Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krátkometrážní
  • Horor

Recenze (301)

plakát

Vražedná terapie (2001) 

Podobně jako u slavnějšího MECHANIKA, jde vlastně jen o takovou nepříliš promyšlenou psychiatrickou hříčku. Andersona zřejmě fascinují extrémní stavy lidské mysli – u MECHANIKA schizofrenie, zde syndrom rozdvojené osobnosti - multiple personality disorder (což je třeba od v některých rysech podobné paranoidní schizofrenie třeba odlišovat). Ovšem zřejmě nemá dostatek talentu nebo píle, aby s tím něco opravdu zajímavého udělal. Celý film tak trochu působí jako studentský film – spousta tajemně rozvíjejících se motivů se v rámci "překvapivé" pointy (která je imho čitelná cca po prvních deseti minutách) zahalí do pohodlného pláště neurčitosti, který se spoléhá na to, že divák v rámci sladkého thrillerového mindfucku bude dumat nad tím, co se chytře spíše jen tváří. Prostředí opuštěného blázince, což je takový archetyp s geniem loci, jak jej lze zažít např. u Mount Massive Asylum ze hry OUTLAST, nebo budovy v Briarcliffu ze seriálu AMERICAN HORROR STORY: ASYLUM, tvoří 90% působivosti celého filmu. Určitě by bylo možné jeho hororovou atraktivitu využít mnohem kreativněji.

plakát

Moje sestřenice Rachel (2017) 

Celkem průměrná adaptace knižní předlohy - jeden z těch filmů, u nějž se jeho smysl nad rámec pouhé literární ilustrace hledá dost těžko. Pád z útesu ve filmu působí hodně vykonstruovaně a vzhledem k jeho ústřední roli konstrukce zápletky vyznívá trochu hloupě. V knižní předloze od Daphnie du Muriel se pád netýká útesu a vyústění má poněkud odlišné vyznění.

plakát

Rofuto (2005) 

Nejsem si tolik jist svým diváckým zážitkem, jako u KAIRO - mám pocit, že nedostatečná sevřenost ROFUTO není až do tak velké míry autorským záměrem. Nicméně i tady mi připadá fascinující, kterak se ze začátku z velké části civilně působící svět mění v noční můru, v níž převažuje snová logika. U ROFUTO se navíc příběh zřejmě obrací v něco, co by mohlo představovat fantazii hlavní hrdinky, která je spisovatelka pracující na jakési nespecifikované próze pro ženy - v tomhle ohledu se vtíravá melodramatičnost, u níž není jistý stupeň ironie, paradoxně podobá třeba některým filmům Pedra Almódovara. U některých scén jsem si vybavil vlastní snové zážitky, přičemž nemám ani tak na mysli jejich obsah, jako spíš mnohem hůře postižitelný pocit týkající se způsobu co a jak se ukazuje. Podobný dojem jsem měl mimochodem např. u některých scén v díle Davida Lynche (MULHOLLAND DRIVE - scéna s děsivým výjevem vynořivším se zpoza rohu, který představoval bizarní potvrzení toho, že iracionální běs má reálnou podstatu; stejně tak mnoho scén z novějšího TWIN PEAKS: THE RETURN). Což je pro mě jeden z indikátorů, že na tom filmu, a na tvorbě Kijoši Kurosawy obecně, je něco fascinujícího.

plakát

Stranger Things - Season 2 (2017) (série) 

