3497299

3497299

okres Praha

102 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
    • 27.10.2019  09:08
    Legion - Season 2 (série) (2018)
    **

    Jedno z nejoriginálnějších předstírání originality.

    • 10.8.2019  00:29

    První tři díly mají celkem slušný nápad, ale na Brookera neuvěřitelně špatně napsaný a povrchně odfláknutý scénář. USS Callister a Crocodile jsou pak suverénně nejhorší díly z celého Black Mirror - skoro to vypadá, jako práce nějakého ne příliš nadaného epigona. Arkangel jim v tomhle směru zdatně sekunduje. Poslední tři epizody celkem ok, ale spíše recyklace než originalita. Black Museum je celkem vtipné, ale White Christmas jej snadno převálcuje.

    • 25.7.2019  14:12

    Taková relativně nápaditá moralita o tom, jak to dopadá, když se k lidem stavíte instrumentálně.

    • 25.7.2019  14:08

    Fan servis + protigrogová politika + marketingová snaha oslovit nefotbalové diváky skrze dělání z komára velblouda + debilní soundtrack.

    • 25.7.2019  09:42
    Slunovrat (2019)
    *****

    Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr.

    • 27.4.2019  00:20

    Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva.

    • 29.3.2019  14:17

    Náboženské drama o nepřímém důkazu Boží existence maskující se jako survival thriller. Mads Mikkelsen hraje o život a koneckonců jeho výkon je tím, co celý film v dobrém slova smyslu drží. Narativ hodně jednoduchý a klasický – člověk spadne s letadlem v arktické oblasti a bojuje jako trosečník o život. Nezáleží na tom kdo a proč, jde jen o strohé drama přežití. Tahle strohost je ale tvarována velmi konzervativně – jednak stylisticky, jednak obsahově. Protagonistovi se stanou všechny možné nepříjemnosti, přesto jej neopouští štěstí, dokud projevuje dostatečně silnou a dobrou vůli (například se snaží zachránit život dalšímu trosečníkovi, ačkoli se tím sám vystavuje většímu riziku). Jakoby nad ním bděl nějaký metafyzický strážce, který mu pomáhá tehdy, když jedná ve shodě s křesťanskou morálkou, ovšem jakmile projeví chvilku slabosti, okamžitě mu dá najevo, že takhle tedy ne. V podstatě docela zábavný film, leč spíše průměr, nic zásadního.

    • 14.3.2019  13:27

    Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je.

    • 14.3.2019  13:23
    A.I. Rising (2018)
    ***

    Zajímavý koncept, zpočátku se celkem pěkně rozehrává. Jinak ovšem celý film drží hlavně Stoya (bez ironie). Scénáristicky se Ederlezi Rising, hlavně v druhé polovině, poněkud utápí v bezradnosti, kterou marně kompenzuje vyprázněným kvazipoetickým vizuálem. Sebastian Cavazza, herec, který představuje protagonistu, je neuvěřitelně toporný a směšně patetický.

    • 16.1.2019  22:52

    Vlastně dobrý film, nejen v rámci Allenovy bídy posledních desíti let. Trochu okatá snaha o homage Tennesseemu Williamsovi. Jenže: všechno už je jen kopie. Prodloužená ruka kánonu.

    • 16.1.2019  22:44
    Skleněný (2019)
    *****

    Shyamalan to možná na konci s tou Möbiovou páskou metapříběhu v příběhu, v němž nejde o nic jiného, než o osud příběhu samotného, trochu přehání. Respektive až příliš tu metarovinu vysvětluje, když by stačilo naznačit, nebo prostě trochu přidat na narativní rafinovanosti (neodolal svodům se trochu prvoplánově předvádět - asi souvisí s cílovým publikem). Tematicky spřízněnou literaturu co do strukturální a formální důmyslnosti určitě nepřekonává (např. Ostrov v bodě Nemo, Sencislo9), ale i tak výjimečný film, v němž by bylo možné najít komiksovou rodinnou spřízněnost s Moorem, A. Rossem, či Jodorowským (ať již vědomě nebo ne). Alternativa všem těm ortodoxním filmům Marvelu a DC, přitom se netváří tak kulturně nadřazeně jako třeba Birdman (naopak je vtipně sebeshazovačná a žánrově podvratná). Není to úplně čistě přesvědčivé, ale svěží hledisko, takže 4 až 5*.

