Widlicka4

Inspirace oceňovanými filmy jako Crash, Memento či ranými Iňárrituovými díly typu Babel a 21 gramů je zřejmá. Ovšem tam, kde americká produkce přichází nezřídka s inovativním přístupem k práci s různými časovými rovinami a dokáže z tříště událostí spojit silný příběh, česká produkce selhává na plné čáře. První polovina filmu přitom není vůbec špatná. Jistě, sledujeme řadu epizod, které nám nedávají vůbec žádný smysl. To je způsobeno zejména tím, že se většina děje odehrává formou flashbacků, které je ale těžké odhalit. Dalo by se to shrnout do věty: nevíme, kdo je kdo a kdy je kdy. To na jednu stranu mohl být režijní záměr, a nikoliv špatný - diváka to nutí koncentrovat se a pospojovat si střípky do koherentnějšího rámce. Má to ovšem dva háčky. Zaprvé: různé postavy hrají v různých dějových liniích až tři herci, což nevíme a musíme si to sami vydedukovat - to rozhodně neprospívá; kdyby šlo o jednu postavu a my bychom odhalovali například důvody nějakého jejího činu či rozhodnutí, smysl by to mělo, ale když nevíme co s čím pospojovat??? Zadruhé: s každou další minutou je zřejmé, že děj je překombinovaný a dějových epizod tolik, že se v tom opravdu člověk spíš ztrácí než orientuje. V určité chvíli (rámcově řekněme od té doby, co zemře Janžurová) se ovšem vše mění v jednu velkou parodii, kde lidé dělají zcela iracionální kroky, v jejichž důsledku se zcela náhodou různí lidé potkávají ve stejný čas na stejném místě (a je jedno, zda v přítomnosti či minulosti). Namátkou jsem třeba doteď nepochopil, proč bankovní úřednice při nejistotě ohledně identity majitelky vkladní knížky odejde dozadu a nechá na stole několik tisícikorunových bankovek. Zřejmě proto, aby je osoba na druhé straně přepážky mohla snadno ukrást a doslova se vřítit do neštěstí ve vedlejší místnosti. Opět ale není jasné, proč následně střílí po osobě blízké, nikoliv po osobě neznámé. Zřejmě proto, aby se mohla nechat osobou neznámou zastřelit. Také není úplně pravděpodobné, že by v celé České republice byl opravdu jen jeden jediný špičkový neurochirurg, který musí k úplně každému případu, který se stane. A tak by se dalo pokračovat. Přitom jako sociální drama rozvratu rodinných vazeb a jejich možného či nemožného urovnání to určitě má silný potenciál, jen se scénárista a režisér v jedné osobě nechal trochu unést bůhví čím a neměl vedle sebe potřebný korektiv. Jen si kladu otázku, proč se k tomu upsalo tolik prvotřídních herců, to přeci muselo být jasné už ze scénáře, jaká kravina z toho nakonec vznikne...???

K absolutní dokonalosti tomu chybí trochu větší odstup, přeci jen dokument je ve výsledku poněkud jednostranný. Ne že by to nějak zásadně zpochybňovalo jeho vypovídací hodnotu, ale málokdy je realita černobílá v duchu zlý prezident - dobrá opozice - a tím méně v Africe...

Slabší čtyři hvězdičky. Dokument je sice působivý ve vztahu k přítomnosti (tj. nepochybně obtížný a nakonec úspěšný boj zdravotníků s epidemií a zobrazení leckdy bezútěšné reality), ale značně selhává ve vztahu k minulosti (tj. proč se původně lokální problém rozšířil do třech zemí a proč se epidemii nepodařilo dostat pod kontrolu dříve) i ve vztahu k budoucnosti (tj. zda zkušenost s epidemií má nějaké důsledky, ať již lokální, regionální či celosvětové - i když chápu, že dokument šel do světa vlastně ještě v průběhu epidemie a na nějaké dalekosáhlé závěry bylo asi příliš brzo). Jinými slovy o co silnější dokument je v zobrazení konkrétní reality, o to slabší je v kontextualizaci této reality do širších souvislostí.

Pokud jsme si pod spojením "obchod s bílým masem" doposud představovali zejména byznys prostituční, pak po shlédnutí tohoto dokumentu do této kolonky můžeme směle zařadit i byznys maratonový. Protože pro evropské manažery nejsou afričtí běžci opravdu nic jiného než zboží, ze kterého buď něco kápne (a pak má smysl se mu dále věnovat), nebo nekápne (a pak nemá smysl se mu dále věnovat). Skončila jsi druhá? Tak nazdar. Do extrémních, až absurdních výšin pak celou záležitost dostává ruská manažerova manželka, která svou bolševickou mysl nezapře, bez ohledu na počet let strávených v Německu (mimochodem mi přijde úsměvné, jak padlo v diskuzi po projekci filmu, že je to původem také běžkyně, která první výlet za hranice sovětského impéria proměnila v emigraci...). Každoročně se v programu Jeden svět objeví aspoň jeden opravdu silný dokument z afrického prostředí, který vás připoutá pevně do sedadel, a to je přesně tento případ. Z filmařského hlediska skvěle zvolený vyprávěcí postup: absolutně nulový zásah režiséra, jen mistrně nasnímaný a sestříhaný sled zásadních okamžiků jednoho smutného a jednoho veselého příběhu. Možná že z jiného úhlu pohledu by to v nás nemuselo vyvolávat až tak negativní zážitek - globální ekonomika je prostě o tom, že spousta lidí se snaží, a ne každému to vyjde, maratonské běhy jsou byznys jako cokoliv jiného, a narozdíl od jiných vykořisťovacích aktivit u běhání nikdo neumírá a nikdo nikoho nezotročuje. Ale nepříjemný pocit po shlédnutí filmu zůstane. Zvlášť když se člověk vrátil z Keni před čtvrt rokem a pořád to má všechno před očima...

