Douglas

Douglas

Radomír D. Kokeš

okres Brno
Cinefilní "fikční světák"

homepage
Twitter: douglaskokes

4108 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 10 14 18
    • 15.5.2020  12:35

    Snímek Zjizvená tvář z roku 1983 představuje v dějinách moderní americké gangsterky víceméně ojedinělý experiment – a to navzdory tomu, že vlastně obměňuje docela klasické vzorce. Nabízí vzestup a pád gangstera, přičemž příběhu o zločineckých praktikách rozvíjí v paralele k soudobé politické situace. Tato je navíc vedena z levicové perspektivy… je kritikou americké hamižnosti, obrazem sebe požírání kapitalistického systému. Dvojí tendence filmu směřujícího (a) od jedince k systému společensko-zločinecko-politických vztahů a (b) od systému těchto vztahů k jedinci dosud představuje jeden z nejagresivnějších, nejošklivějších a nejpodmanivějších filmů osmdesátých let, a to zdaleka nejen těch gangsterských. Z hlediska výstavby scénáře i výsledného filmu je příznačné už to, že Zjizvená tvář nikdy nedovolí divákovi cítit se s postavami dobře, a to už kvůli tomu, že všechny postavy jsou od samého začátku v jistých ohledech odpudivé. Na filmu je přitom výrazně vidět kooperace dvou velmi odlišných tvůrčích osobností: otevřeně politického přístupu scenáristy Olivera Stonea a otevřeně cinefilního přístupu režiséra Briana De Palmy. Více jsem o filmu napsal na Poznámkách.

    • 11.5.2020  08:34

    KAPITÁN ŘÍP (E1). Pardon, kluci, ale za mě e-e. Nemá to strukturu, rytmus ani timing, chybí expozice. Dialog je utahaný jak školní skeč, k pointám se plahočí. Herci (jindy skvělí) navíc nehrají spolu, ale spíš vedle sebe. Nedává smysl ani to, jak mluví před X, jako by tam nebyl. ___ Konkrétněji, chybí vymezení fikčního světa, jeho vnitřní logiky, prostoru a hlavně postav. Ty zatím jsou jen neživotné věšáky na upovídané vtípky, z nichž každý je úplně jiného typu (a nepomůžou jim ani Tůma s Vyorálkem). Řád jsem neobjevil rovněž v užití stylových prostředků. [Napsáno jako první dojmy na Twitter; s nějakým komplexnějším závěrem i hodnocením si počkám, až to bude kompletní.]

    • 25.3.2020  23:35

    Další epizoda COLUMBA, kde se setkáme s řadou nečekaných filmařských řešení. Pozoruhodný je v tomto ohledu subjektivizovaný flashforward, který vypadá jako reprezentace toho, co skutečně nakonec proběhne (navíc je celý v rozmlženém obraze). Ovšem následně se ukáže, že šlo opravdu jen o představu a celou akci vidíme v alternativní verzi, která je odlišná od té naplánované - a střet plánu s realitou je pak důležitým prvkem dalšího vyprávění. Podobný postup vidíme i v o něco dřívější epizodě "Smrt nabízí pomocnou ruku", kde je flashforward realizován v brýlích muže, který se dívá na svou nečekanou oběť a my sledujeme úklid těla, jenže v tomto případě je flashforward opravdu reprezentací fikční reality - a umožňuje elegantně zkrátit čas vyprávěného příběhu. V obou případech nejde o úplně běžné techniky - a v obou případech jsou doprovázané i dalšími stylisticky pozoruhodnými prostředky. V "Smrt nabízí pomocnou ruku" je v tomto ohledu mnohem parametričtější než tradičnější "Její příležitost", kde sice rovněž najdeme výrazné podhledy, nájezdy, záběry vytřeštěných očí i práci s barvami kostýmů, ale řídčeji a ve větším významovém sepětí s vyprávěným příběhem i světem. Každopádně COLUMBO rozhodně není zajímavý jen svérázným přístupem k detektivním schématům a charismatickým hrdinou.

    • 24.3.2020  23:11
    Let (2012)
    ***

    LET je bohužel od určité chvíle tím, co by se dalo označit za film-argument: alkohol a alkoholismus jsou zlo, protože okrádají o důležité hodnoty, ničí život váš i životy lidí kolem, potlačují vůli a nutí lhát, a to jak jiným, tak především alkoholika sobě samotnému. Zásadní úskalí filmů-argumentů tkví nicméně v tom, že jsou významově poněkud jednorozměrné a aby se vyhnuly případnému rozmělnění ústřední teze, obětují obvykle ty strategie rozvíjení dějové akce, které by je mohly činit poutavými příběhy. Tuto skutečnost se pak snaží maskovat svéráznými stylistickými postupy (REKVIEM ZA SEN), případně systematicky rozvíjenými hereckými výkony (MUŽ SE ZLATOU PAŽÍ). Pro LET platí oboje (detailněji v Poznámkách).

    • 21.3.2020  16:01

    V případě KDO CHCE ZABÍT JESSII? je tře mít na vědomí, že nejde o žádné pokus o splynutí filmu a komiksu - a vlastně ani nejde o komiksový film, protože pronikání komiksové estetiky je spíše uměleckým nástrojem než cílem. Komiks je Macourka a Vorlíka (podobně jako ve srovnatelné době pro Jiřího Brdečku nebo Oldřicha Lipského) jen další z výzev k blbnutí s možnostmi filmového vyprávění i stylu. Výzvou, která je mnohem promyšlenější a chytřejší, než by se dalo z praštěného námětu vyvozovat - a celá tahle "alternativní vlna" strukturně modernistických filmů bez modernistických ambicí si do budoucna zaslouží detailní prozkoumání. Tak či onak, pokud by vás zajímala analýza filmu KDO CHCE ZABÍT JESSII, můžete ji najít třeba tady (nebo v uhlazenější podobě od strany 129 v ROZBORU FILMU). Dodnes zatraceně působivý film... a to i proto, že Miloš Macourek byl prostě génius, ať už jeho scénáře režíroval Lipský nebo Vorlíček.