    • 12.1.2019  19:56

    Nevýrazná kopie prvotní Epizody IV. bázlivě aktualizované pro současnost. Nuda, průměr, zbytečnost. Není to poprvé, co jsem si uvědomil, že mě Abrams vlastně dost štve.

    • 12.1.2019  19:56
    Elle (2016)
    ****

    Je zde několik tematických rovin – manipulace, psychopatie, dominance/submisivita, násilí – na nichž existují duality, které tvoří v jednání postav spíše zdánlivé protipóly. V průběhu děje se poměrně nečekaně některé z nich převrátí, díky čemuž lze na daný konflikt v tu chvíli nahlížet nově. Přesto se až do konce nevyčerpá nejistota ohledně toho, jak do sebe všechny tyto duality správně zapadají – jakou strukturu tvoří. Jasná čitelnost morálky a motivů neexistuje - pro diváky ani pro postavy. Je to proto, že žádná pevná, neproměnlivá struktura zřejmě není, přestože se některé její křivky zdají rýsovat do pevnějších tvarů. De facto mistrný snímek – jak z hlediska herectví Isabelle Huppertové, která – mám postupně sílící dojem – v takovýchto rozpolcených submisivně-dominantních postav s trhanými pohyby hraje tak trochu sama sebe, tak z hlediska režijního.

    • 12.1.2019  19:55

    Moc pěkný film – po všech stránkách. Jenže: jedno z těch děl, které ukazují, že vlastně není zlých lidí. Není?

    • 12.1.2019  19:52
    Zóna smrti (2005)
    ****

    1. Film je překvapivě stylisticky zajímavý (bez ohledu ke specifickým odlišnostem hongkongské finematografie). 2. Soubojové scény jsou někde mezi syrovostí a tanečně-choreografickou stylizovaností, jen škoda, že se jako obvykle skládají s příliš dynamického střihu, který jim ubírá na autentičnosti a směřuje je k obvyklému rutinérství. 3. Příběh je přímočarý a (samozřejmě) přitažený za vlasy, přesto nepostrádá skoro shakespearovsky tragický rozměr (což je ovšem pro tuhle produkci také do značné míry asi typické).

    • 12.1.2019  19:52
    Duna (1984)
    ****

    Lynchův film není dobrá adaptace, ovšem je to dost unikátní snímek sám o sobě. Unikátní jednak vizuální stránkou a jednak tím, kterak vytváří specificky makabrózní svět plný přehnaně melodramatických gest s nespornou estetickou hodnotou. Rozhodně to není nejlepší Lynchův film, což je ovšem zároveň takové obecně tradované tvrzení (Lynch to vlastně dělat ani nechtěl atd.). Když se na DUNU ovšem člověk dívá dejme tomu stejným způsobem, jako na ZBĚSILOST V SRDCI, tak funguje dobře. Jde o podobné dílo, jako kupříkladu komiksy KASTA METABARONŮ či INCAL Alejandra Jodorowského (samozřejmě - víme, že těch afinit je tady hodně a Jodorowsky po natočení DUNY vždycky bažil), nebo JUPITER ASCENDING sester Wachowských (imho nedoceněný film) apod. Ještě je třeba dodat, že je důležité se vyhnout prodloužené verzi – tu jsem viděl také a ta je oproti původnímu filmu (137 min) opravdu hrozná: sice scény navíc, ale jalové, debilní voiceovery, vysvětlující neumětelské obrázky a místy příšerný střih. Lynch pod touto verzí není ani uveden v titulcích a po jejím zhlédnutí jsem začal věřit, že TURKISH STAR WARS Çetina İnançe nejsou inspirované ani tak Lucasovou franšízou, jako spíše právě tímto campovým bastardem.

    • 12.1.2019  19:51

    Hehe, to jsem viděl už hodně dávno a rewatch jsem udělal kvůli jednomu více retro laděnému dílu MR. ROBOTA. Je to samozřejmě v mnoha ohledech strašně pitomé - zajímavé ale je, že je to strašně pitomé i v těch prvcích, které jsem ve své paměti jako pitomé neměl. Zároveň jde o do značné míry přelomový a vlastně celkem zábavný film - alespoň co se týká hollywoodského mainstreamu. Platí ovšem obecné pravidlo, že člověk by neměl znova číst knihy, co se mu líbily v mládí, a stejně tak by si neměl znova promítat takové snímky, pokud nechce zažít percepční inkongruenci, s níž by se musel vyrovnávat. Lze k tomu ovšem přistupovat i opačně – a sice že by to dělat právě měl, protože řešení těchto rozporů v časově posunutém vnímání a interpretaci mu mohou jedině prospět. Tudíž počítám, že rewatch 2. a 3. dílu bude následovat.

