Kiisaki

Mám velkou slabost pro filmy o lidskosti a o nepravděpodobném přátelství mezi povahově protikladnými lidmi. Takže jasná výhra. Frankie je starý zahořklý protiva, který se bez valného nadšení stává trenérem odhodlané Maggie .V té postupně nalézá talent, který ve svých svěřencích tolik hledal. Kromě toho v ní také spatřuje dceru, se kterou zpřetrhal kontakt, a Maggie v něm vidí otcovskou figuru, která jí v životě tolik chyběla. Vše je na dobré cestě a hvězda boxerského dříče stoupá, jenže je to jako s tím Ikarem, který ochutnal nebeské výšiny jenom proto, aby ho stihl krutý pád. Sportovní film o velkém snu se tak náhle proměňuje ve smutné drama a Frankie je postavený před nelehký a krutý úkol, kterého se nakonec ujímá racionálně a s bezbřehou láskou. Ono u toho opravdu nejde nebrečet. Že je Clint Eastwood skvělý, to pro mě nebyla taková novinka. Výkon Hilary Swank mě ale opravdu ohromil, protože jsem ji poněkud křivdila a netušila jsem, jak skvělá je to herečka. Film si pouštím ráda, když se chci emocionálně odrovnat, a nikdy se mi neomrzí.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že může být film o dvanácti lidech, kteří se spolu několik hodin dohadují v jedné jediné místnosti, tak fantastický. Dvanáct rozhněvaných mužů je po všech stránkách dokonalý snímek bez jediného hluchého místa, slabiny a nedostatku, který považuji za naprostý vrchol filmového řemesla. Tucet porotců s unikátními vlastnostmi, zkušenostmi a motivy rozhoduje o životě či smrti mladíka podezřelého z otcovraždy. Jedenáct z nich má ve svém rozhodnutí jasno - ale dvanáctý, který si je vědom toho, jak zodpovědné je mít v rukou cizí život, vyjadřuje pochybnost. A tak začíná série úvah, přesvědčování, kritického myšlení a přemítání o tom, že nic není v životě černobílé a že ne vše je tak jasné, jak se snad může zprvu zdát. Během této série diskusí a zpochybňování vyplouvají na povrch stinné i světlé stránky lidských povah a vžité předsudky, neúcta a nezájem se mísí s hrdinstvím, charakterem a laskavostí.

Jedinečné. Amélie je taková moderní pohádka pro dospělé odehrávající se v překrásných kulisách romantické Paříže. Atmosféra je hravá, kouzelná, nostalgická a v divákovi vyvolává velice milý a hřejivý pocit. Audrey Tatou se v ikonické hlavní roli proměňuje v podivínského snílka rozhodnutého ovlivnit životy lidí kolem sebe k lepšímu - a uprostřed tohoto snažení se i její vlastní život proměňuje, když potkává spřízněnou duši v podobě stejně ujetého Nina. Po vizuální stránce jde o velice nápaditý a originální film, jistě by se dal označit za kultovní. A ta hudba? Ta to celé korunovala.

Žádnou jinou komedii nepovažuji za tak vtipnou a nadčasovou jako tento nesmrtelný hit s oslňující Marilyn Monroe a skvělým duem Curtis-Lemmon. Někdo to rád horké bych mohla vidět třicetkrát (což už se nejspíš stalo) a stejně se budu pokaždé báječně bavit. Děj je sice dost jednoduchý (i když v té době šlo o něco dost originálního), ale právě díky tomu je komedie tak nestárnoucí. Na dobrém dojmu z filmu se podílí i báječný dabing Bohdanová x Cupák x Brabec - právě v této podobě se mi do paměti vryly ty nejvtipnější hlášky a pasáže.

Sledování Miyazakiho filmů je skoro až náboženský zážitek. Přinejmenším jestli máte slabost pro animované filmy. Je to báječná kombinace té nejčistější dětské zvídavosti, fantazie a pestrosti, která je podbarvená originálním a orientálním prostředím, magií, překrásnou hudbou a hlubšími tématy, kterým je v tomto případě cesta k dospělosti jedné malé japonské dívenky. Chihiro se ocitá uprostřed neznámého světa šintoistických bohů, ve kterém musí tvrdě pracovat, aby přežila a zachránila své rodiče. Přestože je pro mě nesmírně těžké vybrat si svůj nejoblíbenější Miyazakiho film, Cesta do fantazie bude vždy speciální, protože pro mě byla první. Už to bude přes deset let a stále si vzpomínám na své první dojmy.

Málokterý film má na mě tak silný efekt jako tato nesmrtelná pixarovka. Stačí mi slyšet první tóny ústřední písničky Máš ve mně přítele a v srdci se vracím do svého dětství v 90. letech. Ta kombinace animace, barev, nápaditého světa hraček, zvuků, postaviček, hlášek a příběhu mě uhranula hned při prvním zhlédnutí a znovu a znovu mě okouzluje s každým dalším.

Už několik dní přemýšlím nad slovy, kterými bych mohla film popsat, abych alespoň částečně zachytila pocity, které ve mě vyvolal. Portrét dívky v plamenech je snímek silně intimní, který zachycuje křehkost i nezničitelnost, prchavost i věčnost, poetiku i syrovost, klid i vášeň vztahu dvou mladých žen, jejichž osudy se střetly, ale kterým nebylo dopřáno kráčet životem spolu. Z komentářů některých lidí je patrné, že očekávali lesbický LGBT film v korzetech, který by z rukávu tahal esa v podobě erotických scén a "živočišnosti", aby se měli pánové na co koukat. O tom Portrét ale není a pro mě osobně bylo neuvěřitelně osvěžující vidět film, který byl natočený ženou, o ženách a pro ženy s naprostou absencí male gaze. Film, který je v jednotlivých tématech i ve způsobu jejich vyobrazení tak silně feministický, ale zároveň je přirozený a nenucený, takže z něj nesrší žádná (případně rušivá) agenda. Při sledování je znát, že za scénářem i režií stojí žena, pro kterou má tato tématika silný osobní význam, což Portrétu dodává duši i autenticitu. Nechci urážet schopné mužské tvůrce, ale nemyslím si, že by dokázali stejným způsobem zachytit pouto ústřední dvojice, nesexualizovanou ženskou nahotu, domácí harmonii a soudržnost zahrnující mladou služebnou nebo scénu domácího potratu. Ve filmu je hned několik scén, které jsem si musela pustit opakovaně a které považuji z technického i emocionálního hlediska za některé z nejlepších scén, které jsem kdy na obrazovce viděla. A ohromný podíl na tom samozřejmě mají obě ústřední herečky, které jediným pohledem nebo záchvěvem dokázaly říct více, než by to kdokoli dokázal slovy. Abych to zkrátka shrnula (jestli to nebylo už zjevné), jde pro mě osobně o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který se mi vryl hluboko pod kůži a ke kterému se budu znovu ráda vracet.