L_O_U_S

Quentina Tarantina mám v čím dál větší oblibě. Hanebný pancharti představují slušný mix historie, napětí, dialogů, akce, brutality a odkazů na filmové klasiky, to všechno zamícháno se vší svěžestí a stylem. (535.)

U málokterého sci-fi dnes člověk může říct, že tak nějak by to opravdu mohlo dopadnout. Jediné, co zatím naštěstí chybí, je neplodnost. Ideální film k sociologickému, filosofickému a politologickému pitvání, navíc skvostně natočený. (478.)

"Vzpomínáš, jak jsme se poprvé potkali?" "Myslel jsem, že je to sen." "Uběhlo mnoho let. Neměl jsi starosti, jaké máš nyní." Jacksonova trilogie pro mě nabývá významu generační výpovědi. Společenstvo Prstenu běželo v kinech v době, kdy jsem přecházel ze základní školy na gymnázium. Nevím už proč, ale tehdy jsem na něj do kina nešel, takže jsem si počkal na VHS. Nikdy ale nezapomenu na tu vlnu merchandisingu, která uvedení trilogie provázela, na to, jak jsme se se spolužáky chtěli převléct za nazgûly a sehrát scénu na Větrově, jak jsme si kupovali pohlednice a plakáty a jak jsme obdivovali tehdy ohromující filmové efekty a proklínali změny vůči knižní předloze. Postupem času se celý Pán prstenů usadil hluboko v srdci i mysli a já o něm začal přemýšlet jinak. Především jako o kolosálním milníku filmařiny, který vedle technické stránky přivádí diváka v úžas také láskou k Tolkienově legendáriu, jež vyzařuje z každého záběru a každé vyslovené věty. Více než akčními sekvencemi na mě dnes Pán prstenů působí spíš pasážemi, kdy se hovoří. Kvarteto Tolkien, Jackson, Boyens a Walsh má obdivuhodnou schopnost nevtíravým způsobem přivést diváka na pokraj slz chytře napsanými monology plnými slov, která dokáží zahřát u srdce nebo přimět k zamyšlení. Ta zmíněná vizuální stránka udivuje i po letech, přesto triky už nepůsobí tak věrohodně, zvlášť, když má člověk nakoukány dokumenty o jejich výrobě. Ono je vůbec poměrně nebezpečné sledovat tyhle bonusové materiály, pokud si chcete uchovat alespoň naivní představu o tom, že to, co vidíte na plátně, je skutečné. Jinak totiž místo herců v záběru opravdu uvidíte jejich liliputánské dabléry, místo zdí modré plátno a namísto skřetů jen digitální modely. Společenstvo Prstenu nicméně nakonec řadím do desítky oblíbených filmů. Z několika důvodů: Je pro mě spojeno s největší nostalgií, po stránce epičnosti není tolik vydřeněné jako pokračování (což lze samozřejmě přičíst i předloze), nabízí nejkrásnější scenérie a obstojí jako samostatný film. ... "Bílá věž Ecthelionova. Třpytí se jako bodec z perleti a stříbra. Ční vysoko do jitřních vánků. Volal tě někdy domů jasný hlas stříbrných trubek?" (31.)

Vyzdvihování mimořádných kvalit tohoto filmu je mlácením prázdné slámy, přesto si dovolím opět vzpomenout skvělou černobílou Kamińského kameru s pouze jedním nebo dvěma barvou zachycenými symbolickými prvky a zcela naturalisticky podané svědectví toho nejhoršího, čeho je schopen člověk na jiném člověku spáchat (rozsáhlá scéna likvidace ghetta je opravdu strašlivá). Amon Göth je dokonale děsivá postava a Ralph Fiennes podal v roli jednoho z největších zmrdů, co kdy šlapali po tomhle světě, skvělý výkon. Liamu Neesonovi v hlavní roli je rovnocenným partnerem. Spielbergovi se jako režisérovi dá odpustit všechno, i faktické nepřesnosti, zvlášť, když svou filmovou tragédii zakončí takovým finále jako v Schindlerově seznamu. Pro mě zase jeden z těch konců, který i když mě nepřinutí sáhnout pro kapesník, aspoň mi u něj zvlhnou oči. A to vážně není málo. (706.)

Těžko bych hledal film, který mě tak fascinoval jako Vorlův KOUŘ. Naprosto mě roztrhala a učarovala mi jeho atmosféra, kterou vytváří špinavý tovární komplex se všemi upadlými formami kulturního vyžití. Možná to někomu přijde zvrácené, ale já bych si chtěl aspoň na chvíli naživo vychutnat všechen ten hnus, který z filmu čiší. Zajít si do zaplivané putyky na pivo čepované v masivních kryglech, dát si startku z měkké krabičky (a to jsem nekuřák), navštívit Arnoštovu odvazovou diskotéku, přespat na ubytovně a porozhlédnout se po všech temných zákoutích fabriky. Chvíli trvá, než si zvyknete na afektované herectví protagonistů, ale to k tomuhle filmu prostě patří, stejně jako ta odporná a zároveň fascinující atmosféra a skvělá hudba. A jak příznačný konec! Snad jediné, co mi vadí, je postava pesimistického topiče. "Víš, Bedřichu, přiznám se. Již několik dní jsem nepil." ... "Jsem jeden z nejlepších tanečníků disco!" (162.)