    • 15.3.2020  09:52
    Dech života (1987)
    ****

    Ideálním způsobem, jak se nezbláznit z nekonečných spekulací o pandemii, je zavřít se na celý den s filmem, na který máte zrovna náladu - a napsat jeho analýzu. Třeba s relativně málo diskutovanou bondovkou DECH ŽIVOTA, která má přitom překvapivě členité vyprávění a jednu psychologicky i herecky nečekaně komplexní scénu, kterou bychom v předchozích bondovkách sedmdesátých a osmdesátých let hledali marně: Uhýbání pohledem, dvojí vědění a komplexnost vyprávění: poznámky k bondovce DECH ŽIVOTA (The Living Daylights, 1987).

    • 13.2.2020  22:06

    U KONCE SVĚTA se k předcházejícím dvěma kouskům tria Wright-Pegg-Frost váže podobně jako pozdní filmy bratří Marxů k těm dřívějším. V řadě aspektů je jistě slabší, ale pořád jsou to oni a pořád je výsledek o tolik provokativnější, odvážnější a nevypočitatelnější než u většiny dalších soudobých filmů, že za lístek do kina prostě stojí. Moji analytickou kritiku z doby premiéry najdete tady.

    • 6.2.2020  10:14
    Rebecca (1940)
    *****

    Na MRTVÉ A ŽIVÉ aka REBECCE je pro mě pozoruhodné, jak je vlastně z dnešního pohledu úplně jiná, než pravděpodobně byla tehdy. Tehdy šlo primárně o Selznickův film, o "nehitchcockovské" melodrama, o veskrze romantický příběh s pohádkovým základem. Hitchcock ten film tak moc neměl rád, že si o mnoho let později v ROZHOVORECH s Truffautem ani správně nepamatoval, o čem byl. Ovšem z dnešního pohledu jde o se vším všudy hitchcockovský film, do něhož se jeho způsoby snímání prostoru i lidských tváří, práce s pohyby kamery i precizně načasovými střihy během rozhovorů, stejně jako thrillerový motiv vyděrače a zesilovaného napětí promítly mnohem významněji, než si byl sám vědom a než bylo možno v té době rozpoznat. Dnešní sledování filmu optikou hitchcockovských schémat do značné míry potlačuje aplikaci interpretačních schémat dobových. Klíčovým se stává labyrintický prostor domu a nevyzpytatelnost jednání všech postav kolem naivní hrdinky (která rozhodně nezmoudří, jen nahradí jednu naivní víru jinou). Romantické interpretační schéma je zatlačováno do pozadí schématy thrillerovými, jak nás naučily pozdější filmy jako PODEZŘENÍ (1941), ANI STÍN PODEZŘENÍ (1943), POCHYBNÁ ŽENA (1946), VRAŽDA NA OBJEDNÁVKU (1954) či PSYCHO (1960). Navíc je film precizně rytmizován, každou půlhodinu přichází posun v perspektivě - a poslední půlhodina po klíčovém odhalení je pak "čistým" hitchcockovským thrillerem, ve kterém se na jedné straně musíme ptát, nakolik je Olivierova postava vlastně upřímná a nakolik všemi kolem sebe manipuluje, a na druhé straně cítíme hluboký odpor i zneklidnění stran vyděrače a jeho metod. Ano, původní Selznickova REBECCA je pro většinu diváků již mrtvá, zatímco ta druhá Hitchcockova REBECCA je dodnes živá a svěží - ačkoli by to zřejmě nejvíce překvapilo právě Alfreda Hitchcocka.

    • 12.1.2020  16:22
    Křídla (1966)
    *****

    Pozoruhodné dílo, které s neobvyklou důsledností posouvá perspektivu. Nejdříve dominuje perspektiva ředitelky jako instituce: ve škole, v rodině - kdy její chování sledujeme spíše z vnějších pozic, revoltujících studentů či dcery žijící s výrazně starším mužem. Odtud se nicméně posouvá k perspektivě ředitelky jako člověka. Podobně soustavný posun pak posuzujeme i na osách "od přítomnosti k minulosti" či "od objektivního k subjektivnímu". To je působivě demonstrováno zejména finálním odhalováním klíčové události v minulosti, jež se děje nejdříve tím nejobjektivnějším způsobem, kdy je hrdince samotné její traumatická válečná zkušenost reprodukována průvodkyní po výstavě - a následně ji naopak zažijeme z jejího úhlu pohledu, ve vysoce subjektivizovaných záběrech. Střet mezi reprezentací hlavní postavy jako politické instituce, rodinné instituce a soukromé osoby, když se navracíme k opakujícím se situačním vzorcům vždy s posunutou perspektivou, mi kompozičně připomněl o rok mladší český STUD (1967). Je ale třeba přiznat, že tam je trajektorie napojování se na protagonistu opačná a Pánek je nám čím dál méně sympatický (podobně jako Ludva v ještě mladším UCHU, 1970), zatímco v KŘÍDLECH se s postupujícími minutami dostáváme hrdince pod kůži a zprvu komisní, chladná žena se před námi odhaluje jako mnohem křehčí a psychologicky komplexnější postava.