    • 12.1.2019  19:51
    Mr. Robot - Série 3 (série) (2017)
    *****

    Měl jsem obavu, aby se seriál nezačal recyklovat a upadat skrze nezáživné lpění na vnějších prvcích pro triviální indukci divácké zvědavosti. Sam Esmail je ovšem velmi talentovaný autor (jak scénáristicky tak režijně). Do svého díla manýristicky vkládá množství pop-kulturních odkazů a citací, a to jak obsahově tak formálně. Zároveň je ale schopen vést příběh do zajímavých mezí a účinně pracovat s nabízejícími se důsledky jeho vývoje. Recyklaci se do jisté míry nevyhne, přesto u ní rozhodně nezůstává. Jinak tedy třetí řada MR. ROBOTA splňuje (moje osobní) jednoduché kritérium - v příběhu o něco jde, jestliže umírají i jiné postavy než kompars. Týká se samozřejmě takových příběhů, kde je umírání postav na místě (naopak se netýká "tarantinovských" filmů, kde postavy umírají více méně jen pro zábavu) - je zde ovšem případné srovnání s druhou řadou STRANGER THINGS, kde vlastně jaksi nejde o nic. Ještě nepodstatná drobnost: po druhé řadě jsem na pokračování nijak zvlášť zvědavý nebyl, zato teď docela jsem.

    • 12.1.2019  19:43
    Nerodič (2017)
    ***

    Dokumentaristka Počtová zkoumá současnou situaci rozpadu tradiční rodiny a s tím související komplikace s vyráběním potomků, přičemž neváhá sama vstupovat do aktivní interakce s vyslýchanými objekty zájmu (třeba s nimi vaří, uklízí, baví jejich děti apod. – místy to vypadá, že si tím dělá seznamovací reklamu sama na sebe – od začátku totiž proklamuje vlastní osobní zainteresovanost na daném tématu, neboť to, zda mít dítě a s kým, sama řeší). Snaží se sice pokrýt široké spektrum variací, takže zde vystupuje pár, který děti nechce, single matky (některé opustil jejich partner, či jej opustily ony, jedna raději děti adoptovala, než by nějakého hledala), ale i single otec s dítětem ve střídavé péči, lesbický pár i několikrát rozvedená a znovu sezdaná žena s velkou rodinou, kde jsou různé děti různých rodičů. Známé mužské kulturní osobnosti se mají tendenci předvádět více než ženy (Joachim Dvořák, Tobiáš Jirous), ale na druhou stranu je evidentní, že všichni před kamerou upravují své jednání a nechovají se úplně přirozeně. Po třetí sezdaná žena s mnoha vlastními i nevlastními dětmi ke svému muži přistupuje s odzbrojující pragmatičností ve stylu: tento model se mi líbí, chtěla bych si jej tedy nechat, pokud bude korigovat své jednání k mé spokojenosti. Zastoupená je jen střední a vyšší střední třída obyvatel, která evidentně úzce koresponduje s množinou přátel a známých dokumentaristky. Film je to do značné míry zajímavý, hlavní nedostatek ale vidím v tom, že na začátku konstatuje nějakou všeobecnou situaci a tu pak skrze několik příkladů ilustruje, nic víc – nevede k žádné změně úhlu pohledu.

