MickeyStuma

Deprese a sebevražda. Žádné laciné dějové triky či ponuré melodrama. Tohle je hodně skutečné. Jen spousta černého humoru a kapka romantického nadhledu přispívá pro odlehčení nad celým tím marasmem. Jennifer Aniston v roli Claire Bennet trpící po těžké nehodě chronickými bolestmi. Najde duševní pomoc v podpůrné skupině? Hned na začátku se nám ukazuje že ne. Jeden z členů spáchá sebevraždu, což u Claire zapříčiní ztrátu své jistoty, že zvládne další den. Ano, máme tu Jennifer Aniston u ní skutečně v neobvyklé roli, kterou však zvládla úžasně a naprosto uvěřitelně. Její vnitřní lítost i sebenenávist z ní doslova září. Z jejího výrazu by téměř dostal deprese i divák. Když je takový člověk pronásledován nejrůznějšími představami o zlých démonech ovlivňující život, není soužití s takovým jedincem žádnou procházkou růžovým sadem. Své o tom ví hospodyně Silvana snažící se s ohromnou vůlí sobě vlastní Claire pomoct v domácnosti. Snímek odpovědi na otázky kolem toho všeho sice nepřináší, ale plně poukazuje na stav věci takový, jaký je. Dalo by se říct, že na vážnosti daného stavu by ještě více přiblížilo přímo artové ztvárnění, ale takto to také stačí. Diváky snímek i v této podobě dokáže rozdělit. Někdo bude s Claire soucítit a snad i začne přemýšlet, jak by se takovému člověku dalo po psychické stránce pomoc a někdo ji bude právě kvůli chování k ostatním zarytě nenávidět. Paradoxně právě tímto by snímek splnil svůj účel. Dokázal by někdo překonat své frustrace ze snahy takovému člověku pomoc a zároveň být terčem ne zrovna adekvátního přístupu?  Tohle není jen film. Tohle je skutečný život v pohledu do nitra lidí trpících depresemi.

Kterak pohraniční stráž hlídala v 50. letech minulého století československé hranice se Západem a snažila se odhalit a chytit narušitele. Snímek je ve své podstatě na stejné koleji, po které už jede ´Král Šumavy´ (1959). Jen už tolik ve snímku nedráždí politická agitace, i když samozřejmě i tady ukrytá je. A oproti Králi Šumavy je bohužel scénář daleko odfláknutější. Takřka poklidná a víceméně ne zase až tak moc náročná služba pohraniční stráže ještě dejme tomu, ale dějová linka s převaděčem je prostě nezajímavá. Nemá to patřičnou myšlenku a hlavně pořádný důvod. V zájmu zisku je na takový film prostě málo. Na správný vojenský film, obzvlášť z oblasti hranic, i tady samozřejmě dojde k přestřelkám, které sice mohly vypadat lépe, jako kdyby byly od režiséra Sequense, ale svým způsobem postačí. Atmosféra prostředí je však tak výrazná, že by to nejednoho mladíka snad i přesvědčilo, že sloužit základní vojenskou službu na hranicích zas až tak hrozné nebylo. Detektivní motiv prostřednictvím významů filozofie moc na zajímavosti nefunguje. Chybí tomu především správně podané napětí a patřičná hloubka, ale na sedmdesátá léta to nebylo nic neobvyklého. Takže v tomto vcelku nuda, ale jinak se snímek nejeví zase až tak špatně, jak by se mohlo zdát. Každopádně, ať se to někomu líbí nebo ne, výše zmíněný ´Král Šumavy´ (1959) je daleko napínavější. Z dnešního pohledu překvapí plejáda známých a samozřejmě mladých hereckých tváří. V roli pohraničníka se tu objevuje i Jiří Korn. Kdo by to byl kdy řekl.

