Sukdolakus7

Pokaždé, když se spojí Darren Aronofsky, Matthew Libatique a Clint Mansell, vznikne něco mimořádného. A tím nejvýjimečnějším dílem je pro mě bezpochyby právě Fontána, jež se na pozadí úchvatného audiovizuálního zpracování zabývá otázkou lidské smrtelnosti a vyrovnávání se se smrtí. Jeden z nejlepších filmů vůbec.

I felt it. Perfect. It was perfect.

Interstellar je bezpochyby jeden z nejokázalejších Nolanových projektů, a to především díky excelentní technické stránce, která od začátku do konce praská ve všech pod tíhou své vlastní dokonalosti. Málokterý film dokáže na diváka zapůsobit natolik ohromujícím a uhrančivým dojmem jako právě Interstellar, jenž se může pyšnit honosnou a zároveň minimalistickou výpravou nebo mistrovsky vybudovanou hudební složkou z pera geniálního Hanse Zimmera. Pokud se ale do této Nolanovy vesmírné odyseji ponoříte hlouběji, začnete nacházet řadu problémů a černých narativních děr, za jejichž horizont vás téměř bezchybná audiovizuální stránka napoprvé nenechala nahlédnout. I přes všechny nedostatky ale pro mě Interstellar zůstává jedním z nejfenomenálnějších filmů v historii.

Fenomenální. Grandiózní. Epochální.

Bůh řekl: „Ať je Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti!“ – a byl Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti. Bůh viděl, že Muž z oceli je dobrý, a tak Bůh oddělil Supermana od Batmana. Bůh nazval Supermana „den“ a Batmana nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první. Bůh viděl, že to je dobré. A ano, Bůh je Zack Snyder.