    • 1.1.2020  14:58
    Skleněný (2019)
    *****

    Stručně řečeno, SKLENĚNÝ v řadě ohledů pokračuje v tom, v čem před dvaceti lety začal VYVOLENÝ. Nabízí se reinterpretace komiksových mýtů v souvislostech norem skutečného světa, která je na jedné straně stylisticky excentrická a na druhé strasně nepřináší očekávaná vyústění a potěšení, ba naopak staví na zklamávání a dekonstrukci. Tato zklamání jsou o to palčivější, že nejde o zklamání čtenářů komiksových sešitů jako v roce 2000, nýbrž o zklamání filmových diváků, kteří již mají superhrdinská schémata dokonale zažitá, aniž by kdy museli nějaký komiksový sešit otevřít. K filmu SKLENĚNÝ jsem se s bezmála ročním odstupem rozsáhleji rozepsal v poslední části své cinefilní bilance za uplynulým rokem. Dobře rozumím tomu, proč SKLENĚNÝ tolik lidí naštval, ale jsem M. Night Shyamalanovi hluboce vděčen za to, že měl tu odvahu (či si zachoval stabilní míru narcistní zaslepenosti), aby jej v této podobě realizoval, notabene v roce premiéry AVENGERS: ENDGAME. :)

    • 16.11.2019  11:38

    Jeden z těch filmů, které jsem se naučil mít skutečně rád až poté, co mě požádali o jejich formální analýzu - a ony se přede mnou postupně vyjevovaly coby mnohem komplexnější a obdivuhodnější, než jsem si dříve myslel. Výsledný rozbor "Působení protisil" si můžete přečíst tady.

    • 10.11.2019  00:27

    Česká pohádka HODINÁŘŮV UČEŇ (2019) je vskutku pozoruhodný film už tím, že dokázal dovést do extrému antické schéma, kdy všechny hlavní lidské postavy nejenže neprojdou vývojem, ale zůstávají až na plnění konkrétních úkolů nebývale pasivní - zatímco jejich kroky víceméně plně řídí hra/sázka postav nadpřirozených, případně pes! (Jedinou výjimkou je hrdinčina hladovka, ale i to je vlastně způsob řešení zadaného úkolu... pro změnu víceméně tím psem. :)) ___ To není coby východisko neobvyklé schéma, viz PRINC A VEČERNICE, S ČERTY NEJSOU ŽERTY či NESMRTELNÁ TETA, z hlediska hlavní postavy takhle funguje i většina verzí POPELKY. Vlastně je to tradice rozvíjena od antiky, kde lidské osudy řídily rozmary bohů... Nikde se v jeho celkové aplikaci a dovedení do důsledku podle mě (co jsem viděl) nedošlo v českém filmu tak daleko jako tady. ___ Nejde přitom o chybu a tu pozoruhodnost nemyslím jako sarkasmus, film tento koncept - Jitka Rudolfová byla obklopena dětmi, tak jsem se nemohl zeptat, jak moc vědomé to bylo - s postupným vývojem osnovy (ne postav) důmyslnými způsoby ozvláštňuje: (1) Za prvé mění aplikovaná inovativní schémata (včetně spirálového!), jimiž hrdina prochází na svém podivném kvestu za hodinkami, jež varují před smrtí. (2) Za druhé od pětadvacáté minuty intenzivně využívá sebepodporující síly vyprávění celého filmu v křížovém střihu, kdy se obě prostorově oddělené linie dění vzájemně umocňují - jedna soustavně rozvíjená, druhá epizodická. ___ Vezmeme-li navíc v potaz flashbacky, sny, příběh v příběhu, montáže, poctivě se vším všudy filmařsky realizovaný model záchrany na poslední chvíli a hru s funkcemi určitých postupů (světlo, široké objektivy, inscenování figur v rámu, zvukové efekty), navzdory určité repetitivnosti je HODINÁŘŮV UČEŇ vlastně mnohem chytřejší film, než by se na první pohled zdálo - a to zdánlivé popření základních dramaturgických pouček je na tom pro mě osobně nejvíc fascinující.

    • 14.10.2019  19:22

    Je pro mě vlastně záhada, jak mohl Oldřich Kmínek roku 1933 natočit ony dvě obskurní pohádky právě tímto těžko uvěřitelným způsobem. Podíváme-li se totiž na Kmínkovu práci v širších souvislostech od konce desátých let, jeho filmy sice bývaly vždycky fascinujícím způsobem diletantské a entuziastické zároveň, ale nikdy TAK zhůvěřile špatné i okouzlující jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA - a právě SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ. ___ Chápu, že neměl podmínky pro mix zvuku, že měl problémy s natáčením ve zvoleném prostředí, interiér "chaloupky" pod kusem skalního masivu musel nechat na naší fantazii a že představitelé trpaslíků byli i na jeho poměry dost slabými herci (zejména upovídaná Dáďa Kmínková, již její tatínek pro zjevnou rodičovskou zaslepenost rád obsazoval a jejíž přerývaná dikce i pod mohutným plnovousem neztrácí na nezaměnitelnosti). ___ Ale dokonce i Oldřich Kmínek si musel být vědom toho, jak směšné a repetitivní jsou jednotlivé dialogy, sebeuvědomělé královniny komentáře vlastních akcí, jednotlivé posuny v zápletce, ubíjející naplnění pohádkového schématu trojího opakování a hlavně inscenování mnohých hereckých akcí v podivné vzdálenosti i úhlech (zřejmě motivováno tím, abychom hercům neviděli na ústa). ___ "Úderný" hudební motiv jak z amerického béčkového hororu 50. let, zlomyslnost práskačského zrcadla (předchůdce pozdější sojky), nekrofilní princovy tendence (jenž musel být podle všeho dost zklamaný, když se mu Sněhurku omylem podařilo probudit) i závěrečný královnin hysterický záchvat (aby to mělo vůbec nějaký konec) každopádně přispívají k tomu, že má podobně jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA potenciál zkultovnět. ___ Byť tedy s Michalem ne zcela souhlasím v tom, že je SNĚHURKA lepší film, protože PERNÍKOVÁ CHALOUPKA je navzdory "tarrovským" nekonečným záběrům (ty tady najdeme taky) a srovnateně nekonečným baletním sekvencím pořád o dost akčnější i bizarnější film, už kvůli interakci dvou různorodě neschopných dětských herců v hlavních rolích, herecky exaltované ježibabě s plyšovým kocourem, interiérům, rekvizitám, kauzálním deadlinům a celkově dramatičtější konstrukci, o níž si SNĚHURKA může nechat jen zdát. ;)

