3497299

How Did I Die

Die Wellen

Svět prý může být zítra takový, jaký si jej dnes vysníme:

Project Hieroglyph 

PH na Amazonu

Co přes noc s pamětí se stalo (1958)

Co přes noc s pamětí se stalo?
Napadl sníh snad? Ztichlo vše.
Zbytečně duše chtěla zapomenout:
úkol byl ve snu vyřešen.

Jak jednoduché rozluštění
(nad čím jsem léta přemítal?).
Snad ani vstávat třeba není:
tělo i postel jsou ty tam.

Oko (1959)
K jedinému nesmírnému oku
bez tváře a čela, víček, řas,
bez přeludu údů, zdání boků
člověk přiveden je ve svůj čas.

Když se bez úzkosti k zemi sklání
(vskutku v ničem nepodobné té,
jež se potřísněná oceány
usmívala jedním úsměvem),

nevidí tam pásy hor a dolin,
rozjásané vlny v zálivu,
nespatří tam němé kino polí,
vinohradů, oblaků a luk;

kout jídelny nezahlédne, ani
tváře blízkých, olověný stín —
v tichém těkání a kolotání
žádný známý obraz nevidí.

To proto, že věčnost a věc splývá;
všechno, co je dělí, zmizí tam —
nač se nepozemským okem dívat,
nenese-li nic tvůj monogram?

Vzor (1925)
Tak den po dni, přepestrý a letmý,
pádí k noci, smrt v nic obrací
nedozírnou říši, mého štěstí
neproniknutelné kapradí.

Dole však, pod bezstarostnou zemí,
v samém srdci vrstvy tajemné,
vějířnatý, věčný otisk zůstal,
vzorek listu, přelud libely.

Kuře má hoře

Kuře má hoře:
oře s ořem kořen.
Až ten kořen vyoře,
dostane ořech.
Propluje s ním mořem!

Obrovský Dobrovský

Obrovský Dobrovský

dobro skví do broskví

http://existentialcomics.com/comic/62

V české literární kritice se projevují dva snobismy: že dobrá literatura nesmí být zábavná a čtivá, a nebo že naopak musí splňovat určitá objektivní kritéria řemeslně dobře zvládnutého vyprávění. Jiří Peňás podléhá tomu druhému. Pokud někoho zajímá diskuze o ženském způsobu psaní, kterou rozpoutal Peňásův článek "Pavoučí ženy a ubohá tlustá oucha" (Lidové noviny, 1. 12. 2012), tak doporučuji tenhle rozhovor, jenž s ním dělal Miroslav Balaštík:
http://casopis.hostbrno.cz/aktualni-rocnik/2014/10-2014/recenze-byla-forma-pomsty

Pro mě je to potvrzení některých mých podezření — konkrétně například těch, že Peňás je ignorant a nerozumí literatuře. Než přiletí otázka, co to znamená rozumět literatuře, tak dopředu říkám, že pokud někoho něco nebaví, nemá to rád a je mu z toho v krajním případě fyzicky špatně, tak tomu může rozumět dost těžko (název rozhovoru je dostatečně výmluvný). Nelze rozumět něčemu „zvnějšku", co se Peňáse týče, sám dokládá, že spousta knih leží zcela mimo něj. Problém je, že on sám sebe má za bernou minci. Mimo jiné je to vidět na tom, když tvrdí, že existuje literatura, která má nepochybnou hodnotu (Linhartová, Hodrová, Matoušek...), ale on jí vůbec nerozumí a nemá k ní co říct. Podobně nechápe i poezii. Jeho kritéria jsou: čtivost, řemeslná zručnost, poutavost tématu — až na výjimky ovšem, jako je Hrabal či Topol. Jeho kritický přístup tak připomíná jakési podivné náboženství — kde se vzal, tu se vzal takový Hrabal, nebo Topol a jeho Sestra — to je dílo dobré (i když by vlastně nemělo), ale když se někdo jiný pokouší psát „proti pravidlům", tak je to špatně — je to špatně proto, že ten jiný přece není Hrabal ani Topol. Takový autor si to prostě odskáče. Jeho text o „ženském psaní" v rámci tohoto literárního světonázoru dává konečně ten správný smysl. Peňás koneckonců přiznává, že se ke kritickému psaní dostal jaksi samospádem určité situace, v níž se nacházel, a že je vlastně dosti prostý a ne příliš přemýšlivý čtenář, který se u čtení především nechce nudit. Pokud se nudí, či pokud jej ze čtení dokonce bolí zuby, pak napíše ostrou kritiku, jelikož nuda nesmí být nepotrestána. (Mojí absurdně zábavnou představou je analogický peňásovský kritik matematických prací, který jim nerozumí, nudí se, ale z jakési povinnosti je musí přečíst a pak plácá cosi o nedostatečném sdělení, nebrání ohledů ke čtenáři či nesrozumitelnosti jazyka. Případně k tomu ještě dodá nějaký nesmyslný dovětek, že autor přeci není Gauss, tak o co se jako snaží.)

