Lish84

Promyšleně napsaný příběh - postupné odhalování informací o jedné či druhé ženě vždy postaví dosavadní události do jiného světla. Toto napětí je udržováno celý film - o pravých pohnutkách nové spolubydlící nás tvůrci nechají tápat až do konce, kdy poznáme, že nic není jednoznačné... Patřičnou hloubku dvěma hlavním postavám dodávají jejich představitelky Jiřina Jirásková a Jiřina Bohdalová, ale Jirásková tentokrát svou kolegyni rozhodně válcuje. Bohdalová sice není špatná, ovšem ne zrovna přesvědčivě střídá dramatickou a komediální polohu. Nicméně když se obě dámy začnou vzájemně hašteřit, nemá to chybu - přičemž to nezavání estrádností podobně jako v Pojišťovně štěstí. Vadou na kráse jsou vedlejší postavy syna a snachy Jiřiny Jiráskové v podání Jiřího Dvořáka a Zuzany Slavíkové. Jsou to postavy velmi schématické, což zejména Dvořák svým hereckým podáním ještě podtrhuje. Byl to sice jasný tvůrčí záměr, ale jeho smysl jsem vůbec nepochopil, protože do filmu se to vůbec nehodí. Naštěstí je to jeho jediný výrazný kaz.

U jiných kriminálních filmů Jiřího Svobody (Sametoví vrazi, starší Řetěz) mi často vadil děj zahuštěný tolika postavami, že jsem se v něm ztrácel a nemohl se do něj vžít. Rána z milosti tímto neduhem netrpí. I zde jsou sice asi tak dvě postavy a nějaké motivy nadbytečné, ale mnohem více se sází na jednoduchý dramatický děj, který vrcholí napínavou závěrečnou scénou. Sice se v ději sešlo až mnoho náhod najednou: Policejní ředitel kryje nehodu svého známého (mafiána), při které byla těžce zraněna dívka, což je NÁHODOU přítelkyně ředitelova syna. Jediný svědek nehody je NÁHODOU ředitelův známý a také bývalý učitel jeho syna. Přesto lze obě náhody docela s klidem tolerovat, protože díky profesionální režii Jiřího Svobody tolik nebijí do očí a hlavně jejich účelem je větší dramatičnost děje. V závěru by se napětí opravdu dalo krájet, za podobnou scénu by se nemusela stydět kdejaká americká kriminálka. Režisér klidně v této scéně mohl přitlačit na pilu a napínat nás ještě více. Scénář Josefa Klímy sice občas zaskřípe v dialozích, ale jeho publicistická zkušenost je znát - děj nepůsobí vycucaně z prstu jako třeba v seriálu Eden. A malá poznámka na závěr: Vzhledem k tomu, jak byl děj rozehrán, by se dal konec označit i za happy-end. Takže místo rozhořčení "nikomu se nedá věřit", jsem měl na konci spíše dobrý pocit, že bylo spravedlnosti učiněno za dost...

Herecké výkony? Standartní. Vyčnívají Jiřina Jirásková a Marta Vančurová, ani ony však nijak zvlášť nestrhnou. Provedení? Průměrné, příliš zestárlé a občasné pokusy o umělecké záběry zbytečné. Proč tedy tak vysoké hodnocení? Protože tu je velmi silný příběh do kterého když se vžijete, velmi na vás jeho závěr zapůsobí. Podaří se mu ve vás zanechat hluboký smutný pocit ze sobeckého jednání mnoha lidí.

Televizní filmy Zdeňka Zelenky jsou pro mě většinou jen kvalitním průměrem, Karlínská balada je ovšem povedenou výjimkou. Zelenka opět obsadil Jiřinu Bohdalovou, kterou tentokrát doplnil Stanislavem Zindulkou. Oba hrají role svého typu a předvádějí nádherný herecký koncert - pobaví, dojmou i zarmoutí. Scénář vychází z předlohy Olgy Scheinpflugové, role jim ale byly zjevně upraveny na tělo. Z ostatních herců je stejně kvalitně doplňuje Věra Galatíková. Jednoduchou zápletku roztaženou na celovečerní stopáž většinou kritizuji, tady by však spěch jen filmu ublížil. Je záměrně natočen tak, jakoby vznikl snad někdy už před dvaceti lety, ale právě to ho činí kouzelným. Předlohu využili tvůrci dokonale a zároveň nejde o obyčejnou ilustraci, jak se bohužel často v podobných případech stává.

