Randall

Do kina jsem šel pln skepticismu. Norská mediální scéna byla plná tohoto filmu, a tak jsem po bohatých zkušenostech z Česka šel do kina s tím, že se budu koukat na šmejd koprodukovaný televizemi, které se nyní snaží alespoň trošku z těch vyhozených peněz dostat nazpět. Byl jsem však pozitivně překvapen! Film je o tom, jak bylo Norsko zataženo do druhé světové války: Začíná německou invazí a sleduje jednak tehdejšího (a historicky prvního) norského krále, Haakona (Jesper Christensen), a jednak německého diplomata v Oslu (Karl Markovics). Zatímco král utíká společně se zbytkem norské vlády před postupujícími Němci z Osla, diplomat Markovics se naivně snaží nastalou situaci řešit diplomaticky a podle práva. Celý film vrcholí jejich schůzkou, během níž dojde k onomu "Kongens Nei", tedy "královu NE", kdy král odmítne podepsat spojenectví s nacistickým německem, především protože nechce nechat na holičkách lid, co jej zvolil (řada politiků by se mohla poučit). Navíc film poměrně hezky na Německu ilustruje odvěkou šmejdskou strategii "když uděláš X, rozbijeme ti hubu, ale nebude to naše vina, protože to TY jsi udělal X". Co se týče mého hodnocením: Nevím, jestli je zcela správné označovat snímek jako válečný film, když se jedná spíše o konverzační drama (pravda odehrávající se za války), ale rozhodně jsem se po celou dobu filmu nenudil. Právě naopak, ty jakoby válečné "akční" scény byly na filmu zdaleka to nejnudnější, ale naštěstí jich nebylo mnoho. Herecké výkony - zejména Markovicse a Christensena - jsou jednoduše vynikající a i těch pár efektů nebylo špatných. Film má objektivně několik drobných záporů: Například hudba je ucházející, ale místy jsem měl pocit, že se skladatel až příliš "inspiroval" u Inception. Další drobné mínus je místy až příliš uměle těkavá kamera a sem tam se objevující filmařská klišé ("zvonění v uších po výbuchu granátu" á la vojín Ryan apod.) Tak jako tak však pozitiva bohatě převyšují negativa. Pokud chcete vidět pro našince jistě zajímavý pohled na nepříliš známou tvář druhé světové války, tento film určitě stojí za to vidět. Doufám, že se alespoň v nějaké podobě dostane do Česka.

Když se vás někdo zeptá na obsah tohoto filmu, který příběh mu řeknete? Já ten s tygrem. To je lepší historka.

Jak dost možná můžete očekávat, animace i hudba jsou na špičkové úrovni. Takže se seberte a jděte se na to kouknout, stojí to za to. Jediné, v čem nová Fantazie pokulhává za tou starou, je pojivo, kterým jsou jednotlivé segmenty pospojovány. Abyste chápali: stará Fantazie působí značně uhlazeně a i momenty, v nichž nám konferenciér osvětluje, co že to vlastně nyní uslyšíme a uvidíme, jsou značně stylizované a z dnešního pohledu působí staromilsky-nostalgicky. Dvoutisícovka na stylizaci rezignovala a výplň mezi jednotlivými díly obstarávají nejrůznější - dnes již můžeme říci "dobové" - celebrity, a to způsobem televizně-estrádním. Celkově máte pocit, že zatímco stará Fantazie byla určena pro kina, ta nová byla vyrobena pro televizi. Je ovšem docela možné, že to byl záměr a že za 47 let budou naši potomci se stejnou nostalgií obdivovat, jak dobře ta Fantazie 2000 vystihuje televizní masovou kulturu konce 90. let. To ovšem kritizuji jen nějakou jednu sedminu celkové stopáže.

Pokud jste tento film neviděli, zanechejte všech činností a okamžitě to napravte - on se totiž nijak recenzovat ani komentovat nedá. Tento film se musí vidět. Pro mne je to jeden z nejlepších Disneyho snímků vůbec.

Aby bylo jasno: tahle pohádka se nestane jedním z tradičních Vánočních pokladů ČT, ale i tak se řadí k nejlepším televizním pohádkám posledních několika let. Místy sice ztrácí tempo, jindy naopak přistupuje k nepatřičně zkratkovitým zvratům a některé postavy scénárista mohl rovnou vyškrtnout, přesto jsem se na ni vydržel bez problémů dívat od začátku do konce. Velký kus práce odvedl David Ployhar s kamerou - tak dobré kompozice aby člověk v moderních českých filmech pohledal. Konečně i režie se projevuje poměrně dobře a herci nepřehrávají ani se nijak nepitvoří. Pohádka má u mě plné tři hvězdičky a tyto povyšuji o jednu hvězdičku coby motivační odměnu pro tvůrce; celkové skóre však zaokrouhluji na pět hvězdiček, aby existovala protiváha všem "odpadistům", jež zřejmě neviděli včerejší skutečný odpad. V absolutních hodnotách se totiž tato pohádka k včerejšímu veledílu s Bohdalkou a polenem v hlavní roli rozhodně blížit nemůže.