Zdá se mi, že oproti první sérii jde o velký propad. Zatímco dříve si Dufferovi s žánrovými schématy a klišé pohrávali, nyní je prostě jen naplňují. Karty jsou rozdány hned od začátku a nasměrované tendence se ani na chvíli nevydají mimo své koleje. Divák se nemá ve vývoji příběhu díky jeho předvídatelnosti prakticky čím zabývat. O známé postavy netřeba se strachovat, protože mají ochranu všeobecné sympatie; umírají jen bezejmenní vojáci a vědci a nově přibyvší hrdinové (Bob Newby), kteří si svým looserovským profilem o smrt jakoby sami říkají. V postmoderně žánrovém pomrkávání se ke světům Spielberga, Carpentera, Kinga apod. přidávají například také aluze na TERMINÁTORA II., CRITTERS nebo VYMÍTAČE ĎÁBLA, ale vyprávění de facto co do žánrovosti i náročnosti zůstává na úrovni rodinných snímků S. Spielberga. Navíc jsou tvůrci proti svému emancipačnímu étosu. Bob Newby představuje přestárlého obtloustlého nerda, který je sice chytrý, obětavý, ale bojácný a nemužný a právě proto představuje typickou oběť – postavu, která vykoná jeden nebo více překvapivě hrdinských činů, po nichž díky své nemotornosti a mimóznosti zahyne. Přeživší jsou totiž jen ženy, děti a alfa samci s vyhraněnou identitou citlivého heroje. Paradoxní ovšem je, že Bob Newby představuje možnou budoucnost právě pro ústřední roztomilé mladé hrdiny (která je stvrzena i jejich poznámkou im meroriam, že právě Newby byl ten, kdo založil jejich oblíbený audiovizuální kroužek). Seriál, který zdánlivě staví na tom, že nerdi jsou winners, vlastně spíše ukazuje, že jde o iluzi – jen co se vyvinou z dětské roztomilosti, čeká je osud chytrých, ale neatraktivních blbečků, nad jejichž mrtvolou si ostatní na půl minuty postesknou, že jich přeci jen byla celkem škoda. K dobru rozhodně neslouží ani špatně napsané scény, v nichž se jinak rozumné postavy vrhají do zcela nerozumných akcí na efekt, aby je pak měl kdo zachraňovat. V blízkosti smrtelného nebezpečí sotva několik minut poté, co strachy ani nedýchali, řvou jako na lesy a hádají se o prkotinách, s lehkou citově vyděračskou závratí nechávají téct slzičky bez utření pěkně až k bradičce, a vůbec se chovají vzhledem k okolnostem nesmyslně (třeba bratr Max v jednu chvíli suverénně odmlouvá svému dominantnímu fotrovi, jakoby nevěděl, co bude následovat – když se mu však záhy dostane reakce v podobě militantního nátlaku, nehne brvou a podvolí se vojenské disciplíně, s níž má evidentně bohaté zkušenosti – celá scéna působí, jako by se v jednom okamžiku do těla postavy vtělil jiný charakter). Možná by se mohli bří Dufferovi snažit trochu víc.

plakát

Městečko Fortitude - Série 2 (2017) (série) 

Scénář připomíná snahu o efektnost za každou cenu, přičemž balancování na pomezí mezi racionálním vysvětlením a nadpřirozenými jevy, jako se to daří v předchozí sérii, tentokrát spíše připomíná druhořadý horor, u nějž si jeho tvůrci nebyli jisti, co vlastně chtějí ukázat a jak. Zvláště pak v druhé polovině. Chování postav je v důležitých punktech nesmyslné, jejich role v příběhu nejistá nebo směšná, chatrné konflikty vytvořené účelově pro nějakou dramatickou situaci, která pak často není nijak ústrojná. Už celý (zřejmě vážně míněný) ústřední konflikt, kdy jakýsi elektrikář Vladek, který je zároveň šaman, zachraňuje město tak, že vymítá démona z šerifa Dana, protože ten představuje pro celé Fortitude jedinou možnou záchranu (proč?), působí jako špatný vtip. To, co se na FORTITUDE povedlo, tentokrát zůstává jen v podobě roztroušených střípků.

plakát

Nechte mrtvoly chytat bronz! (2017) 

Po AMER a vrcholném L´ÉTRANGE COULEUR DES LARMES DE TON CORPS se předmětem experimentu opět stává brakový žánr. Od gialla tentokrát spíše k policejnímu thrilleru. LAISSEZ BRONZER LES CADAVRES! je oproti předchozímu klasičtěji narativní (také jde o adaptaci stejnojmenné knižní předlohy); vzhledem k výraznému rukopisu a bujnosti experimentálních formálních postupů tvůrčí belgické dvojice lze snadno prohlásit, že se autoři opakují a neposunují se k ničemu novému. Já si to nemyslím, jelikož tenhle způsob žánrové interpretace ještě zdaleka nedosáhl veškerých plodů – a není nic snadnějšího, než si chvíli počíhat a pak s uspokojením novátorský postup prohlásit za vyčerpaný, a to jen proto, že se dvě novátorská díla od sebe neodlišují tolik, jako se liší od všeho předchozího. Záměrně čistě povrchové zkoumání fascinace mezi estetizovaným násilím a perverzní sexualitou skrze formální (barevné odstíny a kontrasty, střih, zvuk, hudba, detaily, a jejich proměnlivý rytmus) i obsahové prvky, které jsou zdůrazněné takovým způsobem, že na jednu stranu diváka nenechají ani na sekundu únikově ponořit do zobrazovaného světa a zapomenout na jeho principy zobrazení, na druhou stranu jsou tak pevně spojené s určitými navyklými nebo archetypálními reakcemi, že mají přes svůj zcizující efekt silně emocionální odezvu.