Nevím, jak bych se na to díval v době vzniku filmu, ale dnes, uprostřed evropské migrační krize, to představuje zajímavý, emocionálně neutrální pohled na problematiku. Mozaika příběhů různých imigrantů z rozličných koutů světa vytváří působivý celek, který nutí k zamyšlení. Migrace je složitá otázka, kterou nelze řešit jednoduchými recepty, i když se o to spousta lidí snaží. Imigranti k těmto jednoduchým receptům nenabádají, jen popisují realitu každodenního života průměrného amerického velkoměsta. Zaprvé: ať budeme mít jakékoliv integrační politiky a ať se nám sebevíc podaří integrovat migranty do naší společnosti, podaří se nám to primárně ekonomicky a politicky. Mnohem obtížněji se nám podaří integrace kulturní, spíše je pravděpodobnější, že původní kulturní vzorce budou přetrvávat. Aneb z konzervativního věřícího muslima se nestane přes noc zastánce sekulární liberální demokracie. Zadruhé: to, že se integruje první generace migrantů, nijak negarantuje to, že se integrují i jejich děti. Často to může být naopak - protože neznají to, před čím jejich rodiče utíkali, mohou se obracet k vlastním kořenům. Zatřetí, konzervativní věřící muslim sám o sobě nepředstavuje pro západní společnost riziko. Začtvrté, zpřísnění migrační politiky je pochopitelnou reakcí na teroristické útoky, ale pokud se to přežene, stane se společnost rukojmím iracionálních paranoidních představ, které ve výsledku jen posilují extremismus i na naší straně. Zapáté, narůstající extremismus vede k posílení i "lidské tváře", obvykle z řad občanské společnosti, která představuje nutný korektiv zaslepené paranoie. Zašesté, korupce je všude. Zasedmé, v životě hraje velmi často klíčovou roli náhoda. Někdo vyhraje, někdo prohraje.

Film se rozjíždí pozvolna a než se člověk vcítí do děje a rozklíčuje alespoň základní parametry kdo, kde, s kým a proč, máme první čtvrtinu filmu za sebou. Výchozí situace vypadá vcelku zajímavě, záhy se ovšem dostavují vtíravé otázky. Základní vtíravou otázkou se stává hledání smyslu přítomnosti čtveřice andělů, kteří sledují (zdánlivě) další zcela průměrný den našich zcela průměrných hrdinů, přičemž si na tabletu pouští to, co se jim dříve stalo, nebo co se jim později stane. Do toho přemítají nad tím, jestli lze změnit dráhu letu jednou hozeného kamene alias metafory lidského osudu, a následně se o to i pokouší, aniž by ovšem bylo zřejmé, proč. Uprostřed řešení těchto otázek si pak člověk uvědomí, že se film dějově v uplynulém čase nikam moc neposunul, a začne ho přemáhat nuda. Naštěstí ale nepřichází zlomový okamžik, kdy člověk chce film vypnout - na poslední chvíli přichází změna směru a film směřuje do svého osudového finále. Pointa je sice lehce schematická, navíc bohužel i dopředu vytušitelná, a o smyslu čtveřice andělů se ani tak nic nedovíme, nicméně film má v rámci možností důstojné zakončení. Přesto se mi zdá, že kdyby děj byl podán jako jeden příběh bez andělů a zkrácen na osmdesát minut, filmu by to ve výsledku spíš prospělo...

Takový nenápadný film, jak v době svého vzniku, tak dneska. Na televizních obrazovkách se objeví zřídkakdy, ale já se na něj vždy rád podívám. Vše samozřejmě stojí na vyladěné chemii mezi Davidem Novotným a Josefem Somrem, kteří se ohlíží za uplynulými třiceti a více lety jejich života. I když je trochu zvláštní, že se to vše děje při jedné z pravidelných měsíčních procházek, jako by si nic z toho neřekli nikdy předtím... Každopádně spojení dvou souběžných linií v reálném čase s flashbacky do dávné minulosti se povedlo opravdu mistrně; doplňková dějová linie se synem/vnukem by sice nebyla úplně nezbytná, je však vhodně využita pro závěrečnou pointu, což ji tedy zpětně ospravedlňuje a legitimizuje. Aneb člověk se ani nenaděje a najednou zjistí, že mu trochu ujíždí vlak. Nebo přesněji řečeno, že mu ujel už někdy před deseti lety...

