troufalka

troufalka

okres Brno
československá a evropská kinematografie, animované filmy

106 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Hosté Večeře Páně (1963)

    Film, kterého si Bergman nejvíc cenil. A právem! Esence života tváří tvář smrti a vlastním pochybám. V prvních deseti minutách trefně vykrelesné všechny kostelní nešvary s vlídným nadhledem. Velmi osobní výpověď švédského mistra černobílé fotografie.

  • poster

    Údolí včel (1967)

    Dva filmy, které se vyslovují jedním dechem - Markéta Lazarová a Údolí včel. Přes stejnou dobu vzniku a stejné autory má každý z nich své vlastní pojetí a posleství. Markéta je poměrně rozsáhlý filmový epos, zatím co Údolí včel nese zdání jednoduchého příběhu. Bohatost symboliky odhalí každý podle svých životních zkušeností. Zatímco včela je vnímána jako symbol čistoty a pannenství, vlk je symbolem pro dravost, úskočnost a zlo. Hlavní scény příběhu se odehrávají na Vlkově zasazeném do Údolí včel. Dobro i zlo jsou provázané v celém příběhu tak jako v životě, nikdo není černý nebo bílý. Houbka dialogů se odkrývá postupně, i když uvidím film znovu, vždycky odhalím něco nového. Vše co je vyřčeno má vizionářský charakter. Ať je to setkání Armina s představeným řádu či setkání se slepou dívkou. Co je pro asketického Armina větší hřích? Opuštění řádu nebo polibek od nevěsty?

  • poster

    Obchod na korze (1965)

    "Kde zákony ubližujú nevinným, tam je ámen. Aj s temi, co jich porobili."                                                                          Začátek filmu je pohodový, z pohledu na kolečko chodících vězňů se přenesema na vyhrávající orchestr a svátečně oděné lidí rázující po korze. Tóno zpočátku vyzerá ako bežný podpantofláč, nechává se kučírovat ráznou manželkou. Pomalu se začínají odkývat jak rodinné vztahy, tak nahlížíme i sousedům pod pokličku. Tóno dostává jako pozornost švagra dekrét na židovnký krámek, který z něj má udělat boháče.Jaký danajský dar dostal se Brtko dovídá hodně rychle. Vdova Lautmannová nežije z obchodu, ale z toho, co jí bohatší židé věnují. Navíc nechápe smysl Tónovi návštěvy a chová se k němu jako ke svému synovi. Obludnost Tisova fašistického-katolického režmu se vykresluje na osudu drobných postaviček z malého města. Tóno se dostává do nezáviděníhodné situace, kdy spolupracuje jak snacistickými tisovci, tak i s persekuovanými židy. Sám se tak dostává do ohrožení života. Závěr příběhu je o to smutnější, že zánik vdovy způsobí ten, který ji chtěl vlastně zachránit neboť se nemohl rozhodnout, co vlastně onou zachránou je.                                                                            "Netreba veci zhlahčovať, kde je jim ťažko na srdci."                                                                                                        Film je zapotřebí vnímat jako jedinečnou výpověď doby, protože právě v tom je unikátní. Žádný jiný film neodlahuje tak deatilně krátké období Slovenského štátu právě tak, jako Obchod na korze. Dnes jde vlastně o film historcký. Je patrný mistrovský rukopis filmařské dvojice Ján Kadár a Elmar Klos s precizním vykreslením jednotlivých postav i postupné otevírání děje i detaily, které podrthují atmosféru. (Zde čapí rodinka, ženy na tržišti Tónkův pes Esenc snad vyjadřující pověstné "jádro pudla"?)                                                                                                                                                              Kdo se při první projekci upřímně diví, za to tento film dostal Oskara, má mé plné pochopení. Z pohledu dnešní kinematografie se může zdát pomalého tempa kde se vlastně nic pořádného neděje. Ale kdo si dá tu práci a pustí si film znovu, najednou s překvapením zjistí, že postavy ožijí, dialogy mají najednou smysl, vystoupí skutečnosti, které si dřív nepostřehl. Ale kdo se nazajímá o dějiny nebo dává přednost válečným dramatům plných detonací a střelby, nezná tvorbu 60. let, ten zůstane s největší pravěpodobností nezasažen. A já si vážím každého, kdo má odvahu přidělit filmu tolik hvězdiček, kolik cítí.                                                                                                                                                                   "Nie je dobre všetko vedieť. Naopak, čím vie člověk menej, tým je mu nekedy lepšie."