Těžko vyjádřit slovy pocity, které ve mně film vyvolal. Za pomoci Morriconeho geniální hudby vytváří Leone neskutečně podmanivé obrazy vzpomínek bývalého gangstera, který se zamýšlí nad svým drsným, ale zároveň bolestivě krásným a bohatým životem. Podařilo se tak vytvořit film, který je spíše záležitostí pocitů a prožitku než nějaké velkolepé myšlenky. Za vrchol snímku považuju naběhnutí přestávky a všechny scény s Deborou, jejíž postava je ve světě plném násilí doslova andělským zjevením. Snad v žádném jiném filmu jsem neviděl tak citlivě vyobrazenou dětskou lásku, která je v takovém kontrastu s brutalitou organizovaného zločinu. Film je zejména v první polovině nesmírně podmanivý a pohlcující, v kratší druhé polovině je i přes kolosální celkovou délku přece jen znát, že se stříhalo trochu víc, než by snímek snesl. Škoda, že Noodlesův vztah s Evou dostal tak málo prostoru a že Maxovy motivy nebyly více rozvedeny. I tak se ale jedná o dílo, které na mě hluboce zapůsobilo a na jehož poetiku jen tak nezapomenu. Myslím, že Sergio Leone se nemohl se světem filmu rozloučit důstojněji. (675.)

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jednoho květnového večera roku 2009 poprvé viděl Vesmírnou odyseu. Ten film mě dokázal uchvátit a svými dlouhými scénami podbarvenými klasickou hudbou naprosto hypnotizovat. Své sehrál i vynikající český dabing s Miloslavem Mejzlíkem jako HALem (opravdu si nejsem jistý, jestli bych si originál dokázal vychutnat tolik jako dabovanou verzi). Díky tomuto snímku se taky radikálně změnil můj názor na sci-fi a film obecně. Pro mnohé je Vesmírná odysea těžce stravitelná, ať už pro dlouhé pasáže beze slov nebo pro výrazovou komplikovanost. Závěr se dá uchopit několika způsoby od nezvyklého posouvání v ději až po kantovský výklad (povznesení se nad čas a prostor jako apriorní formy názoru vlastní lidskému druhu). Stanleyho Kubricka nejspíš osvítil sám Bůh, když točil tenhle film, který mě hluboce zasáhl a přiměl k úvahám o evoluci, inteligenci a schopnostech nicotného člověka ztraceného v nekonečných prostorách vesmíru a přitom čelícímu silám, které se zcela vymykají jeho chápání. (470.)

"Bůh trestá dobré lidi." Film, který si mě postupem času tak získal, že nakonec navyšuju hodnocení na plný počet hvězd a řadím mezi oblíbené filmy. Lean režíruje velkolepě a podmanivě, přesto ale citlivě a s velkým smyslem pro detail (což není možné zachytit při jediném zhlédnutí). Doktora Živaga si pustím tak jednou za rok, když mě přepadne chuť nechat se unášet nemilosrdným během dějin a láskou dvou lidí, která sice stojí na zrazování druhých, ale tomu Jurijovi a Laře to prostě musíte přát. K tomu Maurice Jarre, který ze sebe vydal to nejlepší, a úžasná kamera a výprava. Takhle nějak vypadá dílo filmového génia. "A nic si prosím nenalhávej. Líbilo se nám to oběma." (556.)

Film řadím mezi své oblíbené z několika důvodů: --- 1. Naprosto dechberoucí výprava a nádherné scenérie. --- 2. S tím související neskutečně geniální hudba Maurice Jarrea, která tomuhle filmu dodává absolutně jedinečnou romanticko-dobrodružnou atmosféru a díky které na vás dolehne ta ohromnost a věkovitost arabské pouště. --- 3. Kupa citlivě a ve správný čas podaných úžasných myšlenek. --- 4. Rozumně plynoucí děj, který je díky kolosální stopáži pěkně pomalu servírován. (Pro ty, co si stěžují na přílišnou délku - od čeho je tam asi ta přestávka, kreténi?!) --- 5. Samotná existence předehry, přestávky a mezihry tak, jak to mám u starých dobrých klasik rád. --- 6. Scéna záchrany Gasima z nefúdského pekla. --- 7. Během celých těch čtyř hodin nepromluví ve filmu jediná žena. Nejsem misogynní, ale pro jednou je to příjemná změna. 8. Leanova nepřekonatelná režie. (605.)

Snímek, který položil základy moderního kinematografického antického dějepisectví a který ovlivnil podobu starého Říma na dalších padesát filmových let. Kolik jen dalších snímků, více či méně úspěšných a kvalitních, se jej snažilo napodobit? Například slavná scéna závodů vozatajů posloužila jako předobraz i Georgi Lucasovi nebo tvůrcům Asterixe. Samotný BEN HUR je dílo s neskutečně hlubokým příběhem odkrývající sféry křesťanské myšlenkové tradice, pracující se spoustou symbolů a náznaků jako přechod z temnoty do světla, narážka na poznatelnost Boha, nasycení země Kristovou krví, voda jako symbol života a jiné. A přestože v podtitulku stojí "příběh Ježíše Krista" a ten je ve filmu zachycen jen minimálně, bylo by velkým omylem považovat onen podtitulek za nepravdivý. Protože Kristus je, jak ze snímku vyplývá, přítomen jak v židovském otroku, který k němu našel cestu, tak i v každém z nás. Ač mi BEN HUR při prvních scénách z Betléma připadal jako naivní ztvárnění legendy o Ježíškovi, později se z něj vyklubal velmi plastický, filozofií a teologií překypující a rozmachle zpracovaný film, který bude mít ještě po mnoho generací co říct. Nejen věřícím, ale i lidem, kteří rádi přemýšlejí a nechávají se unášet na vlnách úvah o životě a jeho smyslu. Už jen to, že mě jako agnostika velmi zasáhl, svědčí o jeho výjimečných kvalitách. (481.)