    • 12.1.2019  19:42
    Pomsta (2017)
    *

    Rape revenge pohybující se někde mezi Iñárritovým Revenantem a Zarchiho I Spit on Your Grave, aniž by se ovšem blížilo něčemu z toho, co je pro tyhle snímky zajímavé. Coralie Fargeat se imho snaží stylistickou manýrou zapadnout do cool stylu New French Extremity (poněkud vágní kategorie, kterou vytvořil kritik James Quandt na základě určitých trendů ve francouzské kinematografii). Vizuální ladění se povrchně, leč nápadně podobá filmům Hélène Cattet & Bruna Forzaniho (psychedelická scéna mnohonásobného vnořeného snu hodně připomíná jednu část z filmu L'étrange couleur des larmes de ton corps) i Gaspara Noeho, a to včetně designu titulků. Ovšem naprosto bez jejich talentu. Velmi přímočarý děj nedává smysl ani psychologicky, ani technicky, ani metaforicky, ani v nadsázce a nefunguje ani jako komedie či záměrný guilty pleasure pastiš (jediný dobrý vtip je ten s plechovkou piva obtisknutým na kůži hrdinky). Fargeat buď vytvořila laciný chyták na diváky, kteří se nechávají unést pěkným vizuálem a rádoby sofistikovanými odkazy na béčkovou kinematografii, aniž by chápali, co je na ní a na jejích umělečtějších či ambicióznějších variacích opravdu zajímavé, nebo to prostě sama nechápe. Krev rozstříknutá na hrubých betonových stěnách luxusního bytu a designových přístrojích vypadá pěkně – asi tak stejně, jako vypadá pěkně třeba reklama na Sony nebo United Colors of Benetton. K tomu přidat populární retro-osmdesátkovou syntwave hudbu á la Refnovo Drive a cinefilní divácký medián bude hýkat blahem? No nevím. Revenge je především oproti všem předlohám, jimiž se zřejmě nechala inspirovat, uboze nenápaditá, což žádná stylistická manýra nepřekryje. New French Extremity, jako cokoli jiného, inspiruje také k produkci vyprázdněných druhořadých napodobenin.

    • 12.1.2019  19:42
    Nekromantik (1987)
    ***

    Mladý pár v rozechvělém, vášnivém vztahu, který se ovšem záhy rozklíží, když protagonista přijde o zaměstnání a jeho dívka jej opustí, aby dala přednost lukrativnější budoucnosti. Mladík propadne depresi, kterou kompenzuje agresivním chováním a sexuální frustraci si vybíjí v setkání s prostitutkou. Nakonec nalezne možnost sobeckého uspokojení a svůj život ukončí ve slastně sebevražedném aktu. Melodramatická zápletka je v tomhle proslulém německém filmu ovšem prodchnuta nekrofilní a sadistickou perverzí. Mladík pracuje v jakémsi bizarním podniku, který odklízí lidské ostatky z míst nehod či vražd, což pro něj a jeho atraktivní přítelkyni představuje zdroj fetišistických objektů. Jörg Buttgereit natočil film s dosti nízkým rozpočtem a evidentně amatérským ansáblem, přičemž se trochu nerozhodně pohybuje mezi exploatační fascinací zobrazovat cokoli nechutně pobuřujícího v komediálně nadsazeném hávu (pár scén připomíná Jacksonovo Bad Taste či Braindead a křiklavě umělý penis v závěru vypadá jako předobraz pro pozdější Henenlotterovu burlesku Bad Biology) a vážněji míněnou filmovou transgresí. Výsledek je někde mezi – ne zcela přesvědčivé, ale zároveň do značné míry nápadité. Zdá se, že omezení Buttgereitových uměleckých snah plynou z jeho dětinsky přímočaré náklonnosti k perverzím a nechutnostem, jimiž se snaží negovat svět měšťáské společnosti s podobným étosem, jako když nějaký výrostek pokoutně na dveře kostela maluje sprosté obrázky. Natočit to vyzrálejší tvůrce, jako byl třeba R. W. Fassbinder, byl by to jistě mnohem lepší film. Přesto, nebo možná proto, v Buttgereitově filmografii kromě Nekromantika zřejmě stojí za pozornost alespoň tři další snímky: Schramm (což jsem kdysi viděl a přišlo mi to zajímavé), Der Todesking a Nekromantik 2.

    • 12.1.2019  19:41

    Takový mravoučný příběh na způsob některé balady z Erbenovy Kytice s postmoderním nadhledem. Tiffany se snad odkazuje k tradici jedinečných masožravých rostlin, které se ve fikčním prostoru Čech vyskytují. Je tedy příbuzná Adéle. Líbí se mi, že to šlo bez pitvoření a křečovitosti – beru to jako znak talentu.