  • poster

    Nůž ve vodě (1962)

    Jeden z nejlepších polských filmů, které jsem kdy viděla, dokonce ještě lepší než Rejs. Polanskému se povedlo už v jeho debutu předvést perfekní filmařinu. Dobře vystavěný příběh s vykreslenými osobnostmi. vynikající kamera, zajímavé pohledy z nadhledu i podhledu, velké detaily, ve doladěné muzikou, která je výrazná, ale není přehlušující. Závěr není předem čitelný, v příběhu nastává hned několik zvratů. Vidíme tu mužské soupeření mezi majitelem jachty a stopařem. Oba mají něco společného, jsou spoutěživí, staví na svém mužství, trochu se přitahují, trochu se provokují. Žena vylaďuje mírné neshody, příliš do sporů nezasahuje. Její podstatný part je až v samém závěru filmu. Jsem překvapená, jak málo má film hodnocení. Přitom předčí jak Čínskou čtvrť, tak i mnohem známějšího Pianistu. Roman Polanski ve filmu nehraje, předaboval Zygmunta Malanowicze.

  • poster

    Nevinní čarodějové (1960)

    Na scéně zcela dominovala překrásná a tajemná Krystyna Stypulkowska jako Pelagia. Tadeusz Łomnicki v roli Bazyla vystupuje jako zdatný přihrávač, ale pozornost na sebe upoutává jednoznačně dívka. Zdrženlivá krása a velice vtipné bonmoty udržují to správné napětí. Doplněno příjemnou jazzovou muzikou.

  • poster

    Všichni dobří rodáci (1968)

  • poster

    Holubice (1960)

    Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk

  • poster

    Romance pro křídlovku (1966)

    Tenot film mě provází od dětských let. Na rozdíl od jiných šedesátkových filmů šel v televizi relativně často. Teskná poetika jednoduchého příběhu mě zasáhla napoprvé. Tehdy jsem samozřejmě netušila, že se o kostýmy a kompozice postarala Ester Krumbachová, ani jsem neměla ponětí, kdo je to Otakar Vávra, dostal mě příběh. I dnes mi leží Romance pro křídlovku na nočním stolku.

  • poster

    Postava k podpírání (1963)

    Dotaženo ad absurdum! Aneb, co se skrývá v konzervě pro kočku? Co najdete za zavřeným oknem? Kdo je v místnosti, kam nesmíte bez vyzvání vstupovat? :o)

  • poster

    Hořící keř (TV film) (2013)

    " Všichni jsme mezi mlýnskými kameny." "Pro politika je pravda to, co je prospěšné pro lid." Paní Agnieszce se podařil malý zázrak - přemístila mě na okamžik do krajiny mého dětství. Tam, kde křeček kousal a lechtal, pro mlíko se chodilo s bandaskou a pro pivo do džbánku. Ale také do míst špinavých šedivých ulic, oprýskaných fasád a ruských tanků, kde jinak skvělý soused mohl být i donašeč a soudruzi byli mocní, protože je chránila strana a vláda. Před očima se nám odvíjí příběh. Na scénu přichází mladý student filosofie. Jeho příběh známe, ale jak zasáhl jeho nejbližší, co všechno rozpoutal? Dostáváme se mezi obyčejné lidi, jako je paní Palachová, ale i vysoce postaveného majora, který propouští zmlácené studenty a vrací vytištěné letáky. A také mezi kolegy polapené ke spolupráci pod pohrůžkami a vydíráním. Dobrý film se pozná podle dvou věcí. Za prvné - není co ubrat. Všeho je akorát, nic nepřesahuje, ale kdyby tam kousek chyběl, už by to nebylo ono. A za druhé - musí ve vás zůstat ještě dlouho po tom, co skončí titulky. A to se u Hořícího keře povedlo. Není tam přehnaný patos, najdou se i milé úsměvné momenty, všechno je přirozené. Oceňuji přístup tvůrců, kteří se nesnaží o hraný dokument, ale vědomně používají filmový jazyk pro ucelenou výpověď. Nejásám a nekřičím, ani nechřestím klíčemi, ale tiše říkám "Děkuji!"

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace