3497299

3497299

okres okres Praha

101 bodů

Můj deníček

<< předchozí 1 2
  • 10.6.2016 v 10:11

    Einstürzende Neubauten

    How Did I Die

  • 1.6.2016 v 20:47

    Einstürzende Neubauten

    Die Wellen

  • 31.3.2015 v 08:52

    Neal Stephenson lobbuje za pozitivní vize ve sci-fi

    Svět prý může být zítra takový, jaký si jej dnes vysníme:

    Project Hieroglyph 

    PH na Amazonu

     

     

    Neal Stephenson lobbuje za pozitivní vize ve sci-fi
  • 24.3.2015 v 16:33

    Vladimir Nabokov - Ut pictura poesis

    Co přes noc s pamětí se stalo (1958)

    Co přes noc s pamětí se stalo?
    Napadl sníh snad? Ztichlo vše.
    Zbytečně duše chtěla zapomenout:
    úkol byl ve snu vyřešen.

     

    Jak jednoduché rozluštění
    (nad čím jsem léta přemítal?).
    Snad ani vstávat třeba není:
    tělo i postel jsou ty tam.

     

    Oko (1959)
    K jedinému nesmírnému oku
    bez tváře a čela, víček, řas,
    bez přeludu údů, zdání boků
    člověk přiveden je ve svůj čas.

     

    Když se bez úzkosti k zemi sklání
    (vskutku v ničem nepodobné té,
    jež se potřísněná oceány
    usmívala jedním úsměvem),

     

    nevidí tam pásy hor a dolin,
    rozjásané vlny v zálivu,
    nespatří tam němé kino polí,
    vinohradů, oblaků a luk;

     

    kout jídelny nezahlédne, ani
    tváře blízkých, olověný stín —
    v tichém těkání a kolotání
    žádný známý obraz nevidí.

     

    To proto, že věčnost a věc splývá;
    všechno, co je dělí, zmizí tam —
    nač se nepozemským okem dívat,
    nenese-li nic tvůj monogram?

     

    Vzor (1925)
    Tak den po dni, přepestrý a letmý,
    pádí k noci, smrt v nic obrací
    nedozírnou říši, mého štěstí
    neproniknutelné kapradí.

     

    Dole však, pod bezstarostnou zemí,
    v samém srdci vrstvy tajemné,
    vějířnatý, věčný otisk zůstal,
    vzorek listu, přelud libely.

  • 13.2.2015 v 14:53

    Hommage à T. R. Field

    Kuře má hoře

     

    Kuře má hoře:
    oře s ořem kořen.
    Až ten kořen vyoře,
    dostane ořech.
    Propluje s ním mořem!

     

    Obrovský Dobrovský

     

    Obrovský Dobrovský

    dobro skví do broskví

  • 29.1.2015 v 11:43

    Existencial Comics

    http://existentialcomics.com/comic/62

    Existencial Comics
  • 7.1.2015 v 15:22

    Literární Spáčilová — Jiří Peňás

    V české literární kritice se projevují dva snobismy: že dobrá literatura nesmí být zábavná a čtivá, a nebo že naopak musí splňovat určitá objektivní kritéria řemeslně dobře zvládnutého vyprávění. Jiří Peňás podléhá tomu druhému. Pokud někoho zajímá diskuze o ženském způsobu psaní, kterou rozpoutal Peňásův článek "Pavoučí ženy a ubohá tlustá oucha" (Lidové noviny, 1. 12. 2012), tak doporučuji tenhle rozhovor, jenž s ním dělal Miroslav Balaštík:
    http://casopis.hostbrno.cz/aktualni-rocnik/2014/10-2014/recenze-byla-forma-pomsty

     

    Pro mě je to potvrzení některých mých podezření — konkrétně například těch, že Peňás je ignorant a nerozumí literatuře. Než přiletí otázka, co to znamená rozumět literatuře, tak dopředu říkám, že pokud někoho něco nebaví, nemá to rád a je mu z toho v krajním případě fyzicky špatně, tak tomu může rozumět dost těžko (název rozhovoru je dostatečně výmluvný). Nelze rozumět něčemu „zvnějšku", co se Peňáse týče, sám dokládá, že spousta knih leží zcela mimo něj. Problém je, že on sám sebe má za bernou minci. Mimo jiné je to vidět na tom, když tvrdí, že existuje literatura, která má nepochybnou hodnotu (Linhartová, Hodrová, Matoušek...), ale on jí vůbec nerozumí a nemá k ní co říct. Podobně nechápe i poezii. Jeho kritéria jsou: čtivost, řemeslná zručnost, poutavost tématu — až na výjimky ovšem, jako je Hrabal či Topol. Jeho kritický přístup tak připomíná jakési podivné náboženství — kde se vzal, tu se vzal takový Hrabal, nebo Topol a jeho Sestra — to je dílo dobré (i když by vlastně nemělo), ale když se někdo jiný pokouší psát „proti pravidlům", tak je to špatně — je to špatně proto, že ten jiný přece není Hrabal ani Topol. Takový autor si to prostě odskáče. Jeho text o „ženském psaní" v rámci tohoto literárního světonázoru dává konečně ten správný smysl. Peňás koneckonců přiznává, že se ke kritickému psaní dostal jaksi samospádem určité situace, v níž se nacházel, a že je vlastně dosti prostý a ne příliš přemýšlivý čtenář, který se u čtení především nechce nudit. Pokud se nudí, či pokud jej ze čtení dokonce bolí zuby, pak napíše ostrou kritiku, jelikož nuda nesmí být nepotrestána. (Mojí absurdně zábavnou představou je analogický peňásovský kritik matematických prací, který jim nerozumí, nudí se, ale z jakési povinnosti je musí přečíst a pak plácá cosi o nedostatečném sdělení, nebrání ohledů ke čtenáři či nesrozumitelnosti jazyka. Případně k tomu ještě dodá nějaký nesmyslný dovětek, že autor přeci není Gauss, tak o co se jako snaží.)