    • 12.10.2019  02:11

    I tentokrát jsem se v Pordenone na Le Giornate del Cinema Muto dočkal zřejmě nejlepšího filmu, co jsem - alespoň prozatím - letos viděl. ___ Je jím žalostně neznámý, ale vpravdě strhující francouzský němý film GARDIENS DE PHARE (1929), nelineárně vyprávěné drama o dvou strážcích majáku, k nimž se během několikatýdenní služby nikdo nemůže dostat - a my postupně zjišťujeme, že jednomu z nich se děje cosi velmi ošklivého. Ačkoli lze film zařadit do tehdy již odeznívajícího impresionistického hnutí, jeho největší síla není ve filmařské práci se subjektivitou, ale právě v kvalitách precizně vystavěného vyprávění s minimem mezititulků. ___ Jean Grémillon pracuje s opakováním a variováním několika narartivních motivů, sekvencí záběrů a kamerových postupů, jejichž význam nám v plné děsivosti dochází až zpětně... a vyvrcholení je navíc gradováno hned ve třech vzájemně se umocňujících liniích dění. Mistrovské dílo - přičemž jsme měli štěstí i na mistrovskou hudbu, kombinující klavír a smyčce. Jestli ovšem ta japonská kopie je nejlepší dostupnou verzí, hned tak se nějakého reprezentativního vydání STRÁŽCI MAJÁKU nedočkají. ___ Poznámka pod čarou: Pozoruhodné je, že tentýž rok Jean Epstein natočil v jistých rysech podobný FINIS TERRAE. Zatímco však Epstein sledoval v překvapivé míře dokumentární cíle, film Jeana Grémillona (podle scénáře Jacquese Feydera) je spíše impresionistickou interpretací schématu "vlčího muže", které se třeba do hollywoodského filmu dostalo až o půl dekády později.

    • 15.8.2019  10:08
    Deluge (1933)
    ****

    DELUGE je fascinující nejen působivou apokalypskou, ale zejména postupnou proměnou vyprávěcích schémat, jež si v rámci jeho tří poměrně jasně odlišitelných třetin předávají štafetu. ___ V první třetině je to katastrofický film, který už měl docela tradici, viz např. KONEC SVĚTA z roku 1916, KONEC SVĚTA z roku 1931 či třeba NOEMOVA ARCHA z roku 1928. V druhé třetině, už méně standardně, dominuje postapokalyptický film, k jehož uchopení posloužilo především westernové narativní schéma o boji páru s bandity v přesile. V poslední třetině pak vyprávění ovládnou vzorce melodramatu o americkém maloměstě, které do druhé třetiny pronikalo spíše v rovině doplňujících motivů. Právě jimi se vytvářely podmínky pro milostný konflikt ve finále, aby nepůsobil příliš násilně. Ve všech třech částech je přitom nástrojem vyprávění na jedné straně americká rodina, jejíž osudy se ve druhé třetině nečekaně rozdělí, a na druhé straně záhadná, velmi charismatická ženská postava Claire. ___ Tento šestašedesátiminutový film pro RKO natočil jako svůj celovečerní debut scenárista a režisér Felix E. Feist, pozdější tvůrce mnoha řízných béčkových noirů. Už tady se projevuje jeho pozdější lakoničnost, tendence k působivým výpůstkám (zejména katastrofická třetina v řadě montáží), odvíjení vývoje vyprávění zejména od nastolených situací spíše než od nudné pravděpodobnosti nebo psychologičnosti - a přesouvání důrazu na jednání ženských postav (muž na konci dělá politiku, zatímco skutečný konflikt je postaven mezi dvě ženy... a muž v důsledku moc nechápe, co a proč se vlastně stalo). ___ Ona proměnlivost stylu i vyprávění se jistě promítá i do kolísavého rytmu a kdo si oblíbí jedno schéma, nemusí mu vonět to následující, ale nikoli navzdory tomu, nýbrž i kvůli tomu doporučuji tento snímek vidět. Ostatně, napomůže i lepšímu pochopení kořenů katastrofického blockbusteru v pojetí Rolanda Emmericha, který na film DELUGE dost možná navazuje (zejména v DNI POTÉ a 2012) a považuji za velmi nepravděpodobné, že by jej neznal. Současně je pozoruhodné, že film vznikl ve stejném roce a ve stejném studiu jako mnohem slavnější KING KONG, s nímž sdílí řadu rysů: odlišné části, proměnlivost dominujících schémat i silné katastrofické motivy. KONG si nicméně nechal hlavní destrukci na závěr, což jej holt činí divácky mnohem atraktivnějším než čistě melodramatické vyvrcholení DELUGE.