    • 12.1.2019  19:41
    Flandry (2006)
    ****

    Na Dumontovy poměry vlastně docela normální film. Taková jeho verze Olověné vesty (haha). Toho času ještě režisér nedal natolik najevo svůj podvratný humor, tudíž mate diváky spíše tradičnějšími, „vážnějšími“ prostředky (záměrné potlačení dramatizace a herectví – na způsob Roberta Bressona, k němuž se snad Dumont i celkem hlásí). Téma jakési hysterické posedlosti spojené se sexem pak zajímavěji zpracoval v pozdějším Hors Satan. Flandry jsou trochu ve stínu jeho ostatních děl. Celé to vyobrazení války je ovšem imho celkem specificky působivé a nápadité. V rámci Dumontovy kinematografie tedy spíše slabší snímek, přesto určitě see-worthy.

    • 12.1.2019  19:40

    Assayas velmi důmyslně klame. Když vytvoří dramatickou nebo hororově děsivou scénu, která diváka napíná tradičním způsobem, tak ji utne a posune film jinam, protože tenhle druh působení jej nezajímá. Zajímá jej něco jiného – průřez různorodých, celkem nečekaných rovin, které se významově střetávají v nejistém prostoru. Způsob, jak pracuje v tomhle filmu s nadpřirozenem, mi - pro mě překvapivě - připomíná filmy Kyioshi Kurosawy (náznakovost v mizanscéně, nejistota interpretace a náhlý vpád jasnosti na hranici parodie, který je ovšem zvláštně děsivý).

    • 12.1.2019  19:40

    Nadsázka, tudíž levitace není nijak vysvětlena. Jedná se o zázrak, ale zázrak podivného druhu. Policista jde po levitujícím hrdinovi s urputností, která je asi pochopitelná – směs zvědavosti a osobní zášti. Protagonista je plochý, jen jakýsi obecný model hodného a sympatického imigranta (Syřana), normálního týpka, s nímž je v kontrastu jen jeho speciální schopnost. Nijak se nevyvíjí. Doktor se vyvíjí, ale jen v těch mezích, že byl vždycky dobrý, jen sešel s cesty a nyní vnímá v hrdinovi nejprve šanci na zbohatnutí – pragmatické hledisko, a poté na morální nápravu a snad na obrodu víry. Policista se nevyvíjí – je zlý, i když ke konci ukazuje lidskost a průběžně slabost. Formálně velmi nápaditý film působící dosti imerzivně. Připomíná v tomhle ohledu Cuaróna nebo Iňárritu, možná v některých aspektech Flieghaufa. Vlastně takový artový X-Men. Maďarsko tady celkem působivě vyznívá jako ponurá dystopická země (což se týká asi všech Mundruczóových snímků). Interpretačně jde pak o to, že křesťanská západní kultura ztratila víru a nový spasitel (či jen anděl?) paradoxně vzejde opět z těch, kterým se upírá jejich lidský status (z hlediska civilizace, která je v čele). Popově biblické analogie, spíše lehce nahozené, než nějak důmyslněji rozpracované (divákům u tzv. vážných témat často stačí v tomto ohledu dost málo) – Ježíš a Jan Křtitel (zavazování tkaničky); lidé se nedívají vzhůru - svět ztratil dobro. Na konci se přece jen povede navázat pozornost...

    • 12.1.2019  19:39

    Docela invenčním způsobem aktualizovaný subžánr zombie apokalypsy. Závěr se nese na značné nadsázce, která je ovšem celkem pochopitelná vzhledem k stěžejnímu rozpletení a žádoucí zkratce. Příběh, v němž fungují protiklady - metaforicky: černá je ve skutečnosti bílá. Protagonistka má v sobě nelidskou zrůdnost v podobě parazita, který ji proměňuje v pudového predátora. To je třeba překonat a dokázat, že ve skutečnosti je lidštější než normální lidé okolo. Příběh k tomu může dojít dvěma způsoby, přičemž jeden je klasický a druhý je podvratný. Klasický způsob je klišé – hrdinka se musí obětovat (např. zemřít, aby mohla být vytvořena protilátka). Podvratný způsob zpochybňuje lidskost, respektive nositele ohně kultury, zásadnějším způsobem – je třeba změnit perspektivu mimo primární antropocentrické hledisko. Osobně jsem očekával druhý způsob a film mě v tom nezklamal. Dualit je zde ovšem víc – např. hlavní seržant se jeví jako zlý, proto se musí ukázat, že zlý není; učitelka předvádí mateřské sklony, a proto je třeba předvést, že v sobě nese skrytou vinu (v jedné scéně řekne, že není tak dobrá, jak se zdá – film to z nějakého důvodu nerozvádí, ale lze z toho soudit, že šla někdy dříve na potrat). Další zajímavý bod je ten, že mimo bezmyšlenkovitá monstra zde nejsou žádné záporné postavy. Všichni jsou kladní hrdinové, ale drama se odehrává mezi různými představami o tom, co je vyšší dobro. Vyprávění se obejde bez zásadnějších lapsů – snad jen scéna, kdy se vojáci unikající z napadeného tábora nepodívají průhledem za hlavou, kdo že jim to nasedl na palubu vozu – předpokládají, že čistě lidská posádka, a pak se diví přítomnosti mladé hrdinky. V rámci tohoto hororového subžánru, který před pár lety zažil velký boom, určitě dosti nápaditá a inovativní záležitost. Předlohu jsem nečetl, prý není špatná.

