Douglas

Spíše než horor je to postmoderní hříčka s divákem, který už má něco nakoukáno, takže kromě Věci třeba pozná i kompletně vykradený ústřední nápad z Invaze lupičů těl (a film se tím netají, postavy tam na ty filmy přímo vzpomínají). A třebaže to ke konci hodně ztrácí dech, Rodriguez tehdy ještě uměl natolik svižně vyprávět, že to vlastně ani nevadilo a fajnšmekr si užil.

I takto může dopadnout adaptace skvělé knihy. Hlavně mě pobavilo, jak se houbovité útvary na zádech ve filmu změnily na agresivní alienovská monstra. ;)

Když se hudební hvězda rozhodne natočit film, dopadá to všelijak, ale většinou špatně. Sláva je navíc notně nevěrná společnice (a v hudbě to platí dvojnásob), takže po dnes obdivovaném zpěvákovi zanedlouho nemusí mňouknout ani chcíplá kočka pod jabloní. A tak je to i s Princem. Celé vaše přijetí dvacet let starého Purpurového deště je totiž závislé nejen na vztahu k němu, ale především k jeho hudbě, protože jen a jen o ní to vlastně celé je... Primitivní příběh o tom, kterak se neúspěšný a sobecký zpěvák Kid vyrovnává se svým životem a neustále řeší problémy s rodiči, skupinou, milostnými avantýrami a zaměstnavatelem, snad ani nikdo nemohl myslet vážně. Ve skutečnosti je to jen chabá vata mezi záznamy Princových koncertů, dlouhými záběry na Prince ujíždějícího na motorce nebo neustále se opakujícími jízdami kamery uličkou mezi podiem a šatnou, kudy hrdina každou chvíli v různých stavech prochází. Výsledkem je prázdný film bez jakýchkoliv skutečných emocí, v němž herci přehrávají, hrdina snad vůbec nehraje a celé se to snaží hrát na umění, takže většina záběrů je protáhnutá přes spoustu tmavých filtrů. Princovi fanoušci si mohou možná přijít na své, ale tím já jsem nikdy nebyl, nebudu... a ani s tím nehodlám začínat.

Nedejte se zmást pomalejším začátkem, protože jestli někdo uměl točit ty pravé bijáky klasického Hollywoodu, byl to Cecil B. DeMille. Vítejte na počátku čtyřicátých let, kdy ještě dobrodružné filmy nemohly spoléhat na triky, takže musely přijít s dostatečně chytlavými příběhy a postavami, aby nabídly divákovi vše, co si žádá. Karibští piráti jsou ukázkovým příkladem, v němž vám Cecil na ploše něco přes dvě hodiny nabídne romantické špičkování, odvážné a hezké dámy, statečné muže, rvačky, akci, skvělou soudní scénu, humor, sebeironii a skvělé podvodní finále, to všechno v rychlém tempu, které se asi po dvaceti minutách rozjede kupředu a už nezpomalí. Současnými triky zmlsaný divák možná bude trochu rozpačitý z viditelných kulis a jednoduchých triků (např. chobotnice), ale pokud přistoupí na režisérovu hru, nebude litovat. Drsný námořník John Wayne (bacha na něj, nebyl vždycky vzorový klaďas) a odvážný právník Ray Milland se ucházejí o ruku svérázné Paulette Goddard, zatímco bojují proti zlotřilým pirátům, kteří vykrádají obchodní lodě uvízlé na útesech. Nejúžasnější je ale na filmu to, jak svižně, chytře a neotřele je napsaný. Dokáže překvapovat na každém kroku... Vlastnost k nezaplacení.

Můj nejoblíbenější Chaplin... Neuvěřitelně překrásný film.

Chudák Čapek... Kdyby jenom tušil, že se z jeho pohádky stane recenzentské klišé. :)

Fuj, taková moralita.

Můj nejoblíbenější Večerníček.

Kouzlo osmdesátých let mou osobu obvykle míjí, tentokrát mě ale zasáhlo plnou silou. :)

Malý klenot... který bohužel většinou zůstává nepochopen.