hermiona

Neexistuje v mém životě větší televizní kult než Nemocnice. Na ní jsem vyrostla, dospěla, s ní u pravidelných repríz žiju i teď a budu do konce svého života. Naprosto bezchybní dialogy, které znám nazpaměť nejen odpředu, ale i odzadu. Postavy tak reální a dokonale zahrané, že se ti lidičky stali skutečnou součástí mého života jako kdybych je někdy v minulosti opravdu znala. Od Štrosmajera a Fastové - co slovo, to perla - jsem si do života odnesla celej perlovej náhrdelník, který nosím a používám denně. Ve scéně, která začíná zvoláním holubičí sestry Huňkové "Ježišikriste!" a pak nasleduje 132 vteřin absolutního ticha, v mém srdci Štrosmajer pokaždé znovu opravdu umírá. Stačí, že uslyším byť jedinej tón znělky a nepřepnu i kdyby jinde dávali přímý přenos z armageddonu naší sluneční soustavy. Seriálová legenda s ještě legendárnějšími hvězdami. Pokračování, co vzešly z jiných per, mě (při vší úctě k účastí původních hvězd) hluboce uráží a nelze jim říct jinak, než známým rezkovsko-štrosmajerovským "zprasily!". A ať si říká nebo myslí kdo chce, co chce, na původní Nemocnici mi nesahejte.

Duel Jirásková – Bohdalová, který dámy spolu rozehrály už ve Fany, zde dotáhly do úplné dokonalosti. Jiřinky pořád dokazují, že i přes slzy se lze smát. Dlouho jsem váhala, jestli se na tenhle film podívám, protože nemám ráda katastrofické filmy jako povodně, zemětřesení, konec světa... Zvědavost na herecké umění hvězd českého filmu zvítězila a teď lituji jenom toho, že jsem film nezhlédla už dřív. Není tak o katastrofě přírodní, je o katastrofách lidských. Zůstat v životě sám je horší jako nemít střechu nad hlavou. A že nebýt sám stojí daleko víc jako mít kde bydlet. „A je to Fučík!“

Umělecké sólo pro Jiřinku Jiráskovou. Její pověstný ironický humor tady dostal nádherný prostor. Tohle nejspíš nemusela hrát, zřejmě to tak žila. Skvěle sekunduje Karel Heřmánek.

Už jen za toho Mildu Kopeckého na pozadí...

"Jen tudy, dudy, bez dud, bez dud..." Zkouška Lucerny patří k mým nejoblíbenějším scénkám. Sobotu nějak zvlášť nemusím, ale tehdy to ještě šlo. Šimek je bez Grossmana taky trochu bezhlavej, zato hysterický cholerik Nárožný jako neustále vybuchující bedna dynamitu úplně báječný, opravdu komik na jedničku. Bobek byl tehdy ještě spíš takový Bobeček. Zábava nejvyšší kvality, i když méně by bylo tentokrát víc co se týče hudebních částí.

Jen málokteré knižní předloze se dostane tak věrného televizního zpracování jako tomuto snad neznámějšímu dívčímu románu. Mírný odklon tu a tam nikomu a ničemu neubližuje, jak to někdy bývá. Vynikající výběr herců, postavy téměř identické s tím, jak jsme si je v dětství vysnily. Nejen Anna, ale i ostatní - stačí, když se podíváte na fotky v galerii, nemusíte se dívat na jména a je vám hned jasné, kdo je kdo. Tak jako v knížce, i tady mám nejraději Marillu. Nádherné kanadské scenerie, příjemná hudba, všechno to tak nějak spolu krásně ladí. Ze všeho čiší něha, klid, teplo a pocit domova stejně jako z knížky. Nedovedu si představit, že by kterákoliv vteřina měla být natočena jinak. Která holka nečetla alespoň první díl, neměla plnohodnotné dívčí dětství. Plný počet si přesto nechám pro jinou knížku od stejné autorky, kterou mám ješte o něco raději. Až se ji teda někdy Kevin Sullivan rozhodne přenést na televizní obrazovky.

Pořád jsem čekala, že se ten krkavec promění v Rumburaka :-) Námět opravdu zajímavý, myslím, že slušně zpracovaný. Atmosféra hodně pochmurná, z toho domu na samotě na mě šla hrůza. Pečlivě dělaná hudba, z níž šel místy mráz po zádech. Veškrnová v emocionálních vrcholech trošku přehrává, ale taky nevím, jak bych se v takové situaci sama chovala. Když se stane něco tak strašného, je vidět, že ženy toho opravdu vydrží a ustojí víc než muži. Viktor Preiss jak jsme u něj zvyklí - poctivý v každé vteřině. První klučina dost špatnej, druhý roztomile upřímný. Nevím, proč kanadská noc, ale pro mne víc než slušnej českej televizní film.

Moc příjemný večer na úrovni, jakou má dnes málokterý program. Taťjana Medvecká je skutečně jako víno - zraje do krásy rok od roku. Svým vtipem mě dostal Luděk Munzar, ocenění Jany Hlaváčové mě opravdu dojalo. Myslela jsem, že cenu za ní převezme právě manžel. Když se pak objevila na jevišti, to už jsem slzy fakt neudržela. A nebyla jsem sama, protože jak jsem postřehla, slza ukápla i samotnému Luďkovi a taky Antonín Procházka si nenápadně utřel pravé oko. I kdyby nic jiného, tak už jen zjevení velké dámy českého divadla na obrazovce po roce stálo za shlédnutí.

Taky bych to asi nedělila do dvou dílů, ale to není podstatný. Druhý díl o hodně dramatičtější než první. Jednoduchý příběh, jakých se denně všude odehráva spousta. Život obyčejných lidí, jakých kolem nás žijí statisíce. Ale to, co tady předvedly čtyři hlavní postavy, doslova bere dech. Tragická role maminky v podání Janičky Hlaváčové, to už je její standard, čili vysoký nadstandard. Ješitnej tatínek Edy Cupáka v kondici, jak ho máme rádi. Ruka mě svědila pokaždé, když marnotratná dceruška Taťjany Medvecké vyjela po Hlaváčové (a že to bylo mockrát!). Lhostejnej, neohroženej hajzlík Jiří Schmitzer si podle poťouchlého úsměvu musel svého despotického ožralu hezky užívat. Třešeň z tohto povedeného psychologického narcisového dortu sráží pouze takový žádný konec, který si nezasloužil ani příběh, ani postavy, a už vůbec ne herci.

Pro schulhoffovky mám nějakou slabost nebo co. Zejména ty, kde hraje Milda Kopecký. Jeho hraní se nemůžu nikdy dosti nabažit. Ačkoli tohle zdaleka není vrcholné dílo ani režiséra (spíš z těch méně zdařilých), a Mildy už vůbec ne, ráda se na něj podívám pokaždé, když ho v televizi dávají. Bohdalka taky máloco zkazí, tak proč ne? Tady se ani nepokoušela o své tradičné (polo)hysterické bláznovstí a zůstává v poloze vtipné, kultivované a jenom mírně uštěpačné manželky. Těžká pohoda, rozhodně ne úplně beznadějný film.