    • 12.1.2019  19:38
    Irma Vep (1996)
    ****

    Inteligentně vystavěná variace na Truffautovu Americkou noc (a podobné filmy o filmu) s prvky komedie na způsob Woodyho Allena. Francouzský režisér s geniální, ale těžko předatelnou tvůrčí vizí podléhá hysterickým reakcím a pohybuje se na hraně šílenství, celý štáb je prolezlý korozí vzájemných animozit a herečka – hongkongská hvězda Maggie Cheung – ztvárňuje svoji titulní roli v natáčeném remaku slavného francouzského “seriálu” Les Vampires Louise Feuillaudeho z roku 1915 mnohem lépe a živěji v soukromí během pokoutného dobrodružného podniku za vlahé hotelové noci. Spolu s Demonloverem jsem viděl Irmu Vep po mnoha letech podruhé a mám Olivera Assayase čím dál raději.

    • 12.1.2019  19:38
    Demonlover (2002)
    *****

    Korporátní sféra se podobá prostředí špionážních služeb + téma virtuální pornografie, kde mohou nastat absurdní situace skrze globální propojení sítí. Postavy se drží v určité plochosti, protože hrají hru, v níž je třeba skrývat karty. Protagonistka se pak ovšem skrze vyprávění odkrývá coby mnohem zranitelnější, než se zprvu zdá. Takový cronenberovsky tematický snímek. Dramatizace je potlačená nebo vytváří nečekaně vyhrocené scény. Divák záměrně nedostává stylistická vodítka, čili film pracuje s jistými žánrovými prvky antižánrově. Subjektivně jsou zde dvě hlavní témata – první se týká toho, že chladný manipulátor, který využívá ostatní osoby jako nástroje pro dosažení cíle, se ukáže být naopak křehkou obětí, přičemž zdánlivé oběti jsou v dané hře ještě horší (ve smyslu větší svině). Každý další krok tenhle stav prohlubuje. Druhé se týká digitální provázanosti, v níž dochází k makabrózně bizarním propojením (teenager během přípravy na hodinu biologie vymýšlí scénáře pro SM pornografické scény, v nichž figurují skuteční lidé, všechno přitom vypadá jako virtuální hra).