V záplavě zdejších komentářů volím jednoduchý komentář: film se mi líbil. Nebudu rozebírat proč, prostě se mi líbil. A chci je vidět znovu. Co nejdřív. Teď už jen najít další tři volné hodiny na to, abych tak mohl učinit...

Mně osobně se návrat do světa Příšerek líbil; po stránce technické (animační) mně dokonce vyrazil dech. Protože je však "in" hledat na Pixarovkách chyby, pokusím se o to i já zde: Pixarovské filmy, ať už krátkometrážní či celovečerní, se poslední dobou snaží především parodovat či vzdávat hold nejrůznějším žánrům. V tomto případě se tvůrci vydali na poměrně tenký led žánru amerických univerzitních komedií a povedlo se jim tomuto žánru nejen vzdát hold, ale dokonce vytvořit nejlepší film, který v tomto žánru existuje. Zde zřejmě číhá největší slabina Univerity pro Příšerky: univerzitní komedie jakožto žánr obecně totiž nepředstavují zrovna nejkvalitnější kus filmového žvance: kvanta zpravidla málo vykreslených postav, mimořádně rychlý děj, ve kterém se vlastně nic neděje a odkazy a americkou univerzitní "experience," jenž je většině zahraničních diváků cizí (zde bych rád vyzdvihl genialitu překladatelů, kterým se povedlo film dostatečně deamerikanizovat). I když se to může zdát jako hodně kritiky, Univerzita pro příšerky stále patři mezi lepší sorty animáků a rozhodně stojí za to vidět. Jistě, první Příšerky nepředčí, ale ani se před nimi nemusí stydět - což u animovaných sequelů/prequelů stále není samozřejmost.

Mechanický pomeranč je náročný film (ale který Kubrick není, že...) Vyžaduje od diváka nejen bystré pozorovací schopnosti, ale také schopnost empatie. Komunikuje všemi dostupnými kanály, ať už je to hudba, kamera nebo scéna samotná. Je to příběh o paradoxech společnosti, které jsou zobrazeny velmi syrově, naturalisticky. Myšlenky zde nejsou ani tak ukryty v metaforách, jako v bizarnostech, paradoxech a ideových rozporech. Tento přístup se mi velice líbí, neboť metafory mohou mít značně individuální naturu, což nezřídka vede k interpretačním neshodám (týká se to spousty artfilmů). Potenciálním divákům bych zejména doporučil film překousat až do konce. Nepíši to jen tak do větru. Znám několik lidí, kteří zvládli nejrůznější Hostely a jiná dílka, v nichž horor znamená spíše vnitřnosti než pocit strachu, ale Pomeranč nevydrželi ani do první třetiny; prý proto, že je to zvrácené, úchylné apod. Kdyby vydrželi, uvědomili by si, že agresivita není v tomto filmu samoúčelná. Nesouhlasím s názory, že chybějící konec knižního románu filmu chybí. Právě naopak: ačkoliv psal Kubrick scénář podle amerického vydání knihy, jenž poslední kapitolu neobsahovalo, dokázal pointu rozpoznat a zakomponovat ji do celkového příběhu. Upřímně řečeno, ona by se ta závěrečná kapitola do Kubrickova podání ani nehodila. Bylo by to, jako kdyby na konci 2001: Vesmírné odysey byl Přemek Podlaha a pointu filmu nám polopatě vysvětlil...

Herec se nepřetvařoval a sám sebe ztvárnil poměrně věrohodně. Kamera byla dobrá, zvuku bylo rozumět, akorát střih byl poněkud mdlý a 3D skoro nebylo poznat. Také jsem postrádal větší akci a efekty byly vyloženě televizní. Jediné, co mi scházelo, však byla Jiřina Bohdalová, která by měla být součástí každého pořádného Vánočního programu.

Slabší 4 hvězdičky, který ovšem stojí za shlédnutí. Film je studií na téma "technologie moci", pro kterou prostředí nacistického Německa představuje jen substrát potřebný pro zakotvení nosného příběhu. Nacisté (potažmo jejich přikyvovači) jsou zde typicky dobově (myšleno v době vzniku snímku) zobrazováni jako téměř mytologické postavy, jejichž výčet charakterových vad přerůstá do groteskních rozměrů a spíše než jako bezohledné antisociální lidské bytosti je vykresluje coby černokněžníky z pohádek. Co se řemesla týče, film těká mezi intenzivní divadelností, neorealismem a klasickým mainstreamovým filmovým vyprávěním. Skoro se mi vybavila postava Zdeňka Svěráka ze hry Akt: neorealismus zde bezpečně poznáte, protože se jakoby vynoří, následně se zanoří, pak se zase vynoří, pak se zase zanoří... Film u mě jednoznačně boduje v oblasti vykreslení principu opojení mocí, stejně tak děj je nakonec chytlavý, avšak přílišná stylizace hraničící s manýrou ve mně zanechala dojem filmu, který stačí shlédnout jednou.