Uf uf uf. Nevyhnutelně se blíží doba, kdy mou životní existenci obohatí (ochudí ?) potomstvo - bude to sice ještě rok dva tři trvat, jedno ale vím jistě už teď. Až se děti budou chtít dívat na pohádky, Tři bratři na programu nebudou. Přitom výchozí Svěrákova myšlenka je v podstatě geniální: děti nečtou, klasické pohádky neznají, na starší filmové pohádky nekoukají, tak jim tři z klasických pohádek zhustíme do podoby jedné pohádky, do níž naroubujeme banální příběh o třech bratří, kteří opouští rodný grunt a vydávají se do světa na poznanou (a pro nevěsty). A navíc to vše zabalíme do muzikálového hávu, aby to bylo ještě stravitelnější. Proč ne. Pozice Zdeňka Svěráka jakožto písaře pohádek, který vstupuje do děje nejen mezi jednotlivými částmi, ale i během nich, a vede dialog s dětmi - uživateli jeho písařského umění, by sice ve filmu být nemusela, ale nijak to neruší. Tak proč to tedy nefunguje? Zaprvé proto, že divák se jen opravdu obtížně může identifikovat s hlavními hrdiny. Všichni tři jsou sice sympatičtí mládenci, ale prakticky zcela nepoužitelní. To se pak následně projevuje i v tom, že zatímco Tomáš Klus si svou princeznu "zasloužil" aspoň prosekáním se růžovým labyrintem, jeho dva bratři přicházejí k nevěstě v podstatě jako slepí k houslím. Představa udatného prince jako hlavního hrdiny dostává na frak. Zadruhé proto, že z pohledu hudební stránky také obstojí jen první část, zatímco pak už asi autorům došla šťáva a zejména Červená Karkulka nás obohatí banálními melodiemi s dementními texty. Pokud tedy muzikálová pohádka zkombinuje nepříliš povedený scénář s nepříliš povedenou hudbou, je z toho dvojnásobně nepříliš povedený film. Červená karkulka jakožto s bídou desetiletá nevěsta ve formě "smlouvy o smlouvě budoucí" tomu dodává už jen nechtěně směšné vyvrcholení...

Polski film je v podstatě nehodnotitelný film. Nelze se zbavit dojmu, že protagonisté si film točili primárně pro sebe - a nepochybně se při jeho přípravě velmi dobře pobavili - a až sekundárně pro diváka. Přestože je to natočené s nadhledem a obsahuje to řadu vtipných situací, které fungují samy o sobě, celkově to prostě je až příliš zasazené do určitého kontextu, a tedy pro běžného diváka více či méně vzdálené, a ve výsledku až nestravitelné. Zejména s ohledem na pro tento typ filmu dost přestřelenou stopáž, kdy postupem času film stále více a více ztrácí šťávu a už se to nevyhnutelně mění do podoby autorské onanie (s oddalovanou ejakulací). Naštěstí si hlavní herci umí dělat srandu sami ze sebe (i navzájem) a naštěstí je tam klíčová dějová linie česko-polské filmařské spolupráce: obojí pospolu dokáže film po většinu doby spolehlivě utáhnout (záměrně říkám po většinu doby, ne po celou dobu). Lze hodnotit jako zajímavý a rozhodně ne nepovedený filmový experiment, ale anály českého filmu to tedy přepisovat nebude...

Každý film, který rozšiřuje mé obzory, má u mě dveře otevřené. Teď už například vím, kdo to byl bradýř a co přesně dělal. S ohledem na znalost filmu prostřednictvím krátké anotace v televizním programu mě poměrně zklamalo, že se děj filmu rychle přesunul ze středověké Anglie kamsi na blízký Východ. Mimo jiné proto, že ze scény zmizel vynikající Stellan Skarsgard. Ovšem zklamání bylo předčasné a zbytečné. Stellana za chvíli nahradil neméně famózní Ben Kingsley a míra rozšiřování obzorů se výrazně prohloubila, protože o Avicennovi a Seldžucích vím v podstatě jen to, že existovali. Výjimečně tak hlavička filmu nelže - jedná se o historické dobrodružné drama (s vedlejší a naštěstí značně potlačenou milostnou zápletkou - bravo!), které až překvapí jak formou, tak obsahem. Naštěstí nedokážu posoudit míru historické reálnosti děje, a tak se nemusím stresovat případným ohýbáním skutečnosti ve filmu, a mohu si v klidu vychutnat tento opus v jeho plné kráse, včetně některých opravdu extrémních scén (auto-obřízka kdesi v poušti...). PS: asi to nebylo cílem, ale podprahově film pracuje i se zajímavou filozofickou otázkou dogmatického výkladu víry, a to jak v první části filmu v křesťanském podání, tak v druhé části filmu v muslimském podání. Nelze se ubránit dojmu, že kdyby světu dodnes vládl fanatický výklad víry, stále bychom byli někde v jedenáctém století a operace slepého střeva by se prováděly potajnu někde ve sklepích. Velmi podnětný příspěvek do současné (anti)imigrantské diskuze. Rozvoj společnosti musí vždy vycházet z racionality, nikoliv emocionality a dogmat...