytvořil. To mi ale příliš nevadí. Stejně jako u tvůrce, tři roky staré, Čarodějnice, oceňuji i tady ten expresionistický filmařský přístup, k v podstatě psychologickému dramatu, chytře zasazenému do hororu. Vždyť jaké prostředí by mohlo lépe odrážet všechny vnitřní běsy, pokřivené lidské vztahy a šílenství postav, než právě to hororové. U Heredity jsem se sice moc nebála, zato měl plíživou atmosféru a scény, které na mě působily velmi nepříjemně až hnusně, což nemyslím jako výtku. Tu mám až k hodně otravné postavě Annie (i když mám jinak Toni Collette ráda) a k faktu, že na rozdíl od už zmíněné Čarodějnice je závěr Hereditary zbytečně doslovný, což mu poněkud ubírá na výsledném dojmu. Za lepší 3.

Nedávno jsem si dala předsevzetí, že zkusím odhodit svou předpojatost vůči korejským filmům a dám jim šanci. A hned u prvního filmu mě příjemně překvapilo herectví obou hlavních představitelů. Ani jeden nepřehrává, což mě u korejských filmů vadí nejvíc, a musím uznat, že hrají skvěle, jak mladý, tak i ten starší. U scénáře už to ale tak jednoznačné není. První polovina se mi líbila moc, co se týká vykreslení charakterů obou bratrů a citlivé interakce jejich opatrného zbližování. Bylo to takové střídmé a komorní, zkrátka vkusné. Jenže pak se to bohužel pokazilo. Problém je, že korejcům k vyvolání velkých emocí nestačí jedna tragédie, dokonce ani dvě. Oni zkrátka jedou až na doraz, a když už se zdá, že mají aktéři to nejhorší za sebou, tak bum, proč tam nevrznout ještě drtivý dopad. Samozřejmě, že tohle oni zvládají dokonale, takže nebudu lhát, že jsem párkrát neměla na krajíčku, ale toho patosu tam na konci na mě bylo prostě moc.

Pamatuju, že když sem si poprvé přečetla, kdo má Ready player one režírovat, hned mi blesklo hlavou, že je to vlastně ideální volba. Příběh je dostatečně hravý, poutavý, sem tam se tam najde i nějaká ta emoce a není úplně plytký, ale zároveň nedisponuje žádnou závratnou hloubkou, což z něj činí pro Spielberga dokonalý materiál. A navíc má tu výhodu, že si s herními scénami, které jsem si já osobně při čtení horko těžko představovala, mohl režisér s ostatními tvůrci vyhrát, co jim představivost a finanční možnosti stačily. Vizuální a trikové hrátky tak vznikly opulentní (na mě možná až moc), a věřím, že si je užili hlavně nadšení PC hráči. Já mezi ně nepatřím, takže jsem to vnímala pouze jako celkem slušný letní blockbuster.