Absurdita Peňásova dvojího metru obzvláště vyplyne u jeho obhajoby poslední Vieweghovy knihy. Tvrdí, že je zcela zcestné posuzovat její kvality mimo kontext — jde o výpověď nemocného člověka (je to kniha, kterou Viewegh napsal během svého zotavování po mozkové příhodě) a tudíž si zaslouží pochvalu. Nelze k ní přistupovat „nezaujatě" jako ke zcela autonomnímu textu, tedy bez ohledu k existenčním podmínkám autora. Z této logiky nepřímo vyplývá kupříkladu také to, že slaboduché literární dílo jakéhokoli kreténa je třeba posuzovat v kontextu jeho podmínek — v tomto smyslu by jej tedy měl správný kritik pochválit, jak se mu pěkně povedlo a jak je v tom skutečné tělo a skutečná krev. Ovšem pochopitelně pod podmínkou, že autor bude psát o sobě. Jinak je tomu ovšem v případě onoho příslovečného ženského psaní: tam platí situace přesně opačná. Psaní jako vyjádření vlastní existenciální situace je slabé a nezáživné, jelikož vyžaduje znalost či alespoň imaginární konstrukci kontextu, který přece čtenáře vůbec nezajímá. Alespoň tedy ne čtenáře jménem Peňás, který je vždycky schopen správně rozeznat, kdy se nudí a kdy ne.

Tragédie Jiřího Peňáse v prostředí literární kritiky je podobná tragédii Mirky Spáčilové v prostředí filmovém — nejsou příliš chytří, ale jsou dosti vlivní. I když ten vliv je alespoň u knih také dosti relativní a týká se spíš právě těch „lidí od knih", jelikož, jak známo, široké čtenářstvo literární kritikou příliš ovlivněné není.

Můj otec tvrdil, že kdo je Detlev, je buď buzerant, nebo katolík. (Na rozdíl od židů, kteří mají zahnuté nosy a většinou se jmenují Cohn nebo Sternheim.) Katolíci jsou pobledlí jako nekynutý chléb a blond do zrzava. Falešní jako pravé perly. Darebáctví jim kouká z očí. Jsou to dřeva a rošťáci. Modlí se a počurávají v posteli. Jejich farář (pamfarář) sedí za záclonou ve zpovědnici, čeká na děvčata a potají je všechna ošoustá. Katolická děvčata se poznaj podle podkolenek, co nosej. V jednom kuse musej zapalovat svíčky. Katolíci jsou modloslužebníci. Martin Luther hodil svůj kalamář po satanovi. Satan je katolík. Katolíci se bojí hříchu a muk pekelných. Ale před tím je ještě očistec. Zato růženec v sobě vůbec nemá růže. Oni milují Panenku Marii a Ježíše, který má zlaté srdce (baroko). Při svých obřadech si každou chvíli klekají, potom zvoní a pamfarář rozstřikuje dokola svěcenou vodu. V pátek je zakázáno jíst maso a pařížský salám. Vajíčka a ryby jsou povolené. Při večeři je pamfarář opilý, pije i místo nich. Při křtinách maluje na čelo novorozeněte slinou kříž. Jejich kostely smrdí kadidlem. Nejpobožnější jsou ti, co zpívají na kúru. Vánoční jesličky, ty mají hezčí než protestanti, to se jim musí nechat. Ale my zase při večeři páně můžeme pít víno a také naše církevní písně jsou líbeznější, zejména ty, co složil Martin Luther (Eine feste Burg a Ein Haupt voll Blut und Wunden). Tak a teď už víš všecko; vo negrech, který jsou jednak smradlavý, jednak teplouši, vo starejch bábách, co maj v kabelkách votrávený pralinky, a vo tý kryse, co sem jednou zakous, až mi krev z huby crčela, zas někdy pozdějc. 