     

    Absurdita Peňásova dvojího metru obzvláště vyplyne u jeho obhajoby poslední Vieweghovy knihy. Tvrdí, že je zcela zcestné posuzovat její kvality mimo kontext — jde o výpověď nemocného člověka (je to kniha, kterou Viewegh napsal během svého zotavování po mozkové příhodě) a tudíž si zaslouží pochvalu. Nelze k ní přistupovat „nezaujatě" jako ke zcela autonomnímu textu, tedy bez ohledu k existenčním podmínkám autora. Z této logiky nepřímo vyplývá kupříkladu také to, že slaboduché literární dílo jakéhokoli kreténa je třeba posuzovat v kontextu jeho podmínek — v tomto smyslu by jej tedy měl správný kritik pochválit, jak se mu pěkně povedlo a jak je v tom skutečné tělo a skutečná krev. Ovšem pochopitelně pod podmínkou, že autor bude psát o sobě. Jinak je tomu ovšem v případě onoho příslovečného ženského psaní: tam platí situace přesně opačná. Psaní jako vyjádření vlastní existenciální situace je slabé a nezáživné, jelikož vyžaduje znalost či alespoň imaginární konstrukci kontextu, který přece čtenáře vůbec nezajímá. Alespoň tedy ne čtenáře jménem Peňás, který je vždycky schopen správně rozeznat, kdy se nudí a kdy ne.

     

    Tragédie Jiřího Peňáse v prostředí literární kritiky je podobná tragédii Mirky Spáčilové v prostředí filmovém — nejsou příliš chytří, ale jsou dosti vlivní. I když ten vliv je alespoň u knih také dosti relativní a týká se spíš právě těch „lidí od knih", jelikož, jak známo, široké čtenářstvo literární kritikou příliš ovlivněné není.

    Literární Spáčilová — Jiří Peňás
  • 6.1.2015 v 23:37

    Vo tý kryse, co sem jednou zakous (metonymie)

    Můj otec tvrdil, že kdo je Detlev, je buď buzerant, nebo katolík. (Na rozdíl od židů, kteří mají zahnuté nosy a většinou se jmenují Cohn nebo Sternheim.) Katolíci jsou pobledlí jako nekynutý chléb a blond do zrzava. Falešní jako pravé perly. Darebáctví jim kouká z očí. Jsou to dřeva a rošťáci. Modlí se a počurávají v posteli. Jejich farář (pamfarář) sedí za záclonou ve zpovědnici, čeká na děvčata a potají je všechna ošoustá. Katolická děvčata se poznaj podle podkolenek, co nosej. V jednom kuse musej zapalovat svíčky. Katolíci jsou modloslužebníci. Martin Luther hodil svůj kalamář po satanovi. Satan je katolík. Katolíci se bojí hříchu a muk pekelných. Ale před tím je ještě očistec. Zato růženec v sobě vůbec nemá růže. Oni milují Panenku Marii a Ježíše, který má zlaté srdce (baroko). Při svých obřadech si každou chvíli klekají, potom zvoní a pamfarář rozstřikuje dokola svěcenou vodu. V pátek je zakázáno jíst maso a pařížský salám. Vajíčka a ryby jsou povolené. Při večeři je pamfarář opilý, pije i místo nich. Při křtinách maluje na čelo novorozeněte slinou kříž. Jejich kostely smrdí kadidlem. Nejpobožnější jsou ti, co zpívají na kúru. Vánoční jesličky, ty mají hezčí než protestanti, to se jim musí nechat. Ale my zase při večeři páně můžeme pít víno a také naše církevní písně jsou líbeznější, zejména ty, co složil Martin Luther (Eine feste Burg a Ein Haupt voll Blut und Wunden). Tak a teď už víš všecko; vo negrech, který jsou jednak smradlavý, jednak teplouši, vo starejch bábách, co maj v kabelkách votrávený pralinky, a vo tý kryse, co sem jednou zakous, až mi krev z huby crčela, zas někdy pozdějc. 

     

    (Harmonia caelestis - Péter Esterházy)

  • 6.1.2015 v 22:33

    Vladimír Skalička rulez!

    Není Vladimír jako Vladimír. Jde o volný dialog s Reichovou skladbou It´s gonna rain.

  • 4.12.2014 v 10:45

    Jonathan Culler - Krátký úvod do literární teorie

    Culler má ve své knize pro zpestření občas docela trapné obrazové vtípky - spíš by se tedy řeklo "docela suché". Špatné vtipy jsou stejně důležité jako jakékoli jiné, neboť tvoří základnu a ve stopovém množství fungují coby experimentální zpestření - podobně jako například čtení zbojnických románů nebo knih Jiřího Kulhánka. Nicméně tenhle mi připadá jako vytažený z Edwarda Goreyho.

    Jonathan Culler - Krátký úvod do literární teorie
<< předchozí 1 2