L_O_U_S

Bylo fajn vidět po hrozně dlouhé době adaptaci díla Edgara Allana Poea, která je osobitá a něčím utkví v paměti. Možná takhle nějak by Poe ty svoje povídky napsal, kdyby žil v současnosti. Tvůrci s jeho dílem zacházejí hodně volně a osudy amorální, dekadentní a nechutné rodiny Usherů rámují témata, kterým se tenhle génius melancholie a můj oblíbený americký spisovatel věnoval. Někdy jsou motivy z jeho děl patrnější (Maska Červené smrti, Černý kocour), jindy sotva znatelné (Zlatý brouk), jako celek to ale funguje. Možná jsem zaujatý, ale fanservice mi tentokrát nevadil a veškeré drobné odkazy jako jména postav a míst z jeho děl mě potěšily. Co mi úplně nesedělo, byly lekačky, které působily dost zbytečně. K čemu strašit starého Ushera, který to má za pár? Aby tvůrci mohli seriál s klidem zařadit do kategorie horor? Jinak jsem ale byl spokojený, i ta antikorporátní linka mi přišla docela vhodná. (1 415.)

Další položka povinné filmové literatury odškrtnuta, opět spokojenost. Málo naplat, tyhle „trefné“ filmy vždycky fungovaly a budou fungovat. (1 414.)

Pobavil jsem se. Narážky na mafiánské filmy mi sedly. (1 413.)

Já bych to Jáklovi hrozně přál. Aby natočil něco výjimečného, co se bude líbit u nás i v cizině. Jenže tohle podle mě není směr, kterým se vydat. S českou historií pracuje Jan Žižka hodně volně. Absolutně nechápu, co mají Žižkovy pozdější vojevůdčí skutky společného s tímhle pobíháním po lesích. Děj se točí kolem toho, kdo bude mít v hrsti unesenou šlechtičnu, která utíká, neutíká, líbí se jí v zajetí, nelíbí se jí v zajetí, znovu utíká, nechává se chytit, znovu utíká… a tak to jde po dvě hodiny. Nevím, jestli má ještě smysl vyjadřovat se ke zprofanovanému „medieval filteru“, kvůli kterému jsou všechny filmy ze středověkého prostředí nudně našedlé a namodralé, takže když si vojáci na sebe oblečou červené hadry, není to kvůli filtru vůbec poznat, a když zasvítí slunce, působí dost namrzlým dojmem. Tenhle film mě prostě zklamal. Na závěr svědectví kamaráda, který se ucházel o práci v komparsu: „Mě nevzali do toho filmu na mečování na nádvoří jen kvůli vousům, že prej umělý by mi mohly spadnout. Že scéna bitky na hradě bude za 13 míčů, katapulty, ohně, desítky lidí (to mi říkali tenkrát ve Filmce, se kterýma jsem se domlouval) a pak vidíš tu Lidl bitvu na nejmenším nádvoří hradu.“ (1 412.)

Ačkoliv nejde o Nolanův nejlepší film a já ho neviděl v kýženém IMAXu, jsem nakonec velmi spokojen. Přestože jsem objednal lístky na nepohodlné sedačky, za celé tři hodiny jsem si ani jednou neřekl, kdy už bude konec. I přes vysoké množství postav se člověk v ději orientuje, ale nějaká ta znalost americké historie poloviny 20. století je přece jen nutná – neodvažuju se hádat, co z toho měli diváci, kteří v životě neslyšeli o mcCarthyismu a honu na komunisty. Zajímavý je kontrast mezi mužským světem vědců, kteří si hrají s nespoutanou energií, a ženským pohledem. Z herců mě nejvíc potěšili Robert Downey Jr. a Kenneth Branagh. (1 411.)

Mám jednu takovou vzpomínku. Červen 1997. Jsem v nemocnici poté, co jsem na kole vrazil do stojícího auta u nás na ulici. Ležím s poraněnou kyčlí na pozorování na dětském oddělení a postupně se sžívám s místními spolupacienty, z nichž podstatnou část tvoří Romové. Sledujeme jednoho večera v herně tenhle film a řehtáme se u toho jak blázni. Toliko nostalgie. Přeneseme se do současnosti – červenec 2023, čirou náhodou při pohledu do seznamu „Chci vidět“ tady na ČSFD vidím, že tenhle film budou dávat na ČT2, shodou okolností zrovna právě dnes. Jdu do toho a… zklamání. Udivuje mě, že národ, který si stěžuje na to, že jiné národy dávají ananas na pizzu nebo kečup a eidam na těstoviny, si sám vytvoří lacinější verzi svých komediálních es, a bez jakýchkoli skrupulí to prodává dál do světa. Smith a Cantafora nejen že vypadají jako Bud Spencer a Terrence Hill, ale celí Šimon a Matouš jsou vystavěni na totožném schématu humoru, totiž na bláznivých situacích a rvačkách. Pravda samozřejmě je, že Spencer a Hill natočili to nejlepší až v osmdesátkách, tedy několik let po Šimonu a Matoušovi, ale drzost tohohle projektu mě nepřestává udivovat, protože třeba Jestli se rozzlobíme, budeme zlí je o rok starší než Šimon a Matouš jedou na Riviéru. Co ale říct k samotnému filmu? Pro Riviéru, jak ligurskou tak francouzskou, mám slabost, neb jsem v těch místech prožil dva orchestrální zájezdy. Zápletka tohohle filmu je ale neuvěřitelně blbá – parta zloduchů je schopna pěšky dohonit ujíždějící maníky v kamionu, což je prostě hovadina i v případě, že to celé nebudu brát moc vážně. Rvačka v marseilleské hospodě je jen samoúčelnost, kterou již zmíněná herecká dvojice S+H natočila dříve i později daleko lépe. Možná je chyba dívat se na tyhle filmy coby dospělý divák. Možná jsem měl zůstat u té projekce z dětství. Možná… já nevím. (1 410.)