(Harmonia caelestis - Péter Esterházy)

Není Vladimír jako Vladimír. Jde o volný dialog s Reichovou skladbou It´s gonna rain.

Culler má ve své knize pro zpestření občas docela trapné obrazové vtípky - spíš by se tedy řeklo "docela suché". Špatné vtipy jsou stejně důležité jako jakékoli jiné, neboť tvoří základnu a ve stopovém množství fungují coby experimentální zpestření - podobně jako například čtení zbojnických románů nebo knih Jiřího Kulhánka. Nicméně tenhle mi připadá jako vytažený z Edwarda Goreyho.

Nedávno vyšla kniha jménem:

Muž, který se zřekl peněz a přežil.

Zjistil jsem, že má spousty příbuzných, kteří rovněž dokázali neuvěřitelné věci:

Muž, který přežil Lidice
Muž, který sázel stromy
Muž, který naslouchá koním
Muž, který maloval mandlovníky
Muž, který četl
Muž, který pohnul oblohou
Muž, který nakreslil Londýn
Muž, který uměl všechno
Muž, který rozluštil hieroglyfy
Muž, který nikdy neprohrál
Muž, který miloval Yngveho
Muž, který se směje
Muž, který polykal vítr
Muž, který miloval racky
Muž, který rozuměl hadí řeči
Muž, který chtěl být bohatý
Muž, který chtěl být šťastný
Muž, který pronikl do Osvětimi
Muž, který věděl příliš mnoho
Muž, který stvořil Šifru mistra Leonarda
Muž, který si nedal pokoj
Muž, který si pletl manželku s kloboukem

a konečně také záhadný Muž, který zemřel jako losos.

Ovšem má chudák pohříchu málo žen. Pouze snad:

První žena, která obeplula svět 
Žena, která si šla lehnout a rok nevstala

a jaksi neuspokojivá

Žena muže, který mohl všechno...

Můžete si to ověřit na stránkách Kosmasu. Plyne z toho, že zatímco svět "mužů, kterých" je bohatý, záhadný, plný moci, dobrodružství a naplňované vůle, svět "žen, kterých" je chudý a až na jednu "první" je neuvěřitelně laxní a nechutně pasivní.

Na tomto poli je třeba zapracovat a napsat spoustu titulů, které v daném světě ještě nejsou, ale měly by být. Navrhuji:

Žena, která spolkla hada
Žena, která se nebála a přežila
Žena, která vykouřila dýmku
Žena, která našla perlu a pak odešla dveřmi
Žena, která vyplula
Žena, která vymyslela muže
Žena, která nenávidí muže
Žena, která nenávidí ženy
Žena, která nenávidí děti
Žena, která byla ženou
Žena, která byla mužem
Žena, která se stala ženou, pak vykouřila dýmku a odešla oknem
Žena, která se stala stoletým staříkem, který se opozdil
Žena, která se stala analfabetkou, která napsala Šifru mistra Leonarda

a konečně veleenigmatická:

Žena, která si rozpustile hrála na pláži, zatímco se století muži opožďovali lezouce oknem za analfabetkou, která chytla želvu za ocas a pořádně zatáhla a pak přežila (ta želva)

Zatímco přebujelý svět "mužů, kterých" by bylo záhodno jen sem tam esteticky zastřihnout a případně dle potřeby zalepit nějakou tu dírku po červotoči s titulem, jako je:

Muž, který si prostřelil hlavu a nepřežil
Muž, který seděl v práci, ale nic nevymyslel
Muž, který chtěl přeběhnout svět, ale neudělal to
Muž, který usnul u televize
Muž, který šel na záchod
Muž, který si koupil párek s hořticí a pak se opozdil
Muž, který si vsadil sportku, ale nic nevyhrál
Muž, který nevěděl, která bije
Muž, který se stal dítětem, přežil a stal se zase mužem
Muž, který nevěděl, že je muž, který byl dítětem
Muž, který žil ve světě mužů, kterých...