    • 11.8.2019  20:36
    Řeka (1933)
    *****

    ŘEKU z roku 1933 jsem do dnešního poledne neviděl a dohnala mě až coby součást vygenerovaného vzorku k analýze. Je to mistrovské dílo, do něhož se promítá Rovenského hluboké zakotvení v dějinách němého filmu a podařilo se mu brilantně skloubit němé sekvence s těmi zvukovými. To platí zejména pro vskutku geniální, důmyslně vystavěnou několikafázovou sekvenci lovu štiky, přerušeného v okamžiku největšího napětí, které je umocněno zoufalým hledáním ztraceného chlapce. Je zajímavé, jak málo se hovoří o vlivu severského filmu druhé poloviny desátých let, protože právě s jeho tradicemi ŘEKA nejvýznamněji komunikuje. ___ Divácky mě uhranul i nečekaně vystavěný konec, ve kterém celý příběh směřuje k dvěma klíčovým, emocionálně působivým setkáním, ale vyprávění se oběma vyhne. Jelikož chlapec netuší, že je svými nejbližšími považován za mrtvého, nemá tendenci je přesvědčovat o opaku. Neupozorní na sebe svoji dívku kráčející v hořkém žalu kolem něj, aby jí mohl tajně položit na polštář svůj upřímný dar... a jejich pravděpodobné následné setkání proběhne jen v naší mysli, nevidíme je. A setkání s rodiči proběhne zcela mimo záběr, pouze za pomocí zvuku, kdy radost rodičů vyjádřená jen skrze jejich hlasy vytěžuje pro změnu dramatický potenciál zvukového filmu. ___ ŘEKA nemá klasickou dramatickou strukturu a její kompoziční sevřenost se vyjeví až v jejím úplném závěru. Mezitím se po velkou část trvání filmu na příběh chlapeckého hrdiny z jeho vlastní perspektivy i z perspektivy jeho otce navěšuje mozaika drobných příběhů dalších obyvatel vesnice. Parametrické sekvence záběrů na přírodu, opakování motivů každodennosti, zpočátku zdánlivě mimoděčný motiv štiky a bot a naopak zdůrazňovaný motiv navrácení se místního pytláka, konec základní školní docházky... to všechno působí z moderního hlediska zprvu jako zdánlivě nesourodá mozaika, jež ale nakonec zaklapne do nebývale promyšleného díla. ___ Jistě, s docela alternativní organizací a rozkročením mezi několik tradic: stylových tradic němého a zvukového filmu, s čímž souvisí i pro český film relativně typické nenásledování hollywoodských norem střihové výstavby filmového prostoru, tradic narativních klasických dramatických motivů a kaleidoskopu každodennosti, ale v této alternativnosti nezaměnitelného. Vykašlete se na nálepky typu poetického či lyrického, které znamenají bůhvíco. Tohle není ani snímek o krásách české krajiny. Ne, je to snímek o kráse kinematografie jako umělecké formy. Nebo ještě jinak, ŘEKA je prostě zatraceně parádní film! (Jen škoda, že kopie na DVD je tak nebývale ohyzdná, chtělo by to pořádnou digitalizaci.)

    • 8.5.2019  12:16

    [2006] Jakkoli byl Sam Peckinpah výrazně starší než ostatní progresivní američtí tvůrci šedesátých let, v pomyslné neúctě k tradicím zašel mnohem dál než mladíci kolem něj. Hrdinové Divoké bandy jsou amorální zabijáci, děti se baví mučením zvířat, násilnou smrtí zemřou desítky lidí... Zároveň však film nelze obvinit ze samoúčelnosti či glorifikace násilí, na to je příliš promyšlený a nejednoznačný. Jeho jízlivost totiž tkví hlavně v ironii, s níž demytizuje westernový žánr, jehož zároveň využívá jako paralely k právě probíhající válce ve Vietnamu. Podobně jako ve svých prvních filmech i zde Peckinpah stírá hranici mezi dobrem a zlem. I člověk, který je skupině „anti-hrdinů“ v patách, k nim ve skutečnosti morálně patří a pouze si vykupuje svobodu ___ Titulní postavy mají ve své morální nejednoznačnosti daleko i do psychologizovaných westernových antihrdinů padesátých let (počítaje v to i Waynova Ethana ze Stopařů nebo Stewartovy rozhárané muže s divokou minulostí v Mannových filmech). Jde o chladnokrevně vraždící divoké chlapíky, kteří se od jiných padouchů liší víceméně jen loajalitou k sobě samým a uznáváním jakéhosi kodexu cti. Divák přitom není manipulován do pozice hodnotového souhlasu, ale nevyhne se tomu, aby s nimi sympatizoval, přestože zabíjejí, kradou a bijí ženy. V souvislostech doby vzniku přitom stojí za pozornost, že jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky (neskrývají své činy za boj o lepší společnost). Zároveň jde o tragické peckinpahovské postavy na cestě, které nikdy nenajdou klid a domov, po kterém vlastně touží. ___ Divoká banda nestaví pouze na zpochybnění hodnotových hledisek, motivu ztraceného přátelství a tragických hrdinech, kteří najdou naplnění života paradoxně ve vlastní smrti. Z filmařského hlediska jde především o snímek s propracovaným rytmem, který pravidelně zrychluje a zpomaluje (a to i v rámci jednotlivých scén - zejména v závěrečném masakru). Film není přehlcován klimaxy, naopak na ně diváka nechá čekat s vědomím, že přijdou. V Divoké bandě jsou čtyři takové scény, přičemž všechny jsou jinak vystupňované a pracují s různým typem práce s časem: úvodní přestřelka, pád mostu, přepadení vlaku a závěrečný masakr s dlouhou expozicí. Každá z nich by mohla být samostatným vyvrcholením filmu... ___ Porovnávání jednotlivých vrcholných scén mezi sebou (např. debaty typu, zda je více fascinující vlaková loupež, nebo závěrečný masakr s hromadou mrtvých) ale většinou nevede k uspokojivým závěrům. Divoká banda je zkrátka fascinující celá... A stejně jako s jen lehce znatelnou melancholií tematizuje konec Divokého západu a začátek moderního věku (ve filmu se objevuje automobil), i ona je vlastně koncem jedné westernové éry a začátkem nové. Éry smutnější, syrovější, drsnější, násilnější, mnohoznačnější, ale zároveň melancholičtější, na jejímž konci stojí Eastwoodovi Nesmiřitelní.

    • 25.4.2019  00:43

    AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik.

    • 12.4.2019  00:04
    Hellboy (2019)
    ***

    Je HELLBOY (2019) pekelný film? Podle amerických kritiků ano. Inu, jak kdysi poznamenal Alfred Hitchcock, když se dehonestující slovní hříčka ve vztahu k názvu filmu nabízí, nedokážou jí odolat, i kdyby to byl dobrý film. A je? "Yo, feel the flow. Que pasa? Paradox. Gente adelante, you know it never stops," deklamovalo se v jednom pozapomenutém devadesátkovém hitu. Chci věřit, že na place to hrálo v jednom kuse. Jestli totiž filmový HELLBOY něčím neustále provokuje i zaujímá naši pozornost, je právě vnitřně paradoxní povaha jeho výstavby. Ponechávám tedy stranou onu otázku, zda je HELLBOY dobrý film - protože mě zajímá spíše odpověď na to, z jakých důvodů jej lze shledávat pozoruhodným a inspirativním. A to vskutku lze. Původní komentář jsem rozepsal do textu na Poznámkách.

