P1tr

Mé největší obavy se naplnily a volné filmové pokračování seriálového Kanclu je zbytečným příběhem Davida Brenta, který nemá šanci utáhnout delší stopáž a po cestě ke konci opakovaně zakopává. Humor je řídký a málokterý vtip se trefí do černého a velká část filmu je tak nevtipná a kupodivu Gervais z velké části sází na emoce a snaží se hrát na vážnější notu a donutit nás k pocitům lítosti k hlavnímu hrdinovi, což rozhodně není to, co bych od filmu chtěl. Nechápejte mě špatně, dodát komedii hloubku není často od věci, ale jestliže je to na úkor samotného humoru, tak je to špatně. Life on the Road bohužel potvrzuje trend Gervaisovy sólové tvorby ukazující, že je překvapivě sentimentální a většinu drsnějšího humoru měl na starosti jeho kolega Merchant. Mám tak pocit, že film s Davidem Brentem fanoušky seriálu rozhodně neuspokojí a lidem neznalým Kanclu už vůbec nic neřekne, tudíž jde o zbytečný film pro nikoho.

Dobře šlapající vesmírná romantika, která rozhodně není tradičním slaďákem a prezentuje nám vztah plný netradičních překážek a jedno ústřední, velice palčivé dilema. Pasažéři ve vztahové rovině fungují dobře a díky jednomu uchovávanému tajemství Prattovy postavy o kterém divák ví má ústřední vztah nečekaně dramatický náboj a kromě hřejivého pocitu budete cítit také napětí a obavy o soužití hlavních postav. Tvůrci zajímavě pracují také se začátkem příběhu, který tráví Pratt na lodi sám a jeho prozkoumávání prostředí a smiřování se s vlastní samotou je chytlavé a i celkem dojemné. S city se nešetří ani v pozdějších fázích filmu a obzvláště samotné zakončení filmu vyvolá silné emoce. Příběh obsahuje také hojně kritizovaný akčnější třetí akt, se kterým jsem rozhodně neměl problém a naopak mi přišel jako potřebná eskalace, která hraje pro pocity postav a jejich vztah klíčovou roli. Pasažéři jsou kvalitně sestaveným filmem, který nepřináší převratný zážitek a může trošku zklamat svojí občasnou povrchností, ale ve většině stopáže funguje tak, jak má a myslím, že jde o celkem univerzální snímek, který si najde široké publikum.

Skvělý muzikál umně kombinující chytlavé písničky s hravým vizuálem, což dohromady tvoří neodolatelnou kombinaci. Když si k tomu připočtete ještě funkční a dojemnou romantickou linku s nečekaným a emotivním vyvrcholením, máte pak před sebou jedinečný zážitek postrádající slabá místa. Není třeba dodávat více, neboť každá vteřina strávená při čtení tohoto hodnocení držící vás od sledování La La Landu je promarněným časem.

Lego Batman úspěšně navazuje na styl nastavený úžasným Lego příběhem a přináší nám solidní zábavu, která ovšem nefunguje tak bezchybně jako předchůdce a nepůsobí již tak svěže. Tvůrci dělají co mohou a zásobují nás mnoha zajímavými nápady a salvou vtipů, jenže občas to už přeháněji a mnohdy jsem se cítil býti nezastavitelnou kanonádou vtipů přehlcen a ubit. Příběh chytrým způsobem zužitkovává mnohé prvky z Batmanovy historie přímo a kromě toho nabízí také spoustu pro příběh nepodstatných pomrknutí pro fanoušky. Ačkoliv se do určité míry jedná o přehnanou, parodickou verzi Batmana, v mnohých ohledech je tato verze přesnější a věrnější predloze, než některé vážně adaptace. Kostičkového Batmana si bezpochyby užijete, jen se nejedná o tak přelomový a univerzální zážitek, jako u Lego předchůdce.

Originální a velmi ujetý snímek, který kašle na konvence a jede si to svoje. Po většinu stopáže se jedná o úžasnou a neopakovatelnou záležitost, která se nedá srovnat s ničím, co jsem předtím viděl a dostává se nám neuvěřitelně šílených, ale kreativních a vtipných nápadů, které by mě nenapadly ani pod vlivem těch nejsilnějších drog. Ke konci bohužel snímek trošku ztrácí dech a dostavuje se nevyhnutelné příběhové vystřízlivění, které zabrzdí předchozí zábavu, ale z hlediska charakterového vývoje jde o nutnou a pochopitelnou brzdu. I s menšími chybami je Švýcarák ojedinělým filmem, který musíte vidět, abyste uvěřili, že něco takového existuje.