Stephen King a jeho tři děsivé povídky vzájemně propojené obyčejnou toulavou kočkou, což má sice ohledně příběhů pramalý význam, ale zase je to v rámci povídkového filmu šikovné. Produkčně natočeno v podstatě jenl na základě filmového úspěchu obdobně povídkového snímku s hororovým zaměřením a taktéž na základě povídek Stephena Kinga pod názvem ´Creepshow´ (1982). Ano. Jen snaha z toho vytřískat další kapitál. Režisér Lewis Teague však není tak tvůrčně zdatný jako George A. Romero a tak to ve své době nemělo ten správný očekávaný šmrnc. Při dnešním pohledu se už však povídky jeví naopak poměrně dobře. Devízou je pevně ucelený černý humor, stejně tak uceleně vytvářející černou zábavu. Podivně jen vypadá etuda s onou kočkou, právě v rámci propojení povídek. Ale dejme tomu. Nějak se takový nápad realizovat musel. V onom zábavném tónu se povídky od jiných filmově zpracovaných ničím nevymaňují. Kromě děsivosti a zábavnosti má každá povídka i určitou moralizační výpověď a to nejen o povaze člověka. Jako celek to funguje a vedle obdobných filmů a seriálů se rozhodně neztrácí.

Nejen hodně pozitivní ve své laskavosti filmová verze známého románu literárního autora Daniela Defoa, ale také neobyčejně upřímná ve své okázalosti na psychologii člověka nuceného se smířit s nepřízní osudu. Leonid Kuravljov pojal svou roli až tak neskutečně přirozeně, že se po divácké stránce dá s Crusoem ve všem plně soucítit. Občasný stav šílenství, navíc překračují své hranice, se u takového filmu jen tak nevidí. Po psychologické stránce je například geniální scéna se sedícím Robinsonem v dešti v ručně vyrobeném člunu s ohromného kmene stromu, který stále stojí na zemi, ve kterém za šíleného smíchu vesluje. Když se ale později dějově objeví domorodec, kterému dá jméno Pátek, duševně se naprosto změní. Samozřejmě k lepšímu. A to i myšlenkami. Dialogové scény se tedy dostavují přirozeně až příchodem Pátka do děje, což okamžitě dostává jiný ráz. Atmosféra je jinak hodně poklidná, takže bez sebemenšího náznaku dramatizace, což u sovětského dobrodružného filmu není nic neobvyklého, neboť politicky se sovětský film nesměl podobat tomu západnímu. Převážně je tedy vše odvyprávěno především obrazem, takže divák je jen něco jako pouhý pozorovatel. Občas je něco slovy proloženo vypravěčem, což ničemu neškodí. Těžko říct jak tehdy, ale dnes je diskutabilní použitý soundtrack. Klasická symfonie, navíc za použití tvorby Antonína Vivaldiho, jako jednoduchý hudební podkres všeho dění spíše neochvějně unavuje. Ale zase to tím dostává onen komorní ráz. Sovětští tvůrci do filmové podoby zpracovali mnoho světových literárních děl a ve většině případů vcelku i zdařile. Robinson Crusoe je jeden z nich.

Motoristický sportovní snímek o lásce k motorismu a závodu rallye, o vážné nemoci a vztahu zdravotní sestry k takovému závodníkovi. Příběh nejen o vášni k rallye bez ohledu na svůj zdravotní vztah, ale hlavně také především o mezilidských vztazích, které byly vždy nedílnou součástí snad každého filmového dějství. Romantická vložka závodníka a zdravotní sestry se může zdát být zbytečná, ale zase to přímočarý děj vkusně obohatilo. Ono se sice uvádí, že je film především o tomto vztahu, ale není. Ukazuje se tu svět automobilových závodů rallye v celé své perspektivě, jen to celé kazí typická normalizační šeď své doby. Dramatická závodní jízda se vcelku povedla. To už se ale nedá říct o dramatizaci týkající se hlavní postavy, kterého výrazně ovlivnila vážná nemoc. Je to prostě po psychologické stránce poněkud omšelé.  Scénář napsal Václav Šašek dle literární předlohy Marie Pujmanové, která však psala o novináři. Změna profese hlavní postavy pro film bylo však zajímavějším artiklem a dá se říct, že je takový filmový námět na svou dobu, svým způsobem, jedinečný. Zajímavým počinem je jistě také obsazení hlavních rolí slovenskými herci, kteří samozřejmě museli být do češtiny předabovaní. Snímek již zapomenutý a těžko říct proč. Zas tak hrozny taky není.

