Lish84

Protože jsem si dopředu o ději moc nepřečetl, tak se přiznám, že mi chvíli trvalo, než jsem přesně rozklíčoval, jaké příbuzenské vztahy mezi postavami vlastně panují. Což mi bohužel zabránilo si některé scény "užít". Tedy: film rozhodně není kdovíjak nepochopitelný, jen mi přijde, že tvůrci pohled nezasvěceného diváka lehce podcenili. Každopádně: mezi kým panuje náklonnost nebo naopak nelibost je jasné hned. A nelibost jasně převažuje: s postupující stopáží nabývají hádky na intenzitě, staré křivdy vystupují na povrch a zjišťujeme, že snad žádná z postav se necítí být šťastná. Je znát, že všechny postavy tvůrci vykreslují záměrně vesměs nesympaticky. Jde o bezesporu silný příběh, ale musím říct, že na to, jaké věci se na obrazovce odehrály, mě zas až tolik nezasáhl.

Děti z Bullerbynu jsou hned po foglarovkách nejoblíbenější knihou mého dětství. Četl jsem je mnohokrát a vždy, když se blížily Vánoce, přečetl jsem si znovu všechny zimní kapitoly. V duchu jsem samozřejmě snil, že na Bullerbynu také bydlím a všechna dobrodružství prožívám... Na Děti z Bullerbynu natočené Lassem Hallströmem jsem měl matnou vzpomínku, kdy běžely v pořadu Vega v seriálové podobě. Televize je ale pak bohužel nadále ignorovala, nedávno však vyšly na DVD. Bohužel, nostalgický návrat do dětských let se nekonal. Na film zcela sedí označení "oživlá ilustrace knihy" - příběhy sice následují v jiném pořadí než v knize, samy o sobě se ale liší pouze v drobných detailech. Může se zdát, že v případě Dětí z Bullerbynu by to nemuselo vadit, naopak by to mělo být předností. Jenže kapitoly jsou do obrazové podoby převáděny prakticky bez jakékoliv filmařské invence. Jakkoliv sice všechno vypadá pěkně a idylicky a jakkoliv jsem knihu měl a stále mám rád, film mě už zhruba za dvacet minut začal vlastně nudit... Nevadí mi, že v něm chybí nějaká sevřenější zápletka - vyčítat to by bylo pošetilé, protože v knize tomu není jinak. Ovšem kniha má aspoň jakousi malou gradaci: Kerstin se narodí až v průběhu, v každé ze tří částí říká Lisa, jak je zase o rok starší apod. I když ve mně sice v nepatrném množství touhu bydlet v Bullerbynu film vyvolal, dávám tři hvězdičky opravdu spíše z lásky ke knize.

Už když to pánové v úvodu rozjeli na rozlučce s prací, naskočil mi tváři spokojený úsměv - a vydržel až do konce. Samozřejmě díky Ladislavu Peškovi v hlavní roli, který okouzluje i dojímá. Ovšem pozor: Dlouhý podzimní den není zrovna laskavá komedie, v zásadě je dost smutný. Dozvíme se důležitou skutečnost o dceři a zeťovi hlavní postavy (což je ale prozrazeno jakoby mimochodem a bez patosu) a jak už to tak ve filmech podle Jiřího Hubače bývá, dojde i k vypjaté hádce. Nicméně vyznění snímku je přese všechno smutné veskrze optimistické: za každé situace je možné mít radost ze života.

Neobyčejná třída působí, jako kdyby vám nějaká dospělá žena, možná skoro už babičkovského věku, vyprávěla o svých školních zážitcích. Vzpomíná tedy povětšinou jen na to pěkné a i ty méně podařené okamžiky popisuje již se shovívavým úsměvem. Nezpovídá se, ale vypráví historky, hodně idealizuje. Nejde o to cítit tíhu problémů, které mladým dívkám život přináší (jako třeba v Housatech), ale vyprávění si příjemně užívat a občas se zasmát. A to se Neobyčejné třídě docela daří.

Není to sice vždy veselé, protože lidé se tu dost hádají, ale celkově to je pravda takové uhlazené - takoví Indiáni z Větrova jsou víc opravdovější. Nicméně i tak jde o hodně pěkný a dojemný (nikoliv kýčovitý) film. A takové prarodiče jako Danu Medřickou a Ladislava Peška by si přál snad každý.