Češi umí! Další z příjemných filmových překvapení posledních let se "nečekaně" odehrává v době totality, jak je v tuzemské filmografii silným zvykem a i když se ani Fair Play nevyhne tradičním tématům a pohledům, přecijenom primárně zkoumá často propírané období z jiného úhlu. Kromě nástrah komunismu film prezentuje pro hlavní postavu silná dilemata týkající se touhy po dosažení slávy, jejího zdraví a dodržování poctivosti. Díky kvalitnímu scénáři a povedenému hereckému výkonu je hrdinka uvěřitelnou postavou, jejíž problémy na diváka doléhají. Ačkoliv Fair Play není zlomovým snímkem, nabízí atraktivní téma zpracované kvalitním způsobem, které pokládá zajímavé otázky a stejně zajímavě na ně odpovídá.

Mel Gibson se vrací do první režisérské ligy a přináší nám příběh, ke kterému bylo potřeba přistupovat velmi zodpovědně a opatrně, neboť zde bylo zaděláno na přehnaně patetické vyprávění zavánějící trapností. Scénáristé a režisér nicméně zvládli tento úkol velmi dobře a prezentují nám hrdinovo přesvědčení srozumitelně a uvěřitelně a i přes jeho určitou nesmyslnost a naivitu s ním dokážete sympatizovat a do jisté míry ho chápat. První pozvolnou polovinu následuje brutální akční nářez, který vhodně dokresluje validitu hrdinových názorů a nevtíravě ukazuje zlo války a příjemně oslavuje odvahu. Hacksaw Ridge se popralo s náročným tématem velmi dobře a jde o intenzivní a vtahující zážitek podpořený kvalitními hereckými výkony.

Affleck režisér si celkem drží vysoký standard nastolený svojí předchozí tvorbou, jen mu bohužel nohy podřáží Affleck scénárista, který napsal velmi nevyrovnaný scénář, který se snaží do filmu nacpat co nejvíce z knižní předlohy, díky čemuž nakonec nemá film dostatek času věnovat se většině témat dostatečně a jde povětšinou o pouhé náčrtky. Film funguje velice dobře na začátku a na konci, ovšem mezitím se nachází nevtahující průměr, který přešlapuje na místě a nemá příliš co nabídnout. Je to ohromná škoda, neboť při rozumnějším výběru příběhových linek mohlo jít o plynulejší, celistvější a vyrovnanější zážitek. Takhle jsme dostali solidní gangsterku, která měla na víc a která nesplňuje vysoké nároky Affleckovy režijní tvorby.

Tohle byl snad vtip ne? Poměrně zajímavá zápletka je naprosto zabitá nepovedeným scénářem a amatérsky působicí režií, na kterou byste netipovali zkušeného Rona Howarda, který má sice nevyrovnané resumé, ale tohle je i na jeho poměry příliš chabé. Je jasné, že tvůrci měli dobré zázemí, proto je nepochopitelné, jak může Inferno působit narychlo zpíchnutým dojmem umocněným levně vypadajícím a nenápaditým vizuálem a dramaturgicky nefunkčními scénami, nad jejichž nesmyslností občas zůstává rozum stát. Před úplnou katastrofou film zachraňují snažící se herci a námět, který je nadějný a tak i přes slabé zpracování dokáže udržet vaší pozornost kvůli zvědavosti z rozuzlení. To sice také příliš nepotěší, ale jistou koukatelnost přesto nelze snímku upřít, ale i tak ho rozhodně nemohu nikomu doporučit.

Intenzivní drama úspěšně ždímající z diváků emoce, které je kvalitním filmovým zážitkem, který si ale nebudete chtít příliš zopakovat, neboť díky smutným událostem film zanechá i přes svojí povedenost negativnější, nepříjemné pocity. To pramení z prezentovaných událostí, které by nechtěl nikdo zažít, jenž jsou režisérem prezentovány velice přesvědčivě a uvěřitelně, takže dokáží opravdu silně zasáhnout. Snímek je kvalitní po většinu stopáže a obzvlášt září ve dvou scénách, které uzemní. Scénář dává hercům hodně prostoru se předvést a obsazení tuto příležitost beze zbytku využívá. Místo u moře je tedy zážitkem, který filmařsky potěší, ale emočně diváka semele, což jeho kvalitu potvrzuje.