Opět jsem si projekcí tohohle filmu na Netflixu dohnal jeden rest. Spoustu hlášek jsem znal, věděl jsem i, o čem tehhle film je, ale celý jsem ho viděl až včera. Je to jedna z těch socialistických srand, která funguje i po mnoha letech, takže syndrom Popelky se u mě naštěstí nevyskytl. Jestli bych mohl vytknout jednu věc, pak to, jak je možné, že je Vrána schopen kasírovat zákazníky jen tak. To si sami nespočetli cenu? Nebo se Vrána naučil všechny ceny všech komodit ve všech cenových skupinách? Buď jak buď, i přes tuhle nelogičnost jde o příjemnou záležitost a já ji odpouštím, na rozdíl od dementních Rafťáků, které jsem viděl předchozího dne. (1 409.)

Snowboarďáky jsem kdysi dávno viděl, když byli ještě aktuální. Na Rafťáky jsem si počkal nějakých sedmnáct let. A vůbec nemám pocit, že jsem ty roky o něco přicházel. Jako pozitiva bych jmenoval asi ty záběry na vodáckou Vltavu a okolí a fakt, že Kotek s Mádlem jsou dobře sehraná dvojka. Zbytek mi lezl na nervy. Janák v době psaní scénáře a natáčení žil v domnění, že lidi nejvíc pobaví, když všechno a všichni ve filmu budou bourat, jezdit rychle, narážet, ujíždět, zmateně pobíhat, ničit majetek a tak dál, nejspíš po vzoru starých grotesek. Jenže tyhle epizody, které ani nejsou vtipné („OK – tak teďka bude dlouhý záběr na to, jak sedí na raftu, nechají se tahat na přívěsu a užívají si to!“) jsou sešity tak mizerným příběhem, že je to na facku. Připomínka „hele, neřeš to, je to nenáročná komedie, prostě si to užij“ tady neobstojí, protože tvůrci neudělali absolutně nic pro „suspension of disbelief“. Parta postav se podivným způsobem pohybuje kolem horního toku Vltavy a zajíždí si jen tak na Kašperk (kdo trochu zná mapu Česka, ví, že je to sakra dálka a na kole to fakt dát nejde), mizí a objevuje se, jak je to třeba, a celé je to připálený, špatně uvařený guláš. A rádobycool rozdělená obrazovka je pomyslnou třešní na tomhle nepovedeném guláši. Jestli se chcete pobavit u opravdu vtipné teen komedie made in Czechia, která si na nic nehraje, pusťte si Párty hárd. (1 408.)

Když v březnu 2014 zmizel malajsijský Boeing 777 neznámo kam, vůbec jsem se o celou věc nezajímal. Našel jsem si k ní cestu až po mnoha letech díky videím na YouTube. A jak zde správně zaznělo, ona videa mají vyšší informační hodnotu než tenhle dokument Netflixu. Je fajn, že na úplném konci zaznějí i skeptické hlasy, ale množství konspiračních fabulací v téhle třídílné sérii překračuje zdravou míru. Není se čemu divit, nedostatek dostupných informací je pro tyhle teorie živnou půdou, ale nabízí se otázka, jak by se jiní lidé zachovali na místě malajsijských úřadů. Ačkoliv jsou mé znalosti letecké dopravy chabé, Occamova břitva mě nutí přiklonit se k „nudnému“ řešení záhady, jako by mohla být závada na systémech a následné bezradné manévry pilotů. Překvapuje mě, že nebylo vysvětleno, proč cestujícím mohly zdánlivě vyzvánět telefony, ani pilotův průlet kolem domovského Penangu. Místo toho sledujeme zjevení na vodní hladině Jihočínského moře, která údajně připomínají trup letadla, nebo fantasmagorické teorie o zapojení Ruska, přičemž jediným pojítkem je sestřelený let MH17. Ano, je to náhoda, že jedna společnost přijde během několika měsíců o dvě velká letadla, ale z hlediska pravděpodobnosti by naopak bylo podezřelé, kdyby se náhody občas neděly. Věřím, že skuteční odborníci by dokázali tyhle teorie roznést na kopytech, kdyby dostali více prostoru. (1 407.)

Za mě asi to nejlepší z tvorby pro děti na současných platformách. Dva mladí, atraktivní lidé zpívají a hrají pro děti, a to za skvělého zpracování formální stránky, díky které ten nádherný český venkov vynikne tak, jak má. (1 406.)