Tvůrci si dali za úkol vrátit čínské skupině jejich ztracené fotografie a v tomto ohledu mají můj obdiv a sympatie. Napadlo by to sice leckoho, ale málokdo by se toho opravdu chopil a začal všemi možnými způsoby pátrat. Bohužel film není tak napínavý, jak by se mohlo zdát. To je poznat už na začátku, kdy dost dlouho trvá, než se jakés takés pátrání konečně rozjede. A o moc napínavější to není ani poté. Hodně věcí tvůrci dělají ani ne tak za účelem odhalení totožnosti Číňanů, ale aby měli něco zajímavého do filmu. Cesta po stopách turistů a focení se na stejných místech je sice zajímavá věc, ale oslovení různých čarodějnic a věštkyň už je dost přes čáru (jejich s prominutím bláboly bych šupem vystřihl). Některé otázky, jež si tvůrci v průběhu celého filmu kladou, jsou typu "proč je moře modré" a tím dost otravné. Nevím, ale mě to, že se Číňané fotili vždy každý zvlášť a všude možně, i na zdánlivě nezajímavých místech, zase tak strašně zajímavé nepřijde - asijští turisté jsou zkrátka takoví. Hodně zajímavé to nicméně začne být v závěru, kdy práci tvůrců využije nebo možná spíše i zneužije čínská televize. Ovšem názoru na tento fakt se ze strany tvůrců nedočkáme...

Zprvu to vypadá na klasickou detektivku s obvyklým schématem: detektiv obchází, vyptává se a postupně odhaluje. Záhy se ale hlavní postavou stává mladá žena, detektivka dostává přívlastek psychologická a v tomto případě to bohužel znamená snížení tempa a napětí. Příběh sám o sobě ale není špatný - totožnost pachatele lze sice vytušit brzy a snadno, ale tvůrci naštěstí nemají diváky za hlupáky a v závěru dovedou překvapit a zapůsobit odhalením jedné důležité skutečnosti (a protože jsem od prvního zhlédnutí konec úspěšně zapomněl, byl jsem překvapen i podruhé :). Ovšem je to spíše námět na jeden díl nějakého seriálu. Nedávno jsem sledoval slovenské Mesto tieňov a do něj by se tento příběh přesně hodil - a mnohem více by v rámci padesátiminutové epizody zapůsobil. Tvůrci Dne, kdy nevyšlo slunce si sice místy zajímavě pohrají s kamerou, ale jsou to spíše samoúčelné hrátky a téma filmu tím nijak umělecky nepovýší (o což se asi snaží).

Zatímco první polovina filmu ještě plyne povětšinou v klidnějším tempu, ta druhá už je překvapivě dost napínavá a akční. Když pomineme hrozný patetický závěr - něco takového nebylo ani v Osvobození Prahy - jde o vesměs příjemný dobrodružný film. Skrytě samozřejmě horuje pro "temnou stranu Síly", ale to u naprosté většiny podobných filmů beru s nadhledem. To bych se pak mohl pohoršovat i u Dovolené s Andělem :)

Josef Vinklář s nádhernou přesností vystihl postavu generála, který je naplněn despektem z vývoje první světové války. Z toho, jak velký rozsah válka nabrala a z toho, kolik mladých životů kvůli tomu zhaslo. A uvědomuje si, že díky své pozici na tom i on má svou část viny. Věnuje zdánlivě přehnaně velkou pozornost uměleckým předmětům kolem sebe, ale to jen proto, aby své myšlenky alespoň na chvíli oprostil od válečných hrůz. Návštěvu mladého lékaře (Viktor Preiss) vnímá podrážděně: jak mu může někdo, kdo nemá se zákopy osobní zkušenost, radit? Název sice slibuje dialog, ale mluví hlavně generál. Jeho slova se nikdy nepřeklopí do realitě vzdálené filozofické úvahy a díky poměrně krátké stopáži také nepřestanou nudit. Známá slova Jana Wericha, že "válka je vůl", si díky této inscenaci uvědomíme ještě intenzivněji.

Frajírek, pro kterého je "ukecávání" slečen a mladých paní příjemnou každodenní zábavou a jde mu jen o povyražení? Zprvu se tak mladík v podání Josefa Abrháma jeví. Navíc je to ten typ, který nesází na "sladké řečičky", nýbrž klade drzé a provokativní otázky - z nich některé jsou velmi osobní. A stačí mu jich jen pár, aby přesně dovedl odhalit stávající citové rozpoložení Marie Drahokoupilové - mladé manželky Jiřího Adamíry. Ta je nucena zamyslet se nad věcmi, které si dosud nepřipouštěla. Dialog se postupně mění ve snad až přílišné filozofování, které vrcholí mladíkovým velmi odvážným návrhem (sexu se netýká...). Jenže přijde závěrečná pointa a ta zase vrátí všechno hezky zpátky na zem. A my si musíme klást otázku, zda bohužel nebo bohudík. Každopádně je jasné, že v tom manželství už nic nebude jako dřív... Výborně napsané a výborně zahrané.