Rodinné rozepře mohou být kdykoliv, o čemkoliv a o cokoliv. Televizní povídka poukazuje na problém seniorů opouštějící svůj velký byt s úmyslem se nastěhovat do menšího. Problém nastává ve chvíli, kdy si manželé uvědomí, že za svůj život citově přilnuli ke klavíru. A právě o tom to celé je. Mnohý by si jistojistě řekl, no a co, jen obyčejný klavír, který k životu potřeba není. Ale to jenom proto, že takový jedinec neví co to je mít citový vztah k nějaké věci, kterého se jednoho dne tuze nerad zbavuje. Daný příběh je tak o běžné lidské přirozenosti a zvyklosti ve vztahu k věcem, jaký má takřka mnohý. Někdo se zase nerad zbavuje třeba motorky či auta veterána, někdo sbírky suvenýrů. Ryze televizní hra s námětem vskutku ze života.

A máme tady další boj o prsten moci. Film o minulosti Lotyšů a Litevců, která pro oba národy hodně znamená, neboť se jedná o minulost jejich společnou pro Pobaltí. Ano, svým způsobem v tom je skryta politika, ale nám poměrně dost neznámá, takže se nás se to nijak netýká. Režisér Aigars Grauba prohlásil k filmu toto: “Každý příběh, který podporuje ducha státu a lásku ke svobodě posilující sebevědomí národa, stojí za vyprávění.” A dal do toho všechno. Vznikl filmový příběh připomínající dobu, kdy Litva a Lotyšsko před třemi desetiletími bojovali o znovuzískání nezávislosti. Není to tedy příběh dvou národů, ale jednoho. Příběh ´Prsten pohanů´, což je v překladu také původní název snímku, který český distributor změnil a jako obvykle zcela nerozumně, zná každý Lotyš a hodně si na tom zakládá. Poukazuje na potřebu zbavit se snobského individualismu a naopak pozvednutí uvědomění, že se jen společně dá dokázat něco sjednoceného, jako je vyjádřit svou nespokojenost s vládními rozhodnutími, bojovat za svá práva a podobně. Pro Lotyše a Litevce se tak jedná o vlastenecký film, což nám neznalým o jejich národním osudu uniká. A to je také důvod, proč na snímku tvůrci nešetřili, takže se vlivem toho zákonitě stal nejdražší v Lotyšsku. Ale vyplatilo se jim to. Pro nás koncept příběhu, a to i po výpravné stránce, nemálo připomene seriál ´Vikingové´ (2013-2020). Jednoduchý děj o boji o prsten, který nosí vládce. Nový mladý král prsten vlastnící hájí čest a nezávislost své země a je odhodlaný do toho dát všechno a mladý křesťan snažící se prsten získat ve svém zájmu si zem podvolit a dává do toho také všechno. Takže jedna bitva střídá druhou a to je v podstatě na celém filmu všechno. Tímto jde jen o to, jak to s tím prstenem a osudem země dopadne. Pohani vs. křesťani. Byť se nejedná o Hollywood, zřejmě i vlivem koprodukce s Velkou Británií, se snímek po výpravné stránce jeví okázale a bitevní scény docela i brutálně. Hrdinský duch z toho doslova září a ani po vlastenecké stránce se nic nenechává na pochybách. Pro nás jen obyčejný historický film, jakých je spousty, a tak někde nějakou tu chybičku samozřejmě najdeme. Tak či onak, v zájmu Lotyšska a Litevská klobouk dolů.

Jean-Claude Van Damme a Hark Tsui podruhé ve spojení v oblasti, jan jinak, akčního filmu, tentokrát v rychlejší, zběsilejší, ztřeštěnější a, co si budeme povídat, v nejnelogičtější akci, tedy již plně v hongkongském stylu. Tedy v hongkongsky zábavném a vzrušujícím komediálním špionážním thrilleru. Zábavný a vzrušující samozřejmě je pro fanoušky hongkongských akčních filmů. V Hollywoodu tomuto stylu konečně otevřeli dveře králi akčního filmu, což není nikdo jiný než John Woo, a tak toho využil i právě Hark Tsui. V zábavné lince opět dopomohl Rob Schneider a dá se říct, že do těchto akčních skopičin se hodil daleko více, než o tři roky  starším filmu ´Soudce Dredd´ (1995), kde vytvořil komickou figurku vedle Sylvestera Stalloneho. děj je samozřejmě totálně mimo. Tolik nesmyslností a nejpodivnějších etud aby jinak divák pohledal. Jedná-li se samozřejmě o film alá Hollywood. V hongkongské kinematografii je bylo ve své době něco takového doslova tradicí. Nakonec, v devadesátkách jsme si tyto filmu ve videopujčovnách rádi půjčovali. Takže tu máme opět frenetickou akční jízdu jak na horské v celé své bláznivosti. Tsui do každého kopance, skoku či úderu dodal mnoho diváckého vzrušení podpořené typickými detailními záběry, rychlým střihem a stylovými pomalými záběry. Snímek se tak pevně udržuje ve svižném tempu jak v akčních scénách, tak i těch neakčních. Málo se ví, že na choreografii pracoval Sammo Hung, který tímto na Západě v podstatě představil to nejlepší hongkongské kinematografie. Nakonec, filmy jeho a Jackieho Chana mluví samy za sebe. Snímek po celé své stopáži tak nikdy nepolevuje a duo Van Damme a Schneider skutečně funguje. Takže co. Jedná se o filmovou směs zběsilé akce a bláznivé komedie plně v hongkongské stylu cílený jen na fanoušky takových filmů, kteří dokážou vypnout a jen se bavit. Hledat dějovou logiku a smysle kde není ani náznakem skutečně nemá smysl hledat.