plakát

Škrtič z Martfü (2016) 

Téma zajímavé (sexuálně motivovaný sériový vrah v socialistickém Maďarsku podle skut. událostí – takový menší Čikatilo nebo Straka…všichni tihle sebestřední bastardi jsou si ve svém psychopatickém naladění dosti podobní – viz třeba Drbohlavovu PSYCHOLOGII SÉRIOVÝCH VRAHŮ). Ovšem jde o film s všemi nešvary televizního formátu – ač zřejmě o televizní film nejde. Křečovité herectví, místy snaha o ozvláštnění končící spíše podivně matoucím dojmem, neschopnost ukázat více, než jen povrch – ve smyslu obecně psychologickém i ve smyslu zobrazení samotného tématu či jeho politického nebo společenského rozměru, často laciné ústupky filmovému vyjádření.

plakát

The Invitation (2015) 

Celkem dosti ambiciózní variace na slasher, který vyniká zejména formálně. Tematicky už tolik originální není (zavřený dům, postupné odhalování tématu s děsivým závěrem) – v zásadě je skoro od začátku docela jasné, o co jde a co se bude dít. Vzhledem k celkově vysoké úrovni to tolik nevadí, ale přesto jde spíše o naplnění žánrových konvencí, než o jejich přestavbu (tematickou nebo narativní), kterou bych ocenil o něco více. Pokud bych to měl brát jako filmařské cvičení, tak za jedna.

plakát

Cizinci ve vlaku (1951) 

Skvělý námět, několik dobrých momentů, zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že Hitchcock téma zdaleka nerozvinul do míry zajímavosti, jaká se v něm skrývá. A to opomíjím dosti nesmyslné jednání většiny postav a logické lapsy či nesmyslné psychologické zkratky, které už by si dnes dovolil používat takto lehkovážně asi málokdo. Ve výsledku mi to přijde spíše jako lehce nadprůměrný žánrový film. Dvě silné scény: samotná vražda a antagonistův pohled z divácké tribuny tenisového turnaje, jehož nehybná hlava mezi synchonně kývavými pohyby ostatních diváků sledujících pohyb míčku je úchvatný. Rozhodně jsem ovšem zjistil, že kromě Bergmana a AMERICKÉ TRAGÉDIE byl pravděpodobnou inspirací pro Allenův MATCH POINT i právě této snímek (btw, scéna na kolotoči v poslední epizodě THE PUNISHER je jím inspirovaná zřejmě jakbysmet).

plakát

Ava (2017) 

Celý film pěkně vystihuje scéna, kdy hrdinové maskovaní za jakési křováky okrádají turisty na nudapláži, kdy přitom není jasné, zda se jedná o skutečnost či jejich fantazii. Představuje se tak linie úniku, kterou se chtějí vydat a kterou se záhy vydají. Ze známého narativního vzorce se poměrně nečekaně utváří podivný vyprávěcí tvar, přičemž není jasné, nakolik to bylo ze strany tvůrců záměrem – záměrným porušením schématu. Či nakolik naopak si prostě nechali vývoji volnou ruku, přičemž si nebyli jisti výsledkem, respektive jeho uchopením a výpovědí. Poněkud vykonstruovaná zápletka s postupným slepnutím už od začátku znejišťuje konstrukci coming-of-age příběhu. Objevují se zde archetypální postavy - hodný a zlý chlapec; vyprávění není a asi ani nechce být realistické. Hrdinka přijme svůj osud postupné slepoty, noří se do tmy a klid jí dodává přesvědčení o prohlubování alternativních smyslů. Tragédie se tudíž nekoná, neboť se k situaci postaví nečekaně aktivním způsobem. Z nespokojenosti vlastní spíše ovšem věku dospívání, než dané situaci (matka, odcizení, matčin milenec, nároky a představy dospělých, rádoby snaha o porozumění a kamarádství), hledá vlastní způsob vzdoru. Odmítne slušného hocha a v souladu se svým postupným propadáním se spřáhne s místním charismatickým a „nebezpečným“ týpkem. Jde tedy o docela zajímavý film, který místy zaujme i svojí vizualitou. Celkově ovšem nepůsobí zcela přesvědčivě – spíše jako tvůrčí tápání se záblesky talentu. Koneckonců jde o debut, takže na potvrzení či vyvrácení nejistých závěrů si bude třeba počkat na další dílo.