    • 1.1.2019  18:34
    Aquaman (2018)
    ****

    Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp.

    • 6.10.2018  22:05
    Krytý vůz (1923)
    ***

    Je řada věcí, o nichž by se v případě KRYTÉHO VOZU dalo hovořit, ale zaujalo mě hlavně vyprávění, které v souvislostech hollywoodského filmů působí zvláštně. Na jednu stranu jde vlastně o sérii epizod, ba kapitol z roční cesty jedné karavany osadníků na cestě do Oregonu během roku 1848. Tato je propojena zprvu volným motivem souboje o dívku, dcera vedoucího výpravy. Tento motiv se postupně vyostřuje, když je hlavní hrdina obviněn z dřívější loupeže a dívka je mu zapovězena - přičemž v hodině projekce se odhalí, že to bylo celé jinak. Jenže odhalí se to vedlejší postavě, navíc v danou chvíli notně opilé, takže to zapomene a nemůže si dost dlouho vzpomenout. Jinými slovy, okamžik vyřešení tohoto jednoho z mála opravdu klasicky kauzálních propojení celého příběhu se neustále odkládá - opilosti, nedorozuměním, rozloučením, útokem indiánů a podobně, takže epizody působí sevřeněji, ačkoli nejsou o moc sevřenější než v některých spíše epizodicky vyprávějících kinematografiích (včetně naší, třeba). To je samozřejmě jen jedna z taktik, skrze kterou filmaři na sto minutách trvání (přibližně, je to němý film s odhadovanou rychlostí projekce) epizody propojují, další je motiv pluhu či chlapec a bandžem a žvýkacím tabákem. Ačkoli se v něm stříhá docela rychle, úhlu snímání je méně, než bychom od amerického filmu z roku 1923 čekali, a to i v porovnání s filmy třeba z roku 1917 či 1918. Na druhou stranu opulentní výprava a karavana vozů v obrovských celcích odpovídá finančním možnostem hollywoodské kinematografie v první půlce dvacátých let. Není to jednoznačně dobrý film, na to je práce s epizodami, vypustkami i motivy přece jen poněkud nesoustavné povahy, ale rozhodně je svébytnou modifikaci toho, co se už tehdy v amerických studiích u filmu a takovým rozpočtem považovalo za standardní. / Pordenone, Le Giornate Del Cinema Muto

    • 6.10.2018  21:45
    Satana (1912)
    ****

    Oktavianus: Zachovaly se celé scény, jde prakticky vzato o výjevy ze života Ježíše Krista s důrazem na pašijový vzorec vývoje. Jedna scéna (křest Janem Křtitelem) se dochovala ve dvou jetích. Stejně jako u všech ostatních filmů Luigiho Maggia bych ani tady z prostých fotografií mnoho nevybočoval, neb jeho nebývala síla je v dynamice inscenování, přičemž aplikovat na ně normy realistického herectví a vůbec vyznění se zcela míjí se soustavně jim rozvíjenou poetikou. Viděl jsem řadu jeho filmů a řadu filmů jeho současníků ze srovnatelného období italského filmů, přičemž Maggi není žádný řadový tvůrce, naopak to byl geniální režisér a pouze rozvíjel jiné estetické normy, jež nakonec převládly (což platí jak pro krátké filmy, tak třeba pro vynikající delší film LA LAMPADA DELLA NONNA.

    • 29.8.2018  17:11

    Je rozhodně dobře, že se VRAŽDA V ORIENT EXPRESU dočkala další interpretace. ___ Zaprvé z filmařských důvodů, protože podobně jako v poirotovských filmech sedmdesátých a osmdesátých let Branagh úspěšně vytěžuje potenciál napětí plynoucí ze střetu makroperspektivy a mikroperspektivy. Makroperspektivou myslím vizuálně atraktivní lokality, velkolepé stranové i hloubkové kompozice plynoucí i ze zvoleného 70mm filmového materiálu a především luxusu v kontrastu s divokými kraji, jimiž vlak projíždí (obdivuhodná je i práce s proměňujícími se pohyby kamery, barvami a vztahem mezi rámováním a prostředím). Mikroperspektivou pak míním pro Christie typickou hru s drobnými aspekty fikčního světa v analýze společenských a psychologických vazeb mezi postavami, jež všechny mohou být vinné... i když tady je to obráceně, zdánlivě nikdo neměl důvod vraždit (jestli vznikne i SMRT NA NILU, tam hra s motivy naopak vystupuje do popředí). ___ Zadruhé je ale Branaghův snímek ozvláštňující i jako interpretace předlohy, zejména pak kvůli onomu závěrečnému testu morálního rozhodování, jemuž vystaví Poirot podezřelé - aby našel odpověď na test morálního rozhodování, jemuž je ve svých očích vystaven on sám. ___ Zatřetí shledávám pozoruhodným už samotný fakt, nakolik je Branaghovo pojetí Poirota herecky mnohem komplexnější než u předchozích variant. Svádí pozornost k velkému kníru a "aspergerovským" detailům typu porovnávání vajíček při hledání souměrnosti, ale tyto detaily spíše klamou, protože z hlediska uchopení vnitřní integrity postavy má vlastně jeho pojetí postavy méně karikujících rysů než u předchozích interpretů, jakkoli ona Suchetová uctivá a vlastně laskavá karikatura starosvětských hodnot, jež Hercule Poirot reprezentuje, je samozřejmě mnohem přijatelnější než Branaghův nikoli roztomilý, rtuťovitý nebo od reality lehce odtržený bonviván, nýbrž chladně uvažující, dost odměřený a jako společník ne úplně příjemný profesionál.