Zdislaw Najmrodzki okrádal bohaté ve svůj vlastní prospěch a když byl veřejnou bezpečností chycen, vždy jim utekl. Polská legenda v polském filmu v naprosto úchvatném retrovizuálu. Příběh obyčejného zlodějíčka proslaveného právě hlavně coby notorického útěkáře, však není pojat jako dramaticky napínavý krimifilm, ale jako zábavná retrospektiva připomínající mimo jiné také osmdesátky v celé své kráse. A polští tvůrci za vizuální stránku skutečně uznání zaslouží. Prostředí, móda, speciální filtr vytvářející pobledlé barvy filmového obrazu. Je to film zábavnou formou oslavující zločince, ale když to vezmeme kolem a kolem, tak třeba slovenského Jánošíka také nezavrhujeme. Jak je již mnoho let v módě, i tady se použila romance, avšak nijak přepálená. Jedná se o součást osudu Najmrodzkiho, neboť až láska ho začne nutit svůj život změnit. Dějství je založeno na skutečné postavě, která působila v 70. a 80. letech. Utekl celkem dvacet devětkrát. Je známý i tím, že kromě vykrádání luxusních obchodů kradl také auta patřící v komunistické době k nedostatkovým zbožím. Doba mu v tomto prostě  přála. Pokud mezi nedostatkové zboží patřil i toaletní papír, oproti ostatním byl jeho život skutečně v luxusu. Snímek po divácké stránce přinese kromě nostalgické takříc gangsterské zábavy také něco jako pocit zadostiučinění sociálnímu a ekonomickému aspektu komunismu v osmdesátých letech, který ostatně známe i u nás v Česku.

Romantické komedie svým způsobem už někdy od devadesátých let nemají čím překvapit. Vždy je dle dané dějové šablony vytvořeno zcela jednoduché schéma  předvídatelného příběhu o náhodném setkání dvou lidí, postupném budování vzájemných sympatií a lásky, aby se nakonec objevil nějaký ten škraloup k odloučení jednoho od druhého, což ve finále vede k největšímu romantickému finále, kdy nejedno romantické oko nevydrží neupustit slzu dojetím.  Nejinak je to i v tomto snímku, ve kterém se tentokrát ve svých rolích setkali Jennifer Lopez a Owen Wilson. Oba už sice překročili padesátku, což je v mnohých scénách skutečně hodně vidět, ale jak se ukázalo, ničemu to neubližuje. Spíše to jen více potvrzuje pravidlo, že láska skutečně kvete v každém věku. Oba mají s romantickými komediemi nemalé zkušenosti, takže v těchto rolích jakoby se v podstatě našli. Chemie mezi nimi v mnoha scénách je naprosto uvěřitelná. Jennifer Lopez navíc jakoby hrála samu sebe, takže co se týče hereckého výkonu, takřka neměla co dělat. Owen Wilson už představuje jen typického osamělého otce vychovávající téměř dospívající dceru. Protože je hlavní hrdinka slavná zpěvačka populární hudby, nechybí také scény z jejího vystoupení. Zpěv, taneční kreace a producentské aspekty z pozadí. I když tedy tímto nepřináší nic nového, nic výjimečného ani nic překvapivého, je to film dobře spořádaný ve své jednoduchostí k úžasnému odpočinkovému filmovému zážitku. Ne, tento romantický snímek se vedle ostatních, a to i těch starších, rozhodně neztratí.