    • 12.1.2019  19:36
    Sils Maria (2014)
    *****

    Jako obvykle Assayas prokládá více tematických rovin, mezi nimiž se utváří význam. Neřekl bych, že tak činí na úkor divácké přístupnosti, neboť film má celkem zřetelně zpracovaný námět (resp. více provázaných námětů) a děj. Přesto interpretační úsilí vede některé diváky k trochu bezradnému závěru, že ústřední téma Sils Maria je hledání smyslu toho, co se vypráví (Eodeon na ČSFD). Všechno se točí kolem napětí ve vztahu mezi starší hereckou hvězdou Marií Enders a její mladou asistentkou Valentine. Maria Enders má přitom hrát roli starší ženy v divadelní hře jejího celoživotního blízkého přítele a právě zemřelého dramatika Wilhelma Melchiora, jejíž námět je při tom vztahové napětí mezi mladou dívkou a starší ženou. Situaci zesiluje fakt, že Maria Enders dříve zazářila v roli mladší z obou žen ve stejné hře. Z osobních důvodů (odpor ke smíření se se stárnutím a zřejmě strach ze smrti) tuhle hereckou šarádu nejprve zcela odmítá a když se ji nakonec ujme (jde přeci jen o velkou hereckou výzvu, navíc má hru režírovat režisérská hvězda Klaus Diesterweg), scény nacvičování jsou plné stále méně potlačované frustrace a napětí mezi oběma hrdinkami. Struktura filmu je ovšem o něco komplikovanější – generační konflikt prodchnutý platonickým erotismem (vzdáleně na způsob ženské varianty Smrti v Benátkách), a hra na prolínání fikce a reality, v níž realita kopíruje fikci a přitom zůstává fikcí na „vyšší“ rovině, tvoří jen základní část stavby. Popis celé architektury snímku se tím ale nevyčerpává. Scény, v nichž Maria Enders a Valentine v prostředí švýcarských alp nacvičují jednotlivé scény hry (Valentine zde zastupuje za herečku Jo-Ann Elliot, jejíž postava hraje ve filmu další důležitou roli), znejišťují diváka a zřejmě i samotné postavy ohledně toho, kde je hranice mezi zkouškou a co z toho je naopak už právě probíhajícím osobním dramatem. K tomu je třeba přičíst subtilní vtip, s kterým veškerá témata Assayas ztvárňuje, a na mysl se vtírá srovnání s velikány, jako je Bergman nebo Saura (čímž ani jednoho z těchto tří nechci redukovat na pouhou podobnost či snad v případě Assayase epigonství – Assayas je velmi specifický). Sils Maria není pro (některé) diváky imho znejišťující absencí příběhu nebo jasného tématu, ani vyústěním, ale tím, že jeho hodnocení, tedy co z toho nakonec plyne pro postavy a co z toho plyne obecně, nechává zcela na svobodném rozvažování diváka. To, že se něčím takovým někdo cítí znejistěn (a u Assayase se dle reakcí znejistění dostavuje), pak spíše vypovídá něco o vymezeních mainstreamové kinematografie, na níž se mnoho diváku až příliš fixuje.

    • 12.1.2019  19:35
    Oklamaný (2017)
    ***

    Odehrává se na okraji americké občanské války v uzavřeném prostředí zlaté klece dívčí školy obklopené divokou přírodou. Jediný mužský protagonista je dle žánrových pravidel velmi podezřelou osobou, neboť kolem sebe rozprašuje slušnost a decentnost s intenzitou kropicího vozu, přitom je čím dál zřejmější, že se uhlazeným způsobem snaží především vytěžit ze situace, co to dá. Jistým způsobem jsou beguiled všichni – on i dívky či ženy, které jej obklopují. Hrdina není coby údajný zahradník milující vše divoké ve skutečnosti schopen zkrotit všeobjímající přírodu - vnější i onu zosobněnou v ženském kolektivu. Ženské osazenstvo je zase ve srovnání s mužem octnuvším se u nich v lékařské péči žalostně nezkušené. Každopádně je to on, kdo selže, neboť naivní dívky v okamžiku ohrožení konsekventně sledují racionální přístup obranné strategie, a to bez ohledu na věk. Pouze Marrion se zdá být výsledkem zklamaná a zůstává poněkud na okraji kolektivu. Je u ostatních dívek v lehkém opovržení a svůj vnitřní život si drží důsledněji v duševní odlehlosti. Každopádně, ať již pro ni závěr znamená cokoli, příběh její postavu procházející si proměnou nakonec poněkud nepochopitelně opomíjí a výsledek jejího konfliktu nijak moc neukazuje. Všeobecně jsou postavy psychologicky trochu plošší, hlavně co se týče muže - podobně jako u Big Little Lies je zde zdánlivou obětí, ale ve skutečnosti představuje psychologicky jednorozměrného nepřítele žen, které se v rámci své kolektivní empatické souvztažnosti proti němu spojí, přičemž jejich drobné různice jdou v rozhodující chvíli stranou. Křesťanská láska, díky níž raněného nepřítele nevydají do rukou jižanské armády coby zajatce, je zde nakonec jen jakousi vadnou iluzí, která je na dívky nasazena pomocí patřičné výchovy, zřejmě aby je zkrotila a vykořenila jejich divokost. Odhaluje se tak jako prostředek, který ženy činí bezbrannějšími vůči mužskému světu. Z tohoto hlediska jde o film přitakávající pohanství – odmítající západní výchovu a kulturní nános jako falešný pro obě pohlaví. Zároveň se zde ovšem ukazuje, že ženy se díky tomu dostávají do osidel společenského řádu, kdežto mužům se poskytují mimikry nezávadného společenského vystupování. Křesťanská výchova je zde tedy nástrojem zotročení jednoho pohlaví druhým.

<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10