Douglas

Chudák Wyndham...

Nejlepší adaptace proslulého protiválečného románu Ericha Maria Remarqua letos vznikla v roce 1930, ale její stáří jí nesebralo ani drobet z její geniality. Extrémně působivý film Lewise Milestona vyvolává mrazení v zádech a perfektně zprostředkovává šílenství a nesmyslnost války, kterou poznáváte skrze skupinku německých studentů v čele s Paulem Bäumerem, jež naverbovala do první světové ještě před maturitou a dostala se do nejhorší situace vůbec... do zákopové války na západní frontě. Nemyslete si, že když byl film natočený roku 1930, nemá vám dnes už co říct... Válečné sekvence jsou nelítostné, krvavé, nehezké na pohled (např. detaily utržených rukou na ostnatých drátech) a navzdory tomu, že zvukový film byl teprve v plenkách, i brilantně ozvučené. Ale tento film není o bitvách, ale o lidech, kteří jsou nuceni v nich umírat. Nakonec totiž není důležité, jakou barvu má čí uniforma, protože největším a vlastně jediným skutečným nepřítelem je samotná válka (jak dokazuje velmi „remarquovská“ scéna, v níž je nucen Paul sdílet zákop společně s vojákem nepřátelské armády). Hrdinové postupně umírají nebo šílí... a buďte si jisti, že ani vám nedá toto mistrovské dílo zapomenout.

Nevím, čím to, že si občas čeští distributoři musí asi dokazovat, že „na to mají“, a přijít v názvu filmu s nějakou jadrností, přičemž ekvivalenty „zkurveného“ patří mezi nejoblíbenější, ačkoliv se film v originále jmenuje například 11:14. Ne, nejde o žádné utkání, ale o čas, protože právě za minutu čtvrt na dvanáct v noci je osudový moment po všechny hrdiny Zkurvené noci. Ta ale nepracuje s žádným vygradovaným dějem nebo vývojem postav, protože za celých těch osmdesát minut filmu sledujete akorát cca dvacetiminutovku času příběhu, během níž se řadě postav stane dost věcí. A vy je z pohledu každé musíte prožít a odhalovat mozaiku toho, co se během tohoto časového úseku skutečně stalo. Problém je, že navzdory slibnému začátku pak nejpozději od půlky sledujete, jak hrdinové dělají zcela předvídatelně to, co dělat musí. A vy víte, co to bude, protože pokud máte alespoň něco málo usuzovacích schopností, složíte si hrubý obraz událostí poměrně rychle dohromady. A ten zbytek už moc myšlenkově podnětný ani zábavný není, třebaže v je v něm spousta tarantinovské inspirace: absurdní situace, uklízení mrtvol, mrtvoly v kufrech, mrtvoly na silnici, penisy na silnici, střelba za absurdních okolností, neobvyklé krádeže a spousta cynicky ironických náhod. Bez nich by koneckonců Zkurvená noc ani nedržela pohromadě.

Nenápadný film, který mísí pohádkové s klasickým příběhem o jednotlivci, jenž se vzbouří proti nespravedlnosti. Robert Redford zřejmě nečekal, že Válkou o fazolové pole vzbudí nějaké pozdvižení, ale natočil si ji pro radost, která je cítit z každého okénka... a Christopher Walken je v hlavní záporné roli prostě skvělý.

Čtyři a půl hvězdičky za VELMI příjemnou romanticko-sportovní podívanou.

Konečně došlo na téma, kterému Martin Scorsese skutečně rozumí... film. V geniálním Letci tak konečně mohl uplatnit své neuvěřitelně rozsáhlé filmové znalosti na zfilmované biografii výrazné osobnosti dějin dvacátého století, Howarda Hughese, který kromě značné angažovanosti v leteckém průmyslu produkoval a režíroval filmy, přičemž udržoval úzké kontakty s Hollywoodem (a jeho herečkami - nějaký čas žil například s Katharine Hepburn). Scorsese zachycuje jeho zapálené nadšení do filmu a letectví s takovou vášní, nasazením a filmařským cítěním, že vytvořil jedno z nejlepších děl posledních let, které v mnohém připomíná jiný přelomový kousek - Občana Kanea. Scorsese si určitou paralelu evidentně uvědomoval, není náhoda, že DiCaprio je polovinu filmu s knírkem od mladého Wellese takřka k nerozeznání, nehledě na jeden takřka doslovný kratičký záběr, kdy se Hughes majestátně tyčí nad po zemi rozházenými plány letadel úplně stejně, jako ve slavném záběru kdysi Charles Foster Kane nad svazky novin. Polohy kamery zabírají hlavního hrdinu často ve výrazných úhlech, ve kterých vévodí celému obrazu a nasvícení jej jakoby vyřezává z prostoru (v ostrých kontrastech proti filmovému plátno, nebo naopak vystupuje z temnoty kolem). Scorsese zcela ignoruje současné vypravěčské postupy (snad až na havárii letadla), a film cele stylizuje do volnějšího tempa kinematografie oněch třicátých až padesátých let, ve kterých se film udává. V dlouhých rámujících záběrech, dlouhých pohledech do tváří hrdinů, nevyhýbaje se občasným barevným experimentům, kdy tráva okolo hrdinů vybledne do charakteristických odstínů technikoloru. Především ale staví na herectví svých hrdinů... Di Caprio předvádí nejlepší výkon svého života (pevně doufám, že si za něj odnese řadu cen), hraje nejen skrze dialogy, ale především pohyby svého těla a očima, stejně jako vynikajici Cate Blanchett coby Katharine Hepburn, Alan Alda jako senátor... a další. Scorseseho film není zcela jednoduché sledovat, pohrává si s pečlivým vývojem postav (postupné Hughesovy přeměny jsou úžasné, obzvláště když v sobě odkryje ješitného megalomana - vynikajicí scéna je mrazivě klidná hádka v pracovně, nebo nervově labilního génia) a nevykládá karty na stůl hned, nechá diváka napínat až do posledních minut, kdy divák skutečně neví (pokud nezná dějiny), jak to bude s Hughesem dál... Letec je možná Scorseseho nejlepší film, ačkoliv zdaleka nejméně agresivní a animální, dílo vyzrálého génia, který už nemá takovou potřebu šokovat, ale vypráví dokonalé příběhy, ve kterých řekne mnohem víc.

Jedna z mála českých pohádek, kterou mám rád.

Jedna povídka je geniální (Bratranci s Molinou a Cooganem), jiné dost slušné (Sestřenice, Někde v Californii, Delirium), bohužel ty nezáživné a nudné kousky přece jen převažují.

Film, který mě srazil k zemi natolik, že jsem si jej musel vzápětí pustit ještě jednou. Caprova schopnost přesvědčit, že se slušností a ideály se ještě dá někam dojít a bojovat, je obdivuhodná... navíc není sentimentální, ani citově nevydírá. Frank Capra svůj příběh buduje tak fikaně, že na začátku se cynický a protřelý divák dívá na Smithe jako na idealistického slušňáka, který nemá ponětí o skutečném světě, ale když mu uvěří a Smith si jej získá na svou stranu, musí projít stejným otřesným poznáním a prozřením jako on, to vše vrcholí geniálním monologem v Senátu, kde James Stewart podal jeden ze svých nejlepších výkonů. A závěr je typicky caprovsky mnohoznačný... Je jen škoda, že tento mistrovský kousek u nás není skoro známý, což ostatně postihlo většinu Caprových filmů (i dokonalý Život je krásný prošuměl televizemi bez většího ohlasu, navíc kolorovaně).

Film, který mi byl svou sebeironií sympatičtější než vážně se tvářící Karate Kid.