První díl se moc nepovedl. Ano, hned od počátku jsem byl ohromen výpravou, za kterou by se nemusel stydět ani celovečerní film pro kina. Pečlivá, až velkolepá a hlavně se jí výborně daří navodit atmosféru počátku čtyřicátých let minulého století. Jenže co se týče děje, buduje režisér napětí tak pomalu a opatrně, že nakonec nevybuduje skoro žádné a mrazivá tečka v závěru nevyzní tak mrazivě.Chce nám představit všechny postavy a uvést nás do děje, ale za cenu mírného nudění diváka. Celkově bych označil první díl za zklamání. Teprve druhý díl, kdy se s postavami již sžijeme a dramatické motivy rychlou měrou nabírají na síle a intenzivnosti, nabídne opravdový divácký prožitek a spoustu působivých a mrazivých obrazů, které konečně vyzní. Např. když jednu z žen nacisté provázejí sklepením, kde mučí lidi. Zároveň film diváka nenásilně nutí k úvahám o relativnosti pojmů čest a hrdinství. Nicméně i zde mi přišlo, že vše mohlo či dokonce mělo být ještě více dramatičtější. Operace Silver A je povedený televizní film, kterému ale k dokonalosti ještě pár kroků chybí.

Ačkoli je Swingtime film televizní, má poměrně bohatou výpravu a díky povedené režii a kameře vypadá jako film z kina. Na druhou stranu: tvůrci Swingtime zvolili celovečerní stopáž a přesto pointu krátkého filmu Hranice, který se zabývá úplně stejným tématem, pouze prakticky zdvojnásobili. Konec sice trochu překvapivý je, ale na druhou stranu se něco takového dalo čekat. Vůbec se všechny motivy mohly uzavřít a splést dohromady působivěji (a jasněji). Co StB sledovala tím, že Vladimíra Dlouhého držela u hranic a jeho partnerku zároveň sledovala v Praze, je nutné z filmu víceméně dedukovat - z této pointy se dalo "vytřískat" více. Nicméně i tak Swingtime nabízí hodně podařených dramatických momentů - film se napětím naplní už od začátku a to neopadne prakticky až do konce. Zklamání přichází právě až na závěr - po tom všem jsem zkrátka čekal víc...

Zajímavý a povedený film mixující hrané scény a skutečné nebo inscenované výpovědi svědků a kriminalistů. Méně obvyklým zpracováním dosáhli tvůrci povedeného napětí, což by se při pouze dramatickém zpracování a stejných nákladech asi nepovedlo. Dramatičnost výrazně zvyšuje fakt, že tyto věci se opravdu staly u nás a poměrně nedávno. Nejzajímavější byly sekvence popisující průběh vyšetřování a kriminalistické postupy.

Z volné trilogie tvůrčí spolupráce scénáristů Radka Johna a Ivo Pelanta a režiséra Karla Smyczka jsou dnes Jako zajíci nejméně známí - rozhodně však ne o nic horší. Vypráví o kamarádství dvou kluků s nádechem foglarovské romantiky, které je narozdíl od jiných filmů s motivem dětského přátelství přímo konfrontováno se světem dospělých. Těm tvůrci zcela přesně "nastavují zrcadlo". Nevyčítají, pouze poukazují. A nenechme se uchlácholit tím, že doba se po listopadu 89 změnila. Tedy přesněji řečeno: doba ano, ale lidské charaktery vůbec. Proto Jako zajíci bez problémů fungují i dnes. Navzdory prosluněné letní atmosféře je to celkově smutný film, přestože zdánlivě o téměř nic nejde.

Tvůrci se hned od začátku snaží, aby se divák ani chvíli nenudil. Využívají k tomu chytlavé písničky nebo hudební podklad, jeden vtípek střídá druhý, z nichž sice ne každý je povedený, ale žádný není trapný. Každá výpověď čtyř účastníků (Karcoolka, vlk, hromotluk a babička) je vyprávěna v trochu jiném stylu a s jinou hudbou. Tyto drobné změny stylu jsou osvěžující a film pokaždé nakopnou. Akorát poté, co i babička odvypráví to své a zloděj receptů je odhalen, film tempo ztrácí a to nejlepší už má za sebou. Následuje akční finále, v němž třeba Karcoolka používá kung-fu, ale už to není ono a nemá to takovou energii jako předchozí sekvence. Sympatie ve mně Karcoolka vzbudila hlavně tím, že do žánru 3D animáků nepřinesla další příběh o napravení nějaké bytosti nebo o sbližování dvou kámošů, z nichž jeden se přátelit nechce. Kdyby v závěru neztratila dech, nerozpakoval bych se jí dát plné hodnocení.

Po předchozím díle, který byl ve stylu "budeme ukazovat jen prsa a Stiflerův zadek", se mi líbilo, že se ukazuje všechno :) Když se tři holky před během Nahé míle svlečou a ukážou nám svá pozadí, nemá to chybu (a to jsem se bál, že svlékat se budou jen komparsisté a herci do toho zase nepůjdou :). Vůbec celá scéna Nahé míle je správně ujetá a hodně vtipná. Stejně jako celý film. Někdy to zavádí trošku trapností, místy trošku patosem, ale ne moc a do prcičkovské série to vneslo svěží závan. Takhle by mělo vypadat správné video pokračování a ne jako předchozí nedomrlý díl Na táboře. Jinak Jimově tátovi přidaly šediny na serióznosti a jeho postava narozdíl od předchozího dílu nepůsobí jako destilování někdejší popularity.