faced

Ponurý příběh poválečného Říma. Namačkané tramvaje plné nezaměstnaných lidí na pokraji bídy. Lepič plakátů Ricci se svým synem hledají ukradené kolo, na němž závisí Ricciho další zaměstnání. Přestože po sledu mnoha událostí se dostávají až k zloději, kolo nezíská ani po té, co se zoufale pokusí ukradnout jiné a je sám chycen. Protentokrát je vše ztraceno. Příznačné pro toto klasické dílo italského neorealismu, jež vzniklo podle námětu Cesara Zavattiniho je také to, že De Sica obsadil hlavní role neherci najatými mezi nezaměstnanými přímo na ulici, kteří svým výkonem ještě gradují jeho autentičnost.

Ve filmové adaptaci Tomase Manna, unavený a nemocný hudební skladatel a intelektuál, nositel po celý život pečlivě konstruované a zdůvodňované čistoty morálky a velkého ducha, při své rekonvalescenci v Benátkách zažívá zrazující tělesnou touhu po mladém chlapci a zakrátko umírá. Vedle takto prostého příběhu uchvacuje diváka symbolika promyšlených záběrů spolu s Mahlerovou hudbou, jež tvoří fascinující a dlouho nezapomenutelnou filmovou atmosféru.

Málokomu se podaří naložit s takovým textem jako je novela bratrů Strugackých, tak aby výsledkem nebylo "jen" sci-fi. Snad jen Kubrickovi v jeho 2001. Jedná se totiž o text s filosofickým přesahem, který se naopak v tomto případě daří Tarkovskému dále rozvíjet a dokonce obohacovat o další filozofické, existenciální a jiné roviny, to ovšem pak pro škodu příznivců originální předlohy a vesměs tohoto literárního žánru vůbec. Zóna zde dokonce připomíná Becketova Godota, kterého se všichni obávají, nikdo ho neviděl, nikdo neví nic konkrétního, ale na kterého všichni čekají, jako na rozhřešení a na spásu. To všechno a mnohem více vnímáno v několika perspektivách: rozumem (profesor), citem (spisovatel) a vírou (stalker).

Není důvod nepojmout k mladému Alexovi alespoň hrstku obdivu: nekouří, nepije alkohol, nebere drogy, miluje mléko a Beethovena. Tváří v tvář zbyrokratizovanému modernímu establishmentu, společenskému sobectví a pokrytectví revoltuje jako opravdový hrdina. A dokonce s jemu vlastní chladnokrevností! Ano, když jde opravdu do tuhého, prostě si „jen tak zpívá v dešti“.

Osmadvacetiletý Kubrick, novátorské techniky ve způsobu snímání, přenesení vojenské vřavy na plátno ještě dodnes fascinuje laiky i filmaře. Hrdinství i zbabělost. V zákopech i v kasárnách. Pro negativní vykreslení francouzské armády, nebyl film ve Francii několik desetiletí promítán.

Film musí zákonitě v každém spustit trochu jiné proudy otázek. Kupříkladu, jak je křehké vědomí člověka, zda je skutečně tak neotřesitelně civilizovaný a jak prosté jsou spouštěcí mechanismy ke zcela zvířecímu, rozumu prostého chování. Nahání hrůzu, znejišťuje skrytými stránkami psychiky a lehkostí, kterou se člověk může dostat na jednosměrnou stezku nebo udělat něco ne(z)vratitelného. Slovo irréversible lze mimo zvrácený chápat také jako nezvratný nebo nevratitelný.

Gaspar Noé se svými filmy obrací k tématům, která pro většinu, kdyby raději nebyla. Otáčíme se k nim zády v životě a otáčíme se k nim zády i v kině. Šokováni použitými prostředky kino opouštíme nebo jen omráčeni zíráme a nevidíme, než cosi znepokojivého na plátně. Nic nám nedochází. Už nás zřejmě neprobudí ani Noé.

Trierovi bylo vyčítáno, že nikdy nenavštívil Ameriku, přesto je tu Dogville, americká vesnička za časů prohibice. Domky bez zdí, pouze jejich obrysy na podlaze velkého jeviště života - bez zdí, které jinak zakrývají soukromí domácností a skutečné povahy jejich obyvatel. Zde se také snaží kamuflovat Grace, pronásledovaná gangstery, s pomocí vesničanů - napřed zcela nezištně, postupně za stále větší protislužby a nároky. A tak, jak můžeme postupně sledovat morální úpadek obyvatel Dogville, kteří svedeni příležitostí stále více zneužívají její situace až k vydírání, postupně se vybarvuje i Grace a její pravý původ.