    • 10.7.2018  01:01

    Po mnoha letech jsem se dnes po práci podíval na POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE. Inu, zaujalo mě na něm hodně věcí... Třeba to, jak pravidelně po ca. 20 minutách mění žánry a cíle v relativně volně pospojovaných epizodách. To, jak neustále vytváří uvnitř těchto epizod dynamiku rozdělováním dějových akcí na dvě linie. To, jak pracuje s hudbou občas skoro leoneovským způsobem (existují dvě skladby, které si začnu samovolně broukat každý týden: Chayennovo téma z TENKRÁT NA ZÁPADĚ a téma padouchů z POKLADU, konkrétně tento žesťový motiv). To, jak se pracuje s fikčním světem, v němž se každý s každým zná. I to, jak je hrdinou filmu postupně se proměňující prostředí. Ovšem nejvíc mě zaujala práce s vyprávěním - a teď přijdou spoilery. ____ Podivoval jsem se jak nad centrální osnovou s mapou a pokladem, tak nad její realizací v procesu vyprávění. Hrdinové mají mapu a padouchové chtějí mapu. Hrdinové - z nichž někteří mapu studovali roky, další je indián, jiný znalec prostředí atp. - sami musejí nad kartograficky přece jen poněkud nemoderním artefaktem dlouho dumat, než ho rozlousknou, přičemž jeden z nich zná (Fred) mapu tak dobře, že ji k nalezení pokladu nepotřebuje. Lze tedy pochybovat, že by si padouchové s mapou vůbec poradili... ovšem to není potřeba, protože je k pokladu krok za krokem dovede Fred. ____ Samotná mapa se tak ca. v hodině filmu stane bezvýznamným MacGuffinem - a napětí se odvíjí od toho, zda se Vinnetouovi a Shatterhandovi povede dostat k jezeru první. Nepovede, padouchové se dostanou k pokladu, umřou a poklad nezíská nikdo (což jistě stařešinu, který ho celý život nesmyslně hlídal, potěšilo). Kde vykřesat napětí? Dlouhou sekvencí útěku Freda a Ellen - jež končí tím, že po minutě vítězného uplavání jsou opět chycení o padesát metrů dál. Co teď? Oběšení Freda, zatímco padouchové už jsou dávno mrtví. Záchrana na poslední chvíli, smutný pohled na zabité padouchy... závěr vlastně bez dlouhodobě motivovaného vyvrcholení. ____ Jinými slovy, ten film je nádhernou ukázkou popření funkční dramatické struktury na jedné straně a její neuvěřitelně účinnou imitací na straně druhé, přičemž dramatická struktura je vlastně jen záminkou. Záminkou pro inscenování různých typů žánrově rozmanitých potěšení, které utkví spíše samostatně: přepadení dostavníku, přátelské atmosféry v saloonu, noční infiltrace do tábora padouchů, osvobozování zajatců, přepadení farmy, souboje u indiánů, road movie, léčky v kaňonu, scény s pokladem. Záinkou pro neustálé zapojování figur do fotogenizovaných scenérií ve velkých celcích: projíždějí krajinou, čekají na břehu, plavou pod vodou, brání se v improvizované skalní pevnosti atd. ____ Není divu, že POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE dokázal v Evropě obstát i v konkurenci westernů jako V PRAVÉ POLEDNE, SEDM STATEČNÝCH nebo NA SEVER ALJAŠKY, protože je vlastně podvracením mnohých norem narativně klasického pojetí westernu ve většině jeho dostupných variací. To už neplatí pro další filmy série, které z různých linií westernových konvencí čerpají mnohem okázaleji, ale POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE coby film o honbě za pokladem, kde nikdo poklad nezíská, a film o hrdinech větších než život, kteří ovšem skoro všechno prošvihnou, je v tomto prostě obdivuhodný. je v tomto prostě obdivuhodný.

    • 11.4.2018  00:41

    Na READY PLAYER ONE mě zaujala spousta věcí, ačkoli tedy nejsem hráč počítačových her a kinematografické pocty shledávám inspirativnějšími v "jonesovkách" - leč nechám si je ještě projít hlavou (teď jsem se vrátil z kina... ano, konečně), takže jen pár hrubých poznámek. ___ Je to každopádně suverénně vyprávěné - přičemž jednoduchý příběh o mladých rebelech je toliko prostředek, materiál k ozvláštňujícímu uchopení. Velmi silným nástrojem je střídání dvou hlavních vertikálních subsvětů: reálně-fikčního a virtuálně-fikčního. Finále vystavěné na souběžném prolínání obou dvou je inscenačně i vypravěčsky čistší a přehlednější než v jiných filmech s tímto konceptem - NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, MATRIX, POČÁTEK, ačkoli každý volil jinou taktiku, jak s ním naložit. Velmi účinné je v něm zejména zpomalení a zklidnění namísto sbíhavé eskalace napětí. ___ To by nemohlo fungovat, kdyby nás film velmi soustavně pomalu, leč v železném rytmu neseznamoval s postavami v jedné poloze (OASIS), v druhé poloze (realita) a v postupné syntéze těchto poloh, jež vede k bezmála novým postavám (plus je tam pěkný motiv vztahů mezi nimi, třeba pouze naznačený nerozvíjený milostný trojúhelník, vlastně dva...). Pravdou je, že na rozdíl od většiny diváků jsem si na READY PLAYER ONE užíval hlavně opojnou filmařinu, precizní vypravěčství a schopnost logicky přeuspořádávat dominantní hodnoty společně s hrdinou, aniž by to působilo jako teze, k níž se chce dospět... protože vyplývá z logiky jednání kladných postav. Více po čase na poznámkách.