http://www.indiefilm.cz/2014/01/16/nymfomanka-rad-z-chaosu/

http://www.indiefilm.cz/2013/07/08/mff-karlovy-vary-2013-vyber-indiefilmu/

Pozor, nekupujte nové vydání Vojny a míru:
http://www.advojka.cz/archiv/2011/10/prohrana-prekladatelska-valka

Co se týče technické stránky, nemám s tím nejmenší problém. Fyzikální svět je propracován do nejmenších detailů a příroda občas překvapuje bizarností svých evolučních výjevů. Nechápu ale, k čemu to všechno je. Stále se opakuje totéž v menších proměnách, o celkovém účelu se nedozvíme nic, přes veškeré kouzlo stvořeného jsme utápěni v přemíře nesmyslných detailů, které mnohdy nevyjadřují nic více než sami sebe. Banální touhy se opakují do nekonečna v milionech variací a někdy přitom dosahují manýristicky agresivních manifestací násilí, navíc většinou v naprosto nevhodném prostředí či situaci, takže nezbývá, než si neustále pokládat otázku: WTF? Pokud to má nějaký hlubší smysl, tak mi naprosto uniká: asi hodinu jsem se ho v tom všem upřímně snažil objevit, pak mě to přestalo bavit a už mi nezáleželo na závěrečné pointě, jestli se všichni rozpustí v Nirváně, nebo je Bůh mrtev.

Jako školní cvičení pro prezentaci kreativních možností to není špatné, ale doufám, že na druhý pokus vznikne alespoň něco na úvorvni Cameronova Avatara.

Krátký jest blábol,
dlouhý jest žal,
dříve rozumně zápol,
nerozum s beder svých sval.
Sval blábol a nerozum,
s rozumem svým se dorozum.

Kupec Marius Plinus z Ostie

věřil v Boha jediného Krista Pána.

Přes den neměl, kde kale s Bohem promluvit.

V noci však scházíval do katakomb

a vedl hovory, z nichž leccos pochytil.

Jednou Bůh pravil:

Nechoď k jezeru.

A nazítří lehlo jezero popelem.

Devět měšťanů uhořelo, Marius žil dál.

Jindy:

Chraň se páteční noci.

A hle, trojhlaví démoni zaplavili město.

Marius seděl doma a naslouchal křiku a praskání kostí.

Anebo:

Zítra umřeš.

Tu se Marius ulekl

a zřekl se křesťanské víry.

Přešel den, přešel týden, přešlo jaro i léto.

A kde nic tu nic.

Marius žil dál.

A podle všeho žije dodnes.

Eric Kandel, neurolog z Kolumbijské univerzity, objevil molekulu CREB, která stimuluje vytváření vzpomínek. Údajně propojuje neuronové shluky na způsob suchého zipu. Octomilky vystavené jejímu účinku se rázem proměnily v hmyzí génie - po jediném tréninku se dokázaly naučit přilétat k misce s ovocem (průměrní jedinci to zvládají díky své muší paměti až po desáté lekci - a pak že paměť nesouvisí s inteligencí!!). Otázka je, jak na tom budou po její implantaci lidští probandi. Léčebná látka, vyvinutá na její bázi, spolehlivě účinkuje zatím jen u myší. .

První kyberpunkový spisovatel byl jezuitský filosof a polyhistor Pierre Teilhard de Chardin, který ve svém hlavním spise Vesmír a lidstvo několik desítek let před internetem popsal vznik noosféry, jako intelektuálně informační sféře planety čili analogon kyberprostoru.

Jeho samorostlý styl myšlení a vyjadřování není sice po chuti katolické doktríně ani současnému striktnímu pojetí vědy (kvantování energie nazývá "zrnění"), ale jako futurolog je velmi zábavný. Dan Simmons jej zmiňuje v diptychu Ílion/Olymp  a uvádí jej ve své SF sérii Kantos Hyperion jako sv. Teilharda.