    • 17.3.2018  18:34
    Tomb Raider (2018)
    ****

    Až vám bude někdo říkat, že filmařské pojetí filmu TOMB RAIDER má jisté rysy retropřístupu, tak... vlastně ano. ___ 1. V upřímné jednoduchosti vyprávění je to docela pravda už jen vedle všech těch meta-narativů a meta-fikčních-světů. A spíše než dědictví počítačových her v tom vidím dědictví řetězovitých epizodických narativů, které tvoří vzorec dobrodružného románu i filmu víceméně odjakživa. Oproštění tohoto vzorce od dávkování odkazy v každé scéně na vrub soustřeďování se na relativně pomalý vývoj hrdinky, působí osvobozujícím dojmem, byť si ho umím představit hravější - a přechod od hodné holky k vraždící... ehm... hodné holce je přece jen poněkud nečekaný. ___ 2. Z hlediska stylu sprintuje se svými 2722 střihy průměrně po 2,4 vteřinách v tom rychlejším peletonu zcela současné kinematografie. Na druhou stranu je mnohem přehlednější než většina současných akčních filmů. To je dáno zřejmě větším množstvím ustavujících celků a vůbec větších rámů, kdy nástřihy na detaily mají tendence zpřesňovat plynulost informačního toku a velké množství úhlů je často navázáno na něčí pohledy. Jakkoli podobně rychlý střih nebyl v devadesátých letech normou, ostatně i dneska jde víceméně o dolní hranici preferované rychlosti střihové skladby (níže už jde spíše o odchylky), v přehlednosti se tehdejším postupům střihu akčního filmu blíží spíše než dnešním. Pro srovnání viz moji databázi zde. ___ 3. To jsou ale jen dohady, musel bych film vidět znovu a soustřeďovat se více na styl, na výstavbu jednotlivých prostředí i na způsoby vedení pozornosti v hloubce prostoru. Napoprvé jsem se spíše nechal unášet dobrodružným příběhem o sympatické hrdince v neotřelém podání Vikanderové. Vzpomněl jsem si každopádně na ÚTOK NA BÍLÝ DŮM, kde je čistota upřímně jednoduchého vyprávění i nečekaná přehlednost jinak velmi rychlého střihu podobně starosvětská.

    • 24.2.2018  16:29

    K vypravěčskému využití prostoru v tomto zřejmě nejslavnějším Griffithově krátkém filmu jsem kdysi sepsal pár poznámek zde.

    • 22.1.2018  09:27

    Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)).

    • 10.1.2018  10:08

    Pozapomenutý snímek Jana Stanislava Kolára nabídl nečekaně odvážnou adaptaci románu Karolíny Světlé, ve které především experimentoval s možnostmi filmového média. Po pěti letech filmařiny měl už Kolár dostatek zkušeností, aby si mohl dovolit film, který na jedné straně vykazuje znalost nadnárodně zavedených postupů práce se stylem a s výstavbou filmového prostoru, ale na druhé straně tyto postupy nečekanými způsoby kombinuje, a tak vypravěčsky i stylově odlišuje nejen tři bloky svého filmu, ale leckdy i jednotlivé fáze konkrétních scén. Docela podrobný rozbor filmu, kterého se na jaře dočkáte i na DVD, jsem napsal na Poznámky.

    • 31.12.2017  22:57
    Resurrection (1909)
    ***

    Na VZKŘÍŠENÍ je zjevné, nakolik Griffith později - proslulý zejména jako tvůrce rozvíjející střihové techniky - v rané fázi své kariéry sebejistě pracoval s inscenováním většího množství herců v prostoru o několika málo zpravidla laterálních plánech. ____ Nejlépe je to vidět ve scéně z vězení, kde větší množství dalších žen zůstává dlouho utajeno a scéna je primárně inscenovaná jako dramatické setkání dvou hlavních postav. Krátce před hrdinovým odchodem se ale otočí jedna u žen v pozadí hlavu a její běloskvoucí obličej najednou prohloubí prostor a vnese do scény novou dynamiku: ukáže se totiž, že žen je v pozadí mnohem víc, ovládnou přední plány a střídají se v centrální pozici rámu - zatímco důležitou roli stále hrají i dveře vpravo. Není to divadelní postup, protože celá scéna je pyramidálně vztažena k objektivu kamery a Griffith hned v počátcích své kariéry zvládl využití tableau kompozice a inscenování v hloubce záběru s obdivuhodnou jistotou. ____ V porovnání s jinými jeho filmy z let 1908 a 1909 je to zřetelnější, protože snímek se od většiny z nich liší způsobem (ne)rozvíjení dějové akce. Zatímco totiž v jiných filmech Griffith v duchu povídkové tradice amerického vypravěčství rozvíjel jednoduché dramatické situace (např. v podobně silně výjevovém POEOVI ze stejného roku hraje každý z plánů hlubokého prostoru hraje v úvodním dlouhém záběru důležitou dramatickou roli - a následující čtyři docela dlouhé záběry v celkových rámech výchozí problém rozvíjejí, jinde zase najdeme silnou příčinnou roli zprvu zdánlivě nepodstatných rekvizit atp.), v tomhle případě adaptuje sice nejkratší, ale stále komplexní Tolstého román. A právě jeho členitá struktura se rozpadá do prosté série spíše ilustrativních výjevů bez jasných příčinných vazeb, které ale zároveň nepracují v duchu pozdější předrevoluční ruské kinematografie s jemným psychologickým herectvím, kdy se osobní konflikt odehrává v dlouhých záběrech uvnitř postav. ____ Nicméně i díky Griffithově VZKŘÍŠENÍ můžeme pochopit, jak výjimečné jsou z hlediska inscenování, herectví a vyprávění v adaptování ruské psychologické literatury o vnitřních konfliktech postav v různých patrech společnosti pozdější ruské filmy desátých let. Oni si na klasicích takříkajíc zuby nevylámali, neboť pojali jejich němé krátkometrážní a středometrážní adaptace promyšleným způsobem stylizovaného herectví v prostoru. Griffith si naopak zuby spíše vylámal... Nicméně právě díky tomu, že se zde jeho inscenační postupy neopírají o silmý narativ, vystupují do popředí a lze jim věnovat větší diváckou pozornost

<< předchozí 1 2 3 4 5 10 14 18